Katilinovo spiknutí (někdy zvané Druhé Katilinovo spiknutí) bylo pokusem o státní převrat Luciem Sergiem Katilinou, jejímž cílem bylo svrhnout římské konzuly roku 63 př. n. l., Marca Tullia Cicerona a Gaia Antonia Hybridu, a násilně převzít vládu.
Spiknutí vzniklo po Katilinově porážce ve volbách roku 62 př. n. l., v nichž byl kandidátem na konzula. Sestavil koalici nespokojených aristokratů, kterým voliči odepřeli politický pokrok, vyvlastněných farmářů a zadlužených vysloužilých Sullových vojáků, a plánoval se násilně zmocnit konzulátu. V listopadu roku 63 př. n. l. odhalil spiknutí Cicero, čímž Katilinu přiměl uprchnout z Říma a putovat ke své armádě v Etrurii. Následující měsíc Cicero odhalil devět dalších spiklenců spolupracujících s Katilinou v Římě a na radu senátu je nechal popravit. Začátkem ledna 62 př. n. l. byla Katilinova armáda poražena konzulem Hybridou v bitvě u Pistoii.
Odhalit pravdu o spiknutí je obtížné; je obecně známo, že starověké zdroje byly vůči Katilinovi silně zaujaté. Rozsah tohoto přehánění je nejasný a stále diskutovaný; většina historiků souhlasí s tím, že ke spiknutí došlo tak, jak je popisováno – spíše než že by šlo o Ciceronův výmysl – ale připouští, že Katilinova skutečná hrozba byla zveličena.
Dějiny Katilinovo spiknutí bylo jediným vážným ozbrojeným povstáním proti Římu v období po Sullově pochodu na Řím a před Caesarovou občanskou válkou. Hlavní zdroje o spiknutí jsou proti němu zaujaté: Sallustiova monografie O Katilinově spiknutí (De coniuratione Catilinae) a Ciceronův proslov proti Katilinovi (In Catilinam). Před spiknutím se Katilina podílel na Sullově diktatuře. Třebaže jeho rodina nedosáhla konzulátu už od pátého století př. n. l., měl stále vazby na aristokracii a byl jak nobilis, tak patricij.
Katilina byl trestně stíhán v letech 65 a 64 př. n. l., ale poté co na jeho obhajobu promluvilo několik bývalých konzulů, byl zproštěn viny. Jeho vliv i při jeho stíhání byl značný; například Cicero zvažoval kandidovat v koalici s ním na konzulát roku 66 př. n. l. Některé antické zdroje tvrdí, že Katilina byl strůjcem tzv. Prvního Katilinova spiknutí, s cílem svrhnout konzuly už roku 65 př. n. l., ale současní odborníci toto obvinění pověřují za falešná.
Příčiny a vznik Katilina kandidoval před rokem 63 př. n. l. na konzulát třikrát a pokaždé prohrál. Po své porážce v konzulárních volbách v roce 63 př. n. l. – na konzulární období počínaje rokem 62 př. n. l. – začal Katilina plánovat převrat, aby se násilím zmocnil konzulátu, který mu byl odepřen.
Získal do svého kruhu řadu pochybných senátorů: Publia Cornelia Lentula Suru, bývalého konzula vyloučeného v roce 70. př. n. l. ze senátu pro nemravnost; Gaia Cornelia Cethega, Sertoriova sympatizanta bez vyhlídky na povýšení; Publia Autronia Paeta, vítězného kandidáta na konzula ve volbách roku 66 př. n. l., jehož zvolení bylo anulováno a senátní mandát zrušen poté co byl odsouzen za korupci, a dva další senátoři vyloučeni pro nemravnost a úplatkářství. Ke spiknutí se připojili i další, kteří byli zbaveni cti, jako Lucius Cassius Longinus, který byl prétorem v roce 66 př. n. l. a prohrál jako kandidát na konzula ve volbách roku 63. př. n. l., Lucius Calpurnius Bestia a dva muži ze Sullova rodu.
V řadách spiknutí nebyli jen senátoři. Historik Erich Gruen popisuje tyto muže jako „smíšené“ a dodává, že „jim nelze připsat jednotný záměr“. Někteří byli neúspěšnými kandidáty v komunálních volbách, jiní mohli být motivováni svými dluhy, další jen hledali zisk v chaosu a někteří byli členy upadajících aristokratických rodin jako sám Katilina. Podporu hledali především mezi těmi, kteří byli postiženi Sullovou občanskou válkou, vyvlastněni Sullovými proskripcemi a veterány, kteří po neúrodách upadli do dluhů.
Antické zdroje obecně připisují jejich zapojení do spiknutí velkým dluhům, které měl Katilinův puč údajně vymazat. Dnešní odborníci to však jako jedinou příčinu odmítají a považují za klíčovou i hanbu z nenaplněných politických ambicí. Žádný z antických zdrojů – kromě Diona – nezmiňuje jakoukoliv souvislost mezi Katilinou a pozemkovou reformou; je ale pravděpodobné, že se Dio mýlí, protože pokud Katilina pozemkovou reformu prosazoval, Cicero by to měl zmínit. Tři spiklenci prohráli konzulární volby, další tři byli vyloučeni ze senátu a jiní zjistili, že nejsou schopni dosáhnout stejně vysokých úřadů jako jejich předkové.
Spiknutí se však týkalo pouze římských občanů. Nezahrnovalo otroky, třebaže Cicero a další vyvolávali obavy z další otrocké vzpoury (předchozí vzpoura otroků byla potlačena v roce 71 př. n. l.). Katilina neplánoval sociální revoluci, ale převrat, aby sebe a své spojence postavil do čela republiky.
Neúspěch pozemkové reformy Publia Servilia Rulla ze začátku roku 63 př. n. l. vzbudil další nepokoje: návrh zákona by potvrdil pozemková práva Sullových veteránů na zabrané půdě a umožnil jim prodat svůj pozemek státu, dále by rozdal nové pozemky chudým vyvlastněným občanům. Neúspěch zákona v Římě přispěl k podpoře povstání mezi chudými vrstvami obyvatel. To bylo spojeno s všeobecnou finanční a ekonomickou krizí začínající už za první války s Mithridatem o čtvrt století dříve. Kvůli obnovené poptávce po kapitálu v období stability zajištěné Pompeiovým vítězstvím ve třetí válce s Mithridatem lichváři vyhlašovali splatnost dluhů a zvýšili své úrokové sazby, což mnohé dostalo do bankrotu.
Odhalení náhled| Obraz z 19. století od Cesare Maccariho ukazuje jak Cicero odsuzuje Katilinu v senátu. , poznamenává, že toto idealizované zobrazení je „svůdnou fantazií okolností a prostředí“. Mezi muži nebyl věkový rozdíl: oběma mužům bylo kolem čtyřiceti. Konzul Cicero slyšel zvěsti o spiknutí od ženy jménem Fulvia na podzim roku 63 př. n. l. První konkrétní důkaz poskytl Marcus Licinius Crassus, který 18. nebo 19. října předal Ciceronovi dopisy popisující plán na zabití významných občanů. Crassovy dopisy byly potvrzeny zprávami o ozbrojených shromážděních na podporu spiknutí. V reakci na to senát přijal dekret, kterým vyhlásil tumultus (stav nouze) a po obdržení zpráv o ozbrojených mužích shromažďujících se v Etrurii schválil senatus consultum ultimum (ekvivalent stanného práva), kterým instruoval konzuly, aby udělali vše, co bylo potřeba v reakci na krizi. Do 27. října obdržel senát zprávy, že Gaius Manlius, bývalý setník a vůdce armády v Etrurii, se poblíž města Faesulae chopil zbraní. Někteří moderní historikové tvrdí, že Manliova vzpoura byla zpočátku nezávislá na Katilinových plánech; Berry 2020 (s. 32) to však odmítá. V reakci na hrozbu vyslal Cicero dva blízké prokonzuly a dva prétory, aby reagovali na možnost ozbrojeného povstání s povolením nabrat vojáky a rozkazem udržovat noční hlídky.
Katilina zůstal v Římě. Přestože byl jmenován v dopisech zaslaných Crassovi, nebyl to dostatečný důkaz jej obvinit. Ale poté co ho zprávy z Etrurie spojily přímo s povstáním, byl na začátku listopadu obžalován dle lex Plautia de vi (za veřejné násilí). Kolem 6. listopadu se spiklenci setkali a získali dva atentátníky pro plánovanou vraždu Cicerona. Cicero také tvrdil, že spiklenci plánovali založit požár a zničit tím Řím; Sallustius uvádí, že toto obvinění umožnilo Ciceronovi popudit městský proletariát proti Katilinovi. Moderní odborníci ovšem nevěří, že by Katilina opravdu chtěl zničit město. Poté co 7. listopadu 63 př. n. l. přežil pokusy o atentát, nechal Cicero shromáždil senát a pronesl svou první řeč proti Katilinovi, kterou veřejně odsoudil spiknutí; Katilina se pokusil promluvit na svou obranu – mj. tím, že hanobil Ciceronův původ – ale byl přehlušen. Okamžitě poté opustil město, aby se připojil k Manliovým mužům v Etrurii. V dopisu do Říma svěřil svou ženu pod ochranu přítele a odůvodnil své činy odepřenými poctami, popíraje jakékoli své zadlužení.
Manévry Když Katilina dorazil do Manliova tábora, převzal odznaky konzula. Senát okamžitě zareagoval prohlášením Katiliny i Manlia hostes (veřejnými nepřáteli). Cassius Dio dodává, že Katilina byl okamžitě poté odsouzen na základě dřívějšího obvinění z vis (veřejného násilí). Senát také vyslal Ciceronova spolukonzula Gaia Antonia Hybridu, aby vedl vojsko proti Katilinovi, a dal Ciceronovi na zodpovědnost obranu města.
Poprava spiklenců V této době vyslanci galského kmene Allobrogů informovali Cicerona, že jim prétor Publius Cornelius Lentulus Sura nabídl spolupráci s Katilinou. Cicero využil tyto vyslance jako dvojité agenty, kteří se setkali s Katilinovými přívrženci, aby mohli identifikovat co nejvíce členů spiknutí. S důkazy poskytnutými jejich pomocí bylo 2. nebo 3. prosince zatčeno pět mužů: Lentulus, Cethegus, Statilius, Gabinius a Caeparius. Poté co vyslanci prozradili před senátem vše, co se dozvěděli, vězni svou vinu přiznali. Lentulus byl donucen vzdát se svého úřadu a ostatní byli odsouzeni k domácímu vězení.
Jistý občan se 4. prosince pokusil obvinit Crassa z účasti na spiknutí, ale jeho obvinění byla prokazatelně nepravdivá, a tak byl uvězněn. Téhož dne byl také učiněn pokus o osvobození vězňů. Na to senát zareagoval přesunutím debaty o osudu těchto vězňů – a čtyř dalších spiklenců, kteří utekli – na následující den.
Debata o osudu vězňů se odehrála v Chrámu Concordie. Cicero jako konzul byl zmocněn dříve schváleným vyhlášením senatus consultum ultimum podniknout jakékoliv kroky, které považoval za nezbytné k ochraně státu. Tento dekret však neposkytoval jakoukoliv právní imunitu pro konzulovy činy. Ciceronovým cílem při žádosti o schůzi senátu bylo pravděpodobně přenést zodpovědnost za popravy bez soudního procesu na senát jako celek. Když byl později obviněn z popravy občanů bez soudu, odůvodnil své jednání tím, že se řídil nezávaznými radami senátu.
Pořadí řečníků v senátu začalo se zvolenými konzuly a bývalými konzuly, kteří všichni promluvili ve prospěch trestu smrti. Ale když byl povolán Julius Caesar, který byl tehdy zvoleným prétorem, navrhl buď doživotní vězení, nebo vazbu do doby, kdy může být uskutečněn soud. Caesarův shovívavý postoj nabyl podpory mnoha senátorů, přestože byl podobně nezákonný – doživotní tresty nebyly povoleny bez soudu – a nepraktický. Cicero píše, že po Caesarově proslovu přerušil jednání a pronesl řeč vyzývající k okamžité akci. Převažující názor se ale nezměnil až do momentu, kdy promluvil bývalý kvestor Cato mladší. Plútarchovo shrnutí naznačuje, že Cato přednesl vášnivý a důrazný projev, ve kterém osobně Caesara napadal a naznačoval, že Caesar byl do komplotu se spiklenci zapojen. Podle Sallustiova výkladu událostí Cato spílal senátorům za úpadek morálky, kázně a drsnosti, která náležela jejich ctnostným předkům. Proslov, ve kterém apeloval na to, že rychlá poprava způsobí rozkol mezi Katilinovými přívrženci a přehnaná tvrzení, že by měl být Katilina mezi popravenými, zabraly Catonovi v senátu celý den. Když senát schválil návrh na popravu spiklenců bez soudu, nechal Cicero rozsudky vykonat, a po jejich provedení prohlásil vixerunt ("žili"). Poté byl senátory oslavován jako pater patriae ("otec vlasti").
Porážka Poté co bylo popraveno pět vězňů, se snížila veřejná Katilinova podpora. Někteří v Římě, zejména tehdejší tribun Metellus Nepos, navrhovali k záchraně státu zvolit velitelem zkušeného Pompeia místo Antonia. Na samém počátku následujícího roku se poblíž Pistoii střetli Katilinovi zbývající vojáci, v počtu alespoň tří tisíců, s Antoniovým vojskem (Antonius ovšem tvrdil, že je nemocný a velení bylo předáno Marcu Petreiovi). Katilina byl poražen a padl; Antonius byl svými vojáky prohlášen jako imperator.
Závěr vpravo|náhled|Denár Lucia Scribonia Libona z roku 62 př. n. l. Bonus eventus na rubu nejspíš odkazuje na Katilinovu porážku. vpravo|náhled|Denár Lucia Aemilia Paulla z roku 62 př. n. l. v památce na Katilinovu porážku. Na lícní straně zobrazuje bohyni Concordii (Svornost).