náhled|Vládní rada Josef Vaňásek (1. 11. 1877 – 8. 2. 1938), přednosta IV. bezpečnostního oddělení Policejního ředitelství v Praze 1930–1938 Sbor stráže bezpečnosti neboli státní policie se skládala ze sboru uniformovaného a neuniformovaného. Uniformovaný sbor byl ozbrojen, řízen po vojenském vzoru a vykonával pořádkovou službu. Příslušníci neuniformovaného sboru prováděli službu zpravodajskou, pátrací, daktyloskopickou apod.; vytvořili tak základ pozdější kriminální služby. Zjednodušeně lze říci, že působnost státní policie byla v obvodech větších statutárních měst, na venkově konalo bezpečnostní službu četnictvo a obecní policie.
Pojem „policie“ byl tehdy značně široký a zahrnoval v sobě mnohé obory veřejné správy. Proto se tento sbor označoval ve své době jako Sbor stráže bezpečnosti.náhled|Blůza Stráže bezpečnosti náhled|Čepice Stráže bezpečnosti náhled|Přilba Stráže bezpečnosti Vznik sborů stráže bezpečnosti Státní policie v Československu vznikla převzetím rakousko-uherských státních policejních úřádů. Těch ovšem v době vzniku Československé republiky neexistovalo mnoho. Drtivá většina policejních orgánů v českých zemích i na Slovensku a Podkarpatské Rusi byla součástí obecních policií v jednotlivých vesnicích a městech. Probíhal sice proces postátňování obecních policií, ale tento proces byl završen teprve se vznikem SNB, tedy až se zánikem Sboru stráže bezpečnosti.
Státní policie byla na území Československé republiky organizována a vnitřně konsolidována zejména v průběhu 20. let minulého století. Síť státních policejních úřadů byla postupně zhušťována – na konci třicátých let se nalézala ve všech politicky, průmyslově, obchodně nebo jinak bezpečnostně důležitých místech republiky. Státní policejní úřady vykonávaly funkce policie správní a úkoly policie kriminální.
Zákonem roku 1920 byla vláda zmocněna zřizovat státní policejní úřady (SPÚ) na území celé Československé republiky. Jejich služební obvod se mohl vztahovat zároveň i na několik samostatných obcí. Ke zřízení takového úřadu postačoval souhlas zastupitelstev obcí. Státní policejní úřad ovšem mohl být zřízen i proti vůli zastupitelstva obce, pokud bylo zjištěno hrubé zanedbávání péče o veřejnou bezpečnost. Obce byly povinny přispívat po dobu prvních pěti let ode dne zřízení SPÚ na jeho náklady.
Organizace bezpečnostní služby
Na základě zákona ze dne 13. července 1922, č. 230 Sb. z. a n., o sborech stráže bezpečnosti a zákona ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z., o služebním poměru státních úředníků a státního zřízenectva (služební pragmatiky) bylo vydáno prováděcí nařízení vlády republiky Československé ze dne 5. října 1922 č. 295 k provedení citovaného zákona.
Uvedenými právním normami byly v podstatě zřízeny dva policejní sbory. Nutno ovšem podotknout, že označení „policista“ se ve dvacátých letech minulého století vůbec neužívalo a zaveden byl pojem „strážník“. Oficiální názvy pro policejní sbory zněly Sbor uniformované stráže bezpečnosti (SUSB) a Sbor neuniformované stráže bezpečnosti (SNSB).
SUSB vykonával policejní službu správní a pořádkovou a byl postaven na uplatňování přímé velitelské pravomoci. SNSB plnil úkoly kriminální policie; ve své činnosti byl podřízen úřední moci představenské.
Sbory stráže bezpečnosti příslušely k těm státním policejním nebo politickým úřadům, u nichž byly zřízeny. Sbory, jejich velitelé nebo představení i všichni jejich členové byli služebně, pořádkově, disciplinárně a osobně podřízeni přednostovi úřadu.
Rozdělení sborů podle věcné působnosti a služební řád určovaly vnitřní předpisy. Týkaly se pravidel pro výkon služby, jak ve služebních úředních hodinách, tak i mimo ně. Určovaly zásady užívání služebního oděvu, zbraní, pomůcek potřebných pro výkon služby i způsob, jak si tyto pomůcky opatřit. Současně byly stanoveny podmínky pro přijetí do služby u některého ze sborů, podmínky výcviku a vyškolení členů sborů, včetně zkušebního řádu.
Členové sborů se dělili na úředníky a gážisty mimo hodnostní třídy. Pro úředníky platily obecné předpisy o státních úřednících, pro gážisty mimo hodnostní třídy pak obecné předpisy o státních zřízencích a podúřednících.
Úředníci sborů vykonávali zejména dozor, kontrolu, vedení služby a také pečovali o řádné vyškolení mužstva.
Podle systemizačních zásad v každém sboru připadalo na 100 gážistů mimo hodnostní třídy zpravidla 32 strážníků u SUSB nebo policejních agentů II. třídy u SNSB, 38 nadstrážníků u SUSB nebo policejních agentů u SNSB a 20 obvodních inspektorů II. třídy a 10 obvodních inspektorů I. třídy u obou uvedených sborů.
Svobodní a bezdětní ovdovělí gážisté mimo služební třídy SUSB mohli být ubytováni v kasárnách.
Pro přijetí gážisty mimo služební třídy se vyžadovalo:
československé státní občanství, věk nejméně 22 a nejvýše 35 roků, zachovalost a čestný dosavadní život, tělesné a duševní zdraví, jakož i tělesná a duševní způsobilost k službě a úplná znalost jazyka státního, oficiálního, po případě znalost jiných řečí k výkonu služby potřebných.
Úkoly a oprávnění stráže bezpečnosti Mezi základní úkoly gážistů mimo hodnostní třídy sboru uniformované stráže bezpečnosti (SUSB) patřilo: konání hlídek a pochůzek, eskortování a hlídání vězňů, poskytování první pomoci zraněným, vykonávání služby telefonní a telegrafické, vykonávání dalších úkolů v zájmu bezpečnostní služby nařízených předpisy nebo příkazy nadřízených.
Obvodní inspektoři vykonávali kromě uvedených úkolů navíc službu velitelů strážnic a hlídek. Prováděli současně kontrolní činnost a dohled na výkon služby hlídek. Byli činní i v případech, kdy bylo potřeba určité důvěryhodnosti či služebních zkušeností.
Gážisté mimo hodnostní třídy sboru neuniformované stráže bezpečnosti (SNSB), zjednodušeně detektivové konali službu: zpravodajskou, během které pozorovali a hlásili všechny události, které byly významné z hlediska veřejného pořádku a bezpečnosti občanů, vyšetřovací, dohledovou, při které dohlíželi na osoby a podniky, které by mohly ohrožovat veřejný pořádek a bezpečnost, pátrací, spočívající v zabraňování protizákonnému jednání a vypátrání osob, které porušily zákony a předpisy, kancelářskou, při které vykonávali manipulační, telefonické, telegrafické, fotografické, daktyloskopické a litografické služby.
Členové obou sborů mohli v rámci svých služebních povinností a pravomocí uplatňovat tzv. „právo strážní“. To spočívalo v oprávnění požadovat od každého, aby uposlechl výzvy a nařízení s možností si později proti postupu strážníka stěžovat.
Služební hodiny byly stanoveny služebním řádem, ovšem všichni členové sborů byli povinni být i mimo tyto hodiny v pohotovosti pro případ služebního nasazení.
Gážisté mimo hodnostní třídy SUSB vykonávali službu zpravidla ve služebním oděvu – uniformě stanovené služebním předpisem, čímž veřejně deklarovali příslušnost ke sboru. Gážisté mimo hodnostní třídy SNSB konali službu v občanském oděvu.
Zvláště dobré služební výkony byly uznány: u sboru uniformované stráže bezpečnosti veřejnou pochvalou v denním rozkaze, u sboru neuniformované stráže bezpečnosti ústní pochvalou, u obou sborů: a. písemnou pochvalou v dekretu b. odměnou peněžitou c. mimořádným jmenováním
Jedno z nejdůležitějších oprávnění pro příslušníky obou sborů, a to právo použít zbraň, bylo zakotveno v § 4 zákona ze dne 13. července 1922, č. 230 Sb. z. a n.:
„Členové sborů stráže bezpečnosti mají, konajíce službu, zákonem ustanovená práva stráže civilní a vojenské, používají právní ochrany těchto stráží a smějí užíti zbraně, šetříce předepsané opatrnosti, jen v těchto případech:
v případě nutné obrany, aby odvrátili násilný útok, jenž na ně byl učiněn, nebo jímž se život jiné osoby ohrožuje; nelze-li jinak překonati odpor, směřující k zmaření jejich služebního výkonu; aby zamezili útěku nebezpečného zločince, jehož nemohou jiným způsobem zadržeti.“
Úprava organizace v roce 1936 Vládním nařízením č. 51 ze dne 6. března 1936 byla nově upravena organizace policejní správy a služby. Státní policejní úřady byly i nadále povolány pečovat o veřejnou bezpečnost a klid, starat se o bezpečnost osob a majetku, udržovat veřejný pořádek a „bdíti nad veřejnou mravností“. Současně měly v evidenci obyvatelstvo a cizince a plnily úkoly, které jim byly uloženy platnými předpisy. V kompetenci vlády zůstalo zřizování a rušení státních policejních úřadů a stanovení jejich sídel a správních obvodů.
Přednostou státního policejního úřadu v Praze byl policejní prezident, přednosty ostatních státních policejních úřadů pak policejní ředitelé nebo policejní správci. Policejní prezident a policejní ředitelé byli podřízeni zemskému prezidentu a ministru vnitra, policejní správci okresnímu hejtmanovi, zemskému prezidentovi a ministru vnitra. Policejního prezidenta jmenoval do funkce prezident republiky, přednosty ostatních státních policejních úřadů ministr vnitra. Dočasné pověření vedením státního policejního úřadu bylo v kompetenci zemského prezidenta.
Státním policejním úřadům byl přidělen potřebný počet úředníků, zřízenců a pomocných zaměstnanců. Ministr vnitra mohl propůjčovat systemizovaná služební místa, pokud toto nebylo vyhrazeno vládě nebo prezidentovi republiky. Současně mohl ustanovovat čekatele a aspiranty. Úředníky státní policejní služby překládalo do jiného působiště či dávalo do výslužby ministerstvo vnitra. Ostatní zaměstnance (gážisty mimo hodnostní třídy) překládal do jiného působiště zemský úřad ve svém správním obvodu. O případném přeložení do jiného působiště mimo správní obvod rozhodovalo ministerstvo vnitra.
Služební příjem zaměstnancům státní policejní služby vyměřoval a vyplácel zemský úřad. Týž úřad spravoval budovy a věcné vybavení těchto budov.
Důchod (odpočivné) a zaopatřovací platby zaměstnancům a pozůstalým po nich poukazoval zemský úřad po dohodě s příslušným finančním úřadem, který byl rovněž oprávněný a příslušný k vyplácení dávek. Zaměstnance státní policejní služby penzionoval zemský prezident.
Vláda mohla ustanovit, aby státní policejní úřad vykonával ve svém správním obvodu působnost přináležející obecní policii.
Uvedená právní úprava z roku 1936 oproti předchozí normě z roku 1922 již hovořila o policejních strážních sborech (dříve byl používán termín Sbor uniformované a neuniformované stráže bezpečnosti). Podstata oprávnění a povinností příslušníků policejního sboru zůstala v intencích úpravy z roku 1922. Ke změně ovšem došlo v oblasti ukládání pokut na místě. Zde mohly politické a státní policejní úřady a současně i obce v mezích své trestní pravomoci zmocnit orgány veřejné moci (policii), aby za správní přestupky osobám přistiženým při činu ukládaly peněžité pokuty, a tyto ihned na místě vybraly. Platilo zde ovšem pravidlo, že přestupce musel být ochoten pokutu zaplatit. Pokuty za přestupky byly vybírány v mezích zákonných sazeb, nesměly však překročit v jednotlivém případu částku 300 Kč. Pokuty na místě nesměly být vybírány u těch správních přestupků, které se stíhaly jen na návrh nebo soukromou žalobu. Pokutu na místě nebylo možno uložit ani tehdy, byla-li správním přestupkem způsobena škoda, o níž bylo možno rozhodnout společně s trestní věcí. Vlastní zmocnění muselo být pro jednotlivého zaměstnance vystaveno v listinné podobě a přestupci byl povinen je předložit, jestliže o to požádal. Nebyla-li osoba přistižená při činu ochotna pokutu zaplatit, zmocněný orgán pokutu nevyměřil a učinil oznámení příslušnému úřadu. Zmocněný orgán (policista) byl povinen přistiženou osobu přestupce o jejím právu odepřít zaplacení pokuty poučit, stejně jako o následcích tohoto odepření a o tom, že proti trestnímu příkazu není opravného prostředku.
V případě, že byl přestupce ochoten pokutu zaplatit, ale nemohl tak na místě učinit, vydal policista trestní příkaz s uvedením údajů, kdy a kde má být pokuta zaplacena, a o následcích nezaplacení. Nebyla-li pokuta ve stanovené lhůtě zaplacena, pozbyl trestní příkaz platnosti a nastoupilo řádné trestní řízení.
Policejní stejnokroj