Automobilové závody typu Grand Prix uskutečněné v letech 1930 až 1949 na Masarykově okruhu se jezdily pod různými názvy. Zprvu to byly závody Masarykův okruh (1930–1934), potom Velká cena Masarykova (1935, 1937) a nakonec v roce 1949 Velká cena Československa.
Vznik a vývoj okruhu náhled|309x309pixelů|Masarykův okruh (1930–1937)
1930–1937 Původní trať vznikla v roce 1930 na trase Bosonohy – Nový Lískovec – Pisárky – Kohoutovice – Žebětín – Ostrovačice – Popůvky – Veselka – Bosonohy a jedno kolo měřilo 29,194 km. Okruh, který byl sestaven ze tří veřejně používaných silnic, dokázali dělníci zbudovat za necelého půl roku. Výstavba stála téměř šest milionů korun československých a finanční záštitu nad stavbou převzala prezidentská kancelář. Při tvorbě okruhu se autoři inspirovali především německým Nürburgringem. Významnou iniciátorkou myšlenky brněnského okruhu byla Eliška Junková, legendární automobilová jezdkyně, kterou postihla právě na Nürburgringu osobní tragédie, když na něm smrtelně havaroval její manžel Čeněk Junek. Byla členkou organizačního výboru a jejím úkolem bylo mj. získávat nejlepší jezdce pro start na brněnském okruhu. Masarykův okruh se v předválečných letech jezdil na „levou ruku“ (proti směru hodinových ručiček). Měl 60 levých a 68 pravých zatáček. Celkový výškový rozdíl činil 240 m, max. stoupání 7% a max. klesání 9,5%. Cena okruhu s úpravami okolí se vyšplhala na 12 miliónů Kč. Svůj název dostal po tehdejším československém prezidentu Masarykovi, který stavbu finančně podpořil, a okruh potom nesl jeho jméno.
Závody vždy pořádal Československý automobilový klub pro Moravu a Slezsko (ČAMS) z Brna. A vlastně mnoho nechybělo a závod by se nekonal. Žádost ČAMS o povolení stavby okruhu tehdejší vedení Autoklubu Republiky Československé (AKRČs) v Praze (!) nedoporučilo. Přestože se podařilo „nedoporučení“ později překonat a povolení získat, byly tak odstartovány napjaté vztahy mezi Brnem a Prahou trvající přes půl století. Jediný oprávněný zástupce za ČSR v mezinárodní automobilové federaci AIACR (nyní FIA) byl AKRČs, který měl kompetence a mohl by uspořádat Grand Prix (Velkou cenu) Československa. Ale AKRČs k tomu neměl vhodnou trať. ČAMS sice trať měl, ale byl až „dvojkou“, a tak mohl pořádat „jen“ závod Masarykův okruh, později Velkou cenu Masarykovu.
V roce 1936 se závod kvůli organizačním problémům nekonal, neuskutečnil se už ani 8. ročník, původně plánovaný na 25. září 1938 (všeobecná mobilizace, mnichovská dohoda).
1949–1950 V roce 1949 prošel okruh zásadní změnou, byl výrazně zkrácen. Byla vynechána část mezi Žebětínem, Ostrovačicemi a Popůvkami až k Veselce. Byla tedy vyřazena i divácky atraktivní část ostrovačických serpentin, ale hlavně zmizely některé nebezpečné a úzké úseky v lesích. Okruh v nové podobě měl délku 17,8 km, došlo tedy ke zkrácení o 40%. Měl 35 zatáček vlevo, 38 vpravo a výškový rozdíl činil 171 m. Nově vedla trať z Veselky k Žebětínu, kde byla postavena nová asfaltová silnice. Převážně vedl po asfaltu a betonu, jen několik úseků bylo dlážděných.
Druhou neméně významnou změnou byla skutečnost, že se změnil směr jízdy na jízdu ve směru hodinových ručiček, tj. opačným směrem než se jezdilo před válkou. Místo startu a cíle zůstalo v původním prostoru. Po startu a průjezdu Bosonohami vedla trať rychlou rovinkou k Veselce, kde odbočovala o 90° na sever k Žebětínu, tam se opět stočila východním směrem na původní trať. Od přetnutí "staré dálnice" trať stoupala obtížnými zatáčkami až ke kohoutovické hájence. Odtud trať opět klesala průjezdem Kohoutovicemi, Libušiným údolím až do Pisárek. Ostrou zatáčkou o 90° začala stoupat jižním směrem k Novému Lískovci. Po průjezdu obcí se stočila západním směrem po státní silnici Brno–Praha přes "ďolík" a přejezd horizontu dovedla závodníky do prostoru startu a cíle.
Poprvé byl závod nazván jako Velká cena Československa uspořádaná Autoklubem Republiky Československé (AKRČs) a bývá označován jako největší závod celých dějin Masarykova okruhu. Ročník 1949 zůstává jediným mezinárodně uznávaným závodem vozů Formule 1 na našem území a jedinou skutečnou Velkou cenou Československa monopostů. V roce 1950 se závod Velká cena Československa konal 24. září 1950, ale zahraniční jezdci nebyli pozváni. V kategorii závodních vozů (bez rozdílu objemu válců) zvítězil Václav Hovorka na Uhrově Maserati 6CM 1500 s kompresorem před Brunem Sojkou na monopostu Tatra 607 a Václavem Bobkem na Škoda 1100 Supersport s kompresorem. V roce 1951 se závod nekonal a od roku 1952 se v Brně jezdil Závod družby národů.
Jezdci a jejich vozy
Jezdci
Do Brna se od 1. ročníku sjížděla evropská, závodnická elita. Prvními vítězi na Masarykově okruhu v roce 1930 byli Němci Heinrich–Joachim von Morgen a Hermann zu Leiningen na voze Bugatti Type 35C. H.–J. von Morgen sice odstartoval na Bugatti 35B (st. č. 28), ale do cíle dojel na slabším Bugatti 35C Leiningena (st. č. 30). Propozice tuto záměnu v průběhu závodu umožňovaly. O rok později von Morgen dojel s Bugatti Type 51 na 3. místě.
Nejslavnějším účastníkem byl bezesporu Louis Chiron, trojnásobný vítěz z let 1931–1933. V letech 1931–2 zvítězil na voze Bugatti Type 51 a v roce 1933 na voze Alfa Romeo Tipo B/P3. Vítězný brněnský hattrick 1931–1933 mu zajistil nejenom na Brněnsku ale i v českých zemích nesmrtelnost, ta se ostatně projevila v úsloví, které se právě od roku 1933 začalo používat: „Jedeš jako Širón“. V roce 1935 dojel těsně jako 3., o 4 vteřiny za Nuvolarim.
Od roku 1934, po nástupu stříbrných šípů Mercedes a Auto Union, vítězili němečtí jezdci. Hvězdou byl Rudolf Caracciola, trojnásobný mistr Evropy v závodech automobilů (1935, 1937–1938) a trojnásobný mistr Evropy v závodech automobilů do vrchu, ve sportovních vozech (1930–31) a v závodních vozech 1932. Ten v Brně startoval celkem 5x, ale zvítězil se mu podařilo až v posledním předválečném ročníku (1937) na voze Mercedes–Benz W 125, což je jediné vítězství Mercedesů v Brně. Druhý v tomto závodě na stejném typu skončil Manfred von Brauchitsch. Toho roku dosáhl Caracciola v závodě průměrné rychlosti 138,4 km/h a zajel i nejrychlejší kolo závodu, když 6. kolo ujel za 11:59,3 min tj. 145,8 km/h. Oba tyto výkony jsou rekordy předválečné historie Masarykova okruhu. Úspěšnější v počtu vítězství na brněnském okruhu byla značka Auto Union. Na voze Auto Union Type A zvítězil v roce 1934 "král vrchů" Hans Stuck von Villiez, dvojnásobný mistr Evropy v závodech automobilů do vrchu v letech 1930 (závodní vozy) a 1932 (sportovní vozy). V roce 1935 jej v "galerii" úspěchů vozů Auto Union doplnil Bernd Rosemeyer na typu Auto Union Type B. Toto bylo Rosemeyerovo první vítězství v Grand Prix a také jeho vůbec první vítězství v závodním voze. V roce 1937 skončil Rosemeyer na 3. místě, když závod dokončil na voze Hermanna Müllera.
Hermann Müller, nekorunovaný mistr Evropy z roku 1939 (oficiální výsledky mistrovství kvůli válce nebyly vyhlášeny) v Brně startoval jen jednou a byl po polovině závodu vystřídán Rosemeyerem. Druhým nekorunovaným mistrem Evropy z roku 1939 byl Hermann Lang. Ten v Brně startoval 2× a nikdy nedojel. Jeho start v roce 1937 ukončila hrozivá havárie ve 4. kole, kdy Langův Mercedes dostal v pravotočivé zatáčce mezi Žebětínem a Ostrovačicemi smyk (poblíž dnešního automotodromu) a narazil v příkopu do skupiny diváků, stojících nezodpovědně u okraje závodní dráhy. 11 jich zranil, z toho dva tak těžce, že zemřeli na operačním stole brněnské nemocnice, dvěma dalším musely být amputovány dolní končetiny. To byla jedna z nejtěžších havárií na Masarykově okruhu v předválečné historii.
Nikdy v Brně (ve hlavní kategorii) nevyhrál italský závodník. Nejblíže tomu byl létající Mantovan Tazio Nuvolari, mistr Evropy 1932, hned při prvním závodě v roce 1930. Do posledního kola vjížděl na 1. místě s náskokem 4 minuty. O vítězství přišel u Bosonoh s přehřátým motorem bez vody (Alfa Romeo P2-30). Než se mu podařilo opatřit a doplnit vodu, předjeli ho von Morgen a Burggaller. V roce 1932 (Alfa Romeo 8C 2300 Monza) a 1934 (Maserati 6C-34) skončil 3. a v roce 1935 na 2. místě (Alfa Romeo 8C-35). I 29. září 1935 byl Tazio Nuvolari na pokraji svého prvního vítězství, ale v rozhodující chvíli se mu opět začal přehřívat motor a musel zastavit v depu doplnit vodu. Podle jiného zdroje mu ze zadní nápravy stříkal olej a musel zpomalit. Skončil druhý za Berndem Rosemeyerem těsně před dotírajícím Chironem. náhled|Farinova zatáčka (1984) Dalším slavným Italem, který závodil v Brně byl Luigi Fagioli, mistr Itálie z roku 1933. V roce 1932 s vozem Maserati 26M (8C 3000) obsadil 2. místo za Chironem a v roce 1933 2. místo zopakoval na voze Alfa Romeo Tipo B/P3 (opět za Chironem). Do třetice 2. místo obsadil i v roce 1934 na voze Mercedes-Benz W 25 (za Hansem Stuckem). Dosti smůly měl v Brně další Ital Achille Varzi, trojnásobný mistr Itálie. V roce 1931 na Bugatti T51 poškodil vůz při nárazu na dřevěný přechod trati už v 2. kole (před Novým Lískovcem) a skončil v klesání k Pisárkám, kde poškozený vůz odstavil. V roce 1932 po dvou kolech odstoupil kvůli zranění jednoho oka. V roce 1934 na Alfa Romeo Tipo B/P3 byl klasifikován na 5. místě. Pravou senzaci způsobil již v tréninku na závod v roce 1935. V programu pro diváky byla srovnávací tabulka, z níž se podle dosaženého času na jedno kolo dala určit průměrná rychlost, kterou daný vůz okruh projel. Tabulka byla sestavena i s rezervou takových časů, u kterých se předpokládalo, že je nikdo nemůže dosáhnout. To platilo do okamžiku, než vyjel na trať Varzi s Auto Unionem Typ B. Ten totiž zajel čas, který v tabulce vůbec nebyl! Ale v samotném závodě se Varzimu nedařilo, protože odpadl po 12. kole ze 17 pro poruchu převodovky na voze.
Jednoho vítězství dosáhl Guiseppe Farina, první mistr světa ve formuli 1 (1950). Ten v roce 1934 vyhrál slabší kategorii do 1,5 l (Voiturette) na voze Maserati 4CM. V této slabší kategorii zaznamenal 2 vítězství (1932–3) Němec Ernst Günther Burggaller, obě na voze Bugatti Type 51A. V roce 1930 dojel v hlavní kategorii Grand Prix na 2. místě s vozem Bugatti T35B. Farina se do Brna vrátil o 12 let později na Velkou cenu Československa 1949. Už v 1. kole došlo k havárii, která později dala jméno zatáčce, ve které k nehodě došlo. Ve stoupání ke Kohoutovicím, hned v první levé zatáčce Farina na voze Maserati 4CLT/48 nezvládl řízení, vyvrátil několik patníků a vjel s autem mezi diváky. Dvanáct jich těžce zranil, dva z nich zraněním podlehli. Zmatený Farina vylezl z vozu a dezorientován vběhl do dráhy přijíždějícímu Parnellovi, který sice intenzivně brzdil, ale nabral šokovaného Farinu na kapotu. Parnell také havaroval. Farina skončil se dvěma zlomenými žebry a pohmožděninami. Parnell si zlomil ruku. Od podzimu 2010 zatáčku – nazvanou jako Farinova – zdobí pomníček, který vybudovali místní motorističtí nadšenci. Na stejném místě ve 3. kole havaroval z vedoucí pozice siamský princ Bira, narazil do stromu, byl vymrštěn z vozu a zachytil se ve větvích. Ze stromu ale spadl hasič, který na něm seděl (tato historka se některými autory označuje za smyšlenou legendu).
Jedno vítězství zaznamenala Velká Británie. V roce 1949 zvítězil Angličan Peter Whitehead na Ferrari 125. Je to rovněž jediné vítězství vozu Ferrari, ale připočteme-li tomuto vítězství za úspěchy stáje Scuderia Ferrari, stoupne počet vítězství na dvě. V roce 1933 zvítězil Chiron za stáj Scuderia Ferrari. Enzo Ferrari resp. jeho stáj v 30. letech závodila s vozy Alfa Romeo.
Značky