Kajícnice Ida (v německém originále ) je opera (singspiel / hra se zpěvy) o čtyřech dějstvích českého skladatele Vojtěcha Jírovce na text Franze Ignaze von Holbeina, napsaný na námět balady Kajícnice () hraběte Friedricha Leopolda zu Stolberg-Stolberga. Premiéru Kajícnice Idy uvedlo 26. února 1807 vídeňské Divadlo na Vídeňce (Theater an der Wien).
Vznik, charakteristika a historie Vojtěch Jírovec se stal roku 1804 druhým kapelníkem vídeňského dvorního divadla a následující desetiletí bylo v jeho životě nejplodnější co do operní tvorby, především v formě singspielu. V prosinci 1806 zaznamenal svůj první výrazný úspěch na tomto poli s celovečerní romantickou operou Agnes Sorel. Současně však pracoval na jiném rozměrném díle pro soukromé Divadlo na Vídeňce. Napsal pro ně již o necelý rok dříve hudbu k celovečernímu melodramu Mirina, královna Amazonek na libreto Franze Ignaze von Holbein (1779–1855), který byl u tohoto divadla nastálo zaměstnán, a týž autor dodal Jírovcovi text k singspielu Kajícnice Ida.
náhled|Hrabě Friedrich Leopold zu Stolberg-Stolberg, autor balady Kajícnice, předlohy k Jírovcově opeře Holbeinovo libreto vychází ze známé básnické balady hraběte Friedricha Leopolda zu Stolberg-Stolberga, která byla poprvé vydána v roce 1777, avšak s řadou doplněných epizod a motivů. Námětem se řadí mezi tzv. „osvobozenecké opery“ (, ), které se staly velmi populární v době revolucí a válek na přelomu 18. a 19. století a které popisovaly záchranu hrdinů za dramatických okolností před uvězněním nebo smrtí z lidských i přírodních příčin. Mezi nejznámější opery tohoto typu patří Beethovenův Fidelio nebo Cherubiniho Vodař, ale podobná témata dominovala i v činohře. Časopis Allgemeine musikalische Zeitung si ostatně ve své recenzi Kajícnice Idy stýskal: „Je to další historka o záchraně, ještě neobratněji založená a provedená než všechny kusy tohoto druhu, jež u nás v posledních letech houfem napochodovaly a nebohé divadelní malíře uvedly do rozpaků, jak tyto stále se opakující scény z vězení dostatečně rozmanitě vyzdobit.“ Současně v sobě koncentrovala sentimentální a hrůzostrašné elementy soudobého populárního divadla, jak o tom svědčí i řada podtitulů, pod kterými Kajícnici Idu jednotlivá divadla později uváděla. Například v samotné Vídni přičinili dodatek … aneb Umrlčí kostra v hrůzné hrobce (), v Augsburgu … aneb Nápoj z lebky (), v Osijeku … aneb Svědomí mrtvých (), v Mohuči ji nazvali alespoň Kajícnice Ida v kamenném sklepení (). Název procházel i menšími variacemi, například ve Štýrském Hradci se tato opera hrála jako a v Berlíně .
náhled|vlevo|Dramatik Franz Ignaz von Holbein, autor textu ke Kajícnici Idě Pokud jde o žánrové zařazení, Jírovec Idu ve svých pamětech označuje jako „velkou operu“ a i recenze na vídeňskou premiéru o ní mluví jako o „opeře“, libreto však bylo vydáno s názvem „hra se zpěvy“Podle libreta, viz Externí odkazy. a s tímto označením byla často uváděna v jiných divadlech. Hra obsahuje rozsáhlé pouze mluvené části, ale hudební čísla jsou objemnější a náročnější (např. převahou vícehlasů), než bylo zvykem u „her se zpěvy“ hraných činoherci. Divadlo na Vídeňce bylo oproti dvornímu divadlu lidovější, kladlo velký důraz na výpravu a divadelní efekty. Jeho pěvecký soubor však byl na nižší úrovni.
Pro titulní úlohu nevinně trpící Idy získalo toto divadlo na chvíli velmi oblíbenou první dámu činohry dvorního divadla Betty Rooseovou. Ta již hrála hlavní roli v Mirině, královně Amazonek a nyní se uvolnila ze svého domovského působiště, aby si v Divadle na Vídeňce vyzkoušela působení v opeře. Názory na to, zda uspěla, se různily. Sám Jírovec v pamětech tvrdil, že se Rooseová „se svým příjemným hlasem se velmi líbila“ a většina listů jí lichotila („Madame Roose by mohla být nazývána první umělkyní Německa“), i když zmiňovaly zejména její herecký výkon. Avšak například časopis Journal des Luxus und der Moden se ptal: „proč chce vůbec Madame Rooseová sbírat vavříny jako zpěvačka? Jako herečka se vždy vyznamená, ale její zpěv je úplně zanedbatelný, vhodný nanejvýš pro malou zábavu u klavíru, a jen z úcty k jejímu uznávanému talentu se mohlo obecenstvo držet pískání.“ Po několika rychle po sobě následujících představeních se Rooseová musela navrátit ke svému stálému angažmá a její úlohu převzala zpěvačka Cathinka Buchwieserová, které chybělo takové herecké charisma, ale její pěvecký výkon byl mnohem profesionálnější. Jírovec pro ni napsal do posledního dějství velkou árii, „která měla [podle skladatele] vynikající úspěch, jak ze strany pěvkyně Madame Buchwieserové, tak ze strany kompozice“.
náhled|Pěvkyně Cathinka Buchwieserová, pro niž Jírovec do Kajícnice Idy připsal brilantní árii Tiskové recenze na Kajícnici Idu byly nepříznivé především kvůli textu. Časopis Zeitung für Theater, Musik und Poesie přinesl recenzi až se zpožděním a se zdráháním pod titulkem „Nic o Idě“. Dovolával se přitom u Holbeina „alespoň stop jeho zdravého rozumu“, přičemž mínil, že se tyto stopy „neprojevují v rozličných divadelních efektech, strojích, gestech, neboť tím je možné pohnout zasněženými stromy, nikoli však horkými srdci, ani žádné city se jimi nevyvolají […] Strašlivé hory, podzemní chodby, skryté postavy, třpytivé lustry, rozeklané skalní stěny nejsou pro srdce, ucho, hlavu ani žaludek, a i oči zaujmou jen natolik, nakolik se jimi nechají podplatit, aby přehlédly ostatní nesmysly.“ Litoval přitom úsilí Betty Rooseové, „jejíž talent musí pomáhat na nohy mdlým, vodnatým kusům pana von Holbeina“ (o Cathince Buchwieserové mínil, že se převzetí úlohy zhostila dobře nejen po pěvecké, ale i herecké stránce), a také marně vynaložené námahy na dekorace a režii: „právě proto se i slepá část obecenstva rozhořčovala do ruda a oplakávala Jírovcovu krásnou hudbu, která tak dobročinně posloužila tomuto mdlému quodlibetu za bezpečnostní stráž, právě proto a kvůli tomu, že divadelní efekty byly vršeny tak bezmyšlenkovitě, propadla tato historka a nechala se pohřbít bez hlavy.“ Zeitung für Theater, Musik und Poesie sledoval jevištní osudy Kajícnice Idy se škodolibostí a o pět měsíců po premiéře psal: „Hlas obecenstva už o vnitřním obsahu námětu této opery dávno rozhodl; důkazem toho bylo prázdno v divadle již při pátém představení, bez ohledu na to, že hudba je opravdu soustavně dobrá a dekorace důmyslné.“
Tento názor sdílely celkově i jiné listy, například Journal des Luxus und der Moden: „Na této opeře se líbila jen výprava a některé hudební kusy […]“. Avšak odborný časopis Allgemeine musikalische Zeitung vyjadřoval výhrady i k Jírovcově hudbě: „Hudba je povětšinou běžná, často hledaná, a jen na málo místech upomíná na skladatele Agnes Sorel. Zdá se, že odmítané varování znalců – že by se totiž Jírovec neměl pouštět do ničeho vznešeného, ba ani ničeho vážného, že se mu zdá se daří jen to milé a příjemné – se velmi rychle pomstilo!“
Inscenační historie náhled|vlevo|Palác slavonského vrchního velitelství v Osijeku. V něm bylo provozováno německé divadlo a slavnostní představení Kajícnice Idy bylo první provedenou operou. Přes výhrady recenzí se Kajícnice Ida ve Vídni těšila jistému zájmu publika: svědčí o tom první řada dvanácti představení a dalších čtrnácti po obnovené premiéře 6. září 1817. Divadelní účinnost však prokázala hlavně tím, že ji uvedla řada dalších německojazyčných divadel: 19. ledna 1808 měla premiéru v Hamburku, 2. března 1808 v Berlíně (kritika: „Obsah této činohry, vcelku unavující kvůli loudavému běhu děje, je znám z jiných veřejných listů. Hudba má velmi příjemný zpěv a dobrou instrumentaci.“) Dále se hrála například ve Würzburgu (1813 – „Jírovcova hudba je líbivá a originální“), Štrasburku (1816 – „hudba je zcela přiměřená předmětu a má výtečné momenty“), Štýrském Hradci (1818), Augsburgu (1821) nebo Mohuči (1824). Roku 1816 ji uvedlo též německé divadlo v Amsterdamu. 17. února 1825 výpravnou premiérou „hrdinské opery Kajícnice Ida“ zahájilo své fungování německé divadlo v Osijeku.
náhled|Polský skladatel Józef Elsner, který upravil Kajícnici Idu pro potřeby varšavského divadla Zvláštní přízni se Kajícnice Ida těšila v německém divadle v Budíně a Pešti, kde se od premiéry 28. listopadu 1808 do roku 1828 dávala čtyřicetkrát; Idu zde ztvárnila Anna Cibulková (roz. Mennerová). Záhy byla rovněž Istvánem Dérym přeložena do maďarštiny a pod názvem A szenvedő Ida se hrála poprvé v Debrecíně roku 1811. Téhož roku byla ve Varšavě uvedena rovněž polská verze v překladu Bonawentury Kudlicze. Hrála se celkem třikrát a tisk referoval: „Ida, s Jírovcovou hudbou, se líbila díky krásnému, jemnému hudebnímu výrazu, a to zejména znalcům. Pan [Józef] Elsner k ní napsal vícero nových kusů, z nichž zejména árie pro jeho choť [tj. pěvkyni Karolinu Drozdowskou] byla vyznamenána velkým potleskem.“
České země Kajícnici Idu uvedlo v českých zemích jako první Městské divadlo v Brně. Premiéra se konala 16. prosince 1811 a jako alternativní titul bylo pro brněnského diváka zvoleno … aneb Zteč loupežnické pevnosti Schroffenstein ve Sněžníku (). Obnovená inscenace byla uvedena též roku 1817 (premiéra 10. listopadu, titulní roli hála Theresia Schätzlová). Nicméně Ida zdejší publikum „příliš neoslovila“.
Ani pražská inscenace, která měla premiéru 12. září 1819 ve Stavovském divadle, podle Oskara Karla Teubera „nepřinesla žádné zvláštní obohacení repertoáru“. Prosadil ji Franz von Holbein, který se v létě 1819 stal ve Stavovském divadle vrchním režisérem a okamžitě zařídil nastudování několika vlastních děl.Teuber, c. d., s. 35–36. Kajícnice Ida se však dočkala jen dvou repríz, 18. září a 5. října. Podle dobové zprávy v časopise Zeitung für die elegante Welt se jednalo o hru se zpěvy, „při níž tragické scény nedokázaly vyvolat žádný žal a hrdinské žádné nadšení. Navíc byla hlavní úloha Idy, která obsahuje několik nesnadných zpěvních čísel, v rukou jinak velmi obdivuhodné umělkyně, která však hodnotu svého interpretačního talentu zatížila jistým výpadkem paměti. Zapomněla totiž – že neumí zpívat […]“. Podle tohoto svědka byla Kajícnice Ida „matným výrobkem, který byl se třetím představením obřadně pohřben, a s ohledem na znuděnost obecenstva mohl zrovna tak dobře nést titul Zkouška trpělivosti […]“.
Osoby a první obsazení osoba hlasový obor premiéra (26. února 1807)Hrabě ze Schroffensteinu bas Sebastian Meier (Mayer)Ida ze Schöneichu soprán Betty Roose (roz. Elisabeth Eckardt)Emmerich z Langenau tenor Wilhelm EhlersFrancesko / Franziska della Torre soprán Anna Pauline Milder (pozd. Hauptmann)Traut, hraběcí žalářník bas Carl Friedrich Clemens WeinmüllerRose, jeho žena soprán Marianne Marconi (pozd. Schönberger)Fernando della Torre tenor Karl SchmidtmannVeit, Langenauův panoš bas Joseph RotheGrüner, Langenauův panoš tenor …Steppe, Langenauův panoš tenor … Dvořané, služebníci a panoši hraběte; Langenauovi vojáci Dirigent: Vojtěch Jírovec
Děj opery 1. dějství náhled|Zřícenina hradu Schroffensteinu – ocelorytina z doby kolem roku 1850 (1. obraz – Drsná zasněžená krajina pod hradem Schroffensteinem) Je noc a sněhová bouře. Na koních ztěžka přijíždějí rytíř Emerich von Langenau, věhlasný válečník z bojů na Blízkém východě, se třemi panoši. Protože nejbližší ves je příliš daleko, rozhoduje se Langenau hledat útočiště na hradě u hraběte ze Schroffensteinu. Panoši se děsí, protože o hraběti kolují zlé pověsti. Avšak Langenau vyšle panoše Veitha na hrad se žádostí o přístřeší a záhy jim je vjezd povolen (introdukce Wie schrecklich ist des Windes Sauffen … Laßt eurent Muth nicht sinken).