Římskokatolická církev, označovaná také jako latinská církev (latinsky Ecclesia Latina) je největší autonomní (sui iuris) partikulární církev v rámci katolické církve, „bezpochyby, dalším rozšířením může být římská církev použita jako ekvivalent latinské církve pro patriarchát“ jejíž členové tvoří naprostou většinu z více než 1,3 miliardy pokřtěných římských katolíků ve společenství s papežem v Římě. Latinská církev je jednou z 24 církví sui iuris ve společenství s papežem a jedinou západní katolickou církví; dalších 23 se označuje jako východní katolické církve a dohromady mají přibližně 18 milionů členů. Latinská církev tradičně používá latinské liturgické obřady, které jsou od poloviny 20. století velmi často překládány do lidového jazyka. Převládajícím liturgickým obřadem je římský obřad, jehož prvky se používají již od 4. století. Je zároveň největší náboženskou organizací na světě.
V čele latinské církve stojí přímo papež jako římský biskup, jehož katedra jako biskupa se nachází v arcibazilice svatého Jana Lateránského v Římě v Itálii. Latinská církev se historicky vyvinula v rámci západní kultury a silně ji ovlivnila; proto je také známá jako západní církev (latinsky: Ecclesia Occidentalis). Je také známa jako římská církev (latinsky: Ecclesia Romana), latinská katolická církev a v některých souvislostech jako římskokatolická církev (i když tento název může označovat i katolickou církev jako celek). „Když se ostatní křesťané stanou katolíky: jednotlivci se stanou východními katolíky, nikoliv římskými katolíky.“Termín římskokatolická církev se používá také pro označení katolické církve jako celku, zejména v nekatolickém kontextu, a příležitostně se používá také pro latinskou církev ve vztahu k východním katolickým církvím. Do you know differences between Roman, Byzantine Catholic Churches? The Compass. 2011-11-30 Jedním z tradičních titulů papeže v některých obdobích a souvislostech byl patriarcha Západu.
Katolická církev učí, že její biskupové jsou nástupci Ježíšových apoštolů a že papež je nástupcem svatého Petra, jemuž Ježíš Kristus udělil primát. V rámci podstatné kulturní a teologické jednoty latinské církve se v dávných dobách rozvíjely místní tradice, jak dokládají různé teologické metodologie čtyř významných osobností známých jako latinští učitelé církve, kteří žili ve 2.–7. století na územích, jež zahrnovala římskou severní Afriku a Palestinu.
Co se týče liturgických forem, existují a od starověku existovaly různé tradice latinského liturgického obřadu, z nichž převládal římský ritus. Z dalších liturgických rodin přežily především obřady, které se dnes oficiálně označují jako hispánsko-mosarabský obřad a které se stále omezeně používají ve Španělsku; Ambrosiánský ritus, který se geograficky soustřeďuje v milánské arcidiecézi v Itálii a který je svou formou, i když ne konkrétním obsahem, mnohem bližší římskému obřadu; a kartuziánský obřad, používaný v rámci přísného kartuziánského mnišského řádu, který také používá v obecných rysech formy podobné římskému obřadu, ale s řadou významných odchylek, které jej přizpůsobily osobitému způsobu života kartuziánů. Kdysi existoval tzv. galikánský ritus, používaný na galských nebo franských územích. Jednalo se o konglomerát různých forem, který se svou obecnou strukturou nelišil od současného hispánsko-mozarabského obřadu, ale nikdy nebyl přísně kodifikován a který byl přinejmenším od 7. století postupně infiltrován a nakonec z větší části nahrazen liturgickými texty a formami, které měly svůj původ v římské diecézi. Ostatní dřívější „obřady“ v minulých dobách praktikované v některých řeholních řádech a významných městech byly ve skutečnosti většinou částečnými variantami římského obřadu a ze současného užívání téměř zcela vymizely, a to i přes omezené nostalgické snahy o oživení některých z nich a jistou shovívavost římských úřadů.
Latinská církev byla v plném společenství s tzv. pravoslavnou církví až do schizmatu mezi Římem a Konstantinopolí v roce 1054. Od té doby, ale i před ní, se západní křesťané začali běžně označovat jako latiníci v protikladu k byzantským nebo řeckým křesťanům. Po islámských výbojích zahájil Západ v letech 1095–1291 křížové výpravy na obranu křesťanů a jejich majetku ve Svaté zemi před pronásledováním. Dlouhodobě se křižákům nepodařilo obnovit politickou a vojenskou kontrolu nad Izraelem a Judskem, které stejně jako dříve křesťanská severní Afrika a zbytek Blízkého východu zůstaly pod islámskou nadvládou. Názvy mnoha bývalých křesťanských diecézí tohoto rozsáhlého území používá katolická církev i ve 21. století jako názvy katolických titulárních sídel bez ohledu na liturgické rodiny.
Dělení na „latiníky“ a „Řeky“ nepokrývá celou plejádu tradičních křesťanských církví, protože z tohoto hlediska zcela vynechává početné východní katolické církve, z nichž některé navazují na byzantskou liturgickou tradici, ale i další, spolu s různými starobylými církvemi mimo chalcedonské křesťanství společně známé jako starobylé východní církve a mimo pentarchickou státní církev Římské říše, známé jako východní církev, a navazují na značně rozdílné kulturní, duchovní a liturgické tradice syrsko-orientálního, syrsko-antiošského, arménského a koptského křesťanství.
V raném novověku a později latinská církev prováděla evangelizační misie do Ameriky a od pozdního novověku do subsaharské Afriky a východní Asie. Protestantská reformace v 16. století měla za následek odtržení protestantismu, což vedlo k roztříštěnosti západního křesťanství, zahrnující nejen protestantské odnože latinské církve, ale také menší skupiny nezávislých katolických denominací odtržených v 19. století.
Terminologie Viz též: Katolická církev#Název, Katolická (termín) a Římskokatolická (termín)
Název Část katolické církve na Západě se nazývá latinská církev, aby se odlišila od východních katolických církví, které jsou rovněž pod papežským primátem. V historickém kontextu se před schizmatem mezi Východem a Západem v roce 1054 latinská církev někdy označuje jako západní církev. Spisovatelé patřící k různým protestantským denominacím někdy volí termín západní církev jako implicitní nárok na legitimitu.
Termín latinský katolík označuje věřící latinského liturgického obřadu, z nichž převládá římský ritus. Latinský liturgický obřad je stavěn do protikladu k liturgickým obřadům východních katolických církví.
„Církev“ a „ritus“ Další informace: Partikulární katolické církve a liturgické rity Kodex kánonů východních církví z roku 1990 definuje použití slov „církev“ a „ritus“ v rámci tohoto kodexu.CCEO, kánon 28 §1 V souladu s těmito definicemi použití v rámci kodexu, kterým se řídí východní katolické církve, je latinská církev jednou z takových skupin křesťanských věřících sjednocených hierarchií a uznaných nejvyšší autoritou katolické církve jako zvláštní církev sui iuris. „Latinský ritus“ je celek dědictví této samostatné partikulární církve, kterým projevuje svůj vlastní způsob života víry, včetně vlastní liturgie, teologie, duchovní praxe a tradice a kanonického práva. Katolík jako individuální osoba je nutně členem určité církve. Osoba také dědí, neboli „patří“,CIC, 450 §1CIC, 476CIC, 479 §2CIC, 1021 k určité církevní tradici nebo ritu. Protože ritus má liturgické, teologické, duchovní a disciplinární prvky, má se člověk také podle určitého ritu uctívat, být vyučován, modlit se a být spravován.
Partikulární církve, které zdědily a udržují určité dědictví, jsou označovány metonymií „církev“ nebo „ritus“. V souladu s tím je „ritus“ definován jako „část křesťanské církve používající osobitou liturgii“ nebo prostě jako „křesťanská církev“. V tomto smyslu se s „ritem“ a „církví“ zachází jako se synonymy, jako je tomu v glosáři vypracovaném Konferencí katolických biskupů Spojených států amerických a revidovaném v roce 1999, kde se uvádí, že každá „církev východního (východního) ritu ... je v rámci církve považována za rovnocennou latinskému ritu“. Druhý vatikánský koncil podobně uvedl, že „smýšlením katolické církve je, aby si každá jednotlivá církev nebo obřad zachovala své tradice celé a celistvé a stejně tak, aby přizpůsobila svůj způsob života různým potřebám doby a místa“, a hovořil o patriarších a „větších arcibiskupech, kteří řídí celek některé jednotlivé církve nebo obřadu“.Orientalium Ecclesiarum, 10 Používal tedy slovo „ritus“ jako „technické označení toho, co lze dnes nazvat určitou církví“. „Církev nebo ritus“ se používá také jako jediné heslo v klasifikaci děl Knihovny Kongresu Spojených států.
Historie
Z historického hlediska je řídící subjekt latinské církve (tj. Svatý stolec) považován za jeden z pěti patriarchátů pentarchie raného křesťanství, spolu s patriarcháty v Konstantinopoli, Alexandrii, Antiochii a Jeruzalémě. Vzhledem ke geografickým a kulturním okolnostem se z posledně jmenovaných patriarchátů vyvinuly církve s odlišnou východokřesťanskou tradicí. Toto schéma, přinejmenším mlčky přijímané Římem, je konstruováno z pohledu řeckého křesťanství a nebere v úvahu další církve velkého starověku, které se vyvinuly na Východě mimo hranice Římské říše. Většina východních křesťanských církví přerušila plné společenství s římským biskupem a latinskou církví v důsledku různých teologických a jurisdikčních sporů ve staletích následujících po chalcedonském koncilu v roce 451 n. l. V roce 451 se však církevní společenství rozpadlo. Jednalo se zejména o nestoriánské schizma (431–544) (východní církev), chalcedonské schizma (451) (východní pravoslaví) a východo-západní schizma (1054) (východní pravoslaví). Protestantská reformace v 16. století byla svědkem schizmatu, které nebylo analogické, protože nebylo založeno na stejných historických faktorech a zahrnovalo mnohem hlubší teologický nesouhlas s učením celku dříve existujících historických křesťanských církví. Do roku 2005 si papež nárokoval titul „patriarcha Západu“. Benedikt XVI. tento titul z ne zcela jasných důvodů odložil, přičemž nadále de facto vykonával přímou patriarchální roli nad latinskou církví.
Učení Nauka se v základních – a nejpodstatnějších – věcech shoduje s naukou ostatních církví, jak o tom svědčí společná kréda, zvl. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry. Souhrn římskokatolické věrouky je obsažen v Katechismu katolické církve.
Svátosti Hlavní článek: Svátosti katolické církve Římskokatolická církev rozeznává sedm svátostí (čísla v seznamu označují příslušné odstavce Katechismu katolické církve, zkratka KKC). Křest: KKC 1213–1284KKC, 1213 Biřmování: KKC 1285–1321KKC, 1285 Eucharistie: KKC 1322–1419KKC, 1322 Svátost smíření: KKC 1422–1498KKC, 1422 Svátost nemocných: KKC 1499–1532KKC, 1499 Kněžství: KKC 1536–1600KKC, 1536 Manželství: KKC 1601–1666KKC, 1601
Členství V katolické církvi existuje kromě latinské církve, v jejímž čele stojí přímo papež jako latinský patriarcha a která je v západním křesťanství pozoruhodná svou posvátnou tradicí a sedmi svátostmi, 23 východních katolických církví, samosprávných partikulárních církví sui iuris s vlastní hierarchií. Tyto církve odvozují svůj původ od ostatních čtyř patriarchátů starověké pentarchie, ale buď nikdy historicky nepřerušily plné společenství, nebo se k němu v určité době vrátily spolu s papežstvím. Tyto církve se od sebe liší liturgickým ritem (obřady, rouchy, zpěvy, jazykem), bohoslužebnými tradicemi, teologií, kanonickým právem a duchovenstvem, ale všechny zachovávají stejnou víru a všechny považují plné společenství s papežem jako římským biskupem za nezbytnou podmínku katolicity a také za součást jediné pravé církve, jak ji definují čtyři znaky církve v katolické eklesiologii.