Dody Westonová Thompsonová (nepřechýleně Dody Weston Thompson; 11. dubna 1923 – 14. října 2012) byla americká fotografka a kronikářka historie a fotografického řemesla 20. století. Umění se naučila v roce 1947 a vyvinula svůj vlastní výraz „přímé“ neboli realistické fotografie, stylu, který se objevil v severní Kalifornii ve 30. letech 20. století. Dody koncem čtyřicátých a padesátých let úzce spolupracovala se současnými ikonami Edwardem Westonem (její bývalý tchán), Brettem Westonem (její bývalý manžel) a Anselem Adamsem (jako asistentka a přítelkyně) a v 80. letech 20. století opět více spolupracovala s Brettem Westonem.
Dody byla v roce 1949 pozvána k umělecké účasti se zbývajícími členy fotografické organizace Skupiny f/64, bašty vznikajícího hnutí West Coast Photographic Movement propagující přímou fotografii. V roce 1950 byla také jedním ze zakládajících členů neziskové organizace, která v roce 1952 vydávala fotografický časopis Aperture, do kterého také přispívala. V roce 1952 byla vyznamenána prestižní cenou Alberta M. Bendera (na Západě neformálně známou jako „Malý Guggenheim“), která financovala roční práci ve fotografii. Její fotografická tvorba je zastoupena v desítkách muzeí a soukromých sbírek i v mnoha fotografických knihách a časopisech. Zúčastnila se také několika samostatných a skupinových výstav od roku 1948 do roku 2006 ve Spojených státech a Japonsku.
Dody psala komentáře k historii fotografie a technikám současných fotografů se zaměřením na umělecký odkaz Edwarda Westona a jeho syna Bretta Westona. Její články se objevily v mnoha fotografických knihách a časopisech od roku 1949 do roku 2003. Její dovednost v literární kritice byla zdůrazněna v kapitole o spisovatelce Pearl S. Buckové v knize American Winners of the Nobel Literary Prize z roku 1968.
Životopis Raný život a dílo (1923–1944) Dody – přezdívka z dětství, kterou sama přijala – se narodila jako Dora Harrisonová 11. dubna 1923 v New Orleans. Oba její rodiče měli vliv na její pozdější kariéru jako první. Povolání Abrahama Harrisona jako filmaře nabídlo Dody první seznámení s pohledy, zvuky a vůněmi filmového zpracování. Známý jako Harry Harrison byl nejprve hráčem menší ligy, pak novinářským fotografem a nakonec producentem slavných Fox Movietone News, krátkých zpráv a sportovních týdeníků, které se hrály od roku 1928 do roku 1963 v kinech před celovečerními filmy.
Hilda Rosenfieldová Harrisonová byla srdcem umělkyně a obklopovala se kreativními přáteli ze slavné francouzské čtvrti New Orleans. Po Hildině rozvodu s Harrym Dody vždy považovala svou matku za silný vzor – nezávislou, vážící si umění a tvrdě pracující, aby si vydělala na živobytí.
Když byla Dody teenager v New Orleans, byla vystavena piktorialismu. Mezi její matčin okruh spolupracovníků patřil experimentální a avantgardní fotograf Clarence John Laughlin. Jeho umění vykazovalo silný impresionistický styl. Čtrnáctiletá Dody byla často nucena stát jako modelka i jako pomocnice, která mu nosila rekvizity a fotografické vybavení. Laughlinovy fotografie byly považovány za jedinečné, protože byly často pózovány na hřbitovech v New Orleans – krásné, ale děsivé. Jedno z jeho nejznámějších děl zobrazuje surrealistickou tvář Dody ukrytou za maskou nad hřbitovem.Aperture Monograph, “Clarence John Laughlin,” Aperture, New York, NY, 1973, s. 49, 59.Davis, Keith F., Clarence John Laughlin: Visionary Photographers, Hallmark Cards, Kansas City, MO, s. 28, 75, 91, 100, 113.
Expozice a zkušenost v umění Ranou vášní Dody bylo herectví, anglická literatura a poezie. Její herecká kariéra začala ve třech letech, když Hilda rozpoznala talent své dcery a přihlásila ji do dětského divadelního kroužku, se kterým dalších 10 let objížděla veřejné školy. Na začátku druhé světové války, když byla Dody teenager, se objevila v mnoha divadelních hrách v New Orleans a vždy byla špičkou v divadelních recenzích. Našla ranou tvůrčí mezeru.
Dody byla okouzlující kráska – typická hvězdička – vysoká, štíhlá, nápadně velké modré oči, s půvabným chováním a pohybem. Všichni, kdo ji znali jako mladou ženu, předpovídali, že z ní bude zářivá hvězda na Broadwayi. Mnoho vynikajících recenzí jejího herectví vedlo k letnímu stipendiu pro Dody v divadle New London Theatre v New Hampshire. Aby doplnila své zkušenosti z východního pobřeží, cvičila také vystupování v rádiu na stanici ve Springfieldu v Connecticutu, kde doplňovala své rozsáhlé herecké zázemí.
Dar Dody vidět prosté krásy přírody sahá až do letních divadelních měsíců ve White Mountains v New Hampshire. Syrové, nezkrocené výhledy zanechaly v mladé ženě i její budoucí kariéře trvalý dojem. Dody pokračovala v rozvoji svých dalších uměleckých dovedností jako obor drama a poezie na Sophie Newcomb College na Tulane University v New Orleans v roce 1940.
Na naléhání své matky Dody přestoupila na inovativní uměleckou školu Black Mountain ve venkovské, majestátní Severní Karolíně, kde byla studentkou v letech 1941 až 1943. Využila této jedinečné umělecké příležitosti a užila si svobodu kreativity, která podtrhla zážitek z Černé hory (Black Mountain).
Mnoho členů učitelského sboru byli muži a ženy, kteří v Berlíně založili revoluční hnutí Bauhaus. Bauhaus se vyznačoval klasickou, nefalšovanou, čistou strukturou. Zdůrazňované barvy byly černá, bílá, šedá a béžová. Jednoduchost a funkčnost byly dalšími klíčovými slovy. A v úchvatných kopcích Severní Karolíny byla opět ponořena do čisté přírody. Dody se experimentovala s novými způsoby, jak vidět jednoduchost prostřednictvím různých uměleckých médií, kterým byla vystavena.
Fotografie (1944–1949) Dody se v roce 1944 rozhodla provdat za tulanskou lásku Billa Diffenderfera. Pár opustil New Orleans a zamířil do San Francisca, kde trávil čas během druhé světové války. Cílem Dody v tuto chvíli bylo najít způsob, jak si vydělat na živobytí v neznámém prostředí.
Charakterizovala se jako „uniklá jižanka“ a získala – s úvodem od své matky – pozici v San Franciscu jako výzkumná pracovnice a spisovatelka pro West Coast Office of War Information. Dody připisuje této práci zásluhy za její schopnost syntetizovat obrovské množství suchých dat do působivých a plynulých uměleckých slov. Tato dovednost se stala charakteristickou pro její pozdější psaní.
Pracovala také jako nýtovačka v Kaiser Shipyards v Richmondu v Kalifornii v záliv nedaleko San Francisca. Zcela náhodou byli v roce 1944 najati časopisem Fortune fotografové Ansel Adams a Dorothea Langeová, aby zdokumentovali 24hodinovou pracovní směnu dělníků v loděnicích. Jednoho odpoledne, když odcházela ze směny, si všimla muže, který „pracoval pod černou látkou s velkým fotoaparátem na stativu“. O několik let později, když pracovala pro Ansela, viděla jeho fotografii zástupu žen sestupujících po schodech loděnice a mezi davem poznala svou vlastní tvář.
V roce 1946 se válečné manželství Dody rozpadlo a ona se rozvedla. Ještě v roce 1946 se provdala podruhé, za umělce Philipa Warrena. Bohužel se Warren hluboce oddal náboženskému hnutí v San Franciscu. Musela se rozhodnout buď tuto skupinu přijmout, nebo opustit manželství. Pár se rozešel a Dody si našla vlastní místo v San Franciscu a začala zkoumat svůj další životní krok.
Dody, přirozeně přitahovaná uměním, se začátkem roku 1946 zúčastnila retrospektivy Edwarda Westona organizované Beaumontem a Nancy Newhallovými pro San Francisco Museum of Modern Art. Naprosto ji uchvátil nápaditý, naturalistický styl rodícího se fotografického trendu západního pobřeží. Dody následně objevila Edwardovu knihu California and the West (1940). Rozhodla se, že se vyučí řemeslu, kterému byla vystavena jako mladá dívka.
Poté v roce 1947, ve věku 24 let, vyhledala Edwarda Westona. Na letní dovolené, Jela ze San Franciska na pláž poblíž jeho ateliéru v Carmelu, uvažuje o tom, jak by možná přivolala nervy, aby ho kontaktovala. Podle vlastních slov v soukromém deníku napsala: "dostala jsem odvahu. Než to mohlo odliv, našla jsem veřejný telefon a vytočila " – a dosáhla samotného Edwarda.Personal Notes of Dody Weston Thompson, 6 pages, undated, page 3 Edward, zaujatý jejich společným zájmem o fotografii, požádal Dody, aby se s ním setkala za hodinu.
Poté, co dorazila do jeho překvapivě skromného studia, ukazoval jí, podle jejích memoárů, jeden výtisk fotografií vyvolaných platinotypií za druhým. O několik let později soukromě napsala: „Nikdy jsem neviděla nic jako tyto fotografie. Vyzařovala z nich nádherná kvalita světla. Některé zářily jako perly, jiné se třpytily jako diamanty. Kromě jejich námětu by je bylo možné užít pouze pro toto.“ Dody popsala toto setkání jako „svoji první ohromující lekci fotografie“.Personal Notes of Dody Weston Thompson, 6 s., nedatováno, s. 4
Weston se zmínil, že právě toho rána napsal dopis Anselu Adamsovi a hledal někoho, kdo by se chtěl naučit fotografovat výměnou za nošení jeho objemného velkoformátového fotoaparátu a poskytnutí tolik potřebného automobilu. U Edwarda se rozvíjela Parkinsonova choroba a fyzická náročnost profese pro něj byla náročná. To byla éra těžkých, dřevěných velkoformátových kamer s doprovodnými stativy, objektivy, řezaným filmem, držáky na filmy, filtry a čisticími prostředky – to vše v terénu. Dody měla žízeň po fotografování, měla silné tělo, aby mohla nosit vybavení, a do Carmelu přijela vlastním autem. Došlo k rychlému setkání kreativních myslí. Po zbytek roku 1947 až do začátku roku 1948 Dody o víkendech dojížděla ze San Francisca, aby se od Westona naučila základy fotografie.
Edward povzbudil Dody, aby se stala portrétní fotografkou, aby si sama vydělala, jako to on sám dělal ve své rané kariéře. Otevřela si malé studio v San Franciscu a její solidní portrétní práce odstartovala její pověst fotografky.
Počátkem roku 1948 se přestěhovala do „Bodie House“, chaty pro hosty pojmenované po svých kamnech na dřevo v areálu Edward's Wildcat Hill, jako jeho asistentka na plný úvazek.Murray, Joan, “The Golden Haired Prince” (profile of Brett Weston), American Photographer, April 4, 1980, s. 44-53.a personal selection.html?id=OBauAAAACAAJ Dody pomáhala Edwardovi v temné komoře a naučila se základní dovednosti rozpoznávat jeho tisky – proces, jak odstraňovat nedokonalosti z fotografií a učinit je bezchybnými. Na Edwardovu radu si pořídila svůj vlastní fotoaparát – dřevěný velkoformátový fotoaparát Agfa Ansco 5x7” – a začala fotografovat panoramatické pobřeží Karmelu a jeho jemné spleti.
V roce 1949 její pověst upoutala pozornost Ansela Adamse. Slavnému fotografovi rok asistovala během fotografické expedice v Yosemitském národním parku a poté v jeho studiu v San Franciscu. Dody se naučila jeho slavný zonální systém — jeho systematickou metodu pro přesné definování vztahu mezi způsobem, jakým fotograf vizualizuje fotografický předmět (určuje expozici filmu) a konečným produktem (vyvolání filmu). Pozorovala také, jak Ansel výrazně zlepšil standardy reprodukce tisku.
Po zkušenostech v Anselových studiích se Dody vrátila do Wildcat Hill. Kolem jídelního stolu Edwarda Westona se scházelo mnoho slavných a špičkových fotografů, umělců a básníků.Cameron Macauley, 7 Portraits of Photographers at Wildcat Hill, 1949
Později Dody vytvořila fotografickou sbírku doplňující verše Emily Dickinsonové, její oblíbené básnířky. Ačkoli toto dílo nebylo publikováno, slouží jako pocta lásce Dody k poezii a ukazuje její schopnost spojit fotografii s textem.
Zlom kariéry (1949) Rok 1949 byl pro Dody profesně klíčový rok. Byla přizvána k umělecké účasti se zbývajícími členy prestižní organizace Skupina f/64. Skupina byla sdružením sanfranciských modernistických umělců, kteří stáli v čele přímé fotografie. Společnost založená v roce 1932 Williamem Van Dykem a Anselem Adamsem, navrhla pojmenování skupiny podle clony f/64, což je nastavení objektivu, které umožňuje mít ostrý každý prvek na snímku.