náhled|upright=1.6|Bockscar, jedno z letadel B-29 Superfortress upravených v rámci projektu Silverplate pro 509th Composite Group, svrhlo atomovou bombu Fat Man na Nagasaki. Silverplate bylo krycí označení projektu letectva Spojených států amerických v rámci projektu Manhattan během druhé světové války. Původně se tak označoval pouze projekt úpravy letadel, který umožnil bombardéru Boeing B-29 Superfortress dopravit a svrhnout atomovou bombu, ale nakonec se termín „Silverplate“ začal používat i pro označení výcvikových a operačních aspektů programu. Původní směrnice pro tento projekt měla v předmětu krycí označení „Silver Plated Project“, ale během jeho používání brzy došlo ke zkrácení na termín Silverplate.
Testování toho, jaké úpravy bombardérů jsou potřeba, bylo zahájeno na zmenšených modelech na Naval Proving Ground v Dahlgrenu ve Virginii v srpnu 1943. V listopadu 1943 byly zahájeny úpravy prototypu letadla B-29 Silverplate, známého pod označením „Pullman“, který byl od března 1944 používán k letovým zkouškám na Muroc Army Air Field v Kalifornii. Výsledkem testování byly další úpravy pum i samotného letounu.
V srpnu 1944 bylo objednáno prvních sedmnáct kusů produkční verze upraveného bombardéru B-29 Silverplate, které byly určeny pro dvě vojenské jednotky. Úkolem 509th Composite Group bylo cvičit létání s těmito upravenými bombardéry, zatímco 216th Army Air Forces Base Unit pokračovala v testování konfigurace bomb. V únoru 1945 následovala objednávka dalších 28 letounů, které byly určeny pro operační použití v rámci již zmíněné 509th Composite Group. Tato dodávka zahrnovala i letouny, které byly nakonec skutečně použity při atomovém bombardování Hirošimy a Nagasaki v srpnu 1945. Včetně prototypu Pullman B-29 bylo během druhé světové války a krátce po ní vyrobeno 46 letounů B-29 Silverplate . V červenci 1945 bylo objednáno dalších 19 letounů B-29 Silverplate, které byly dodány do konce roku 1947. Celkem tedy bylo v rámci tohoto projektu vyrobeno 65 upravených letounů B-29 Silverplate.
Používání kódového označení Silverplate bylo po válce ukončeno, ale modifikace pokračovaly pod novým krycím označením Saddletree. V rámci tohoto programu bylo upraveno dalších 80 letadel. Poslední skupina letadel B-29 byla upravena v roce 1953, ale tato letadla se již nikdy nedočkala další služby.
Vznik projektu Projekt Silverplate byl zahájen v červnu 1943, kdy Dr. Norman F. Ramsey ze skupiny E-7 laboratoře v Los Alamos identifikoval Boeing B-29 Superfortress jako jediné letadlo Spojených států amerických, které je schopné nést oba typy tehdy navrhovaných zbraní: oválný tvar bomby Fat Man nebo velmi protáhlý tvar Thin Man (tato konstrukce bomby byla později z jiných důvodů opuštěna jako nevhodná pro plutoniovou bombu, nicméně uranová bomba Little Boy byla též protáhlého tvaru, i když „jen“ o délce 3 metry, zatímco původně zvažovaná Thin Man měla mít asi 5,2 metru).
Úvahy o Avro Lancaster Před rozhodnutím o použití B-29 se vážně uvažovalo o tom, že by se k dopravě zbraně využil britský těžký bombardér Avro Lancaster. I když britský bombardér byl menší a pomalejší než americký, měl pumovnici o délce 10 metrů, protože byl navržen pro největší pumy používané RAF (1800, 3600 a později dokonce 5400 kg). Britské letectvo takto těžké bomby používalo k bombardování nejvíce opevněných objektů nacistického Německa (např. ponorkové kryty) a dalších strategických cílů.
Britský letoun by vyžadoval mnohem méně konstrukčních úprav, ale zase by byl potřebný rozsáhlý dodatečný výcvik posádek amerického letectva, které s tímto letounem nemělo žádné letové zkušenosti. Kromě toho použití cizích (byť spojeneckých) letadel by bylo i jinak problematické. Generálmajor Leslie Groves, šéf celého projektu Manhattan, a generál Henry H. Arnold, velitel vojenského letectva Spojených států (USAAF), si přáli použít americké letadlo, pokud to je vůbec možné.
První Boeing B-29 První B-29 byl USAAF dodán 1. července 1943 a ještě ve stejném měsíci se setkali Groves a Arnold. Leslie Groves informoval Arnolda o projektu Manhattan a požádal ho o pomoc při testování balistických vlastností tvarů bomb navrhovaných v rámci tohoto projektu. Arnold a kapitán William Sterling Parsons (vedoucí Ordnance Division v Los Alamos, známý pod přezdívkou Deak Parsons), domluvili provedení prvních testů na námořním cvičišti v Dahlgrenu ve Virginii v srpnu 1943. V té době nebylo k dispozici žádné letadlo, které by mohlo nést model bomby rozměrově odpovídající navrhované bombě Thin Man o délce 5,2 metru. Proto byl použit zmenšený model dlouhý 9 stop (přibližně 2,7 metru). Výsledky první testů byly zklamáním (model bomby spadl v ploché rotaci), ale to jen potvrdilo potřebu důkladného testovacího programu.
Leslie Groves se s velitelem letectva Arnoldem setkal znovu v září 1943 a informoval ho, že v Los Alamos se nyní zvažuje též druhý, velmi odlišný tvar bomby, která dostala přezdívku Fat Man. Groves oficiálně požádal o provedení dalších testů. V první fázi mělo jít o úpravu maximálně tří letounů B-29 tak, aby byla schopná nést tuto zbraň. Dále vytvoření a vycvičení speciální jednotky USAAF, která by bomby dopravila nad určený cíl. Arnold tím pověřil generálmajora Olivera P. Echolse. Ten zase určil plukovníka Roscoe C. Wilsona jako důstojníka projektu.
Krycí označení V prvních dokumentech souvisejících s projektem se používalo označení „Silver Plated Project“, ale během jeho používání záhy došlo ke zkrácení na termín Silverplate, který se stal oficiálním krycím označením projektu. Původně se tak označoval pouze projekt konstrukčních úprav letadel (především pumovnice), který umožnil bombardéru Boeing B-29 Superfortress dopravit a svrhnout atomovou bombu, ale nakonec se termín „Silverplate“ začal používat i pro označení výcvikových a operačních aspektů programu.
Z bezpečnostních důvodů nebylo kódové označení „Silverplate“ pochopitelně nikde oficiálně registrováno. Došlo tak k nechtěnému zmatení pojmů, když U.S. Department of War (Ministerstvo obrany: United States Department of Defense, které zahrnuje i námořnictvo a letectvo, existuje až od roku 1947) přidělilo krycí označení „Silverplate“ úplně jinému, nesouvisejícímu projektu. Vedení letectva tak muselo požádat, aby se toto kódové označení přestalo pro jiný projekt používat.
Letectvo též převzalo krycí označení jednotlivých variant konstrukce bomb, která vznikla v tajných laboratořích v Los Alamos: Thin Man pro později opuštěnou variantu plutoniové bomby, Fat Man pro zcela odlišnou konstrukci plutoniové bomby a Little Boy pro uranovou bombu. Byla též vymyšlena krycí historka, že termín „Silverplate“ se týká úpravy luxusního železničního vozu Pullman pro údajné použití prezidentem Franklinem Rooseveltem (Thin Man) a premiérem Spojeného království Winstonem Churchillem (Fat Man) na tajné cestě po Spojených státech.
Počáteční experimenty náhled|V popředí jsou testovací makety plutoniové bomby typu „Thin Man“ na vojenském letišti Wendover. V pozadí jsou makety bomby typu Fat Man. Jeřáb sloužil ke spouštění makety bomby do jámy k následnému naložení do letadla. 30. listopadu 1943 zaslalo hlavní velitelství amerického letectva (USAAF) instrukce k přísně utajovanému projektu modifikace bombardéru B-29 na velitelství Army Air Forces Materiel Command, Wright Field, stát Ohio. Do poloviny prosince měly být na Wright Field dodány makety jednotlivých variant tvarů bomby a úkolem velitelství Army Air Forces Materiel Command bylo provést nezbytné úpravy letounu a dodat ho pro letové zkoušky bomb na Muroc Army Air Field v Kalifornii.
Konkrétní bombardér B-29-5-BW 42-6259 určený k provedení a ověření prvních úprav konstrukce (interní kódové označení „Pullman“ mu přidělilo oddělení Engineering Division of Army Air Forces Materiel Command) nejprve 30. listopadu 1943 přistál na základně 468. bombardovací skupiny ve Smoky Hill AAB v Kansasu a krátce nato (2. prosince) přeletěl na Wright Field.
Brzy se ukázalo, že vzhledem k rozměrům a tvaru jednotlivých zvažovaných variant bomby, budou nutné úpravy konstrukce letadla (především jeho pumovnice) rozsáhlé a časově náročné. Původní čtyři kryty pumovnic (každý o délce přibližně 3,7 metru a trupová přepážková část mezi přední a zadní pumovnicí byly odstraněny, aby vznikl jeden společný prostor o délce skoro 10 metrů. Předpokládaná délka původního (později opuštěného) návrhu bomby typu Thin Man byla asi 5,2 metrů, což si vyžádalo, aby byla nesena převážně v prostoru původně zadní pumovnice, přičemž část její délky vyčnívala do přední části. Naopak bomba implozivního typu (Fat Man) byla umístěna v přední části. Pro oba typy tvarů bomby byly připraveny nové zesílené závěsy pum a další výztuhy. Byly namontovány též nové dvojité uvolňovací mechanismy, které využívaly upravenou konstrukci, která se jinak používala pro vlečení kluzáků.
Kromě nejrozsáhlejších úprav pumovnice byla na letadle provedena ještě řada dalších změn. Pro snížení vzletové hmotnosti a tím zvýšení doletu letadla nutného pro dosažení cíle nad Japonskem byla z letadla odmontována většina kulometů (kromě zadních) a odstraněno další vnitřní vybavení, které se nepovažovalo za nezbytné. Na dalších, později upravovaných letadlech byly provedeny ještě dvě zásadní konstrukční úpravy: motory byly doplněny o vstřikovaní paliva a vrtule o reverzní chod. Pilot Charles Sweeney byl přesvědčen (po shození bomby na Nagasaki, při nouzovém přistání na Okinawě), že jen díky přidanému reverznímu chodu se mu na konci dráhy podařilo konvenčními brzdami zastavit a zachránit tak letadlo Bockscar a jeho posádku.
Testy různých tvarů bomby Upravený Pullman B-29 přiletěl na základnu Muroc Army Air Field 20. února 1944 a 28. února začaly zkoušky. Než byly testy přerušeny, aby bylo možné provést vylepšení návrhu konstrukce typu „Thin Man“, bylo provedeno 24 zkušebních shozů. Při několika testech nastaly problémy, ale největší při posledním zkušebním letu série 16. března. Maketa bomby se předčasně uvolnila ze závěsu, zatímco bombardér B-29 byl ještě na cestě na zkušební střelnici. Uvolněná maketa dopadla na dveře pumovnice, čímž byl letoun vážně poškozen. Protože upravené závěsné a uvolňovací mechanismy zřejmě způsobily všechny problémy včetně poslední havárie, byly nahrazeny britskými závěsníky typu G a uvolňovacími mechanismy typu F, které se používaly na speciálech Lancaster B.I pro nesení extrémně těžké konvenční bomby Tallboy o váze 5400 kilogramů (více než vážily všechny konstrukční verze atomové bomby).
Po opravě letounu Pullman B-29 pokračovaly na Wright Field další testy, při nichž byly v posledních dvou týdnech června 1944 shozeny tři bomby ve tvaru Thin Man a devět ve tvaru Fat Man. Záběry z vysokofrekvenčních kamer při tom odhalily, že ocasní ploutve bomby se pod tlakem ohýbaly, což mělo za následek nepravidelný sestup bomby. Byly proto zkoušeny různé kombinace stabilizačních křidélek a ploutví. Nakonec bylo schváleno uspořádání nazvané „kalifornský padák“, krychlová ocasní skříňka s osmi ploutvemi. Z toho čtyř byly od sebe vzdáleny pod úhlem 45 stupňů a další čtyři vždy pod úhlem 45 stupňům vůči každému rohu.
Mezitím však nastal jiný závažný problém se štěpným materiálem. Konstrukce typu „Thin Man“ byla založena na analýze štěpitelnosti velmi čistého izotopu plutonia-239, který byl dosud vyráběn v mikrogramových množstvích cyklotronem v Berkeley. V roce 1944 byl dokončen první produkční reaktor v Hanford Site, který byl schopen vyrobit nesrovnatelně více plutonia. Bylo ale zjištěno, že získaná směs plutonia-239 a plutonia-240 má mnohem vyšší rychlost spontánního štěpení. Aby se zabránilo předčasné detonaci, úsťová rychlost konstrukce typu „Thin Man“ by musela být velmi zvýšena a celková délka bomby by byla enormně velká.