Kegare (japonsky 穢れ nebo 汚れ, nečistota nebo špína) je japonský termín pro stav „fyzické“ nebo „duchovní“ nečistoty nebo znečištění. Převážně je spojován s přímým nebo nepřímým kontaktem se smrtí, krví a nemocí.
Tradiční šintoismus požadoval čistotu jako základní podmínku pro uctívání kami. Nečistota byla vnímána jako příčina hněvu bohů, za zdroj protivenství, nebezpečí a neštěstí pro „lidské bytosti“. Byla považována za formu tsumi (japonsky 罪, destruktivní čin, hřích nebo porušení tabu). Podle šintoismu se jednalo o dočasný stav, který lze odstranit „obnovením stavu čistoty“ pomocí očistných obřadů harai nebo misogi, využívajících vodu. V buddhismu pojem kegare odkazuje na duchovní stav a nedokonalost spíše než na rituální nečistotu.
Pojem nečistoty lze nalézt také v Bibli, konkrétně ve Třetí knize Mojžíšově: „Pokud se někdo dotkne nečisté věci, ať se jedná o mrtvý dobytek či jiné mrtvé zvíře, stane se nečistým. A i když o tom neví, je vinen... “ Také pojem zvaný tittu v hinduismu popisuje stav, který je způsobován obdobnými příčinami jako kegare (mrtvoly, menstruace, obřízka atd.).
Britská antropoložka Mary Douglasová ve své práci uváděla, že princip nečistoty existoval běžně v primitivních společnostech na celém světě. Ve svých etnografických dílech dokládala, že tento koncept podporoval zachování sociálního řádu zdůrazňováním jevů jako nepořádek a nečistota. Autorka poukazovala na nezbytnost zkoumání pojmů čistoty, nečistoty, poskvrnění a tabu v širším sociálním a kulturním kontextu nikoli jako na izolované jevy. Skutečnosti, které podle autorky působily jako nečisté, způsobovaly narušování řádu respektive pořádku jako základní stability v životě.
Ještě v devatenáctém století byly japonské ženy vzhledem ke své fyziologii považovány za nečisté. Byl jim omezován nebo zcela odepřen přístup k určitým náboženským obřadům, posvátným místům, včetně hor nebo svátků matsuri. Některá omezení byla japonskou vládou zrušena ediktem z roku 1872, jiná však stále platí. Etymologie Pojetí japonské rituální nečistoty (kegare) a zájem o jeho bádání je aktuální i v jednadvacátém století především ve spojitosti s diskriminací některých sociálních skupin v Japonsku. Japonské akademické kruhy hledaly v kontextu náboženského myšlení vztah, který by se shodoval se vztahy mezi sakrálním prostorem, přirovnávaném v tomto prostředí k pojetí rituální čistoty hare (japonsky 晴れ) a profánním prostorem, který byl srovnáván s každodenním nebo také obyčejným světem ke (japonsky 褻). Tato teorie byla kritizována, protože vztah mezi hare a ke neodpovídal vztahu dualismu mezi sakrálním a profánním. Teorie byla vyvrácena tvrzením, že profánní svět neodpovídá ke. Použitím rituální očisty ho bylo možno změnit na „čistý“ prostor nebo prostředí.
Někteří japonští antropologové v osmdesátých letech dvacátého století rozšířili systém hare – ke o kegare. Tyto tři pojmy vytvořily základní rámec pro úvahy nejen o každodenním životě, ale také definovaly vztahy v kontextu japonského lidového náboženství mezi posvátným a každodenním „světem“. Antropoložka Emiko Namihira (narozena 1942) kladla důraz na konkrétní koncepci kegare (znečištění). Nejsilněji působilo a stále působí znečištění mrtvými těly. Znečištění způsobovalo těhotenství, porod, nemoci či krvácení. Zapříčinil ho také zločin, porušení tabu nebo přírodní katastrofa. Jídlo nebo oheň patřily rovněž ke zdrojům znečištění.
Učení šintó a šugendó považovalo ženy za nečisté. Emiko Namihira však tvrdila, že lidová víra vnímala jako nečistou jen reprodukční roli žen. Ve svých výzkumech pracovala s myšlenkou považující prvky hare, ke a kegare za tři fáze opakující se v kruhu. Hare představuje posvátný, čistý prvek, ke je světský, obyčejný prvek a kegare tvoří nečistý prvek. Kegare není obsaženo v hare, je ontologicky odlišným pojmem, charakterizujícím nečistotu, znečištění nebo smrt, ke způsobuje chřadnutí. Rituální očista hare navrátí ke vitalitu, a je odstraněno kegare.
Čikara Abe se zabýval možným významem pojmu kegare ve své publikaci „Nečistota a smrt: Japonská perspektiva“. V jeho práci pojem nečistota (kegare) byl hmatatelný a ovlivnil japonské náboženství. Argumenty na podporu těchto tvrzení však ve svých textech neuváděl. Popsal rituální způsob očisty misogi. Představil tři příčiny vzniku nečistoty a to znečištění způsobené krví, porodem a nečistotu, které byla zaviněna smrtí nebo kontaktem s mrtvým tělem (lidským i zvířecím). Toto znečištění považoval za nejhorší typ kegare.
Nišida Kóiči na základě studia nejstarších japonských kronik Kodžiki a Nihonšoki rozdělil pojem rituální nečistoty také do tří skupin. Jeho východiskem byl výskyt synonymních slov a slov se stejným významem v těchto kronikách. Skupiny tvořila nečistota spojená se smrtí, špína a přestupek proti císařskému dvoru, či přestupek proti řádu „nebeské planiny Takamanohara“. Ve své práci zmínil boha Izanagi, který se vracel z místa posmrtného života. Aby se očistil, vstoupil do řeky. Během jeho rituální očisty, kdy ze sebe smyl nečistotu kegare, vznikli noví bohové. Z kegare, které mělo být „odepřením“ života, zde vznikl život nový. Z kegare, poškozujícího zaběhlý společenský řád, se zrodil řád nový. V dílčích závěrech své práce Nišida Kóiči uváděl, že pojem rituální nečistoty (kegare) v této etapě dějin posiloval obnovu života i sociální systém. K velmi podobným závěrům dospěli další japonští akademici jako Mijata Noboru nebo Amino Jošihiko. Záhy byla akademická diskuse přerušena. Ani na počátku jednadvacátého století není znám jednotný názor nebo definice popisující význam a vztahy mezi pojmy hare, ke a kegare.
Americký geograf Wilbert M. Gesler ve své práci Healing Places zmiňoval vodu jako základ pro rituální očistu v řecké svatyni v Epidaurosu. Připomněl, že po celém světě jsou léčivé prameny u posvátných míst. Podle něho pro Řeky očista rukou a dalších částí těla znamenala nejen rituální čistotu, ale i očistu srdce. Popsal holandské úvahy věnované čistotě a špíně. Holanďané došli k závěru, že čistota je zásadní pro správné dodržování morálních a sociálních pravidel ve společnosti.
Charakteristika Nečistota v šintoismu odkazuje na stav, který způsobuje oddělení od kami, tedy všudypřítomného „božstva“. Každý předmět, živočich, rostlina či přírodní útvar mají své kami.
Kegare je často používán jako obecný termín pro označení stavu nečistoty nebo fyzického znečištění spojeného s menstruací, porodem, smrtí a nemocí. Přenáší se přímým nebo nepřímým kontaktem. Tento termín lze rozšířit také na duchovní znečištění. Formy a míra relevance se liší v závislosti na době, geografickém i sociálním kontextu a příslušné sociální skupině.
Od starověku byl největší zdroj znečištění spojován se smrtí, nazývaný ši-e (japonsky 死穢), který zahrnoval kontakt s umírajícími a mrtvolami, s blízkými příbuznými zesnulého, s náčiním používaným při pohřebních rituálech a také místem, ve kterém k úmrtí došlo. Další formy, kde se znečištění projevovalo, byly spojovány s fyziologií člověka, jako je krvácení, porod, nemoci, sexuální aktivita.
V šintoismu jsou jako příčiny nečistoty považovány i destruktivní činy nebo zakázané lidské činy, jako je incest, zločiny a porušování tabu, všechny případy tsumi (porušování právních, společenských nebo náboženských pravidel). Většina šintoistických rituálů si klade za cíl obnovení čistoty, která tvoří základ spojení s božstvy.
Buddhismus přisuzuje nečistotě jiný význam. Všechny formy utrpení, nevědomosti a nemravnosti jsou považovány za nečisté. Obrazy špíny, prachu nebo bahna slouží často jako metafory při zobrazování duševního znečištění i nejistot pozemského života, znečištěné říše sansáry. Na základě pojetí posmrtného života, včetně reinkarnace a víry, že přežití a prosperita komunity závisí na mystické ochraně předků se praktikují obřady pro usmíření mrtvých. Do Japonska se buddhismus šířil v polovině šestého století n. l. a začal mít podstatný vliv na sociální i kulturní život země. Šintoistická božstva kami byla začleněna do systému buddhistické nauky. náhled|190x190pixelů|Očista (misogi) pod vodopádem Tsubaki Jinja
Očistné obřady Velký důraz byl v japonské společnosti kladen na rituální čistotu a dodržování tabu. Zlu (smrt, nemoc nebo živelná katastrofa) bylo třeba zabránit v šíření. Od lidí, kteří přišli do kontaktu s tímto zlem byl vyžadován půst. Například příbuzní zemřelého dodržovali půst deset dnů, pak bylo tělo pohřbeno. Pojem půst měl široký význam. Na základě textů v čínských kronikách říše Wej lze zjistit, že před vyplutím na moře bylo zakázáno česat se a mýt. Bylo zapovězeno jíst maso a stýkat se s ženou. Půst sloužil nejen jako následné očištění, ale také jako prevence před možným zlem. Byla prováděna rituální očista, jejíž obřady se zachovaly i do pozdější doby. Očistu prováděl například mnich, který máváním dřevěné hůlky, pokryté proužky papíru. Rozstřikoval vodu a tak symbolicky očišťoval osobu, předmět nebo místo. Koupel v mořské slané vodě byla považována také za přínosnou, vhodná byla „očista“ v řece nebo pod vodopádem. Před vstupem do svatyně si každý musel omýt ruce. Nečisté místo bylo možné posypat také solí.
Historie
Kořeny pojetí rituální nečistoty lze nalézt v popisu každodenního života obyvatel japonských ostrovů v čínských kronikách říše Wej sepsaných v roce 295 našeho letopočtu. Například v úvodu popisu zvyků obyvatel říše je zmiňována jejich víra v „zázračnou moc“ tetování, která měla sloužit k ochraně před nebezpečím. Jako důležitý, lze zařadit text o vodě jako prostředku rituální očisty, který se objevuje nejen v asijském, ale i evropském kulturním světě. V nejstarší japonské kronice Kodžiki vstupoval Izanagi do očistné koupele, aby ze sebe smyl vše nečisté. náhled|190x190pixelů|Tradiční šintoistický obřad Čistotu jako politickou a náboženskou hodnotu a zároveň jako model nového systému vlády prosazovali císař Temmu a jeho následovnice císařovna Džitó během období Asuka. Na základě čínského modelu byla postupně vytvářena centrální správa a soustava soudů (státní zřízení ricurjó). Společnost byla rozdělena a organizována na základě zaměstnání.
Japonský císařský titul tennó [japonsky 天皇], v překladu „nebeský vládce“ odkazuje na původ vycházející od bohyně slunce. „Božský původ“ císaře byl vyjadřován prostřednictvím stavu čistoty, který jej odlišoval a odděloval od ostatních lidí. Smrt císaře způsobila podstatné znečištění. Například úmrtí císaře, předcházející období Nara vedlo ke stěhování hlavního města. Císařský dvůr i vysoce postavení úředníci se snažili vyhnout znečištění smrtí. Při inauguraci nového císaře se konala velká očista (óhare), která představovala uvedení země „do pořádku“.
Koncept znečištění se rozšířil s upevňováním buddhismu během období Heian a výrazně ovlivnil život na císařském dvoře, dvorní šlechty i způsob života v zemi. Rozšíření buddhismu ovlivnilo i způsob pohřbívání. Ustoupilo pohřbívání do hrobů a rozšířilo se pohřbívání žehem.
V tomto období se stal nečistým každý, kdo přišel do kontaktu s mrtvým tělem nebo místem úmrtí. Třicet dnů trávil v ústraní, aby nikoho „nenakazil“. Žena „znečištěná“ porodem zůstávala v ústraní jeden týden. Rituální nečistotou byli „postiženi“ nemocní, nakažení leprou nebo umírající. Pro vyšší společenské vrstvy bylo nedůstojné, aby člen domácnosti zemřel v domě. Nemocní byli přenášeni na břehy řek do hospiců (japonsky 施薬院, hiden‘in nebo sejakuin) nebo poblíž chrámů. Na otevřených prostranstvích a v blízkosti vodních toků nebylo možné se nakazit rituální nečistotou, na rozdíl od uzavřených soukromých budov.
Rituální nečistota měla v tomto období různé podoby. Po velkých požárech vzniklo znečištění ohněm (japonsky 消防穢, šóbó-e). Také jakýkoli zločin způsobil znečištění zločinem (japonsky 罪穢, cumi-e).