V křesťanství se věří, že Ježíš je Boží Syn, jak je napsáno v biblickém Novém zákoně, a v hlavních křesťanských denominacích je to Bůh Syn, druhá osoba v Nejsvětější Trojici. Křesťané věří, že je mesiášem neboli spasitelem (a dávají mu titul Kristus), který byl předpovězen v biblickém Starém zákoně. Křesťané věří, že skrze Ježíšovo ukřižování a vzkříšení Bůh nabízí lidem spásu a věčný život,Oxford Companion to the Bible s. 649. přičemž Ježíšova smrt vykoupila všechny hříchy a smířila lidstvo s Bohem.
Toto učení zdůrazňuje, že Ježíš se jako Beránek Boží rozhodl trpět přibitý na kříži na Kalvárii na znamení své poslušnosti Boží vůli, jako „prostředník a služebník Boha“. Ježíšova volba ho staví do pozice člověka poslušného, na rozdíl od Adamovy neposlušnosti. Podle Nového zákona poté, co ho Bůh vzkřísil z mrtvých,; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; . Ježíš vystoupil na nebesa, aby usedl po Boží pravici,; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; ; . a jeho následovníci očekávají jeho návrat na zem a následný Boží poslední soud.
Podle kanonických evangelií se Ježíš narodil z panny, vyučoval ostatní Židy, jak následovat Boha (někdy s použitím podobenství), konal zázraky a shromažďoval učedníky. Křesťané obecně věří, že toto vyprávění je historicky pravdivé.
Ačkoli se o Ježíšově podstatě vedou teologické debaty, trinitární křesťané věří, že Ježíš je Logos, vtělený Bůh, Bůh Syn a „pravý Bůh a pravý člověk“ – zároveň plně božský i plně lidský. Ježíš se stal ve všech ohledech plně člověkem, trpěl bolestmi a pokušeními smrtelného člověka, a přesto nezhřešil.
Jádro učení Ačkoli se křesťanské názory na Ježíše liší, je možné shrnout klíčové prvky víry sdílené hlavními křesťanskými denominacemi analýzou jejich katechetických nebo konfesijních textů. Křesťanské názory na Ježíše vycházejí z různých biblických zdrojů, zejména z kanonických evangelií a novozákonních listů, jako jsou Pavlovy epištoly. Křesťané převážně zastávají názor, že tato díla jsou historicky pravdivá.; ; srov. ; ; ;
Ty křesťanské skupiny nebo denominace, které se hlásí k tomu, co se považuje za biblicky ortodoxní křesťanství, se téměř všechny shodují na tom, že Ježíš: se narodil z panny je lidskou bytostí, která je zároveň plně Bohem nikdy během své existence nezhřešil byl ukřižován a pohřben do hrobu třetího dne vstal z mrtvých nakonec vystoupil zpět k Bohu Otci přijde opět na zemsrov. , , , .
Některé skupiny, které se považují za křesťanské, zastávají názory, které jsou považovány za heterodoxní. Například vyznavači monofyzitismu odmítají myšlenku, že Kristus má dvě přirozenosti, jednu lidskou a druhou božskou.
Pěti hlavními milníky v evangelijním vyprávění o Ježíšově životě jsou jeho křest, proměnění, ukřižování, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Tyto události jsou obvykle ohraničeny dvěma dalšími epizodami: jeho narozením na začátku a sesláním Parakléta (Ducha svatého) na konci. Evangelijní vyprávění o Ježíšově učení jsou často prezentována z hlediska specifických kategorií zahrnujících jeho „skutky a slova“, např. jeho působení, podobenství a zázraky.
Křesťané přikládají teologický význam nejen Ježíšovým skutkům, ale také jeho jménu. Úcta k Ježíšovu jménu sahá až do nejranějších dob křesťanství a dnes existuje jak ve východním, tak v západním křesťanství – katolickém i protestantském.
Křesťané většinou vyznávají, že Ježíš svým životem, smrtí a vzkříšením obnovil společenství lidstva s Bohem krví Nové smlouvy. Jeho smrt na kříži je chápána jako vykupitelská oběť: zdroj spásy lidstva a odčinění hříchu,Katechismus katolické církve, §606–618; ; který vstoupil do lidských dějin Adamovým hříchem.Třicet devět článků anglikánské církve, článek 9; Augsburské vyznání, článek 2; Druhé helvetské vyznání, kapitola 8; ; .
Kristus, Logos a Syn Boží
A za koho mě pokládáte vy? Odpověděl mu pouze Šimon Petr: Ty jsi Kristus, Syn živého Boha. –
Ježíš je prostředník, ale [...] tento titul znamená víc než jen někoho mezi Bohem a člověkem. Není jen třetí stranou mezi Bohem a lidmi. [...] Jako pravý Bůh přináší Boha lidstvu. Jako pravý člověk přivádí lidstvo k Bohu.
Většina křesťanů obecně považuje Ježíše za Krista, dlouho očekávaného Mesiáše a jediného Božího Syna. Úvodní slova Markova evangelia – : „Počátek evangelia o Ježíši Kristu, Synu Božím“, poskytují Ježíši dva odlišné přívlastky: Kristus a Syn Boží. Jeho božství je znovu potvrzeno v . Matouš – , který začíná označením Ježíše za Krista a v 16. verši – to znovu vysvětluje potvrzením: „Ježíš, řečený Kristus“.
V Pavlových listech je slovo Kristus tak úzce spojeno s Ježíšem, že pro první křesťany zřejmě nebylo třeba tvrdit, že Ježíš je Kristus, protože to mezi nimi bylo považováno za všeobecně přijímané. Proto mohl Pavel používat výraz Christos bez nejasností ohledně toho, koho označuje, a stejně jako v a mohl používat výrazy jako „v Kristu“ pro označení Ježíšových následovníků.
V Novém zákoně se titul „Boží Syn“ vztahuje na Ježíše při mnoha příležitostech, od zvěstování až po ukřižování. Prohlášení, že Ježíš je Boží Syn, učinilo v Novém zákoně mnoho osob a dvakrát Bůh Otec jako hlas z nebe a potvrdil ho i sám Ježíš.
V christologii byl koncept, že Kristus je Logos (tj. „Slovo“), důležitý pro zavedení učení o božství Krista a jeho postavení jako Božího Syna v Nejsvětější Trojici, jak je uvedeno v chalcedonském vyznání víry. To vychází z úvodu Janova evangelia, který se do češtiny běžně překládá jako: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“.. λόγος se v původní koiné řečtině překládá jako Slovo a v teologickém diskurzu se často ponechává v české transliterované podobě Logos. Nejjednodušší způsob, jak tomu rozumět, je učení, že Ježíš (Boží Slovo) vyšel z lůna Boha Otce a stal se živou bytostí, která se pak nadpřirozenou cestou proměnila v plod v lůně (Panny Marie), jak to vyznávají věřící v Krista.
Preexistence Krista se vztahuje na existenci Krista před jeho vtělením jako Ježíše. Jednou z relevantních novozákonních pasáží je , kde je Kristus v trinitárním pojetí ztotožňován s preexistující božskou hypostazí zvanou Logos neboli Slovo. Toto učení je zopakováno v , když Ježíš během řeči na rozloučenou mluví o slávě, kterou měl u Otce „dříve, než byl svět“. V se také mluví o tom, že Otec miloval Ježíše „před založením světa“. Netrinitární názory na preexistenci Krista se liší, někteří ji odmítají, jiní přijímají.
Po apoštolském období, od 2. století, se rozvinulo několik sporů o to, jak je v Ježíšově osobě spojeno lidské a božské. Nakonec byl v roce 451 na Chalcedonském koncilu vysloven koncept hypostatické unie, tedy že Ježíš je zároveň plně božský i plně lidský. Rozdíly mezi křesťanskými denominacemi však pokračovaly i poté, přičemž některé hypostatickou unii odmítaly ve prospěch monofyzitismu.
Vtělení, Narození a Druhý Adam Hlavní články: Vtělení (křesťanství), Narození Páně a Druhý Adam
On je obrazem neviditelného Boha, prvorozený všeho tvorstva. Skrze něj bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, všechno viditelné i neviditelné. –
Výše uvedený verš z listu Kolosanům považuje Ježíšovo narození za předobraz celého stvoření.
Apoštol Pavel považoval Ježíšovo narození za událost kosmického významu, která přivedla na svět „nového člověka“, jenž napravil škody způsobené pádem prvního člověka, Adama. Stejně jako janovský pohled na Ježíše jako na vtělený Logos hlásá univerzální význam jeho narození, pavlovská perspektiva zdůrazňuje v Ježíšově narození zrození nového člověka a nového světa. Pavlův eschatologický pohled na Ježíše ho staví do protikladu k Adamovi jako nového člověka mravného a poslušného. Na rozdíl od Adama je nový člověk zrozený v Ježíši poslušný Boha a uvádí do světa mravnost a spásu.
V Pavlově pojetí je Adam postaven jako první člověk a Ježíš jako druhý: Adam, který se zkazil svou neposlušností, nakazil i lidstvo a zanechal mu jako dědictví prokletí. Narození Ježíše vyvážilo Adamův pád, přineslo vykoupení a napravilo škody způsobené Adamem.
Církevní otec Ireneus ve 2. století píše:
„Když se vtělil a stal se člověkem, zahájil novou dlouhou linii lidství a poskytl nám stručným a vyčerpávajícím způsobem spásu; abychom to, co jsme ztratili v Adamovi, totiž být podle obrazu a podoby Boží, získali zpět v Kristu Ježíši.“
V patristické teologii poskytlo Pavlovo srovnání Ježíše jako nového člověka a Adama rámec pro diskusi o jedinečnosti Ježíšova narození a následných událostí jeho života. Ježíšovo narození tak začalo sloužit jako výchozí bod pro „kosmickou christologii“, v níž mají Ježíšovo narození, život a zmrtvýchvstání univerzální důsledky. Pojetí Ježíše jako „nového člověka“ se opakuje v cyklu Ježíšova narození a znovuzrození od jeho narození až po vzkříšení: po svém narození Ježíš skrze svou mravnost a poslušnost Otci zahájil „novou harmonii“ ve vztahu mezi Bohem Otcem a člověkem. Ježíšovo narození a zmrtvýchvstání tak vytvořilo tvůrce a vzor nového lidstva. Podle tohoto názoru Ježíšovo narození, smrt a zmrtvýchvstání přinesly spásu a napravily škody způsobené Adamem.
Jako biologický syn Davidův by Ježíš patřil k židovskému rodu, etniku, národu a kultuře. Jedním z argumentů proti tomu by byl rozpor v Ježíšově rodokmenu: Matouš říká, že je synem Šalomounovým, a Lukáš, že je synem Nátanovým – Šalomoun a Nátan jsou bratři. Jan Damašský učil, že zde žádný rozpor není, protože Nátan si vzal Šalomounovu ženu až po Šalomounově smrti v souladu s Písmem, totiž yibbum (micva, podle níž si muž musí vzít bezdětnou vdovu po svém bratrovi).
Ježíš vyrůstal v Galileji a odehrávala se zde velká část jeho působení. Mezi jazyky, kterými se v Galileji a Judsku mluvilo v 1. století n. l., patřila židovská palestinská aramejština, hebrejština a řečtina, přičemž aramejština převládala. Panuje značná shoda v tom, že Ježíš přednesl většinu svého učení v aramejštině v galilejském dialektu. „Obecně se má za to, že aramejština byla v prvním století našeho letopočtu běžným jazykem Izraele. Ježíš a jeho učedníci mluvili galilejským dialektem, který se lišil od jeruzalémského – .“
Kanonická evangelia popisují, že Ježíš nosil cicit – střapce na talitu – v Matoušovi 14,36 a Lukášovi 8,43–44. Kromě toho Nový zákon neobsahuje žádné popisy Ježíšova vzhledu před jeho smrtí a evangelijní vyprávění jsou obecně indiferentní k rasovému vzhledu nebo rysům osob.:48–51
Působení Hlavní článek: Ježíšovo působení Viz též: Novozákonní místa spojená s Ježíšem
Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby (ovce) měly život a měly ho v hojnosti. – Zdá se, že Ježíš měl dva základní cíle ve vztahu k lidem a materiálním věcem: (1) aby byli osvobozeni od tyranie majetku a (2) aby se aktivně starali o potřeby druhých.
V kanonických evangeliích začíná Ježíšovo působení jeho křtem na judském venkově poblíž řeky Jordán a končí v Jeruzalémě po Poslední večeři. Lukášovo evangelium – uvádí, že Ježíšovi bylo na začátku jeho působení „asi 30 let“. Datum začátku jeho působení se odhaduje přibližně na roky 27 až 29 n. l. a konec na roky 30 až 36 n. l.
Ježíšovo galilejské působení začíná, když se po svém křtu vrací z Judské pouště zpět do Galileje. V tomto raném období káže po Galileji a získává své první učedníky, kteří s ním začínají putovat a nakonec tvoří jádro prvotní církve. Hlavní galilejské působení, které začíná v 8. kapitole Matoušova evangelia – , zahrnuje pověření dvanácti apoštolů a pokrývá většinu Ježíšova působení v Galileji. Poslední galilejské působení začíná po smrti Jana Křtitele, když se Ježíš připravuje na cestu do Jeruzaléma.
V pozdějším judském působení se Ježíš vydává na svou poslední cestu do Jeruzaléma přes Judsko. Když Ježíš putuje směrem do Jeruzaléma, v pozdějším Pereaském (zajordánském) působení se asi ve třetině cesty od Galilejského jezera podél řeky Jordán vrací do oblasti, kde byl pokřtěn.