Locika (v anglickém originále ) je komorní opera o šesti dějstvích amerického skladatele Loua Harrisona na libreto Williama Morrise. Premiéru měla 14. května 1959 v sále Kaufmann Auditorium v New Yorku.
Vznik, charakteristika a historie Rapunzel je první ze dvou oper významného poválečného amerického skladatele Loua Harrisona, žáka Arnolda Schoenberga a Henryho Cowella (druhou byl o dvacet let později Mladý Caesar). Je věnována jeho „příteli a mentorovi“ Virgilu Thomsonovi, pro kterého pracoval, když byl hudebním kritikem v deníku Herald Tribune. Jako libreto použil poetickou a psychologicky reinterpretovanou adaptaci pohádky Locika bratří Grimmů od britského výtvarníka, básníka a sociálního reformátora Williama Morrise z roku 1856. Harrison operu komponoval během svého pedagogického působení na Black Hill College v Severní Karolíně. Skládat začal v srpnu 1952 a verzi pro hlasy a klavír dokončil za dva měsíce, orchestraci pak na jaře roku 1953.
Příležitost představit dílo veřejnosti se brzy naskytla, když byl Harrison spolu s Benem Weberem vybrán, aby reprezentoval Ameriku v soutěži na Mezinárodní konferenci o soudobé hudbě v Římě na jaře roku 1954. K tomu si vybral Locičinu modlitební scénu ze třetího dějství, kterou musel přeorchestrovat pro komorní soubor.Miller, Method and Madness, s. 117–118. Soutěžní práce byly prezentovány veřejnosti bez uvedení jmen skladatelů. Harrisonův příspěvek zpívala mladá Leontyne Priceová, která do té době nespolupracovala se žádnou významnou operní společností. Árie z Lociky získala „cenu za mistrovské dílo 20. století za nejlepší skladbu pro zpěv a komorní soubor“; Harrisonovi ji předal Igor Stravinskij. Harrison se však musel o cenu 2 500 švýcarských franků podělit s Jean-Louisem Martinetem – zřejmě z politických důvodů – ačkoli kritici a většina účastníků konference považovali scénu z Lociky za mnohem úspěšnější.Miller, Method and Madness, s. 118. Michael Steinberg, recenzent deníku The New York Times, poznamenal, že „každý obrat vokální melodie, rytmu nebo zabarvení doprovodu byl motivován něčím v textu“.
náhled|Mladá sopranistka Leontyne Priceová v roli Bess z Gershwinovy opery Porgy a Bess. Fotografie Carla Van Vechtena z roku 1953. Úplná scénická premiéra opery přišla o pár let později, 14. května 1959 v newyorské Kaufmannově koncertní síni. Při té příležitosti byla spojena s operou Třpytivá brána (The Glittering Gate) australské skladatelky Peggy Glanville-Hicksové. Harrisonův původní nápad byl nechat zpěváky zpívat z orchestřiště, zatímco děj by předváděli tanečníci.Miller, Method and Madness, s. 121. To se ale v newyorském představení nestalo, když však byla Locika hrána v roce 1966 na Cabrillově festivalu moderní hudby v Kalifornii – založeném samotným Lou Harrisonem roku 1963 –, byli využiti maskovaní herci, mimové a tanečníci. Opera sklidila převážně zdrženlivou chválu. Howard Taubman z The New York Times shledal Harrisonovu atonální hudbu „vůbec ne odpudivou“. Naopak, je „důsledně lyrická, byť nikdy vášnivá.“ Francis Perkins z Herald Tribune také vyzdvihl lyrickou kontinuitu a přesvědčivou citlivost, ale postrádal smysl pro dramatické napětí. Tutéž výhradu formulovalo několik dalších recenzentů. Jiní tento údajný nedostatek přehlédli a místo toho vychvalovali „nadčasovost kvazináboženské alegorie přeměněné v pohádku“.Miller, Method and Madness, s. 118–119.
Pozadí a charakteristika náhled|William Morris, fotografie z roku 1857 Lou Harrison již během druhé světové války měl psychické problémy, projevující se například přehnanou sebekritičností k jeho skladbám, a v roce 1947 se dostavilo vážné nervové zhroucení, v jehož důsledku musel být téměř devět měsíců hospitalizován.Miller, Method and Madness, s. 86–88. Svou operu považoval za „částečnou sebeanalýzu“, v níž zkoumal různé pocity a myšlenky, které zažil v průběhu své léčby. Po uzdravení si Harrison sice nedal nové jméno jako postavy v opeře, ale změnil svůj hudební styl a zakázal provozování mnoha svých dřívějších děl.Miller, Method and Madness, s. 120. Děj Morrisova příběhu kolísající mezi snem, touhou a skutečností měl tedy pro Harrisona jasné autobiografické odkazy. I on měl během nemoci potíže s rozlišováním mezi realitou a přeludy. Ztotožňoval se s oběma hrdiny opery: s princeznou toužící uniknout z uvěznění a s princem, který chce nějakým činem prokázat mužnost, jejíž nedostatek mu okolí vytýká (právě na přelomu 40. a 50. let vrcholila kampaň proti homosexuálům). Libreto zachycuje i jiná témata, která byla pro Harrisona v té době významná, jako touha po stabilním milostném partnerství, odpor k násilí a válce i přechodný zájem o náboženská témata.Miller, Method and Madness, s. 93.
Locika je jeho posledním velkým dílem ve stylu serialismu a vedle jeho „symfonie na G“, na níž začal pracovat v době hospitalizace, je to jedno z mála děl důsledně komponovaných dvanáctitónovou technikou.Miller, Method and Madness, s. 94. Harrisonova hudba od roku 1950 je mnohem lyričtější než skladby před jeho zhroucením,Miller, Method and Madness, s. 88–89. což se projevuje i tendencí k tonalitě v Locice; Harrison jí dosahuje některými specifickými odchylkami od ryze dodekafonické struktury, například používání některých tónů z řady jako „podkladových“ basových tónů nebo opakováním krátkých dvou- až čtyřtónových úseků, což přísná pravidla dvanáctitónové techniky zakazují.Miller, Method and Madness, s. 97–98. Podle vlastních slov pracoval na Locice pod dojmy z hudby Albana Berga, zejména z jeho Lyrické suity a houslového koncertu.Miller, Method and Madness, s. 96–97. V pozdějších dílech již Harrison dvanáctitónovou hudbu používal především k zobrazení neosobnosti západní společnosti a začal hojně využívat východoasijské hudební vlivy, včetně specifických hudebních nástrojů. V tomto ohledu představuje Locika zlom mezi dvěma skladatelovými tvůrčími fázemi.Miller, Method and Madness, s. 85, 121.
Dramatická stavba opery je silně podřízena textu. Původní Morrisův text přebírá z pohádky jen několik málo dějových prvků, zatímco řada jiných (např. důvod Locičina uvěznění, vyšplhání prince do Locičiny věže, jejich zastižení a potrestání čarodějnicí, princova slepota a uzdravení) je vypuštěna; namísto toho jsou zde dlouhé monology vyjadřující duševní svět obou postav, například popis smrti neznámého rytíře.Miller, Method and Madness, s. 91. I v opeře jsou proto dlouhé recitativní pasáže a málo jevištní akce; hudba navozuje spíše „rituální pocity“. Přes dvanáctitónovou kompoziční techniku je hudební styl v podstatě lyrický. Hrubější zvuk v recitativech vyvažují v áriích reminiscence na lidovou hudbu nebo církevní chorály. V nástrojovém obsazení dominují hluboké smyčcové nástroje: čtyři violoncella a dva kontrabasy jsou postaveny vedle jediných houslí a violy (jak Harrison později uvedl, byla to součást jeho snahy o „mužnější“ zvuk).Miller, Method and Madness, s. 90–91. Harrison však staví ponurou smyčcovou atmosféru do kontrastu s lehčími nástroji, jako jsou celesta, dva různé klavíry a harfa (tato kombinace připomíná asijský gamelan, jemuž se Harrison v další fázi své tvorby podrobně věnovalMiller, Method and Madness, s. 111.). Prominentní místo mezi nástroji zaujímá preparovaný klavír („tack piano“), dokládající příbuznost s tvorbou Harrisonova přítele a občasného spolupracovníka Johna Cage. Instrumentace je velmi lehká, mnoho recitativů je psáno a cappella, a teprve v posledním dějství se zapojuje plný orchestr. Přestože opera vyžaduje tři zpěváky, jde v podstatě o velkou duetovou scénu, protože role čarodějnice je omezena na krátké výkřiky. Označení „opera o šestí dějstvích“ je spíše ironické, Locika trvá necelou hodinu a skladatel používá pojem „dějství“ tam, kde by jiní možná použili pojem „výstup“ (oproti Morrisovu originálu rozdělil druhý výstup na dva – jednak pro jeho přílišnou délku, jednak pro prostorové a psychologické oddělení prince a LocikyMiller, Method and Madness, s. 91–93.). Harrison popsal svou operu jako „fascinující dobrodružství“.Miller, Method and Madness, s. 122. Podle muzikoložky Lety E. Millerové se v něm pokusil sladit protichůdné myšlenky, jako jsou serialismus a tonalita, tvrdost a lyrika, naděje a strach nebo šílenství a metoda.Miller, Method and Madness, s. 122–123.
Další inscenační historie náhled|Dirigentka Marin Alsopová řídila představení Lociky na Cabrillově fesrivalu moderní hudby roku 2001. Přestože jde o komorně obsazenou operu, není hrána často; důvodem je patrně značná náročnost zpívaných partií, které vyžadují velkou intonační a rytmickou přesnost.Miller, Method and Madness, s. 94, 121.
Německá premiéra se konala 22. června 1993 ve dvoraně Umělecké a výstavní síně Spolkové republiky Německo v Bonnu v podání „Nového divadla pro hudbu“, společného projektu Bonnské opery, nadace European Mozart Foundation a Umělecké a výstavní síně. Tam se konala další čtyři představení a ve stejném měsíci hostování v Gelsenkirchenu v rámci třetích Dnů nového hudebního divadla v Severním Porýní-Vestfálsku v roce 1993.Program k představení „Neues Theater für Musik“, Bonn 1993. Režii měl Peter Oskarson, scénu a kostýmy navrhla Birgit Angeleová, instrumentální soubor řídil Shuja Okatsu. Představiteli ve dvojím obsazení byli Malin Liljeforsová a Sabine Sommerfeldová (Locika), Ann Hallenbergová a Vjačeslav Kagan-Palej (čarodějnice) a John Sax a Mark Synek (princ). I zde recenzenti obdivovali snovou kvalitu převyprávěné pohádky a spojení hudby a textu. Recenzent dortmundských Ruhr-Nachrichten napsal: „Obecně se tato pohádka (pod verši Williama Morrise) mění v prosbu o mír a harmonii lásky, které nemůže uniknout ani čarodějnice. Schoenbergův žák Harrison pro to rozhodně našel svůj vlastní tónový jazyk.“Miller, Method and Madness, s. 119.
V roce 1997 vyšla CD nahrávka opery ve vydavatelství New Albion. V roce 2001 byla Locika znovu uvedena na Cabrillově hudebním festivalu; dirigovala jeho tehdejší umělecká ředitelka a pozdější slavná dirigentka Marin Alsopová. Zpívali Sanford Syvan (princ), Jennifer Fosterová (Locika) a Wendy Hillhousová (čarodějnice), režii měl Michael Scarola, výpravu navrhl Matthew Antaky a inscenace využívala stínové projekce Leonidase Kassapidese. Toto uvedení, které mělo velký kritický ohlas,Miller, Method and Madness, s. 120. bylo poslední za života Lou Harrisona, který zemřel roku 2003.
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor premiéra (14. května 1959)Locika (Rapunzel) / Guendolen sopránMarianne WeltmannČarodějnicealtRuth ConwayPrinc / král Sebald barytonDavid Smith Dirigent: Newell Jenkins Režie: James Price Výprava: Robert Mitchell
Děj opery náhled|Locika, ilustrace Florence Harrisonové k básní Williama Morrise
1. dějství – Večer v lese u věže náhled|Mezzosopranistka Ann Hallenbergová zpívala čarodějnici v německé inscenaci Lociky roku 1993 Střídavě a nezávisle na sobě princ a Locika přemítají o svých životech. Princ už měl dost uštěpačných poznámek a posměšků u dvora, kde ho nutili se oženit, a vyjel do světa hledat si nevěstu. Locika s dlouhými zlatými vlasy, mnoho let uvězněná samotná ve věži, touží po úniku a bojí se, že zestárne bez lásky. Čarodějnice mezitím několikrát opakuje slova: „Lociko! Lociko! spusť své vlasy!" (tercet I could not even think).
2. dějství – Ráno