William Sterling Parsons (26. listopadu 1901 Chicago, Illinois, USA – 5. prosince 1953 Bethesda, Maryland, USA), známý pod přezdívkou Deak Parsons, byl americký námořní důstojník, kapitán námořnictva (později kontradmirál), který za druhé světové války pracoval jako odborník na munici v rámci projektu Manhattan. Nejznámější je jako zbraňový důstojník letadla Enola Gay, které 6. srpna 1945 svrhlo atomovou bombu na japonské město Hirošima.
V týdnu před startem letadla Enola Gay došlo na Tinianu ke zřícení hned čtyř bombardérů B-29. Parson tím byl velmi znepokojen a rozhodl se bombu odjistit až za letu do Hirošimy, aby vyloučil možnost jaderného výbuchu, kdyby letadlo při startu také havarovalo. Parsons vlezl do stísněné a tmavé pumovnice a vložil prachovou nálož a rozbušku. Za svou účast na misi byl vyznamenán Stříbrnou hvězdou.
Předtím (16. července 1945) sledoval zkušební jaderný test Trinity z paluby letounu Boeing B-29. Dále měl na starosti nejen samotný let do Hirošimy, ale celý Projekt Alberta. Po druhé světové válce se zúčastnil operace Crossroads, testů jaderných zbraní na atolu Bikini v roce 1946, a později operace Sandstone, což byla jedna část jaderných testů na atolu Eniwetok, která proběhla v roce 1948.
Mládí a vzdělání William Sterling Parsons se narodil 26. listopadu 1901 v Chicagu ve státě Illinois jako nejstarší ze tří dětí právníka Harryho Roberta Parsonse a jeho ženy Clary, rozené Doolittlové. Clara byla vnučkou Jamese Rooda Doolittla, který byl v letech 1857–1869 senátorem za stát Wisconsin, a Joela Aldricha Mattesona, guvernéra státu Illinois v letech 1853–1857.
V roce 1909 se rodina přestěhovala do Fort Sumneru ve státě Nové Mexiko, kde se William naučil velmi dobře španělsky. Ve Fort Sumneru navštěvoval místní školy a nějakou dobu ho matka učila doma. Začal studovat na škole v Santa Rosa, kde jeho matka vyučovala angličtinu a španělštinu, a rychle absolvoval tří ročníky během jediného roku. V roce 1917 začal navštěvovat Fort Sumner High School, kterou absolvoval v roce 1918.
V roce 1917 Parsons odcestoval do Roswellu v Novém Mexiku na přijímací zkoušky do Námořní akademii Spojených států amerických (United States Naval Academy), kam ho jmenoval senátor Andrieus A. Jones. Bylo mu pouze 16 let, tedy o dva roky méně než většině kandidátů, byl menší a lehčí, než vyžadovaly fyzické normy, ale i tak se mu podařilo přesvědčit zkušební komisi, aby ho přijala. Na Námořní akademii v Annapolisu ve státě Maryland nastoupil v roce 1918 a nakonec absolvoval jako 48. z 539 studentů ročníku 1922. V té době bylo zvykem, že poddůstojníci dostávali přezdívky, a Parsonsovi se říkalo „Deacon“, později zkráceno na „Deak“.
Nástup do vojenské služby Po ukončení studia v červnu 1922 byl Parsons jmenován praporčíkem a přidělen na bitevní loď USS Idaho, kde dostal na starost jednu ze 14palcových dělových věží. V květnu 1927 se Parsons, nyní již jako poručík, vrátil do Námořní akademie Annapolisu, kde zahájil kurz pro specialisty na munici na Naval Postgraduate School. Spřátelil se s poručíkem Jackem Crenshawem, kolegou, kterému šel za svědka na svatbě s Betty Cluveriusovou, dcerou velitele Norfolkské námořní loděnice, Jako svědek byl Parsons ve dvojici s její sestrou Martou. Parsons a Martha si dobře rozuměli a v listopadu 1929 se také vzali. Tentokrát byli Jack a Betty Crenshawovi za svědka a družičku.
Po dokončení postgraduálního studia byl Parsons poslán do Naval Proving Ground v Dahlgrenu ve Virginii, kde pod vedením L. T. E. Thompsona dále studoval balistiku. Podle obvyklého schématu střídání služby na lodi a na pevnině byl Parsons v červnu 1930 v hodnosti poručíka přidělen na bitevní loď USS Texas.
V červenci 1933 se Parsons stal styčným důstojníkem mezi Úřadem pro výzbroj a výstroj (Bureau of Ordnance) a Námořní výzkumnou laboratoří (Naval Research Laboratory, NRL) v hlavím městě Washington, D.C. V NRL mu vedoucí rádiového oddělení A. Hoyt Taylor řekl o pokusech s novým zařízením, které se později stalo známé jako radar. Parsons okamžitě rozpoznal potenciál nového vynálezu pro lokalizaci lodí a letadel a možná i pro sledování střel za letu. Uvědomil si, že k tomu bude potřebovat vysokofrekvenční mikrovlny. Zjistil, že se o to dosud nikdo nepokusil. Vědci neuvažovali o všech aplikacích této technologie a námořní vedení nepochopilo její potenciál. Podařilo se mu přesvědčit vědce, aby založili skupinu pro výzkum mikrovlnného radaru, ale bez oficiální podpory měla nízkou prioritu. Parsons předložil Úřadu pro výzbroj a výstroj memorandum na toto téma, v němž žádal o 5000 dolarů ročně na výzkum, ale jeho návrh byl zamítnut.
Mnozí si mysleli, že Parsons si svou obhajobou radaru ničí kariéru, ale získal jednoho mocného zastánce. Šéf Úřadu pro letectví (Bureau of Aeronautics), kontradmirál Ernest J. King, podporoval používání radaru jako prostředku k určování výšky letadel. Když Úřad pro inženýrství namítal, že takové zařízení by bylo příliš velké na to, aby ho mohlo nést letadlo, King jim řekl, že by se to přesto vyplatilo, i kdyby radar šel použít pouze na vzducholodi USS Macon.
Vývoj nové munice
Parsons byl v září 1939 vyslán zpět do Dahlgrenu. V Evropě již začala druhá světová válka a také v USA se atmosféra výrazně změnila. V červnu 1940 prezident Franklin D. Roosevelt schválil vytvoření Národního výboru pro obranný výzkum (National Defense Research Committee, NDRC) pod vedením Vannevara Bushe. Richard C. Tolman z Caltechu byl pověřen vedením divize výzbroje a výstroje NDRC. Tolman se v červenci 1940 sešel s Parsonsem a Thompsonem a projednal s nimi jejich potřeby. Také v rámci námořnictva došlo ke změně postoje a vedoucím výzkumného oddělení Bureau of Ordnance se stal kapitán William H. P. (Spike) Blandy. Ten uvítal pomoc vědců NDRC při zdokonalování a vývoji zbraní.
V září 1940 začali Parsons a Merle Tuve z NDRC pracovat na nové koncepci munice. Sestřelení letadla protiletadlovým kanónem bylo obtížné, protože střela musela zasáhnout letící letadlo v nejisté výšce. Zdálo se, že jedinou nadějí je zaplnit oblohu municí. Přímý zásah vlastně nebyl nutný, letadlo mohlo být zničeno nebo kriticky poškozeno výbuchem granátu v jeho blízkosti. S ohledem na to používali protiletadloví dělostřelci časové rozněcovače, aby zvýšili možnost poškození. Vyvstala tedy otázka, zda lze k vytvoření výbuchu v blízkosti letadla použít radar. Tuveho prvním návrhem bylo, aby letadlo shodilo na formaci bombardérů bombu řízenou radarem. Parsons viděl, že je to sice technicky možné, ale velmi problematické.
Ideálním řešením byla bezkontaktní roznětka uvnitř dělostřeleckého granátu, jak ji poprvé navrhli W. A. S. Butement, Edward S. Shire a Amherst F. H. Thomson, výzkumníci z British Telecommunications Research Establishment, ale byly s tím spojeny četné technické potíže. Radarová souprava musela být dostatečně malá, aby se vešla do nábojnice, a musela nejprve vydržet obrovské přetížení při výstřelu z děla a poté 500 otáček za sekundu za letu střely. Byla vytvořena zvláštní sekce T NDRC, které předsedal Tuve a Parsons byl zvláštním Bushovým asistentem a spojkou mezi NDRC a Bureau of Ordnance.
Dne 29. ledna 1942 Parsons oznámil Blandymu, že byla zkušebně odpálena série padesáti bezkontaktních roznětek a 26 z nich explodovalo správně. Blandy proto nařídil zahájit výrobu v plném rozsahu. V dubnu 1942 Vannevar Bush, nyní ředitel Úřadu pro vědecký výzkum a vývoj (Office of Scientific Research and Development, OSRD), zařadil projekt přímo pod OSRD. Výzkumné úsilí zůstalo pod Tuvem, ale přesunulo se do Laboratoře aplikované fyziky (Applied Physics Laboratory, APL) Univerzity Johnse Hopkinse, kde byl Parsons zástupcem Bureau of Ordnance. V srpnu 1942 byla provedena zkouška ostré střelby na novém křižníku USS Cleveland. Postupně byly sestřeleny tři bezpilotní letouny.
Parsons nechal nové bezkontaktní rozněcovače, nyní známé jako VT (variable time) rozněcovače, označené jako Mark 32, dopravit do Mare Island Navy Yard, kde byly spárovány s náboji pro děla. Přibližně 5000 kusů bylo poté odesláno do jižního Pacifiku. 6. ledna 1943 byl křižník USS Helena součástí flotily, která bombardovala Mundu na Šalamounových ostrovech. Při zpáteční cestě byly křižníky napadeny čtyřmi střemhlavými japonskými bombardéry Aiči D3A (Val). USS Helena na jeden z nich vystřelila, nový VT rozněcovač správně zafungoval a japonský bombardér se zřítil do moře.
Kvůli utajení nového typu munice bylo zpočátku povoleno její použití pouze nad vodou, kde vadný náboj nemohl padnout do rukou nepřítele. Koncem roku 1943 armáda získala povolení k použití na souši. Obzvláště účinná se ukázala proti německým raketám V-1 nad Anglií a později v roce 1944 nad Antverpami. Použití verze odpalované z houfnic proti pozemním cílům bylo povoleno v reakci na německou ofenzívu v Ardenách v prosinci 1944, a to se smrtícím účinkem. Koncem roku 1944 dosáhla výrobu nových VT rozněcovačů 40 000 kusů denně.
Projekt Manhattan
Projekt Y (Los Alamos)
Parsons se vrátil do Dahlgrenu v březnu 1943. V té době byla v Los Alamos v Novém Mexiku založena tajná výzkumná laboratoř pod vedením Roberta Oppenheimera pod krycím označením Projekt Y, který byl součástí Projektu Manhattan, přísně tajného úsilí o vývoj atomové bomby. Zatímco na jiných místech byly postaveny obří výrobní komplexy na obohacování uranu a výrobu plutonia, v Los Alamos byl soustředěn výzkum a vývoj samotné atomové bomby.
Vytvoření zbraně kromě účasti mnoha předních vědců nutně vyžadovalo také odborníka na munici a Oppenheimer si pro tuto roli vyhlédl Tolmana, ale jeho uvolnění z OSRD nebylo reálné. V květnu 1943 se ředitel projektu Manhattan, brigádní generál Leslie Groves, zabýval touto záležitostí ve Výboru pro vojenskou politiku, který dohlížel na celý projekt Manhattan. Ten se skládal z Vannevara Bushe jako předsedy, brigádního generála Wilhelma D. Syera, který zastupoval armádu, a kontradmirála Williama R. Purnella jako zástupce námořnictva.
Groves jim řekl, že hledá někoho, kdo dobře rozumí munici z praktické i teoretické stránky (a to silným výbušninám, zbraním i roznětkám), má široké znalosti a vynikající pověst mezi lidmi od vojenské munice a umí si získat jejich podporu. Současně má přiměřeně široké zázemí v oblasti vědy a umí si získat a udržet respekt vědců. Uvedl, že ideální by byl vojenský důstojník, protože tato práce by mohla zahrnovat plánování a koordinaci použití bomby, ale dodal, že nezná žádného armádního důstojníka, který by vyhovoval těmto požadavkům. Vannevar Bush poté navrhl Parsonse, jehož nominaci podpořil také Purnell. Druhý den ráno Parsons obdržel telefonát od Purnella, který mu nařídil, aby se hlásil u admirála Kinga, který byl nyní vrchním velitelem americké flotily. Během stručné desetiminutové schůzky King seznámil Parsonse s projektem. Odpoledne se Parsons setkal s Grovesem, který si ho rychle vyhodnotil jako vhodného muže pro tuto práci.
Parsons byl 1. června 1943 uvolněn ze služby v Dahlgrenu a oficiálně přidělen ke štábu admirála Kinga, přičemž byl povýšen do hodnosti kapitána. Dne 15. června 1943 přijel do Los Alamos jako zástupce ředitele. Parsons se s rodinou přestěhoval do jednoho z domů na „Bathtub Row“, který dříve patřil řediteli a zaměstnancům rančerské školy Los Alamos Ranch School). Název „Bathtub Row“ vznikl proto, že tyto domy byly jediné v Los Alamos s vanami a byla to nejprestižnější adresa v Los Alamos. Parsons se stal Oppenheimerovým sousedem a ve skutečnosti byl jeho dům o něco větší, protože Parsons měl dvě děti a Oppenheimer v té době pouze jedno. Se dvěma dětmi školního věku se Parsons živě zajímal také o výstavbu centrální školy v Los Alamos a stal se předsedou školní rady. Namísto dočasné dvoupatrové stavby, kterou Groves zamýšlel v zájmu úspor, prosadil Parsons dobře postavenou, moderní, jednopatrovou školu.