Franz Pönninger (29. prosince 1832 Vídeň – 6. srpna 1906 Vídeň) byl rakouský sochař a pomníkový architekt. Byl žákem předního rakouského sochaře a kovolitce Antona Fernkorna, po kterém v roce 1866 převzal umělecké řízení C. k. umělecké slévárny ve Wiedenu, která vyráběla většinu monumentálních bronzových děl pro celou rakouskou monarchii druhé poloviny 19. století. Během zhruba 30 let v čele C. k. umělecké slévárny vytvořil Franz Pönninger desítky děl, mezi nimi i několik prominentních bronzových pomníků. Krom toho působil také jako pedagog a zakladatel vídeňské Všeobecné kreslířské školy pro ženy a dívky.
Život
Školení Franz Pönninger se narodil 29. prosince 1832 v Schottenfeldu na předměstí Vídně. Franzův děd z otcovy strany Sebastian Pönninger byl zlatníkem. Jeho otec Laurenz Pönninger byl medailérem a mincorytcem, žákem Hanse Zaunera a Johanna Hagenauera, kteří vyučovali na vídeňské Akademii výtvarných umění. Franzův starší bratr Johann pracoval na mincovních úřadech v Praze a poté i ve Vídni.
Franz Pönninger do čtrnácti let chodil do školy Michaela von Zoller, na vídeňském předměstí Neubau, pak se stejně jako jeho otec vydal studovat vídeňskou Akademii výtvarných umění. Nejprve se učil pod profesorem Karlem Gsellhofferem, poté přešel k sochařství, kde jeho vyučujícím byl Josef Kähßmann. Jeho sochaři-spolužáky byly například Anton Richter, Franz Xaver Petter nebo Peter Johann Nepomuk Geiger. Když byly v roce 1848 uzavřeny školy, vypomáhal doma otci a pracoval také v ateliéru Johanna Baptist Schrotha. Po znovuotevření škol chodil Pönninger na Akademii na přednášky Josepha Führicha (který vyučoval kompozici) a později také na přednášky Leopolda Kupelwiesera.
V lednu 1951 zemřel osmnáctiletému Franzi Pönningerovi jeho otec. Matka byla v tu dobu již po smrti a Pönninger se tak stal sirotkem. Kvůli nutnosti vydělávání si na živobytí byl nucen opustit studium na Akademii. Díky jednomu ze svých bývalých spolužáků získal místo v C. k. umělecké slévárně ve Wiedenu pod vedením tehdejší hlavní postavy monumentálního sochařství ve Vídni – Antona Fernkorna. Pönninger se zde postupně vypracoval na jednoho z Fernkornových klíčových pomocníků.
Cestování a postupné přebírání řízení slévárny upright|náhled|Pönningerův pomník Marie Terezie (1872) v Klagenfurtu V roce 1858 podnikl Franz Pönninger cestu do Mnichova, kde navštívil místní umělecké ateliéry a právě probíhající velkou uměleckou výstavu. Čtyři roky poté se vydal na delší cestu do Anglie přes Drážďany a Berlín. Na své cestě se setkal s dalšími významnými středoevropskými sochaři Friedrichem Drakem, Hermannem Schievelbeinem, Albertem Wolffem, Gustavem Bläserem a Reinholdem Begasem.
Už v roce 1862 musel Pönninger dočasně převzít vedení C. k. umělecké slévárny, poté co jeho mistr Anton Fernkorn utrpěl svůj třetí záchvat mozkové mrtvice. O dva roky později se Fernkorn přijat k léčbě v Sanatoriu pro léčbu studenou vodou v Sankt Radegund ve Štýrsku. Poté byl prohlášen za duševně chorého a hospitalizován v soukromém blázinci profesora Maxmiliana Leidesdorfa v Döblingu poblíž Vídně. Jak během této doby fungovalo řízení C. k. umělecké slévárny není zcela jasné, proto i autorství děl, která v těchto letech vznikla, je předmětem sporů.Němeček (2023), s. 14
Umělecký ředitel C. k. umělecké slévárny ve Wiedenu náhled|vlevo Pönningerův pomník Karla Wilhelma Friedricha Brunšvického (1874) v Brunšviku K oficiálnímu převzetí C. k. umělecké slévárny došlo pravděpodobně až na jaře roku 1866. Novými řídícími pracovníky tohoto státního podniku se po Fernkornovi stali Franz Pönninger a Josef Röhlich. Franz Pönninger si vzal na starost uměleckou část provozu a Josef Röhlich část technologickou a ekonomickou. Mezi nejvýznamnější Pönningerova díla během jeho dlouholetého působení patří pomník císařovny Marie Terezie v Klagenfurtu (1872), jezdecký pomník knížete Karla Wilhelma Ferdinanda Brunšvického v Brunšviku (1874), pomník vídeňského starosty Andrease Zelinky ve Vídni (1876), pomník arcivévody Johanna ve Štýrském Hradci (1878) a pomník Vojtěcha Lanny staršího v Budějovicích (1879). Od osmdesátých let produkoval Pönninger spíše díla menšího rozsahu, mezi nimi také řadu pomníkových bust císaře Josefa II. pro města v Čechách.
Mimo C. k. uměleckou slévárnu působil Franz Pönninger také jako pedagog. Od roku 1863 vyučoval kresbu na Wiener Communal-Pädagogicum. V roce 1874 založil Pönninger přímo ve Vídni (Schellinggasse 11) vlastní Všeobecnou kreslířskou školu pro ženy a dívky. S Karoline, jednou z jeho tamějších žaček, se později oženil.
Karoline Pönninger Karoline Pönninger pocházela z Josefova u Jaroměře, kde se narodila v roce 1845. Poté, co ve Vídni dokončila Pönningerovu Všeobecnou kreslířskou školu pro ženy a dívky pokračovala ve svém vzdělávání v Itálii, Německu, Dánsku a Norsku. Hlavním námětem jejím maleb a kreseb byly květiny a je možné, že pro svého manžela připravovala kresebné podklady pro jeho složité květinové kompozice, které se objevují ve mnoha jeho sochařských dílech.Němeček (2023), s. 15
Závěr působení upright|náhled|Pönningerův pomník Andrease Zelinky (1876) ve Vídni Franz Pönninger a Josef Röhlich vedli C. k. uměleckou slévárnu až do roku 1887. Tehdy došlo k privatizaci a do té doby státní slévárna přešla do Pönningerova osobního vlastnictví. Pönninger ji řídil až do svých 63 let (1896), kdy ji kvůli horšící se finanční situaci prodal průmyslníkovi Arthuru Kruppovi.
Pönningerovo dílnou prošlo během jeho zhruba 30letého samostatného působení mnoho žáků. Jedním z nich byl například Josef Valentin Kassin z Klagenfurtu. Franz Pönninger zemřel 6. srpna 1906 ve věku 73 let ve Vídni. Vedení Všeobecné kreslířské školy pro ženy a dívky převzala po jeho smrti jeho žena Karoline.
Soupis děl náhled|Pönningerův pomník arcivévody Johanna (1878) ve Štýrském Hradci upright|náhled|Pönningerův pomník Vojtěcha Lanny staršího (1879) v Českých Budějovicích 1858 – busta komika Wenzela Scholze 1859 – pomník Friedricha Schillera, Salcburk 1860 – busta architekta Friedricha Augusta von Stache, mramor, výška 76 cm 1860-1865 (autorství sporné s Antonem Fernkornem) – jezdecký pomník prince Evžena Savojského, Vídeň 1866 (autorství sporné s Antonem Fernkornem) – pomník Josipa Jelačiće, Záhřeb 1866 – dokončeny mezi březnem a listopadem: bronzová busta pražského průmyslníka a bankéře Lazara Epsteina bronzová busta lékařského rady Michaela von Viszánik, určena pro vestibul Zemského blázince ve Vídni bronzová busta herečky Julie Rettich bronzová busta herce Fritze Beckmanna 1868 – bronzová busta Vojtěcha Lanny staršího, Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích, 75 cm 1870 – bronzový reliéfní medailon s portrétem Karla rytíře von Ghega pro jeho pomník, nádraží v Semmeringu před 1871 – nerealizovaný návrh pomníku císaře Josefa II. pro Brno 1871 – socha vojevůdce arcivévody Karla Ludvíka Rakousko-Těšínského, Vojensko-historické museum ve Vídni, sál vojevůdců, v životní velikosti 1871 busta stavebního podnikatele Karla von Schwarz, carrarský mramor, Salzburg Museum, inv. č. 40/58 1872 – pomník císařovny Marie Terezie, Klagenfurt – Nové náměstí, sokl od architekta Rudolfa Bayera 1874 – jezdecký pomník knížete Karla Wilhelma Ferdinanda z Brunšviku (1735-1806), Brunšvik, odlit ve slévárně Georga Howaldta, 1944 zničen, dnes obnoven 1876 – pomník vídeňského starosty Andrease Zelinky, Vídeň, slavnostně odhalen 3. 5. 1877 1870-1878 – pomník arcivévody Johanna, Štýrský Hradec 1866-1879 – pomník Vojtěcha Lanny staršího, České Budějovice po 1880: busta pro pomník císaře Josefa II., Česká Lípa busta pro pomník císaře Josefa II., Ústí nad Labem busta pro pomník císaře Josefa II., Liberec 1884 – pomník Josefa II., Litoměřice 1885 – pomník Josefa II., Ústí nad Labem 1886 – socha pro pomník Josefa II., Trutnov, bronz, 225 cm, v roce 1923 pomník odstraněn, dnes v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, inv. č. V/841135 1890 – pomník Josefa II., Opava 1881-1895 – busta pro pomník hudebního skladatele Johanna Nepomuka Hummela, Výmar
nedatovaná díla:
dílo Hagen potápí poklad Nibelungů do Rýna, cca 111 cm, zakázka pro klenotnictví Rothe na Zelném trhu ve Vídni zmenšená kopie Fernkornovy sochy Svatý Jiří bojující s drakem, cca 52,7 cm bronzová socha nymfy, v „životní“ velikosti, pro stavebního podnikatele Karla von Schwarz pro jeho zahradu v Salcburku busta hraběnky Louise Egger, objednáno hrabětem Ferdinandem Eggerem pro panství v Sankt Georgen am Längsee busta básníka Friedricha Halma sousoší ležících postav pro kašnu a dva kolosální svícny pro "palác Franze von Klein" (patrně pro Franze II. Kleina von Wiesenberg a jeho rodinný palác na náměstí Svobody v Brně) socha sochaře Donnera (pravděpodobně Georga Raphaela Donnera), pro Umělecko-historické muzeum ve Vídni socha sochaře Antonia Canovy, pro Umělecko-historické muzeum ve Vídni
Odkazy Poznámky
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Rakouští sochaři Kategorie:Rakouští architekti Kategorie:Rakouští medailéři Kategorie:Narození 29. prosince Kategorie:Narození v roce 1832 Kategorie:Narození ve Vídni Kategorie:Úmrtí 6. srpna Kategorie:Úmrtí v roce 1906 Kategorie:Úmrtí ve Vídni Kategorie:Muži