Osmansko-mamlucká válka v letech 1516–1517 byla již druhým ozbrojeným konfliktem mezi Osmanskou říší a mamlúckým sultanátem. Válka skončila definitivní porážkou egyptských mamlúků a naopak z dosud periferní Osmanské říše se stala vedoucí mocností islámského světa. Říše osmanských Turků, která se dosud soustředila jen na území Anatolie a Balkánu, se významně rozrostla o oblasti Levanty, Egypta a Hidžázu, čímž ovládla také posvátná místa spjaté s islámem jako města Mekka, Medína, Káhira, Damašek či Aleppo. Navzdory tomu zůstalo centrum osmanské moci v Konstantinopoli.
Vztahy mezi Osmany a mamlúky byli již dlouhou dobu napjaté. Předchozí válka v letech 1485 až 1491 skončila patovou situací, ale odhalila slabiny mamlúků v jejich obraně. Osmané pokukovali po svatých městech islámu. Obě říše si konkurovaly i v oblasti výnosného obchodu s kořením. Poté, co roku 1514 Selim I. porazil v bitvě safíovskou Persii, jeho pozornost se obrátila na mamlúcký sultanát, který byl spojencem Safíovců. Toto spojenectví Selim považoval za zradu islámu, protože Safíovci byli ší'tští muslimové. Proto byla před tažením vyhlášena fatva.
náhled|upright=0.6|vlevo|Selimovo tažení do Sýrie a Egypta náhled|upright=0.6|vlevo|Selim I. s hlavou mamlúckého sultána Kánsúha al-Gaurího Selimovo tažení vedlo do Sýrie, odtud do Gazy a nakonec Egypta, které byly rychle dobyty. Mamlúcká strana měla početní převahu, ale také značné potíže se zásobováním a mobilizací, kterou provázelo velké množství dezercí. Odvedenci, zejména ti z venkova, postrádali potřebný výcvik. Pouze 15 000 mamlúckých vojáků bylo vycvičeno a zbylá většina neuměla zacházet s palnými zbraněmi. Mamlúcké území od Egypta po Anatolii navíc postihl hladomor. Sultán Kánsúh al-Gaurí padl v bitvě u Mardž Dabiq v Sýrii a na jeho místo nastoupil Tumanbáj II., který usilovně verboval vojáky ze všech společenských vrstev, včetně beduínů, a ještě na poslední chvíli se marně snažil zaostalou armádu modernizovat děly a palnými zbraněmi. Přesto si osmanští Turci vždy vedli na bojištích daleko lépe než mamlúcká strana.
Po dobytí Káhiry 30. ledna 1517 byl poslední mamlúcký vládce sultán Tumanbáj II. osmanskými Turky popraven a na jeho místo byl jako guvernér dosazen loutkový vládce, původně mamlúcký povstalec, kterému byla k ochraně poskytnuta osmanská posádka. Po dobytí Egypta sultánem Selimem I. se země stala ejáletem Osmanské říše, ale nebyla považována za pouhou provincii říše, ale za vazalský stát, kde ještě dlouho poté sváděla vysoká třída mamlúků mocenské boje se zástupci Osmanské říše. Díky tomu, že během dobývání část mamlúků zradila a pomáhala osmanským Turkům, byla velká část země přenechána mamlúkům jako léno, a i po administrativních změnách jim byla ponechána, což jim umožnilo se rychle vrátit na vlivná místa. Po dobytí mamlúckého sultanátu došlo také k zajetí chalífy Al-Mutavakila III. a jeho deportaci do Konstantinopole, což znamenalo zánik tradičního abbásovského chalífátu se sídlem v Káhiře a vytvoření nového osmanského chalífátu.
Galerie
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Války Osmanské říše Kategorie:Mamlúci