Agnes Sorel (Agnès Sorel) je komická opera (singspiel) o dvou dějstvích českého skladatele Vojtěcha Jírovce na libreto Josepha Sonnleithnera, které vzniklo na základě stejnojmenného vaudevillu francouzských autorů Jeana-Nicolase Bouillyho a Emmanuela Dupatyho. Premiéru opery uvedlo 4. prosince 1806 vídeňské Divadlo u Korutanské brány (Theater am Kärntnertor).
Vznik a charakteristika Skladatel Vojtěch Jírovec se roku 1804 stal kapelníkem císařského dvorního divadla ve Vídni a mezi jeho povinnosti patřilo napsat pro toto divadlo alespoň jednu operu ročně. Jírovec v té době již proslul jako skladatel instrumentální hudby, avšak zpěvohernímu žánru se dříve prakticky nevěnoval. Jeho první opera pro vídeňskou operu, Selico (1804), také neuspěla. O dva roky však uvedl Agnes Sorel, která se stala – spolu s o něco pozdějším Očním lékařem – jeho nejúspěšnější operou a značně posílila jeho věhlas ve střední Evropě. Text k této opeře napsal Joseph Ferdinand Sonnleithner (1766–1835), který byl v letech 1804–1814 tajemníkem dvorního divadla a napsal řadu libret, včetně například Beethovenova Fidelia.
Autory původní předlohy byli dva plodní dramatikové přelomu 18. a 19. století. Prvním byl Jean-Nicolas Bouilly (1763–1842), respektovaný libretista, který psal mimo jiné pro Grétryho, Isouarda, Méhula, Gaveauxe, Montana Bertona nebo Boieldieua; jeho nejslavnějším dílem byla zpěvohra Luigiho Cherubiniho Vodař (Les Deux Journées), a navíc právě na jeho námět napsal Sonnleithner libreto k Fideliovi. Naopak námořní důstojník Emmanuel(-Félicité-Louis-Charles) Dupaty (1775–1851) byl plodným autorem vaudevillů a písňových textů, avšak se skladateli přímo spolupracoval jen zřídka, až na několik opéra comique, především pro skladatele Nicolase Dalayraca. Bouillyho a Dupatyho celovečerní vaudeville Agnès Sorel měl premiéru v pařížském Théâtre de Vaudeville 9. dubna 1806 – Sonnleithnerova a Jírovcova práce na opeře tedy musela být velmi rychlá, neboť ta se dostala na jeviště už za necelých osm měsíců.
náhled|Libretista Joseph Ferdinand Sonnleithner náhled|„Krásná Agnes“, kopie portrétu Jeana Fouqueta z 16. století Námět opery je situován do Francie během stoleté války. Většina postav má předobrazy v dějinách: především král Karel VII. Francouzský a jeho milenka, pověstně krásná Agnès Sorelová, její strýc Jean de Maignelais, kastelán královského hradu v Creil, královský levoboček a vojevůdce Jean de Dunois. Agnèsina operní sestřenice Bertha měla předobraz v některé z jejích skutečných sestřenic: Antoinettě nebo Jeanne de Maignelais, které se staly milenkami Karla VII. po Agnèsině smrti. Situace byla v opeře romantizována tím, že Agnès a král jsou vyobrazeni jako věkově bližší (ve skutečnosti byl dvojnásobně stár) a výslovně se nezmiňuje skutečnost, že Karel byl ženat a že Agnès může být nejvýše jeho milenkou, i když tomu tak divák rozumí (ne však každý; Benedikt sv. p. von Möser ve své recenzi Agnes Sorel ironizoval diváky, kteří očekávali na konci svatbu). I tak je opěvování nemanželského milostného vztahu v soudobé vídeňské opeře výjimkou. Přestože charakteristika postav a zmiňované události mají předobraz v historii, samotný děj opery je smyšlený. Rovněž chronologicky je nehistorický – podle libreta je situován do roku 1430, avšak zmiňované události poukazují spíše na roky 1427/28, zatímco k setkání krále Karla VII. se skutečnou Agnès Sorelovou došlo až roku 1443.
Nezanedbatelným klíčem k úspěchu byla koloraturní sopranistka Antonia Laucherová; titulní partie jí byla napsána na míru a mohla v ní uplatnit své nadání pro „hebce měkký, elegický zpěv“. List Augsburger Ordinari Postzeitung psal: „Věhlasný zdejší kapelník Jírovec složil výtečnou operu, Agnes Sorel, ve které se Mademoiselle Laucherová, miláček zdejšího publika, jako Agnes svým vábivým zpěvem, obratnou, výstižnou hrou a mistrovskou deklamací tak vyznamenala, že při třetím představení na jeviště přistála hromada epigramů napsaná na její oslavu. Jako by sama příroda slečnu Laucherovou stvořila k úloze ušlechtilé, něžné, svůdné Sorelové. O té říká Voltaire: Nikdy nebylo dokonalejší ženy nad ni. Tomuto Francouzovu tvrzení přisvědčí každý s potěšením, jakmile spatří výtečnou Laucherovou hrát tuto roli.“ Skladatel Johann Friedrich Reichardt ovšem po zhlédnutí jedné z repríz hodnotil tuto pěvkyni nuancovaněji: „hrála s výjimečným půvabem a grácií a zpívala onu líbivou, jejímu poněkud slabému hlasu malého rozsahu přiměřenou hudbu také velmi pěkně a mile.“ V původní inscenaci opery zpívala také Antoniina mladší sestra Cäcilie Laucherová kalhotkové roli pážete Ernsta.
náhled|vlevo|Koloratury titulní postavy z partitury opery Agnes Sorel Von Möser ve své kritice Agnes Sorel pro vídeňský časopis Zeitung für Theater, Musik und Poesie chválil původní námět i operní úpravu: „Tento děj je podáván zajímavě a citlivě; ze zvláštního vztahu mezi králem a jeho vojevůdcem vzniká řada momentů příhodných pro divadlo i pro hudbu. Dialogy jsou živé, jemné a přirozené, verše plynulé a vhodné ke zhudebnění, francouzský vtip, půvab, cudnost i líbivost jsou věrně tlumočeny, ba tu a tam zkrášleny.“ Sonnleithnerův „skvostný překlad“ dával za vzor „nesčetnému houfci suchých upravovatelů a překladatelů“. Uměřenější bylo jeho ocenění hudby: „Hudba je rovněž povětšinou zdařilá a podává velmi příznivé svědectví o skladatelově nadání pro lehký, líbivý žánr. Melodie prýští téměř vždy nenuceně a mile, se zpěvními hlasy se zachází příhodně a instrumentace je bohatá a bujná, aniž by byla přetížená a vyumělkovaná.“ Z jednotlivých čísel oceňoval zejména kvintet So nah am Ziele beben, árii Meingelaise Ein Krieger wendet seine Kunst a duet Den Fleck hab' ich getroffen.
náhled|Skladatel Vojtěch Jírovec, rytina Josefa Kriehubera z roku 1828 Hudební časopis Allgemeine musikalische Zeitung při příležitosti vídeňské premiéry připomínal, že se zastával Jírovce již při fiasku Selica, a tvrdil, že jeho nadějná očekávání „byla tímto novým dílem potvrzena, ba tu a tam i naplněna. Hudba, která se i jako celek velmi líbí, je lehká, příjemná, je dobře instrumentovaná, na mnohých místech dokonce pikantní a nová, aniž by přitom byla bizarní a křiklavá. Lehkost a líbivost se zdá se celkově Jírovci nejlépe daří; při patetickém a velkém mu není múza nakloněna. Proto také považujeme patetickou bravurní árii a předehru za nejméně zdařilé; této neprospívá konkrétně příliš časté využití pikoly a některé generální pauzy, které nejsou nejlépe využity.“ Později v něm referoval recenzent o inscenaci divadla v Lipsku: „Text i hudba jsou vypracovány ve stylu menších francouzských oper. Námět není bez zajímavosti a je také rozumně zpracován. Lehká, přiléhavá a většinou příjemná hudba zasluhuje chválu tím více, že při veškeré ozdobě moderní a velmi mnohotvárnou instrumentací pečuje o to, aby byla výhodná pro zpěvní hlasy. Lze si přát, aby pan Jírovec častěji psal tímto způsobem: ne zběžněji, aby neupadl do bezvýznamnosti, ale ani ne tragičtěji, pro což není stvořen.“ Zato zpravodaj z Výmaru jen poznamenal, že Agnes Sorel „lze stěží jmenovat operou“.
Úspěch Agnes Sorel zastínil značnou část další Jírovcovy hudebně dramatické tvorby (až na singspiel Oční lékař, 1809), která je touto operou v soudobých recenzích často poměřována. Již v březnu 1807 si například vídeňský časopis Theater-Zeitung při referátu o baletu Die Inkas stěžuje, že „cenný talent tvůrce Agnes Sorel opravňoval obecenstvo k tomu, aby od jeho mistrovské ruky očekávalo něco lepšího,“ a časopis Zeitung für die elegante Welt současně píše o Kajícnici Idě, že v ní „Jírovcova hudba přinejmenším za Agnes Sorel značně zaostává“.
Libreto i klavírní výtah Agnes Sorel vyšly tiskem; Jírovec její melodie dokonce zpracoval na smyčcový kvartet.
Inscenační historie Agnes Sorel se stala nejhranější Jírovcovou operou v jeho profesionálním působišti, vídeňském dvorním divadle. Na obou jeho scénách – totiž v Divadle u Korutanské brány a Hradním divadle (Burgtheater) – se hrála po celé desetiletí a dosáhla celkem 121 představení, z nichž poslední se konalo 16. listopadu 1816.Wallaschek, c. d., s. 280. Dne 4. března 1815 se dokonce ve zvláštním dočasném divadle vystaveném v parku Augarten konalo její představení pro účastníky Vídeňského kongresu. Přitom však nezůstalo u tohoto divadla: již 2. října 1816 uvedlo tuto operu soukromé divadlo Theater in der Josefstadt. Zůstalo však při jediném představení, neboť představitelé hlavních mužných rolí Carl Schiele (Karel VII.) a Theobald Fellauer (Dunois), kteří premiéru uvedli jako svou benefici, vzápětí toto divadlo opustili. Roku 1820 (premiéra 17. listopadu) ji uvedlo též Divadlo na Vídeňce.
S jistým odstupem se Agnes Sorel hrála v dalších městech Rakouského císařství: Již 20. července 1807 se poprvé dávala v německém divadle v Budíně a získala zde velkou oblibu: hrála se do roku 1822 a dosáhla 85 představení. Do maďarštiny přeložil její libreto Filep Sámuel Deáky a v tomto jazyce se dávala poprvé v Kluži 27. dubna 1820 a v Pešti pak 23. ledna 1828. 23. listopadu 1814 měla Agnes Sorel premiéru v Šoproni, v roce 1818 nebo 1819 se hrála ve Štýrském Hradci, roku 1824 v Celovci, roku 1827 německy ve Lvově, dále v Salcburku, Badenu u Vídně atd.
náhled|Budova polského Národního divadla na náměstí Krasińských, v níž se roku 1816 dávala Agnes Sorel v polském překladu. Kresba Zygmunta Vogela z doby kolem roku 1791 V následujících letech uvedla Jírovcovu operu i jiná vedoucí divadla německy mluvícího prostoru. Nejprve 14. srpna 1807 Městské divadlo v Hamburku, následovaly například dvorní divadlo ve Výmaru (17. února 1808), Národní divadlo v Berlíně (15. října 1809), Královské dvorní a národní divadlo v Mnichově (14. února 1811), také divadla v Drážďanech (15. května 1816), Štrasburku (26. září 1818), Bernu (12. února 1823), Frankfurtu nad Mohanem, Lipsku (1808), Vratislavi, Řezně atd.
Agnes Sorel dorazila rovněž například do ruského Petrohradu (leden 1814) nebo rumunské Bukurešti (26. ledna 1834), avšak v německé verzi. Přeložena však byla i do jiných jazyků. Polskou verzi J. Pawłowského pod názvem Agnieszka Sorel uvedlo roku 1816 divadlo ve Varšavě a roku 1823 pod názvem Karol VII i Agnieszka Sorel divadlo v Krakově a dánskou v překladu Nielse Thoroupa Bruuna uvedlo Královské divadlo v Kodani poprvé 16. května 1817 (pět představení).
Mezi poslední doložené inscenace jistě patří nastudování v Berlíně, v Königstädter Theater, premiérované 1. března 1834. Tisk v té době psal, že tato opera „bez ohledu na své hudební a dramatické přednosti je dnes již už jen příjemnou upomínkou z minulosti“. Ještě roku 1840 se Agnes Sorel hrála v Pasově při příležitosti jmenin královny Terezy.
České země náhled|Pěvkyně Philippine Besselová, první pražská představitelka titulní úlohy v Agnes Sorel Ačkoli většina Jírovcových oper, která se dostala do českých zemí, měla premiéru v Brně, v případě Agnes Sorel to bylo pražské Stavovské divadlo, které ji uvedlo jako první. Podle záznamů cenzura tuto operu pro Prahu povolila už 7. května 1807, avšak na scénu se dostala až 21. února 1808. Tehdy byl šéfem pražské opery Wenzel Müller, sám významný skladatel vídeňského singspielu. Titulní roli zpívala Philippine Besselová (později Paulmannová) a zprávy o osudu inscenace nejsou příznivé: korespondent Allgemeine musikalische Zeitung z Prahy 5. května 1808 píše: „Od naší poslední zprávy o operách byla první na řadě Agnes Sorel od Jírovce. Propadla už při prvním představení, o čemž se však ředitelství bohužel přesvědčilo až při druhém; stěží se na jevišti objeví potřetí [ve skutečnosti se hrála celkem pětkrát, do konce května 1808Ludvová, Historický repertoár..., s. 104, 105, 110.]. Slečna Phil. Besselová do ní vložila árii [Vincenza] Righiniho, a když ji při druhém představení vynechala, mínili přítomní, že by opeře mnohem lépe prospělo, kdyby tak udělala se všemi svými zpěvními kusy.“