311. československá bombardovací peruť RAF (anglicky: № 311 (Czechoslovak) Bomber Squadron) byla jednou ze čtyř perutí československého letectva v rámci britského královského letectva Royal Air Force. Jako jediná z nich byla bombardovací, přičemž zbylé tři perutě byly stíhací. Zpočátku peruť patřila k bombardovacímu velitelství (Bomber Command), později byla převedena k pobřežnímu velitelství (Coastal Command). K činnosti perutě v prvních letech patřily (zejména noční) nálety na německá, nizozemská, belgická a francouzská města a přístavy. V rámci činnosti u pobřežního velitelství se peruť zaměřovala především na hlídkové lety proti německému loďstvu, zejména proti ponorkám, nad Atlantikem, Biskajským zálivem a Severním mořem.

Wellingtony 311. perutě měly kód KX a Liberatory kód PP. Na přelomu let 1942–1943 byla tato peruť vyhodnocena jako vůbec nejlepší jednotka Coastal Command. 311. peruť během války zničila pět německých ponorek a potopila také lamač blokády MV Alsterufer, plující z Japonska s nákladem kaučuku.

Činnost perutě náhled|vlevo|Vickers Wellington Mk.I náhled|vlevo|Wellington Mk.IC, který po náletu na Boulogne omylem přistál na německém letišti, Němci později testovali

311. bombardovací peruť byla založena 29. července 1940 na letecké základně Honington a byla jednou z perutí, které během druhé světové války bojovaly na straně Spojenců, v tomto případě jako československá složka v rámci britského vojenského letectva Royal Air Force.

Bomber Command Prvních šest posádek dokončilo výcvik 7. září 1940. První bojovou akcí perutě byl nálet tří letounů na seřaďovací nádraží v Bruselu v noci z 10. na 11. září 1940. Od 16. září 1940 byla peruť přemístěna na polní letiště East Wretham v hrabství Norfolk, kde byly postupně převeleny další posádky a na základně Honington tak probíhal už jen výcvik posádek. První bojovou ztrátou peruti byl Wellington L7788 (KX-E) Karla Trojáčka, který se v noci z 23. září na 24. září nevrátil z náletu na Berlín. Letoun po zásahu flakem nouzově přistál v Nizozemsku. V polovině října 1940 jednotka utrpěla vážné bojové ztráty (například čtyři Wellingtony ztracené při náletu na Kiel a Brémy v noci z 16. na 17. října) a musela být od 22. října do 8. prosince 1940 vyňata z bojových operací, poněvadž byla bojeschopná pouze polovina stavu.

Peruť pak nadále operovala nad okupovanou Evropou, přičemž opakovaně napadala i francouzský přístav Brest, kde kotvila také těžká plavidla Kriegsmarine. Například v noci z 1. na 2. července 1941 se bombardéru Václava Kordy podařilo zasáhnout záď těžkého křižníku Prinz Eugen, přičemž bylo zabito 60 námořníků a loď byla dočasně neschopna plavby. Od počátku svého nasazení utrpěla naše jediná bombardovací peruť neúnosné ztráty. Poslední bombardovací nálet peruť provedla v noci z 25. na 26. dubna 1942 na přístav Dunkerque. Poté byla převelena ke Coastal Command – pobřežnímu velitelství, kde plnila zejména úlohu ponorkových patrol v prostoru nad Biskajským zálivem, východním Atlantikem, Keltským mořem a Lamanšským průlivem.

V rámci bombardovacího velitelství peruť provedla 1029 bojových letů v délce 5192 operačních hodin, napadla 77 cílů, přičemž 19 strojů bylo sestřeleno, 20 bylo pro těžké poškození odepsáno a 33 bylo poškozeno lehce. Z 318 nasazených mužů celkem 94 padlo, 34 bylo zajato a přibližně 30 zraněno. Největší ztráty peruti způsobilo německé protiletadlové dělostřelectvo a noční operace stíhačů Luftwaffe.

Coastal Command náhled|Liberator 311. perutě náhled|Hořící lamač blokády MV Alsterufer

Během 28. až 30. dubna 1942 byla peruť redislokována do hrabství Antrim v Severním Irsku, kde proběhl její výcvik pro jiný druh bojové činnosti. U pobřežního velitelství měla peruť především provádět hlídkové lety, ničit hladinová plavidla, také ponorky, doprovázet a chránit spojenecké konvoje zásobovacích lodí. První cvičný hlídkový let pěti letadel v rámci Coastal Command proběhl 22. května 1942. Novým operačním sídlem perutě byla základna Talbenny v jihovýchodním Walesu – Pembrokeshiru, přičemž jednotka operovala zejména nad Biskajským zálivem a Atlantikem. Kromě nepřátelských ponorek se zde čeští a slovenští letci utkávali i s německými letouny Junkers Ju 88.

Prvním úspěchem bylo poškození ponorky U 106 typu IXB dne 27. července 1942, kterého dosáhl Wellington S/Ldr. Josefa Stránského. První potopenou ponorkou byla U 578 typu VIIC, potopená posádkou F/O Josefa Nývlta. V květnu 1943 byla peruť vyňata z bojových operací a místo Wellingtonů začala létat s výkonnějšími bombardéry Consolidated Liberator. Do boje se vrátila až koncem srpna. Dne 10. listopadu 1943 se Liberator BZ774 (D) velitele F/Sgt. Otakara Žanty podílel na potopení ponorky U 966 typu VIIC. Dne 27. prosince 1943 se posádce P/O Oldřicha Doležala (Liberator BZ796, H) podařilo potopit lamač blokády MV Alsterufer o 2729 BRT, který z Japonska dopravoval cenný náklad pro Německo velice nedostatkového kaučuku. Dne 24. června 1944 Liberator FL961 (O) F/O Jana Velly, s pomocí torpédoborců HMS Eskimo a HMCS Haida, potopil ponorku U 971 typu VIIC.

Počátkem srpna 1944 se peruť přesunula na sever na základnu Tain v severním Skotsku a začala operovat nad Severním mořem. Dne 29. října 1944 se dva Liberatory FL949 F/O Josefa Pavelky a BZ723 S/Ldr. Aloise Šedivého, DFM podílely na potopení ponorky U 1060 typu VIIF.

U Coastal Command provedla 311. peruť celkem 2084 bojových letů, při kterých napadla 33 ponorek, z nichž pět potopila a jednu poškodila. Celkem 16 strojů (6 Wellingtonů a 10 Liberatorů) bylo v boji ztraceno a dalších 27 (16 Wellingtonů a 11 Liberatorů) bylo těžce poškozeno. V boji padlo 104 letců a 29 jich bylo vážně raněno. Posádky si připsaly 4 jisté sestřely, 3 pravděpodobné a 14 poškozených nepřátelských letounů.

Operační činnost perutě byla ukončena 4. června 1945, poté působila při letecké přepravě mezi Británií a Československem (v té době působila v rámci Transport Command). Peruť byla oficiálně rozpuštěna k 15. únoru 1946. Již 15. ledna se velitelství perutě stalo základem velitelství 6. letecké divize a velitelství letek se staly velitelstvími Leteckých pluků č. 24 a 25 obnovovaného Československého letectva.

Přehledy Velitelé řazeno dle časové posloupnosti W/Cdr Karel Mareš (červenec 1940 až 19. 3. 1941) W/Cdr Josef Schejbal (19. březen 1941 až 3. červenec 1941) W/Cdr Josef Ocelka, DFC (3. červenec 1941 až 20. duben 1942) W/Cdr Josef Šnajdr, DFC (20. duben 1942 až 1. únor 1943) W/Cdr Jindřich Breitcetl, DFC (1. únor 1943 až 21. srpen 1943) W/Cdr Vladimír Nedvěd, MBE, DFC (21. srpen 1943 až 3. únor 1944) W/Cdr Josef Šejbl, DFC (3. únor 1944 až 1. září 1944) W/Cdr Jan Kostohryz, DSO (1. září 1944 až do konce války)

(zpočátku byly velitelské role dublovány) W/Cdr. J. F. Criffiths, DFC (27. červenec 1940 až 15. listopad 1940) W/Cdr W. S. Simonds (15. listopad 1940 až 24. únor 1941)

Používané strojePodle údajů na stránce http://cz-raf.hyperlink.cz/index.html. Vickers Wellington, od srpna 1940, verze Mk.I, Mk.IA, Mk.IC, Mk.III, Mk.X Consolidated Liberator, od května 1943, verze GR Mk.III, GR Mk.V, GR Mk.VI

Ztráty létajícího personáluČísla o ztrátách jsou v různých pramenech uváděna rozdílně; zde podle http://cz-raf.hyperlink.cz/index.html padlých: 250 zajatých 35

Základny Honington, Suffolk (29. 7. 1940 – 16. 9. 1940) East Wretham, Suffolk (16. 9. 1940 – 28. 4. 1942) Aldergrove, Antrim (28. 4. 1942 – 10. 6. 1942) Talbenny, Pembrokeshire (10. 6. 1942 – 26. 5. 1943) Beaulieu, Hampshire (26. 5. 1943 – 23. 2. 1944) Predannack, Cornwall (23. 2. 1944 – 9. 8. 1944) Tain, Highland (9. 8. 1944 – 4. 6. 1945)

Někteří příslušníci jednotky řazeno abecedně, podle příjmení, mimo psa (zdaleka nejde o úplný seznam; ani přesný počet příslušníků jednotky není znám, ale jen počet padlých je uváděn cca 250)

Štěpán Barabáš – palubní radiotelegrafista, střelec Vilém Bermann – navigátor František Binder – střelec Václav Robert Bozděch – střelec Emanuel Brtva – pilot Vilém Bufka – pilot, autor knihy Bombardér T-2990 se odmlčel Václav Čapek – palubní radiotelegrafista, střelec Václav Černý – palubní střelec Miroslav Červinka – pilot Josef Felkl – palubní střelec, radiotelegrafista Rudolf Haering – pilot Karel Hančil (pilot) – navigátor Alois Holna – navigátor, radista Richard Husmann – zadní střelec, spisovatel – pseudonym Filip Jánský Felix Arnošt Heller – radiotelegrafista, palubní střelec Oldřich Hlobil – pilot Josef Horák, přední střelec – rodák z Lidic, jeho rodný dům byl vypálen a rodina vyvražděna Jan Roman Irving – český pilot meziválečné armády, pilot RAF, po válce ČSA Vilda Jakš – střelec Karel Janšta – radiotelegrafista, zadní střelec Otakar Janůj – radiotelegrafista, střelec Alois Jarnot – zadní střelec Josef Jelínek – palubní střelec, navigátor František Klemens – navigátor Karel Knaifl – pilot Václav Knoll – palubní střelec Vilém Konštacký – navigátor Antonín Kříž – radista Vojtěch Kubalík – palubní střelec Karel Mareš – první český velitel perutě Alois Mezník – palubní radiotelegrafista, střelec Karel Náprstek – navigátor Václav Netík – pilot (padl 20. července 1941) Egon Nezbeda – pilot Herbert Němec – navigátor Jaroslav Partyk – navigátor Jan Plzák – radiotelegrafista Rudolf Procházka – zadní střelec, radiotelegrafista Josef Richter – pilot Jaroslav Skutil – radiooperátor / palubní střelec Stanislav Slezáček – palubní mechanik Josef Stříbrný – navigátor Alois Šiška – pilot, autor knihy KX-B neodpovídá Adam Šípek – radiotelegrafista Karel Štrégl – palubní střelec František Taiber – pilot František Truhlář – pilot Karol Valach – zadní střelec Arnošt Valenta – radiotelegrafista, v roce 1941 padl do zajetí, jeden z organizátorů a účastníků tzv. „Velkého útěku“, po dopadení Němci zastřelen Jan Vella – pilot Eduard Zbroj – navigátor (4. prosince 1944 jako štábní kapitán letectva zahynul v letounu Liberator, který se zřítil po startu z letiště Tain) a pes Antis

Odkazy

Reference

Literatura

VILD, Miroslav. Osud byl mým přítelem, 1988, Naše vojsko, 192 s, Edice Eso (Edice statečnosti a odvahy) ČEJKA, Eduard. Zlomená křídla, 1 vydání 1968, 2. vydání 1991, Naše vojsko, 296 s BUŠTÍK Marian, VANČATA, Pavel, Poslední let Wellingtonu T2624 (Válečný deník Sgt Otakara Janůje, radiotelegrafisty 311. čs. bombardovací perutě RAF), Svět křídel, 2018, 218 stran. .

Související články řazeno abecedně

Československé perutě v RAF RAF 310. československá stíhací peruť RAF 312. československá stíhací peruť RAF 313. československá stíhací peruť RAF

Externí odkazy

Druhá.světová.cz – krátce o perutích RAF – Royal Air Force Squadron Histories (dějiny 311. peruti RAF) Výstava ve Air Cafe v Brně ´Létej pomalu a nízko´, radila mi maminka – říká válečný pilot plk. Petr Uruba, příslušník 311. československé bombardovací perutě RAF Seznam příslušníků československého letectva v RAF (1940–1945)

Kategorie:Údržba:Články s referencemi v nadpisech Kategorie:Československé perutě v RAF Kategorie:Vojenské jednotky založené roku 1940