Litografie (z řeckého lithos – kámen, grafein – psát) nebo kamenotisk je nejstarší planografická technika (technika tisku z plochy), kterou objevil roku 1796 Alois Senefelder. Je založena na chemických vlastnostech jemnozrnného vápence, který v místech pokreslených mastnou barvou absorbuje tiskařskou barvu, zatímco nepokreslená místa zůstávají hydrofilní a barvu odpuzují. náhled|upright|Jednotlivé barevné vrstvy na animaci vícebarevné litografie Henriho de Toulouse-Lautreca
Historie Vynálezcem je právník, dramatik a herec Alois Senefelder, který se narodil v Praze během hostování jeho rodičů v Nosticově divadle. Školy absolvoval v Mnichově a Ingolstadtu a většinu života strávil v Bavorsku. Náhodný objev, že vápencová deska, kterou užíval k roztírání barev, nasaje a podrží stopu mastné tužky,Marco J, 1981, s. 186 využil roku 1796 k vytištění notového záznamu mnichovského skladatele Franze Gleißnera. Gleißner ho podpořil finančně a roku 1799 spolu založili společnost Steindruckerey von Aloys Senefelder, Franz Gleißner & Comp. in München, která od bavorského kurfiřta Maximiliana IV. Josepha obdržela na novou metodu tisku „Privilegium exclusivum“ na dobu 15 let. Od Senefeldera metodu odkoupila rodina vydavatelů hudebnin André v Offenbachu, s pobočkami v Londýně a Paříži, která zároveň podnítila zájem grafiků o nový druh uměleckého tisku. První alba litografií (pod názvem polyautografie) vyšla roku 1802 v Mnichově, 1803 v Londýně a 1804 v Mnichově.Baleka J, 1997, s. 204 Senefelder během příštích let propracoval techniku litografie pro praktické průmyslové využití, včetně sestrojení tiskařského lisu (1789).
Senefelder si nechal svou metodu patentovat po celé Evropě. Roku 1809 byl jmenován ředitelem Litografického institutu (Lithographische Institut des Grundsteuerkatasters, státní kamenotiskárna map) v Mnichově a založil kamenotiskárny v Berlíně, Paříži, Londýně a Vídni. Experimentováním s metodou litografie se zabýval celý život a zavedl postupně všechny dodnes používané postupy – rytinu do kamene, 1789, autografii a křídovou techniku, 1799, vícebarevný tisk, 1826. Roku 1818 vydal v Mnichově svou příručku Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerei, která pak byla přeložena do angličtiny (A Complete Course of Lithography, 1819) a francouzštiny (L'art de la lithographie, 1819, Paříž) a tiskla se až do roku 1977.
Senefelder je obecně uváděn jako objevitel litografie, ale metody leptání kamene pro tisk z výšky byly známy už od roku 1530 díky Michaelu Gerechtovi z Klosterneuburgu.Krejča A, 1981, s. 141 Nezávisle na Senefelderovi používali metodu litografie roku 1800 také grafici Franz Anton Niedermayer (Regensburg) a Wilhelm Reuter (Berlín).Helmut H. Krause, Geschichte der Lithographie: Spiegelwelt - gespiegelte Welt, Reinhard Welz Vermittler Verlag e.K., 2007
Litografie byla asi pětkrát levnější než do té doby užívaný mědiryt a navíc umožňovala téměř neomezený počet tisků, protože kámen se během tisku neopotřebuje. Zpočátku byla převážně metodou průmyslové reprodukce hudebnin, map, plakátů, časopiseckých ilustrací a obrazových příloh knih. Tiskové formy se zhotovovaly ručně. Později, po objevení fotografie a světlocitlivých vrstev vhodných ke kopírování, vznikla fotolitografie. Ta umožnila vyrábět formy racionálněji fotomechanickou cestou. Tisk z kamene byl pomalý, manipulace s těžkými kamennými bloky byla namáhavá, pokus dát kamenům válcovou formu neuspěl, a proto kamenotisk postupně vymizel a byl nahrazen produktivnější technikou ofsetu.
Také v umění byla litografie zpočátku reprodukční technikou. Roku 1808 Senefelder vydal kresby Albrechta Dürera, které do litografie převedl mnichovský malíř Johann Nepomuk Strixner. Později vytiskl kresby Lucase Cranacha a roku 1815 celkem 432 kreseb starých mistrů. Jako samostatný obor volné grafické tvorby se litografie prosadila po roce 1815, zprvu ve Francii (Dominique Ingres, L’Odalisque (1825)Dominique Ingres, L’Odalisque (1825), Théodore Géricault, Eugène Delacroix). Renesance litografie nastala v období secese a na počátku 20. století, zejména v souvislosti s rozvojem tvorby barevného plakátu (Henri de Toulouse-Lautrec, Alfons Mucha).Marco J, 1981, s. 108 Litografií se ve 20. století zabývala celá řada významných malířů, počínaje impresionisty až po Picassa, Chagalla, Miró, Hartunga nebo Rauschenberga.
Litografie v Česku V Čechách byli propagátory litografie Antonín Machek (1775–1844) a Josef Quaisser (1776–1845).
Z českých grafiků se litografii soustavně věnuje např. Vladimír Suchánek, Adolf Born, Oldřich Kulhánek, Jiří Bouda, Michael Rittstein a další.
Postup náhled|Negativ litografické desky a hotový výtisk náhled|upright|Litografický stroj Jako litografický kámen se užívá jemnozrnný a porézní vápenec třetihorního původu. Desky jsou silné 5–15 cm, aby vydržely tlak lisu a mohou být slepeny ze dvou druhů kamene. Strojové desky velkých formátů byly velmi těžké (např. u formátu 80 × 120 vážily přes 150 kg). Litografické kameny se liší zabarvením od měkčích, světle žlutých, až po tvrdé zbarvené šedavě. Kvalitní vápence se těží v Porýní (Solnhofen), Sasku (Maxen), Francii (Verdun, Les Euzes u Dijonu), Švýcarsku (Solothurn), v Chorvatsku, Anglii a Nové Kaledonii. Před užitím je třeba desku za mokra dokonale vybrousit pomocí různě hrubého křemenného nebo karborundového písku a nakonec vyhladit pemzou. Pro kresbu litografickou křídou se ponechává povrch mírně ozrněný a nevyhlazuje se. Omytý kámen se nechá ve svislé poloze vyschnout.
Kresbu je možno načrtnout na kámen měkkým uhlem nebo překopírovat přes papír natřený na spodní straně nemastným pigmentem, např. rudkou. Samotná kresba se provádí mastnou litografickou tuší perem, štětcem, tamponem, případně stříkáním, autografickým inkoustem nebo mastnou litografickou křídou.Krejča A, 1981, s. 145-146 Hotová kresba se jemně popráší mastkem a přetře roztokem arabské gumy. Potom se zaleptá slabým roztokem kyseliny dusičné v arabské gumě. Tmavší partie kresby je třeba leptat opakovaně. Preparace kamene kyselinou stabilizuje kresbu tím, že rozloží tuk a reakcí s arabskou gumou vytvoří ve vodě nerozpustnou sůl metaarabiňan vápenatý. Na nepokreslených místech reakcí s kyselinou dusičnou vzniká vrstva dusičnanu vápenatého, který je hygroskopický a nepřijímá mastnotu.Krejča A, 1981, s. 163
Provést opravy a doplnit kresbu je v této fázi možno pouze po obnovení původních vlastností povrchu kamene. To lze provést roztokem kyseliny octové, citronové nebo kamence (síranu hlinitodraselného). Po opravě je nutno kámen znovu preparovat arabskou gumou s kyselinou dusičnou.Michálek O, 2014, s. 81
Po naleptání se kámen omyje vodou, přetře arabskou gumou a ponechá do následujícího dne. Kresba se pak vymyje mastným ředidlem (terpentýn, syntetické ředidlo) až téměř zmizí, ale kámen v místě kresby zůstane mastný a po navlhčení odpuzuje vodu. Do kamene se poté vetře asfaltová tinktura připravená z asfaltu rozpuštěného v terpentýnu. Po setření zbytku tinktury se kámen navlhčí a navalí opakovaně suchou tiskovou barvou. Po usušení se kresba zatře práškovou kalafunou a může se mírně zatavit horkým vzduchem. Pak se kámen podruhé zaleptá. Před tiskem se barva s kalafunou odstraní syntetickým ředidlem, kámen se navlhčí a naválí tiskovou barvou.Michálek O, 2014, s. 81-82
Tiskne se v litografickém lisu, který má místo horního válce tříč, ovládaný pákou. Ta zajišťuje, že tlak vzniká na přední straně kamene a uvolní se před projetím kamene na jeho zadní straně. Během tisku je třeba před navalením barvy stále kámen vlhčit, aby nepřijal barvu v místech, která ji mají odpuzovat.Michálek O, 2014, s. 82 Litografické techniky
Pérová litografie Pro jemnější kresbu se hodí středně tvrdý litografický kámen. Aby dobře přijímal mastnou litografickou tuš, je vhodné ho přetřít terpentýnovým olejem a vystavit účinku zředěné kyseliny octové. Kreslí se perem nebo štětcem a půltóny lze vytvořit tečkováním nebo u větších formátů i stříkáním přes drátěnou síťku pomocí kartáčku. Bílé plochy se vykrývají šablonou nebo roztokem arabské gumy. Při stříkání barvy nebo nanášení speciální barvy pomocí tampónu a postupném vykrývání lze vytvořit půltóny podobné akvatintě.Krejča A, 1981, s. 145-147
Litografická rezerváž Negativní bílá kresba na černém pozadí se vytvoří roztokem arabské gumy, okyseleným kyselinou dusičnou nebo fosforečnou, přibarveným sazemi. Poté se nechá kámen proschnout a potře litografickou tuší. Po vtáhnutí barvy do povrchu se kámen napráší mastkem a guma se smyje vodou.Krejča A, 1981, s. 148
Křídová litografie Používá se ozrněný kámen, který se předem přetře terpentýnovým olejem, aby dobře přijímal barvu. Kresba se provádí mastnou litografickou křídou. Široké škály valérů se dosahuje užitím kříd o různé tvrdosti – měkkých pro tmavé tóny a tvrdších pro světlé a vzdušné partie. Příliš tmavá místa lze zesvětlit vypichováním rycí jehlou nebo proškrabáváním. Nejlehčí průhledné tóny se vytvoří tzv. těrkovací technikou, při které se papírovou těrkou roztírá po kameni jemný prášek naškrábaný z litografické křídy.Krejča A, 1981, s. 149
Lavírovaná litografie Kámen se předem upraví za tepla emulzí připravenou z včelího vosku a krystalické sody ve vodě. Lavírovaná kresba se provádí štětcem a litografickou tuší ředěnou destilovanou vodou. V anglické literatuře byla metoda označovaná jako lithotint publikována roku 1841.The new art called Lithotint, 27. 11. 1841
Druhou možností, při které není potřebné kámen předem upravovat, je lavírování pomocí mýdlové vody, do které se namáčí štětec s litografickou tuší.Krejča A, 1981, s. 150
Škrábaná litografie Technika je založena na proškrabávání kresby z tmavé plochy a dává podobný výsledek jako mezzotinta. Kámen se předem ozrní a přetře terpentýnovým olejem. Okraje se vykryjí arabskou gumou a pak se plocha pokryje asfaltovým krytem nebo litografickou tuší rozmíchanou v terpentýnovém oleji. Při druhém postupu je vhodné zaprášit kryt kalafunou a nahřát letovací lampou. Kresba se vytváří škrabkou, kterou se odstraní kryt včetně zrna z povrchu kamene. Větší plochy lze obnažit smirkovým papírem nebo ocelovým kartáčem. Výsledkem je bílá negativní kresba na tmavém pozadí.Krejča A, 1981, s. 151
Přetisk (autografie) Autografie využívá možnost vytvořit kresbu předem na papíře v ateliéru a přenést ji na kámen dodatečně. Poskytuje výhodu provést kresbu přímo, bez nutnosti zrcadlového převracení. Možnost přetisku objevil již Alois Senefelder a sám ji považoval za nejdůležitější metodu. Na litografický kámen lze rovněž přímo přetisknout kresbu ze zinkového štočku.
Kresba mastnou litografickou křídou, tuší nebo autografickým inkoustem se provede na pauzovací papír, na papír napuštěný škrobem nebo na papír natřený temperovou bělobou. Preparace autografického papíru zaručuje, že kresba ulpí pouze na jeho povrchu a pak se bez větších ztrát přenese na litografický kámen.Michálek O, 2014, s. 83-84 Papír se na rubové straně navlhčí a položí kresbou dolů na mírně nahřátý litografický kámen, překryje vlhkými a suchými vrstvami papíru a protáhne litografickým lisem. Kámen se pak otře řídkým roztokem arabské gumy a ponechá do dalšího dne. Pak se tiskne obvyklým způsobem.Krejča A, 1981, s. 153-157
Tzv. anastatický přetisk se používá pro tisk starších grafických listů, ke kterým se nezachovala tisková matrice. Grafika se předem preparuje v roztoku zředěné kyseliny solné, dusičné a arabské gumy, aby se oživila mastnota kresby. Ta se pak zatře přetiskovou barvou, která ulpí na kresbě a autografií přenese na litografický kámen.Krejča A, 1981, s. 159
Fotolitografie