Pietro Bordino (22. listopadu 1887 Turín – 15. dubna 1928 Alessandria) byl italský závodní jezdec. Spolu s Felicem Nazzarem, Giuseppem Camparim a Antoniem Ascarim byl jedním z nejúspěšnějších italských jezdců 20. let 20. století. Byl proslulý svou rychlostí a odvahou, znal jen jednu rychlost – plyn na podlaze. Italským tiskem a fanoušky byl přezdívaný jako „Diavolo Rosso“ („Červený ďábel“), neboť největších úspěchů dosáhl s červenými vozy Fiat.
Mládí Jako syn zaměstnance (hlídač) v továrně Fiatu strávil svá raná léta v továrně, nejprve jako učeň později dostal práci mechanika. Na počátku 20. století se stal ve věku 15 let pomocným mechanikem závodníka Vincenza Lancii. Od roku 1904 se stal mechanikem i Felice Nazzara. V Gordon Bennett Cupu 1905 byl jezdeckým mechanikem V. Lancii na voze Fiat (16320 cm³, pohon řetězem, výkon 75 kW/100 k). V roce 1906 byl mechanikem i v Coppa D'Oro (Zlatý pohár), 11etapové soutěže po dobu 10 dnů, kde byl jedním ze dvou jezdeckých mechaniků F. Nazzara. Na Velké ceně Francie 1908 v Dieppe a také na italském Coppa Florio byl mechanikem V. Lancii. S týmem Fiatu odcestoval i do USA. V Savannah (Grand Prize of the Automobile Club of America, 26. listopadu 1908) jel Pietro jako spolujezdec závod s o 5 let starším Italo-američanem Ralphem de Palmou (vítěz Indy 500 v roce 1915, Vanderbilt Cup 1912 a 1914) a po nejrychlejším kole měli našlápnuto na dobrý výsledek, ale problémy s autem je odsunuly až na deváté místo. náhled|Fiat S76 Record v továrně Fiat (1911) V Evropě vítězně debutoval na Fiatu v závodě do vrchu Course de Côte à Château-Thierry u Remeše ve Francii, kde 18. října 1908 vyhrál svoji kategorii. Celkovým vítězem tohoto závodu se stal vítěz ze Zbraslavi (1908) Carl Jörns na Opelu. V roce 1910 vyhrál rychlostní zkoušku na 1 míli v Modeně. V roce 1911 vstoupil do závodů Grand Prix, stal se továrním řidičem u Fiatu. V tomto roce dostal šanci jezdit s monstrózním vozem Fiat S76 Record (motor určený pro vzducholodě o zdvihovém objemu 28 353 cm³ a o výkonu až 225 kW/300 k). S tímto vozem v Brooklands zaútočil na několik rekordů – z auta na 1 míli dostal v té době fantastických 198,5 km/h. V roce 1913 se přestoupil na vozy Lancia, kterou Vincenzo Lancia založil už v roce 1906. V tomto roce (1913) skončil na voze Lancia osmý v Targa Florio. První světová válka přerušila jeho závodní aktivity. Po skončení války pokračoval v roce 1919 v kariéře krátce jako motocyklový závodník (na Motosacoche 500 cm³ a Harley-Davidson 1100 cm³). V roce 1921 se vrátil k závodům automobilů jako tovární jezdec Fiatu. náhled|Pietro Bordino na voze Lancia, Targa Florio (1913)
Závodní kariéra 1921
Prvním startem pro něj byla účast na Targa Florio 29. května 1921 (4 kola po 108 km = 432 km). Startoval s vozem Fiat 801 se čtyřválcovým motorem Fiat 401 o objemu válců 3,0 l. První vůz odstartoval do závodu v 5:30 h ráno, na Bordina se dostalo až 7:18 h a vyjel se startovním číslem 37. Nedojel však do cíle, protože mu odešel už v prvním kole motor jeho vozu kvůli spáleným drátům magneta. Byl přihlášen se stejným vozem k Velké ceně Francie do Le Mans (Circuit de la Sarthe), ale tam nepřicestoval. V září 1921 startoval s třílitrovým osmiválcem Fiat 802 (výkon 90 kW/120 k při 4600 ot/min) v premiérové Velké ceně Itálie na okruhu Fascia d´Oro (Montichieri) blízko Brescie a prokázal svůj obrovský potenciál. Zajel nejrychlejší kolo závodu v 12. kole v čase 6:54,2 min průměrnou rychlostí 150,4 km/h. Do cíle se však nedostal, ze závodu ho v 16. kole ze 30 vyřadily problémy s ojnicí. Odstoupení domácího Bordina přineslo více než 100 000 diváků velké zklamání, protože přes polovinu závodu jezdil v čele. Pro výhru si dojel Jules Goux s třílitrovým Ballotem.
1922 náhled|Grand Prix Francie 1922 – Pietro Bordino (Fiat 804) Na jaře 1922 závodil v USA v národním šampionátu Americké automobilové asociace AAA s třílitrovým Fiatem. Účastnil se závodů na šesti kalifornských oválech. Na Beverly Hills 250 (26. února) odstoupil po kontaktu s bariérou po problémech s motorem avšak bez zranění, v závodě na 50 mil skončil čtvrtý, potom vyhrál 3. dubna jednu ze 4 rozjížděk na 25 mil (vše v Beverly Hills). Na autodromu Fresno Speedway v závodě na 150 mil skončil pátý. V květnu vyhrál Cotati 50 (severně od San Francisca), ale v následujícím závodě na 100 mil tamtéž po problémech s motorem skončil na 9. místě. Do slavného závodu 500 mil Indianapolis (30. května 1922) již nenastoupil a odjel zpátky do Evropy. Přesto ze 6 startů vytěžil 2 vítězství a 2 pódiová umístění. náhled|Pietro Bordino v roce 1922(Grand Prix Francie) Pro období let 1922–1925 vypsala asociace AIACR (budoucí FIA) nové podmínky pro stavbu vozů Grand Prix. Objem motoru byl stanoven na max. 2,0 litry, minimální nezatížená hmotnost musela být alespoň 650 kg a minimální šířka karoserie byla 80 cm. Záď vozu nesměla přesahovat střed zadní nápravy o více než 150 cm. Hmotnost jezdce a jeho mechanika musela být minimálně 120 kg. Oprava vozu a doplňování paliva během závodu a veškeré práce v boxech byly omezeny pouze na jezdce a mechanika. Pro tuto specifikaci byl speciálně navržen Fiat 804 s motorem Fiat 404. Během dvou hlavních událostí sezóny Grand Prix (závody vypsané pro 2litrové formule), kterých se Fiat 804 zúčastnil a které se konaly v sezóně 1922, ukázal Fiat 804 svou nadřazenost. Závody mezinárodní 2litrové formule Grand Prix uspořádaly pouze národní autokluby Francie a Itálie.
Prvním startem byla účast 3 vozů Fiat 804 ve Velké ceně Francie (Štrasburk, 60 kol/802,8 km, Grand Prix de l'Automobile club de France). Na start se v sobotu 15. července ve Fiatech 804 postavili veterán Felice Nazzaro, Pietro Bordino a Biagio Nazzaro (všichni z Itálie). Podle Národních listů byla taktika Fiatu stanovena tak, že Felice Nazzaro pojede co nejvíce vpředu a další členové týmu Bordino a Biagio Nazzaro ho nesmí předjet, nýbrž měli se řídit jeho tempem. Kdyby však někdo Felice Nazzara předjel, měli oba jezdci týmu nasadit ostré tempo, při němž je naděje, že konkurenční vůz nevydrží a odpadne. V závodě startovalo 18 jezdců, seřazeni na startovním roštu podle startovních čísel. První dvě kola vedl Felice Nazzaro s Cerignanem (Fiat, st. č. 4) a druhý byl Friederich s Rohfritschem (Bugatti Type 30, st. č. 5). Bordino, příliš nedbaje na stanovenou taktiku Fiat, zrychloval své tempo a ze 4. místa v 3. kole poskočil na druhé, předstihnuv i svého krajana, matadora F. Nazzara. Bordino s mechanikem Brunem v pekelném tempu byl první od 4. do 14. kola, když odstoupilo šest vozů. V čele závodu jezdily všechny 3 Fiaty. Nazzaro vedl další dvě kola potom, co v 15. kole Bordino měnil svíčky, tankoval a doplnil olej. Bordino opět vedl od 17. do 29. kola, když v závodě zbývalo jen deset vozů. Nazzaro byl první od 30. do 32. kola a Bordino od 33. do 49. kola, přičemž v boji zbývalo jen šest vozů. Felice Nazzaro se v 50. kole ujal vedení a vyhrál závod za 6:17:17,0 h v průměrné rychlosti 127,7 km/h o téměř hodinu před Španělem Pierrem de Vizcayavou (spolujezdec Étienne) a o více než hodinu a půl před Francouzem Pierrem Marcem (spolujezdec Berger) na Bugatti T 30. Do cíle dojely jen tři posádky. Nazzaro tak zopakoval svoje vítězství z roku 1907. Nejrychlejší kolo zajel Pietro Bordino v 52. kole za 5:43 min, což znamenalo průměrnou rychlost 140,4 km/h. Bordino však odpadl 59. kole (20 km před cílem) pro havárii. V 51. kole závodu smrtelně havaroval Biagio Nazarro, synovec vítěze. Biagiu Nazzarovi se asi půl míle od vlásenky v Entzheimu v rychlosti kolem 140 km/h utrhlo zadní kolo. Auto se dostalo do vývrtky a narazilo do stromu. Jezdec i mechanik Felice Germano byli vážně zraněni a převezeni do štrasburské nemocnice, kde Biagio Nazzaro krátce po příjezdu zemřel. Spolujezdec Germano utrpěl lehké zranění. Felice Nazzaro se o Biagiově nehodě dozvěděl až poté, co vyhrál Grand Prix. náhled|Pietro Bordino při doplňování paliva při italské Grand Prix (1922) Po Velké ceně Francie se soustředil zájem celého automobilového světa k závodu o Velkou cenu Itálie, pořádaném v Monze u Milána ve dnech 3. až 10. září 1922. Nový okruh v Monze byl slavnostně otevřen ve čtvrtek 31. srpna. Neoficiálně byl otestován již 20. srpna objetím jednoho kola ekipou 5 závodních vozů Fiat, které řídili Nazzaro, Bordino, Salamano, Giaccone a Lampiano. Tento podnik měl být vlastně rozšířenou reprízou té nejvýznačnější události automobilistické, jakou je Grand Prix de France. Zájem nejširších vrstev byl zvyšován ještě tou okolností, že francouzskému průmyslu se skýtala možnost oplatit porážku, kterou ve Štrasburku od Fiata utržil, jakož i tím, že poprvé od skončení války se měly střetnout ve velkém závodě průmysl dohodový, reprezentovaný Francií (Talbot/Darracq, Bugatti, Rolland-Pilain, Ballot a Delage), Itálií (Diatto, Fiat, Bianchi) a Anglií (Sunbeam), s průmyslem německým (Benz, Heim, Mercedes) a rakouským (Austro-Daimler). Závod byl uspořádán na nové, velkolepé závodní dráze, vybudované nákladem 11 milionů lir v bývalém královském parku Monza nedaleko Milána. Autodrom umožňoval už tehdy dosažení rychlosti až 180 km/hod. Hlavní závod se uskutečnil 10. září 1922. Původně bylo přihlášeno 39 závodních vozů, což slibovalo skvělou akci. Stalo se to ale úplně jinak, než se čekalo. Na startu se objevily pouze 3 vozy Fiat, 2 Diatto, 1 Bugatti a 2 Heim. Vítězství tak měl od začátku nejrychlejší Fiat 804 v kapse. Německé vozy Benz a Mercedes nemohly být dokončeny včas kvůli 3měsíční stávce kovodělníků v Německu. Anglický Sunbeam se v Monze ani neobjevil a Ital Bianchi svoji účast stáhl. Ráno v den závodu se Ettore Bugatti rozhodl se svými vozy nestartovat, protože nabyl dojmu, že nový okruh v Monze je příliš nebezpečný a že neměl pro závod k dispozici ty správné pneumatiky. Komisaři odložili start o půl hodiny s tím, že Fiat zapůjčil kola a pneumatiky Bugatti. Pierre de Vizcaya (Bugatti Type 30) odstartoval do závodu, aniž by byl a auto připraveny na závod. De Vizcaya neměl totiž ani závodní overal (pouze pláštěnku). V samotném, deštivém závodě na 80 kol na okruhu dlouhém 10 km (800 km) zvítězil Pietro Bordino v čase 5:45:13 h před Felicem Nazzarem (oba Fiat). Na třetím místě dojel Pierre de Vizcaya na Bugatti. Nejrychlejší kolo zajel Pietro Bordino (Fiat) v 51. kole za 4:05 min při rychlosti 146,9 km/h. Vítězný Bordino dosáhl průměrné rychlosti 139,9 km/h.
Závodní týden na Monze začal již 3. září a Pietro Bordino na Fiatu 501 S zde vyhrál Velkou cenu Voiturette (600 km, objem válců max. 1500 cm³) v čase 4:28:38 h a v průměrné rychlosti 134,0 km/h. Fiaty obsadily v závodě prvá čtyři místa. Bordino byl potom na ramenou nadšených diváků odnesen před čestnou tribunu, aby přijal blahopřání italského ministerského předsedy Luigiho Facty. Následující týden zvítězil ve velkém stylu i ve Velké ceně Itálie. Za vítězství Bordino inkasoval 100 000 lir a za nejrychlejší kolo v závodě zvláštní cenu italského ministerstva průmyslu.
1923
V tomto roce neměl Bordino úspěšnou sezonu. Startoval jen ve dvou velkých cenách, ve Francii 2. července a v Itálii na Monze 9. září. Italský závod se jel současně jako Velká cena Evropy. Oba závody absolvoval s novým vozem Fiat 805, který měl osmiválcový motor 1976 cm³ (ø 68×87,5 mm) a navíc byl vybaven kompresorem, s nímž dosahoval výkonu 98 kW/130 k (Wittig), resp. 113 kW/150 k (Roots). náhled|Pietro Bordino, Fiat 805 (1923)