Štidlákovití (Rhinocryptidae) je čeleď pěvců.
Systematika Štidlákovití zahrnují následujících 12 rodů, jejichž českým rodovým jménem je štidlák:
rod Acropternis Cabanis & Heine, 1859 rod Eleoscytalopus Mauricio, Mata, Bornschein, Cadena, Alvarenga & Bonatto, 2008 rod Eugralla Lesson, 1842 rod Liosceles Sclater, 1865 rod Merulaxis Lesson, 1831 rod Myornis Chapman, 1915 rod Psilorhamphus Sclater, 1855 rod Pteroptochos Kittlitz, 1830 rod Rhinocrypta Gray, 1840 rod Scelorchilus Oberholser, 1923 rod Scytalopus Gould, 1837 rod Teledromas Wetmore & Peters, 1922
Za popisnou autoritu čeledi štidlákovitých (Rhinocryptidae) je pokládán americký ornitolog Alexander Wetmore (1930). Z hlediska zoologické systematiky se tito ptáci řadí do řádu pěvci (Passeriformes) a podřádu křikaví (Tyranni). Studie z roku 2010 od štidlákovitých vyčlenila rod Melanopareia, pro nějž vytyčila samostatnou čeleď Melanopareiidae. Studie z roku 2005 navrhla coby sesterský taxon vůči štidlákovitým čeleď Formicariidae v užším smyslu, tj. rody Chamaeza a Formicarius. Jiné práce však tuto hypotézu nepodpořily a např. studie z roku 2009 se přiklání spíše k příbuznosti s čeledí Grallariidae, jež zahrnuje několik rodů původně řazených právě k Formicariidae.
Relativně obtížná je i systematika v rámci samotné čeledi Rhinocryptidae, komplikovaná zvláště přítomností kryptických druhů napříč konkrétními rody. Rod Scytalopus v tomto ohledu patří mezi nejkomplikovanější ptačí rody vůbec a na základě morfologických charakteristik je odlišení jednotlivých druhů prakticky nemožné. Výrazná neadaptivní diverzifikace představuje důsledek omezené pohyblivosti těchto ptáků, spojené s výskytem v andském regionu, jenž nabízí četné bariéry pro alopatrické speciace.
Popis Štidlákovití dosahují velikosti 10–23 cm. Jedná se o poměrně rozmanitou ptačí čeleď, jež však vykazuje několik nezvyklých společných rysů. Jedním z nich jsou specializované záklopky na nozdrách, které těmto ptákům ulehčují shánění potravy ve vysokých vrstvách rostlinných zbytků. Na kostře vyniká redukovaný kýl hrudní kosti, jenž spolu s krátkými, zaoblenými křídly zapříčiňuje, že jsou štidlákovití téměř nelétaví; silné končetiny naopak usnadňují pohyb na zemi. Kosti jsou pozoruhodně měkké a u rodu Scytalopus dokonce zcela neosifikuje ani mozkovna. Opeření typicky nehýří výraznými barvami a neobjevuje se ani výrazný pohlavní dimorfismus. Samice mohou být nicméně o něco menší a matněji zbarvené ve srovnání se svými samčími protějšky.
Chování a ekologie náhled|Štidlák perličkový (Acropternis orthonyx) Štidlákovití se vyskytují napříč jihoamerickým kontinentem, nicméně většina druhů žije výhradně v horských, případně mírných oblastech, zatímco do regionu Amazonie pronikl pouze jediný rod (Liosceles). Preferovaný biotop představuje podrost vlhkých horských lesů, ačkoli některé druhy žijí i v otevřenějších oblastech, v Andách i nad úrovní lesa. Většina štidlákovitých přivykla pozemnímu způsobu života a jde o slabé letce, ale schopné běžce. Vzhledem k plachosti a skrytému způsobu života se o jejich chování ví pouze málo. Živí se hmyzem, spíše sezónně i plody. Jejich charakteristický rys představuje vztyčování ocasu nad záda. Alespoň někteří štidlákovití vytvářejí monogamní partnerské svazky a u některých druhů se mohou samci podílet i na inkubaci snůšky. O hnízdění však u většinu štidláků není známo dostatečné množství informací. Hnízdo tito ptáci typicky dovedně ukrývají, například v dutinách stromů, březích či v husté spleti vegetace. Mláďata se líhnou altriciální.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Pěvci Kategorie:Čeledi ptáků