Jurij Alexejevič Gagarin (; 9. března 1934 Klušino – 27. března 1968, Novoselovo, Vladimirská oblast) byl sovětský kosmonaut, první člověk, který vzlétl do vesmíru. Ke svému kosmickému letu odstartoval 12. dubna 1961 v lodi Vostok 1 z kosmodromu Bajkonur. Skoro obletěl Zemi (chybělo cca 1200 km) a po 108 či 106 minutách přistál.
Po návratu z letu do vesmíru se stal hrdinou Sovětského svazu a oslavovanou světovou celebritou. Značnou část následujících let jeho života zabrala setkání s lidmi v Sovětském svazu i ve světě. Přes zátěž svých veřejných povinností od roku 1961 studoval na Žukovského akademii, současně stál v čele oddílu kosmonautů. K dalšímu kosmickému letu se nedostal, byl pouze náhradníkem Vladimira Komarova pro let Sojuzu 1 v dubnu 1967. V březnu 1968 dokončil studium na akademii a vrátil se k létání v letadlech, ale už 27. března 1968 při cvičném letu zahynul.
Život
Mládí náhled|Gagarinův rodný dům v Klušinu, dnes muzeum Gagarin pocházel z prosté venkovské rodiny, která žila ve vesnici Klušino ve Smolenské oblasti. Jeho rodiče pracovali v kolchozu. Otec, Alexej Ivanovič Gagarin, byl tesař a truhlář. Matka, Anna Timofejevna, byla dojičkou, později povýšila na vedoucí mléčné farmy kolchozu. Gagarinovi měli čtyři děti, nejstaršího Valentina, jedinou dceru Zoju, Jurije a nejmladšího Borise.
Do jejich života silně zasáhla válka. Když se v září 1941 přiblížila fronta, jednoho dne přistál na poli za vesnicí poškozený Jak-1, a tak vesnické děti poprvé v životě viděly letadlo. Malému Jurijovi pilot dovolil i sednout si do kabiny. Po příchodu Němců v říjnu 1941 byla uzavřena škola, do které začal sedmiletý Jurij Gagarin chodit teprve před několika týdny. I když nikdo z rodiny nezahynul, život na okupovaném území byl nelehký. Jejich dům zabrali němečtí vojáci a Gagarinovi si pak museli vykopat zemljanku, aby měli kde žít. Do školních lavic se Jurij mohl vrátit až po osvobození v březnu 1943. V té době byla rodina rozdělena, ustupující Němci s sebou odvlekli jeho dva starší sourozence, ale oba ze zajetí utekli a poté bojovali v Rudé armádě až do konce války. Otce zase po osvobození odvedli do Rudé armády, sloužil v nedalekém Gžatsku. Celá rodina se shledala až po skončení války v létě 1945.
V květnu 1945 se Gagarinovi přestěhovali do Gžatska. Roku 1949 Jurij Gagarin dokončil 6. třídu základní školy a rozhodl se vyučit v nějakém řemeslu. Přijali ho do učiliště při závodu zemědělských strojů v Ljubercích u Moskvy na výuku v oboru slévač. Současně ve večerní škole dělnické mládeže chodil do 7. třídy, aby měl úplné střední vzdělání. Po dokončení učiliště roku 1951 byl jako jeden z nejlepších učňů vybrán k dalšímu studiu na Saratovské průmyslové škole, kterou absolvoval s výborným prospěchem. V Ljubercích i v Saratově hodně času věnoval sportu, vynikl zejména v basketbalu, navzdory své výšce – dorostl pouze 165 cm. V Saratově se stal i kapitánem basketbalového mužstva školy, ale také hrál na trubku v kapele. Účastnil se práce fyzikálního kroužku, zde mimo jiné dostal za úkol připravit přednášku o Konstantinu Ciolkovském a jeho pracích o raketových motorech a kosmických letech. Ciolkovského myšlenky zanechaly v Gagarinovi hluboký dojem.
Letec náhled|vlevo|MiG-15bis v Leteckém muzeu v Moninu, typ, na kterém létal Jurij Gagarin v Luostari. Za studií v Saratově se spolužáky snil o létání. Koncem roku 1952 se přihlásili do pilotních kursů DOSAAF, ale k létání se nedostali. Když nedaleko Saratova vznikla škola civilního letectva, zkusili štěstí i tam, ale nesplňovali podmínky pro přijetí. Uspěli až napotřetí, v říjnu 1954 je přijali v saratovském aeroklubu, od jara 1955 už Gagarin létal na Jaku-18. V létě dokončil studium a rozhodl se pro dráhu stíhacího letce. Na podzim 1955 byl přijat na vojenskou leteckou školu v Orenburgu. Studium se neobešlo bez potíží, v druhém roce měl Gagarin problémy s přistáváním s cvičným MiGu-15UTI, hrozilo mu dokonce vyloučení ze školy. Popularitu mezi spolustudenty mu nepřineslo jeho nekompromisní vyžadování disciplíny z pozice pomocníka velitele čety. Po dvou letech výuky leteckou školu ukončil s vyznamenáním.Sto hvězdných kapitánů, str.13
Jako absolvent s vynikajícím prospěchem měl právo vybrat si místo služby. S přáteli se rozhodl pro život v ruské Arktidě. Sloužil u 769. stíhacího leteckého pluku 122. stíhací letecké divize () Severního loďstva na základně Luostari-Novoje u Murmanska za polárním kruhem. K pluku nováčci přijeli koncem listopadu 1957. Po důkladné teoretické přípravě a složení zkoušek ze specifik létání na severu začali od března následujícího roku létat na strojích MiG-15bis. U útvaru dosáhl náletu 265 hodin (tedy v letadlech nalétal 265 hodin, počítáno od počátků jeho letecké kariéry v aeroklubu).
V závěru studií v Orenburgu se po jedenapůlroční známosti 27. října 1957 oženil se zdravotnicí Valentinou Ivanovnou Gorjačevovou.Sto hvězdných kapitánů, str. 13 Seznámil se s ní na tanečním večeru v letecké škole začátkem roku 1956. Za rok a půl, 17. dubna 1959, se jim narodila dcera Jelena, druhá dcera Galja se narodila 7. března 1961, pouhých pět týdnů před Gagarinovým kosmickým letem.
Kosmonaut, výběr a výcvik V lednu 1959 rozhodla vláda o výběru budoucích kosmonautů a 22. května téhož roku pověřila velitelství letectva najít adepty mezi řadovými piloty. Výběr prováděla speciální skupina v Institutu letecké medicíny v čele s plukovníkem zdravotní služby () Jevgenijem Karpovem. Konečný verdikt v závěrečných fázích náboru vynášela lékařská komise v čele s generálem Alexandrem Babijčukem.Generálmajor Alexandr Nikolajevič Babijčuk stál v čele Lékařské služby vojenského letectva. Kritéria byla: věk do 35 let, výška do 175 cm, váha do 75 kg, výborné zdraví. Vlastní výběr začal v srpnu 1959 prohlídkou lékařských záznamů 3461 letců. Z nich bylo vybráno 206 kandidátů, kteří v říjnu až prosinci 1959 procházeli prohlídkami v Ústřední nemocnici vojenského letectva v Moskvě. Ještě před povoláním k prohlídce, si pod dojmem úspěchů vesmírných letů Gagarin podal žádost o začlenění do oddílu kosmonautů, pokud se takový vytváří. Absolvoval první i druhou (v únoru 1960) vlnou prohlídek a pohovorů a dostal se mezi 20 budoucích kosmonautů.
Od března 1960 do ledna 1961 procházel spolu s dalšími kolegy náročným výcvikem v nově zorganizovaném Středisku přípravy kosmonautů (CPK), v jehož čele stanul Karpov, celkově na přípravu kosmonautů dohlížel generál Nikolaj Kamanin. Středisko bylo zprvu umístěno ve spartánských podmínkách na moskevském Frunzeho letišti, v létě 1960 přesídlilo do nově budovaného Hvězdného městečka. Během výcviku Gagarin vstoupil do komunistické strany.Sto hvězdných kapitánů, str.14
Nové středisko nedisponovalo prostředky pro výcvik všech dvaceti kandidátů, proto byla v říjnu 1960 z oddílu kosmonautů vyčleněna šestičlenná skupina určená pro první lety, procházející výukou přednostně. Program přípravy sestavili odborníci z Institutu letecké medicíny ve spolupráci s vedením střediska. Skládal se z teoretické části, zahrnující přednášky o raketách, o konstrukci kosmické lodi Vostok, o letecké a kosmické medicíně a zabezpečení životních podmínek během kosmických letů, o astronomii, geofyzice a filmování. S kosmickou lodí se kosmonauti seznámili ve výrobním závodu OKB-1 i na kosmodromu. Dále praktická část obsahovala, kromě obecné fyzické přípravy, náročné testy odolnosti – v barokomoře podstoupili simulaci pobytu ve výšce 5–6 a 14–15 km, na centrifuze zažívali přetížení do 12 G, v termokomoře vydrželi teplotu 70 °C až dvě hodiny, třásli s nimi na vibračním stole, strávili o samotě v izolační komoře 10–15 dní. Stav beztíže si vyzkoušeli při parabolických letech na cvičném MiG-15UTI, absolvovali parašutistický výcvik.
Ve dnech 17. a 18. ledna složila vybraná šestice závěrečné zkoušky, všichni získali kvalifikaci „kosmonaut“, přičemž zkušební komise doporučila kandidáty ke kosmickým letům v pořadí: Jurij Gagarin, German Titov, Grigorij Něljubov, Andrijan Nikolajev, Valerij Bykovskij a Pavel Popovič. Ze šestice kandidátů měli šanci na první let Gagarin, Titov a Něljubov. Při rovnocenné připravenosti kosmonautů nakonec byla rozhodující Gagarinova povaha, jeho srdečnost a skromnost.
Definitivně vybrala prvního kosmonauta Státní komise pod předsednictvím Konstantina RudněvaKonstantin Nikolajevič Rudněv byl ministr – předseda Státního výboru pro obrannou techniku. až na Bajkonuru 8. dubna 1961, Titov se stal náhradníkem. Na druhý den Kamanin s rozhodnutím komise seznámil kosmonauty. Nebylo pro ně překvapivé, protože pouze potvrdilo pořadí známé už od ledna, nicméně přesto Gagarin reagoval radostně a Titov poněkud rozmrzele.Kamanin, kapitola Апрель. 10 апреля Večer 10. dubna proběhlo slavnostní zasedání komise pro kamery za přítomnosti šestice kosmonautů a mnoha dalších činitelů, celkem bylo přítomno na 70 lidí. Na něm komise formálně odsouhlasila start Vostoku a potvrdila výběr Gagarina, s Titovem v záloze.
Na druhý den, 11. dubna, s úsvitem technici vyvezli raketu na start. Dopoledne si kosmonauti poslechli poslední instrukce konstruktéra Konstantina Feoktistova, odpoledne se Gagarin setkal s vojáky a důstojníky sloužícími na kosmodromu.Kamanin, kapitola Апрель. 11 апреля Noc Gagarin s Titovem strávili v dřevěném domku na základně, usnout se jim nepodařilo.Pacner, Vítek, str. 50.
Let do vesmíru
náhled|vlevo|Dráha Gagarinovy lodi Vostok 1 Dne 12. dubna vstávali kosmonauti v 5 hodin, 30 minut moskevského času. Snídani z tub dostali v montážní budově, po ní následovala krátká zdravotní prohlídka.Pacner, Vítek, str. 51. Deset minut před sedmou přijeli Gagarin a Titov, oba ve skafandrech, na startovní plošinu. Dvě hodiny před startem, v 7 hodin 10 minut, už byl Gagarin usazen na svém místě v lodi a navázal spojení s řídícím centrem. Používal přidělený volací znak Kedr (, limba nebo cedr),Sto hvězdných kapitánů, str. 13 řídící středisko bylo Zarja (, svítání či záře). Po prověření spojení a přístrojů, které trvalo 20 minut, Gagarin už jen čekal na start. Při udržování kontaktu s kosmonautem se střídali Kamanin, Koroljov a Popovič, pro ukrácení čekání mu pouštěli do sluchátek písničky.
Dne 12. dubna 1961 v 9 hodin 7 minut moskevského času (6 hodin a 7 minut světového času) odstartoval Jurij Gagarin v kosmické lodi Vostok 1 z kosmodromu Bajkonur. V době startu mu bylo 27 let.
náhled|Přistávací modul lodi Vostok 1 v muzeu společnosti RKK Eněrgija v Koroljovu Asi minutu po startu dosáhlo přetížení 3–4 G, poté se postupně snižovalo. Gagarin je snášel dobře, pouze puls mu vzrostl z klidných 64 na 150 úderů za minutu. Motor 2. stupně rakety (blok A) se vypnul později, než bylo plánováno; Vostok 1 proto nabral vyšší rychlost a místo plánovaného letu ve výšce 180–230 kmČertok, str. 432 nad povrchem Země se dostal na dráhu s parametry 181–327 km. Po 8 minutách 36 sekundách letu dohořel motor 3. stupně, v 11. minutě se oddělil 3. stupeň rakety, ve 14. minutě Gagarin pocítil stav beztíže.Pacner, str. 176. Loď letěla automaticky, kosmonaut v průběhu letu udržoval spojení s řídícím střediskem, zapisoval svá pozorování a pocity (celou dobu letu se cítil výborně), když mu uplavala tužka, diktoval na záznam. V 57. minutě loď dosáhla maximální výšky 327 km. Gagarin trochu pojedl, napil se a začal se chystat na návrat.Pacner, str. 178–179.