Jiří Černý (hudební kritik)

Jiří Černý (25. února 1936 Praha – 17. srpna 2023 Praha) byl český hudební kritik. Pořádal kontaktní klubové poslechové pořady (zvané Antidiskotéky či Ro(c)kování).

Život

Dětství a mládí Narodil se 25. února 1936 jako nemanželské dítě krejčího Antonína Krejčího (1889–1973) a dámské krejčové Milady, roz. Papežové (1904–1998), tehdy provdané za uměleckého zámečníka Pavla Černého.

Od dětství se zajímal o historii a aktivně sportoval. Závodně hrál stolní tenis, v lukostřelbě byl v roce 1950 druhý na mistrovství ČSR dorostu. Až do vyššího věku hrál basketbal a házenou, celý život byl aktivním běžcem a cyklistou.

Na základní škole vydával vlastní třídní časopis Lev. Odmítnutí vstupu do Pionýra se spolu s kádrovým profilem rodičů (soukromí živnostníci, sokolové) podepsalo na jeho následném nedoporučení ke studiu na gymnáziu. V roce 1955 tedy odmaturoval na stavební průmyslovce. Posléze vystudoval žurnalistiku a češtinu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jeho spolužákem zde byl například Jiří Dienstbier. V tanečních kurzech se seznámil s Václavem Havlem. S oběma zůstali celoživotními přáteli.

Během studií přispíval do novin jako sportovní novinář (Lidová demokracie – první článek již v roce 1952, Československý sport – od roku 1958, Mladá fronta, Czechoslovak Sport).

Hudebně vyrůstal s národními písněmi a byl nadšeným operním fanouškem. Soukromě zkoušel studovat operní zpěv, ale sebekriticky toho zanechal. Jako nadšený "bidýlkář" pravidelně navštěvoval operní představení a po jednom z nich se seznámil s Karlem Bermanem, s nímž pak zůstali celoživotními přáteli. Prvním jeho kritickým počinem v oblasti hudby byla recenze operního koncertu v roce 1956 ve Večerní Praze.

V říjnu 1958 se poprvé oženil se spolužačkou z vysoké školy Miroslavou Bankovou, roz. Filipovou (* 9.3.1934 – † 26.9.2011).

60. léta V květnu 1960 referoval do Československého sportu o etapách Závodu míru. Krátce poté z redakce odešel, vedl odborný měsíčník Cyklistika a na začátku roku 1961 nastoupil jako vedoucí kulturní rubriky týdeníku Mladý svět. Od srpna 1961 do července 1963 absolvoval v Příbrami základní vojenskou službu. Po návratu do Mladého světa se zaměřil na psaní o aktuální moderní populární hudbě a stal se čelným zastáncem a propagátorem tuzemského bigbítu. Souběžně externě spolupracoval s časopisy Repertoár malé scény, Svět v obrazech a Hudba pro radost. Již od roku 1964 byl v nemilosti u nadřízených (ÚV ČSM), jimž v kulturní rubrice Mladého světa vadila Černého přílišná popularizace především bigbítových zpěváků a hudebníků. Nakonec dostal v lednu 1965 z Mladého světa z ideologických důvodů výpověď a začal se živit jako publicista na volné noze (do Mladého světa do roku 1969 přispíval externě). Od roku 1964 psal pravidelně do měsíčníku Melodie.

Rovněž v roce 1964 začal spolupracovat s Československým rozhlasem. Zde připravoval a uváděl hudební pořady. S první manželkou Miroslavou uváděli fakticky první československou hitparádu Dvanáct na houpačce (1964–1966), později Třináct na houpačce (1966–1968), resp. Čtrnáct na houpačce (1968–1969). Hitparáda byla rozdělena na zahraniční a tuzemskou část. Oba autoři přísně dbali na zařazování písní nikoli dle jejich popularity, ale dle svého osobního vkusu. Prezentovali zde rovněž amatérské nahrávky. Černý samostatně připravoval monotematický rozhlasový pořad Desky načerno (1967); šlo o tři dvacetiminutové vstupy během jednoho týdne.

V listopadu 1964 odevzdal Jiří Černý rukopis knihy s pracovním názvem Vzpoura zpěváků. Vzhledem k následné výpovědi z Mladého světa odmítlo svazácké vydavatelství Mladá fronta objednanou knihu vydat. Zájem vzápětí projevil Československý spisovatel, Černý knihu aktualizoval a 26 profilů tuzemských zpěváků (např. Ljuba Hermanová, Eva Olmerová, Waldemar Matuška, Hana Hegerová, Jiří Suchý, Václav Neckář, Marta Kubišová aj.) pod názvem Zpěváci bez konzervatoře vyšlo na podzim 1966.

Dále s manželkou Miroslavou napsal a v lednu 1965 odevzdal knihu o Beatles s názvem Poplach kolem Beatles. Vinou průtahů ve výrobě vyšla kniha až v listopadu 1966, kdy byla vzhledem k enormně rychlému rozvoji tvorby Beatles (v mezidobí vydaná alba Help!, Rubber Soul a Revolver) již neaktuální. Přesto se jedná o vůbec první knihu o Beatles mimo anglosaský svět.

Od druhé poloviny 60. let spolupracoval s hudebními vydavatelstvími Supraphon a Panton. Pro Supraphon sestavil a doprovodil sleeve–notem antologie ze zahraničních LP desek Songy Boba Dylana (1968) a Simon and Garfunkel (1969), sleeve–note připravil i pro licenční vydání A Collection of Beatles Oldies But Goldies (1969). Pro Panton již krátce po srpnu 1968 sestavil a navrhl k vydání první album Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka.

Houpačka byla začátkem dubna 1969 z politických důvodů zastavena (vítězství písně Karla Kryla, puštění písně Běž domů, Ivane) a Jiří Černý nesměl až do roku 1989 s Československým rozhlasem spolupracovat.

V roce 1969 vyšla druhá společná kniha manželů Černých Hvězdy světových mikrofonů s 25 profily interpretů populárních na Západě před příchodem Beatles (Frank Sinatra, Nat King Cole, Sammy Davis mladší, Édith Piaf, Elvis Presley, Buddy Holly, Chuck Berry, The Everly Brothers aj.). Připravovaný následující díl (21 profilů – The Beatles, Bob Dylan, The Rolling Stones, The Supremes, Donovan, Otis Redding, The Monkees aj.) již nebyl v intencích normalizovaného vydavatelství a kniha, odevzdaná do nakladatelství v červnu 1970, byla na příkaz z vyšších míst definitivně vyřazena z plánu. 70. léta Po vyhazovu z Československého rozhlasu byl zaměstnán jako korektor v tiskárně Mír (1971–1973) a jako pedagog na Lidové škole umění v Praze 2 (1973–1977).

Od roku 1971 zároveň pravidelně pořádal v mnoha městech v Československu poslechové pořady s názvem Antidiskotéka, na kterých jako DJ pouštěl různé nahrávky bez ohledu na jejich komerční potenciál, ale vždy s přihlédnutím k vysoké vkusové náročnosti a pestrosti žánrového výběru. Antidiskotéky byly pořádány většinou v mládežnických a vysokoškolských klubech. Při Antidiskotékách nezřídka zazněly i během normalizace standardně nedostupné nahrávky nejen západních interpretů, ale i zakázaných interpretů (Marta Kubišová) či emigrantů (Karel Kryl, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka).

I za normalizace externě přispíval do hudebních časopisů, kdy napsal nesčetně článků o rockových a popových skupinách. Největší dosah mělo Černého psaní v Melodii, kde byl jedním z nejtištěnějších autorů. Vedle monotematických článků také až do roku 1975 hodnotil každý měsíc nové singlové nahrávky. Své příspěvky vždy psal bohatě obrazným, ale srozumitelným jazykem, opíraje se o rozsáhlé znalosti z oblasti moderní populární hudby, jazzu i hudby vážné. Svými články významně ovlivňoval čtenářský vkus.

Pro Supraphon sestavil a doprovodil sleeve–notem antologie ze zahraničních LP desek Four Tops (1972), Jacques Brel (1972) a Charles Aznavour (1974); sleeve–note připravil i pro licenční vydání alb Wheels of Fire (Cream) a Bridge Over Troubled Water (Simon and Garfunkel) (obě 1970), Joni Mitchell Blue (1973) a Peter, Paul and Mary (1979). V roce 1976 byl autorem textu na obalu debutové LP desky Vladimíra Mišíka. Rovněž v roce 1976 vypracoval odborný posudek pro účely obhajoby v procesu se skupinou The Plastic People of the Universe, v němž kladně srovnával hudební produkci Plastiků a DG 307 s dřívějšími uměleckými tendencemi československé kultury.

Po rozvodu s první manželkou Miroslavou (1974) se v roce 1976 oženil s kunsthistoričkou Jitkou Severovou, dcerou sochaře Jindřicha Severy. Dne 12. ledna 1977 se jim narodila dcera Kateřina.

V březnu 1977, měsíc poté, co během Antidiskotéky reagoval na otázku týkající se Anticharty vtipem, který přítomný příslušník StB ohlásil svým nadřízeným, dostal z LŠU výpověď. Do konce roku 1977 pak nesměl publikovat ani pořádat poslechové pořady – některé články v Melodii tedy zaštítili svým jménem jeho kolegové, zákaz pořádání Antidiskoték se někteří pořadatelé odvážili porušit. I z toho důvodu při reedici debutu Vladimíra Mišíka byl Černého text z obalu vypuštěn a zůstalo tam viditelně prázdné místo.

V září 1978 spolupořádal pětidenní poslechový pořad Festival V + W v pražském hostinci Za Větrem, během něhož telefonoval do New Yorku Jiřímu Voskovcovi.

80. léta V 80. letech úzce spolupracoval s později zakázanou Sekcí mladé hudby Svazu hudebníků (časopis Kruh). Byl jedním z lektorů kursů hudební publicistiky, které Sekce pořádala. Sekce byla v tu dobu zároveň zřizovatelem Černého Antidiskoték.

Několikrát uváděl hudební akce (Folkový kolotoč v Porubě, Valašský špalíček), od roku 1981 se účastnil jako denní přispěvatel festivalu Porta, kde byl i členem poroty.

V roce 1983 patřil mezi přispěvatele, kteří ukončili spolupráci s časopisem Melodie poté, co byla rozmetána její redakce pod vedením Stanislava Titzla a nahrazena nomenklaturně dosazenými redaktory. Jiří Černý poté spolupracoval s časopisem Gramorevue a do Melodie se vrátil až v roce 1988.

Na podzim 1985 připravil pro Junior klub Na Chmelnici pětidílný poslechový pořad o skupině Beatles.

K 50. narozeninám Jiřího Černého uspořádal hudební publicista Jan Rejžek sborník pod názvem Když se řekne Jiří Černý, do něhož přispěli Černého přátelé a kolegové, a Rejžek s Černého přítelem Josefem Bajerem nahráli speciální audiokazetu se zvláštním televizním vysíláním věnovaným Černého narozeninám.

V letech 1986 a 1987 připravil sleeve-note pro třetí album Vladimíra Mišíka a licenční vydání House of Blue Lights od Deep Purple. Autorsky se spolupodílel na tvorbě hesel do Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby – část zahraniční.

V únoru 1987 během poslechových pořadů opět uspořádal Festival V + W, tentokrát v Junior klubu Na Chmelnici.

Na jaře 1989 vypukl mezi Jiřím Černým a jeho první manželkou spor o uznání jejího autorského podílu na připravované knize Hvězdy tehdejších hitparád (šlo o mírně upravený a především aktualizovaný rukopis nevydané knihy z roku 1970). Kniha byla vydána ve vydavatelství Panton v červnu 1989 a jako autor byl uveden pouze Jiří Černý.

V listopadu 1989 se účastnil zakládání Občanského fóra a moderoval některé protestní demonstrace.

90. léta Na jaře 1990 spoluzakládal hudební časopis Rock & Pop a do roku 1992 zastával místo jeho šéfredaktora a předsedy správní rady. Po odchodu z této pozice byl opět ve svobodném povolání jako nezávislý publicista a vrátil se k pořádání svých pravidelných poslechových pořadů, tentokrát častěji pod názvem Ro(c)kování. V nabídkovém listu uváděl i tematicky zaměřené pořady.

Práce v Rock & Popu a probíhající spor s první manželkou vedl k tomu, že Jiří Černý odmítl nabízenou pozici ministra kultury ve vládě Petra Pitharta. Spor se nakonec táhl až do roku 1995 a byl hojně medializován. V občanskoprávním řízení nakonec zvítězila žalující strana; soud rozhodl o spoluautorství Miroslavy Filipové–Černé a přiznal jí nárok na polovinu honoráře.

V roce 1990 obdržel za svou práci cenu Českého hudebního fondu a Zlatou Portu.

Po sametové revoluci se mohl vrátit zpět do Česk(oslovensk)ého rozhlasu: pravidelně uváděl vlastní pořady na rozhlasové stanici Praha – Samomluvy s hudbou (1991–2006), kulturně-politické komentáře Načerno (1994–2000), Libeček Jiřího Černého aneb Chutě hudebního kritika (2001–2007). V první polovině 90. let rovněž spolupracoval i se soukromými rozhlasovými stanicemi Rádio Collegium (1992 – hodinové profily operních zpěváků), Rádio Echo (1994–1995) a Rádio Publikum (1994–1995 – hodinové Antidiskotéky).

V roce 1995 spolukonferoval ve Washingtonu český program na Festival of American Folklife.