Úcta k Panně Marii v katolické církvi zahrnuje různé pobožnosti, které zahrnují modlitby, zbožné úkony, výtvarné umění, poezii a hudbu jí věnovanou. Papežové ji podporovali a zároveň podnikali kroky k reformě některých jejích projevů.Například 12. března 1969 papež Pavel VI. snížil a upravil počet mariánských svátků v Sanctitas clarior. Podobně postupovalo i několik jeho předchůdců. Svatý stolec zdůrazňoval, že je důležité rozlišovat „pravou zbožnost od falešné a autentickou nauku od jejích deformací způsobených excesy nebo vadami“. Mezi římskými katolíky existuje podstatně více titulů, svátků a mariánských úctyhodných praktik než v jiných západních křesťanských tradicích. Termín hyperdulie označuje zvláštní úctu, která náleží Marii, větší než běžná dulie pro ostatní světce, ale zcela odlišnou od latrie, která náleží pouze Bohu.
Víra ve vtělení Božího Syna skrze Pannu Marii je základem pro její označení za Matku Boží, které bylo prohlášeno za dogma na koncilu v Efezu v roce 431. Na Druhém vatikánském koncilu a v encyklice Redemptoris Mater papeže Jana Pavla II. se o ní hovoří také jako o Matce církve.
Nárůst mariánské úcty a mariologie v římskokatolické církvi často nevycházel z oficiálních prohlášení, ale z mariánských spisů svatých, lidové zbožnosti a někdy i z hlášených mariánských zjevení. Svatý stolec schvaluje jako hodné víry jen některé vybrané, naposledy v roce 2008 schválil některá zjevení z roku 1665.
Další zbožná úcta k Marii podporovaná papeži se projevuje v kanonických korunovacích udělovaných lidovým mariánským obrazům uctívaným v určité lokalitě po celém světě, zatímco mariánská hnutí a spolky s miliony členů vznikly z víry v události jako Guadalupe, Lurdy, Fátima, Akita a z dalších důvodů.
Od Krista k Panně Marii v římskokatolické tradici V římskokatolickém učení je uctívání Marie přirozeným důsledkem christologie: Ježíš a Maria jsou syn a matka, vykupitel a vykoupená. Tento názor vyjádřil papež Jan Pavel II. ve své encyklice Redemptoris mater: „V centru tohoto tajemství, uprostřed tohoto zázraku víry, stojí Maria. Jako milující Matka Vykupitele jej zakusila jako první: ,K úžasu přírody jsi porodila svého Stvořiteleʻ“.
V římskokatolické tradici je mariologie chápána jako christologie rozvinutá do svého plného potenciálu.viz Papež Pius XII., Mystici corporis Christi; ; a Maria je vnímána jako přínos k plnějšímu pochopení Ježíšova života. V tomto pojetí není christologie bez Marie založena na úplném biblickém zjevení. Stopy tohoto paralelního výkladu sahají až do počátků křesťanství a od té doby se na něj zaměřili četní světci.
Vývoj tohoto přístupu pokračoval i ve 20. století. Mariolog Gabriel Roschini ve své publikaci Compendium Mariologiae z roku 1946 vysvětlil, že Maria se nejen podílela na narození fyzického Ježíše, ale spolu s početím s ním vstoupila do duchovního spojení. Boží plán spásy, který není pouze materiální, zahrnuje i trvalou duchovní jednotu s Kristem. Joseph kardinál Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.) napsal: „Je třeba se vrátit k Marii, chceme-li se vrátit k oné ,pravdě o Ježíši Kristuʻ, ,pravdě o církviʻ a ,pravdě o člověkuʻ, kterou Jan Pavel II. navrhl jako program pro celé křesťanství,“ aby byl zajištěn autentický přístup ke kristologii prostřednictvím návratu k „celé pravdě o Marii“.
Od úcty k teologii Je možné, že praxe vzývání pomoci Kristovy Matky se stala věřícím známější nějakou dobu předtím, než se o ní vyjádřili ve spisech raných církevních otců. Láska křesťanů k Panně Marii intuitivně, často v předstihu, vystihovala určité aspekty tajemství Panny Marie a upozorňovala na ně teology a pastýře. Úcta a zbožnost často předcházely formálním teologickým prohlášením Magisteria.
Úcta k Panně Marii probíhá různými způsoby. Mariánské modlitby a chvalozpěvy obvykle začínají jejím uctíváním (poctou), po němž následují prosby. Počet mariánských titulů od 3. století stále narůstal a do 5. století existovalo mnoho titulů, které vzrostly zejména ve středověku.
Teologický základ pro mariánskou úctu Úcta k Panně Marii vychází ze zmínky v Lukášově evangeliu o Marii jako o vyvolené služebnici Páně, kterou Alžběta i anděl Gabriel pozdravují a chválí. Boží působení je dále osvětleno v mariánských dogmatech římskokatolické církve, jako jsou Neposkvrněné početí a Nanebevzetí Panny Marie, a jsou podle římskokatolického názoru součástí apoštolské tradice a Božího zjevení. Katolíci rozlišují mezi úctou od bohoslužbou.
Mariina role v dějinách spásy a vykoupení náhled|vlevo|180px|Panna Maria z oltářního obrazu z Gentu, 1432 Jednou ze složek katolické úcty k Panně Marii je důraz na její účast na dějinách spásy a vykoupení. Touto problematikou se zabývali například Edward Schillebeeckx a Adrienne von Speyr.
Janovo evangelium zaznamenává její přítomnost na začátku a na konci Ježíšova veřejného života. Zvláště významná je Mariina přítomnost u kříže, kdy od svého umírajícího Syna přijala pověření být matkou milovaného učedníka. Katolíci to vykládají tak, že skrze učedníka Kristus předává péči o Marii všem křesťanům. Skutky apoštolů výslovně počítají Ježíšovu Matku mezi ženy prvního společenství, které čekalo na Letnice. Jan Eudes napsal, že: „Panna Maria začala spolupracovat na plánu spásy od chvíle, kdy dala svůj souhlas k vtělení Božího Syna“.
Lumen gentium, dogmatická konstituce Církve z roku 1964, uznává, že „veškerý spásný vliv Panny Marie na lidi nepochází z nějaké vnitřní nutnosti, ale z Božího zalíbení. Vyplývá z přebytku Kristových zásluh, spočívá na jeho prostřednictví, je na něm zcela závislý a čerpá z něj veškerou svou sílu.“ Svou poslušností, vírou, nadějí a horoucí láskou mimořádným způsobem spolupracovala na Spasitelově díle, aby duším vrátila nadpřirozený život. „Proto je naší matkou v řádu milosti“.Lumen gentium, §61
Jedním z prvních učenců, kteří nabídli teologické základy tématu Neposkvrněného početí, byl františkán Duns Scotus, který rozvinul myšlenku, že Maria byla uchráněna hříchu díky Ježíšově vykupitelské ctnosti. Úcta k Panně Marii a její uctívání se dále šířily, protože začala být vnímána jako pomocná matka křesťanů, a v 15. století tato praxe ovlivnila mnoho katolických pobožností.
Veronika Giulianiová vyjádřila, jak Mariino utrpení na Kalvárii spojilo její srdce s Ježíšovým, když spolu s ním prožívala jednotlivá muka. Společnou úctu k srdcím formalizoval Jan Eudes, který uspořádal biblické a teologické základy a rozvinul její liturgická témata. Úcta ke sjednocení obou srdcí pokračovala i v průběhu staletí a v roce 1985 papež Jan Pavel II. zavedl termín „Spojení srdcí Ježíše a Marie“ a v roce 1986 promluvil na mezinárodní konferenci na toto téma, která se konala v portugalské Fátimě.
V 18. století pokračoval růst mariánské úcty, která zdůrazňovala roli Panny Marie ve spáse. Katolický důraz na roli Panny Marie ve spáse a vykoupení pokračoval v roce 1987, kdy papež Jan Pavel II. vydal encykliku Redemptoris mater.
Maria jako mistrovské Boží dílo Katechismus katolické církve v paragrafech 721–726 uvádí, že Maria je prvním příbytkem Boha v dějinách spásy. Jako taková je mistrovským Božím dílem a počátkem toho, že Bůh uvádí lidstvo do společenství s Ježíšem. V Mariině lůně je Ježíš zjevením Božích zázraků, naplněním Božího plánu láskyplné dobroty a definitivní teofanií. Jako taková je Maria charakterizována hořícím keřem v knize Exodus a moudrostí v knize Přísloví.
Maria jako ochránkyně a přímluvkyně
náhled|vpravo|Milosrdná Panna Maria chránící skupinu řeholnic pod svým pláštěm. Sano di Pietro, 15. století Na Mariinu přímluvu a ze soucitu s hostiteli na svatební hostině v Káni Galilejské učinil Ježíš svůj první zázrak.
Katechismus katolické církve uvádí: „Od nejstarších dob byla Panna Maria poctěna titulem ,Matka Božíʻ, pod jejíž ochranu se věřící utíkají ve všech svých nebezpečích a potřebách.“ Východní katolické církve slaví v říjnu svátek Přímluvy Panny Marie.
Římskokatolický pohled na Pannu Marii jako na útočiště a ochránkyni hříšníků, ochránkyni před nebezpečím a mocnou přímluvkyni u svého Syna Ježíše je vyjádřen v modlitbách, uměleckých vyobrazeních, teologii, populárních a zbožných spisech, stejně jako v používání náboženských předmětů a obrazů. Nejstarší známá modlitba k Panně Marii, Sub tuum praesidium („Pod tvou ochranou“), pochází přibližně ze 3. století.
Umělecká vyobrazení Panny Marie Milosrdné zobrazují Marii jako ochránkyni křesťanů, která je chrání pod svým pláštěm. Vyobrazení Panny Marie Milosrdné někdy zahrnují šípy pršící shora, přičemž Panna Marie svým pláštěm chrání lidi.
Katolíci od středověku stále hledali ochranu u Marie jako Matky bolestné a spoléhali na její přímluvu jako Královny nebes. Na základě tohoto vnímání svěřovali papežové Panně Marii pod ochranu konkrétní kauzy. Papež Benedikt XV. svěřil ochranu světa na přímluvu Marie Královny míru během první světové války.
Rytířský řád Panny Marie Milosrdné (Mercedariáni), známý také jako řád Panny Marie Výkupné nebo Řád vykoupení zajatých, vznikl ve 13. století v Aragonském království (Španělsko), aby vykupoval zajaté křesťany (otroky) držené v rukou muslimů. Ve 21. století se řád zaměřuje na roli Panny Marie jako ochránkyně zajatců a vězňů.
Vyobrazení Panny Marie Mořeplavecké (Pomocnice námořníků) vznikla na základě modliteb a pobožností portugalských mořeplavců, kteří považovali Pannu Marii za svou ochránkyni při bouřích a jiných nebezpečích. Modlitby k Panně Marii Mořeplavecké jsou dobře známy v Jižní Americe, zvláště v Brazílii, kde je její svátek 2. února oficiálním svátkem. Panna Marie Mořeplavecká, zobrazující lodě pod jejím pláštěm, je nejstarší známou malbou, jejímž námětem je objevení Ameriky.
náhled|150px|vpravo|„Guadalupská vlajka“ Miguela Hidalga z roku 1810 Miguel Hidalgo i Emiliano Zapata vyvěsili vlajky s Pannou Marií Guadalupskou jako svou ochránkyní a Zapatovi muži nosili guadalupský obraz na krku a na sombreru. V roce 1979 papež Jan Pavel II. svěřil Mexiko pod ochranu Panny Marie Guadalupské.
Začíná modlitba Memorare: „Pamatuj, nejmilostivější Panno Maria, že nikdy nebylo známo, že by někdo, kdo se utíkal pod tvou ochranu, prosil tě o pomoc nebo hledal tvou přímluvu, zůstal bez pomoci.“
Ludvík z Montfortu učil, že Bůh ustanovil Marii za „rozdavatelku milosti“, a aby člověk mohl přijmout milost od Boha, může ji přijmout skrze ruce Panny Marie, jako ji dítě přijímá od matky. Lumen gentium k tomu říká: „To je však třeba chápat tak, že to důstojnosti a účinnosti Krista, jediného Prostředníka, nic neubírá ani nepřidává“.
Papež František řekl, že „celý její život byl obsažen v její písni chvály“ velikosti Pána. František se dále svěřil, že u mariánských svatyní rád
tráví čas pohledem na Matku Boží a nechává ji, aby se dívala na mě. Modlím se za dětskou důvěru, důvěru chudých a prostých, kteří vědí, že jejich matka je tam a že mají místo v jejím srdci. A při pohledu na ni znovu uslyšet, jako indián Juan Diego: „Můj nejmladší synu, co se děje? Nenech se tím zneklidnit. Cožpak tu nejsem já, která mám tu čest být tvou matkou?“
Vývoj mariánských nauk Teologický vývoj úcty k Marii začíná u Justina Mučedníka (100–165), který vyjádřil Mariinu roli v dějinách spásy jako druhé Evy. Na něj navázal Irenej, kterého Herbert Thurston nazývá „prvním teologem Panny Marie“.