František, zvolený 13. března 2013, byl prvním členem Tovaryšstva Ježíšova, který byl jmenován papežem, a prvním neevropanem v tomto úřadě od 8. století. Své papežské jméno popsal jako poukaz na to, co chce napodobit u svatého Františka z Assisi: mít chudou církev, pro chudé, vždy vycházet na okraj společnosti a projevovat zájem o přírodní prostředí. Jeho papežské heslo Miserando atque eligendo („milosrdenstvím a vyvolením“) obsahuje ústřední téma jeho pontifikátu, Boží milosrdenství, které vedlo ke konfliktu s ortodoxními katolíky v otázkách, jako je přijímání eucharistie znovusezdanými katolíky. Při řešení reálných životních situací se často odvolává přímo na svou zkušenost, v návaznosti na svůj synodální způsob, který ukázal obnovený důraz na naslouchání a dialog. Kladl větší důraz na církevní synody a na široké konzultace a dialog, vyzdvihoval roli laiků a žen v katolické církvi a kritizoval klerikalismus.
Františkův zájem o chudé je patrný z jeho kritiky kapitalismu, z jeho poměrně viditelné podpory uprchlíků a migrantů a z jeho přístupu k osvobozeneckým, anarchistickým, komunistickým, socialistickým a liberálním hnutím v Latinské Americe, která byla za pontifikátu Jana Pavla II. poněkud „ve stínu“. František prohlásil, že se považuje za konzervativce.V rozhovoru z roku 2019 František na otázku, zda kolegové označují papeže za konzervativního v doktríně, odpověděl (španělsky): „Soy conservador“.
Jeho apoštolská exhortace Evangelii gaudium (Radost evangelia), vydaná osm měsíců po jeho zvolení, byla označena za programovou a za „stěžejní dokument tohoto pontifikátu“, který podle jeho vlastních slov „ukazuje nové cesty pro cestu církve v příštích letech“. Proslul také svými „ostrými a nepsanými poznámkami“.
Návrat k II. vatikánskému koncilu O papeži Františkovi se říká, že byl v úzké kontinuitě s II. vatikánským koncilem katolických biskupů (1962–1965), který se snažil číst „znamení času“ a řešit nové otázky, jež byly výzvou pro katolickou církev v polovině 20. století, jako například její oslovení nezápadních kultur. Předpokládá se, že pontifikát papeže Františka bude považován za „rozhodující okamžik v dějinách církve, v němž se konečně naplno projevila reformní vize II. vatikánského koncilu“:178 František se vrátil k tématu obnovy zdrojů z II. vatikánského koncilu a ohlédl se za katolickou filozofickou tradicí, kterou před sedmi stoletími založil Tomáš Akvinský, a obrátil se k původním pramenům v Novém zákoně:54 Na rozdíl od papeže Jana Pavla II. (1978–2005), který v učení II. vatikánského koncilu zdůrazňoval kontinuitu s minulostí, Františkova slova a činy se vyznačují důrazem na samotného Ježíše a na milosrdenství: „církev chudá a pro chudé“, „likvidace barokních příkras“ při liturgických slavnostech a revize institucionálních aspektů církve.:32–33
Od svého prvního gesta při zvolení papežem, kdy se nazval prostě římským biskupem, se František připojil k myšlence koncilu, který se odklonil od „legalismu, triumfalismu a klerikalismu“. Nejenže jmenoval více kardinálů z jižní polokoule, ale více využíval církevní synody a zavedl kolegiálnější způsob řízení tím, že ustavil Radu kardinálských poradců z celého světa, kteří mu pomáhali, což církevní historik označuje za „nejdůležitější krok v dějinách církve za posledních deset století“. Časopis Fortune v březnu 2014 tento krok vyzdvihl, když Františka zařadil na první místo mezi „50 největších světových vůdců“. Lze to spatřovat v tom, že realizuje výzvu II. vatikánského koncilu ke kolegiálnějšímu stylu vedení a k reformě římské kurie.
Jeho přeorientování církve na „morální teologii, která se opírá o Písmo a Ježíšův příkaz lásky“, je také považováno za pocházející z koncilu, stejně jako jeho pozvednutí laiků pro misii a výzva k přítomnosti žen v teologických oborech. Zmírnil „zakazující“ obraz církve tím, že aplikoval názory II. vatikánského koncilu o úctě ke svědomí na otázky jako ateismus, homosexualita a svátosti. To vedlo k boji mezi „zastánci II. vatikánského koncilu a kleriky, kteří dávají přednost velkorysosti ducha Jana XXIII.“ V otázce liturgie se snažil prosazovat obnovu iniciovanou II. vatikánským koncilem, která by vyvolala vědomější a aktivnější účast lidu. Zatímco předchůdci papeže Františka se k teologii osvobození stavěli odmítavě, jeho pozitivnější pohled je vnímán jako pramenící z rozlišování „znamení času“, k němuž vyzývá Gaudium et spes:357
František prohlásil, že „skutečnosti jsou důležitější než ideje“. Ve většině Františkových myšlenek je patrný důraz na nalezení nového směru, vytváření napětí mezi různými aspekty katolického učení, které podle něj „musí být neustále znovu zakořeněno v pastoračních skutečnostech“. Název Bergogliovy nepublikované práce zněl „Polární opozice jako struktura každodenního myšlení a křesťanského hlásání“. Údajně na ní pracoval ještě několik let po studiích v Německu v roce 1986. Od počátku svého pontifikátu se těší oblibě u lidí napříč náboženským spektrem.
Brendan Leahy, biskup z Limericku, vidí jako Františkovy priority: formaci duchovních a laiků, aby byli schopni zahřívat srdce lidí, kráčet s nimi, vést dialog a napravovat jejich zlomeniny; solidaritu a kolegialitu; být v trvalém stavu misie, s mateřským srdcem; a vystupovat v otázkách sociální spravedlnosti, pro zlepšení společnosti.:97,98
Podle editorů sbírky esejů o Františkovi „podstatu Františkovy teologie tvoří oddanost chudým a lidem na okraji společnosti a neochota vynášet morální soudy nad druhými, nechuť k legalismu a nařízením shora a nedůvěra k monolitním institucím“:xviii Františkovi je velmi blízká Dostojevského věta „Krása spasí svět“. „Povzbuzuje církev, aby žila radostně v síle Kristovy přítomnosti, otevřená moudrosti Ducha.“:204–205
Poslání církve Pokud jde o „napětí a konflikty v církvi“ za papeže Františka, objevily se názory, že „důvodem neklidu je papežův důraz na misii. Je hluboký rozdíl mezi církví, která je hnízdem či výklenkem, v němž lze nalézt klid, pohodu a zdánlivou stabilitu, a církví, která se považuje za skrz naskrz misionářskou - vždy vycházející ven, dosahující k okrajům.“ Papež František od počátku svého pontifikátu volá po „misionářském impulsu schopném vše proměnit, aby zvyky ... a struktury církve byly vhodně nasměrovány k evangelizaci dnešního světa, a nikoli k její sebezáchově“. Pro Františka je "misijní působení paradigmatické pro veškerou činnost církve" a evangelizuje „celý Boží lid“, který je svým křtem povolán být misionářskými učedníky. Mělo by je trápit svědomí, že tolik našich bratří a sester žije bez pocitu smyslu a útěchy, které plynou z poznání Ježíše Krista, a bez společenství věřících, které by jim bylo oporou, s církví „příliš vzdálenou jejich potřebám, ... vězněm svých vlastních rigidních formulí.“ Jeho důraz na radost (Radost evangelia, Radujte se a jásejte) „je protilátkou na rozčarování a melancholii dnešního světa“, radost z „konání dobra s cílem oživit ducha církve“.:15,17
František se učil v Duchovních cvičeních (lat. Exercitia spiritualia) zakladatele jezuitů Ignáce z Loyoly, která člověka ponořují do Ježíšova života, aby získal „důvěrné poznání našeho Pána, ... abych ho mohl více milovat a více ho následovat“.
O přístupu katolíků k lidem jiné víry říká, že „nejhorší ze všeho je náboženský proselytismus, který ochromuje: ,Mluvím s vámi, abych vás přesvědčilʻ“. Vyzývá k dialogu, který umožňuje vzájemný růst, a to prostřednictvím přitažlivosti. Cituje II. vatikánský koncil o neustálé potřebě reformy církve. Mluví o církvi jako o „matce s otevřeným srdcem“, která neustále potřebuje lépe komunikovat, stát se „slabou se slabými, ... všechno pro všechny“ – , nikdy se nestáhnout do vlastního bezpečí nebo nezvolit „strnulost a defenzívu“. Vždy „koná to dobré, co může, i když si při tom ušpiní boty od bláta ulice.“ Opakuje to, co řekl církvi v Buenos Aires, že dává přednost církvi, která je „potlučená, zraněná a špinavá, protože byla na ulici, než církvi, která je nezdravá z uzavřenosti a z lpění na vlastním bezpečí, ... zapletená do sítě obsesí a procedur.“ František odsoudil administrativní přístup, který převládá nad přístupem pastoračním, a řekl: „Je třeba, abychom se snažili, aby se církev cítila lépe: ... Zlo, které se časem objevuje v církevních institucích, má kořeny v sebereferenci, v jakémsi teologickém narcismu.“
V březnu 2016, po třech letech svého pontifikátu, bylo celkové hodnocení Františka v průzkumu WIN/GIA vyšší než u kteréhokoli světského vůdce. V říjnu 2018 reagovala Kathryn Jean Lopezová, šéfredaktorka časopisu National Review, na konzervativní kritiku Františka poznámkou: „Požáry, které rozdělují katolickou církev, nezaložil papež František. Za Františka jsou více na očích, a to na nejvyšších úrovních. Na věci, které byly dříve v temnotě, určitě svítí sluneční světlo. ... Možná jen více než my ostatní důvěřuje Duchu svatému, že to vyřeší.“ Kardinál Michael Czerny vysvětlil útoky menšiny v církvi a společnosti proti papeži Františkovi tím, že to znamená, že „je na ráně“.
Řízení církve Pouhé dva měsíce po Františkově pontifikátu o něm teolog Hans Küng napsal následující článek, který se objevil jak v progresivních, tak v sekulárních médiích:
Je až s podivem, jak papež František od první minuty svého zvolení zvolil nový styl: na rozdíl od svého předchůdce žádná mitra se zlatem a šperky, žádný hermelínem lemovaný plášť, žádné na míru šité červené boty a pokrývky hlavy, žádný velkolepý trůn. Překvapivé je i to, že nový papež záměrně upouští od slavnostních gest a vznešené rétoriky a mluví jazykem lidu. A konečně je udivující, jak nový papež zdůrazňuje svou lidskost: Při oficiálním rozloučení projevil přátelskost kardinálům v autobuse, v jejich společné rezidenci, umyl nohy mladým vězňům, včetně mladé muslimky. Papež, který dokazuje, že je mužem stojícím nohama na zemi.
Právě zmíněné mytí nohou rozzlobilo mnoho katolických tradicionalistů. Papež František vykonal postní mytí nohou, tradičně v arcibiskupské bazilice svatého Jana Lateránského, v polepšovně pro mladistvé a zapojil do něj dvě dívky a dva muslimy. Prohlásil, že chce církev přiblížit chudým a lidem na okraji společnosti, aby si navzájem sloužili.
Tisk si všiml mnoha takových Františkových rozhodnutí: jeho volba bydlet ve vatikánském penzionu místo v Apoštolském paláci, jeho stání místo sezení na papežském stolci při přijímání obvyklých gratulací od kolegů kardinálů, žádný papežský zlatý pektorální kříž, ale ten, který používal v Argentině, prosté „dobrý večer“ před svým prvním papežským poselstvím Urbi et orbi („městu a světu“), jízda domů do Casa Santa Marta nikoli v papežské limuzíně, ale se svými spolubratry biskupy a kardinály v posledním minibusu, a zdůraznění, že jeho základní úlohou je být římským biskupem.
The Economist poznamenal, že předchozí papežové se jménu „František“ vyhýbali, aby nebyli spojováni s Františkem z Assisi, který se vzdal rodiny, bohatství a kariéry a honosného oblečení, aby následoval Krista v naprosté chudobě. František novinářům vysvětlil, že jméno zvolil proto, že František byl „chudý člověk, prostý člověk, jako bychom chtěli chudou církev, pro chudé“, a dodal: Františka z Assisi, a pak jsem si vzpomněl na válku: „Hned jsem si v souvislosti s chudými vzpomněl na sv. ... František miloval mír, a tak mi přišlo na mysl toto jméno.“ Řekl také, že obdivoval péči Františka z Assisi o přírodní prostředí.
Decentralizace a synodální správa