Whitesnake byla anglická rocková skupina založená v Londýně v roce 1978. Původně vznikla jako doprovodná kapela zpěváka Davida Coverdalea, který krátce předtím opustil Deep Purple. Ačkoliv se brzy vyvinula v samostatnou formaci, Coverdale zůstal jejím jediným stálým členem po celou dobu existence.
Po vydání EP Snakebite v roce 1978 následovala alba Trouble (1978) a Lovehunter (1979), která obsahovala koncertní stálice jako „Ain't No Love in the Heart of the City“ a „Walking in the Shadow of the Blues“. Skupina si postupně získala popularitu ve Spojeném království, Evropě i Japonsku. Alba Ready an' Willing (1980), Live... in the Heart of the City (1980), Come an' Get It (1981) a Saints & Sinners (1982) se všechna dostala do top 10 britského albového žebříčku.
V polovině 80. let se Coverdale zaměřil na americký trh, kde byla kapela dosud méně známá. S podporou amerického labelu Geffen Records vydali Whitesnake v roce 1984 album Slide It In a zaznamenali větší úspěch díky hitům „Love Ain't No Stranger“ a „Slow an' Easy“, přičemž jim pomohla i masivní rotace na MTV. Průlom přišel v roce 1987 s albem Whitesnake (v Británii pod názvem 1987), které se stalo jejich největším komerčním úspěchem — v USA se prodalo přes osm milionů kopií. Album přineslo hity „Here I Go Again“, „Is This Love“ a „Still of the Night“. Skupina tehdy přijala modernější vizuální styl inspirovaný losangeleskou glam metalovou scénou.
Po albu Slip of the Tongue (1989) se Coverdale dočasně stáhl z hudební scény. Kromě několika krátkodobých návratů při příležitosti vydání Greatest Hits (1994) a Restless Heart (1997) byla kapela až do roku 2003 převážně nečinná. Poté Coverdale složil novou sestavu k oslavě 25. výročí kapely. Od té doby Whitesnake vydali čtyři další studiová alba — Good to Be Bad (2008), Forevermore (2011), The Purple Album (2015) a Flesh & Blood (2019) — a intenzivně koncertovali po celém světě.
Zatímco raná tvorba Whitesnake bývá označována jako blues rock, v polovině 80. let se kapela přiklonila ke komerčně přístupnějšímu hard rocku. Texty písní se často věnují tématům lásky a sexu a bývají plné dvojsmyslů. Whitesnake byli během své kariéry nominováni na několik ocenění, včetně Brit Awards za nejlepší britskou skupinu v roce 1988, a bývají pravidelně uváděni na seznamech nejlepších hardrockových kapel všech dob, například od VH1 nebo časopisu Rolling Stone.
Historie
Začátek sólové kariéry Coverdalea (1976–1977) V polovině roku 1976 se skupina Deep Purple rozpadla a zpěvák David Coverdale se rozhodl pro sólovou kariéru. Okamžitě začal nahrávat své sólové debutové album, které vyšlo v květnu 1977 pod názvem White Snake. A následně se rozhodl vydat další album a v březnu 1978 vydal druhé sólové album Northwinds. Alba kombinovala prvky bluesu, soulu a funku, protože Coverdale se chtěl distancovat od rockového zvuku, který připomínal Deep Purple.
Založení skupiny a Snakebite (1977–1978) Coverdale se rozhodl pro založení doprovodné skupiny na turné právě na podporu druhého alba Northwinds. Na obou albech hrál kytarista Mick Moody, kterého Coverdale poznal koncem 60. let. Moody se jako první připojil k Coverdaleově doprovodné kapele, kterou sestavoval v Londýně. Jak uvedl Coverdale: „Whitesnake byli ve skutečnosti vytvořeni, aby podpořili Northwinds na jednorázovém propagačním turné“. Moody navrhl přivést druhého kytaristu, přičemž místo nakonec získal Bernie Marsden, který měl zkušenosti z kapel UFO a Paice, Ashton & Lord. Poté Mardsen s kapelou se podařilo naverbovat basistu Neila Murrayho a sestavu skupiny doplnili bubeník Dave "Duck" Dowle a klávesista Brian Johnson. Dalšími původními kandidáty do skupiny byli bubeníci Cozy Powell a Dave Holland, a kytarista Mel Galley.
Skupina pod jménem David Coverdale's Whitesnake. Coverdale původně chtěl, aby se skupina jmenovala jednoduše Whitesnake, ale byl nucen použít své vlastní jméno, protože stále mělo nějaký vliv jako bývalý hlavní zpěvák Deep Purple.
Po dokončení malého klubového turné po Spojeném království se kapela přestěhovala na zkušební místo v londýnském West Endu, aby začala psát nové písně. Brzy upoutali pozornost EMI International, který chtěl skupinu podepsat.
Podle Marsdena však jeho nadřízení nebyli připraveni vydat celé album. V dubnu 1978, tak skupina vstoupila do londýnského Central Recorders Studio, aby nahrála EP. V tomto okamžiku byl původní klávesista Brian Johnson nahrazen Petem Solleym. Na produkci byl vybrán Martin Birch, který s Coverdalem spolupracoval během jeho působení v Deep Purple.
Výsledná nahrávka Snakebite byla vydána v červnu 1978. V Evropě bylo EP zkombinováno se čtyřmi skladbami od Coverdaleovi druhého alba Northwinds a vzniklo tak plnohodnotné album. Nahrávka obsahovala zpomalený cover Bobbyho Blanda 'Ain't No Love in the Heart of the City', který původně skupina používala ke konkurzům na baskytaristy. Zatímco píseň byla zahrnuta pouze proto, že skupina měla málo písní, skladba se později stala populární živou základnou na koncertech Whitesnake, přičemž Coverdale ji nazval „národní hymnou sboru Whitesnake“, odkazující na publikum skupiny. Snakebite se umístil v britském žebříčku na 61. místě a kapela získala řádnou smlouvu od EMI.
Trouble, Lovehunter a Ready an' Willing (1978–1980) V červenci 1978 se skupina, už pod názvem Whitesnake vstoupila znovu do Central Recorders v Londýně, aby začala pracovat na svém pořádném debutovém studiovém albu, který opět produkoval Martin Birch. Nahrávání a mixování alba trvalo pouhých deset dní. Klávesové party Petea Solleyho byly na poslední chvíli kompletně nahrazeny Coverdaleovým bývalým kolegou a přítelem z Deep Purple Jonem Lordem, který po dlouhém přemlouvání od Coverdalea souhlasil s připojením k Whitesnake.
Whitesnake vydal v říjnu 1978 debutové album Trouble, které se umístilo v britském žebříčku na 50. místě. Po vydání Trouble následovalo 18denní turné na podporu alba po Velké Británii. Poslední show v Hammersmith Odeon v Londýně byla nahrána a vydána v Japonsku jako Live at Hammersmith. Podle Coverdale to bylo provedeno proto, aby uklidnili japonské promotéry, kteří údajně odmítli rezervovat Whitesnake bez nějaké živé nahrávky. náhled|321x321pixelů|Whitesnake v roce 1980 na Reading Rock Festival. V únoru 1979 skupina se vydala na evropské turné, které začalo v Německu. V dubnu 1979 Whitesnake začal nahrávat své druhé album znovu s Martinem Birchem a kapela zaměstnala Rolling Stones Mobile Studio k nahrávání. Marsden později popsal výslednou desku jako „přechodné album“, kde kapela skutečně začala „kvést“ a najít své pevné základy. Album také obsahovalo živou verzi 'Walking in the Shadow of the Blues' o které Coverdale cítil, že „skutečně shrnuje můj hudební přístup té doby“.
Před vydáním alba byl bubeník Dave "Duck" Dowle nahrazen Coverdalovým a Lordovým bývalým spoluhráčem z Deep Purple bubeníkem Ianem Paicem. Coverdale tvrdil, že Dowleův chybějící výkon na albu a neochota „přijmout konstruktivní kritiku“ vedly k jeho propuštění. Marsden mezitím tvrdil, že Dowle odešel, protože se mu nelíbilo být daleko od své rodiny. Myšlenka Paiceho znovu nahrát Dowleovy bicí party byla zvažována, ale nakonec byla vedením kapely zamítnuta kvůli údajným nákladům. Paiceovo připojení k Whitesnake, také podnítil spekulace britského hudebního tisku o Coverdaleovi, že uspořádal shledání Deep Purple, což popřel. Coverdale později poznamenal, že vstup Paice do kapely cítil jako „skutečný začátek Whitesnake“, kde všichni členové „předváděli absolutně nejlepší výkony“ a „inspirovali ze sebe to nejlepší“.
Druhé album Whitesnake vyšlo v říjnu 1979 pod názvem Lovehunter a dosáhlo v britském žebříčku na 29. místo. Album dostalo pozitivní kritiky, ale obal alba zobrazující nahou ženu obkročmo nad obřím hadem, vyvolal určitou kontroverzi, když byla deska vydána. Whitesnake již obdržel kritiku od britského hudebního tisku za jejich údajné sexistické texty. Obal pro Lovehunter byl údajně vytvořen, aby „jen naštval [kritiky] ještě víc“. V Severní Americe byla na obálce umístěna nálepka, která měla zakrýt ženské hýždě, zatímco v Argentině byla kresba přebalu upravena tak, že žena měla na sobě bikiny s drátěným řetízkem. Nicméně Whitesnake pár dní po vydání alba zahájili doprovodné turné ve Velké Británii, po kterém následovala data v Evropě.
V prosince 1979 po dokončení Lovehunter Tour, Whitesnake okamžitě začali pracovat na svém třetím albu s Martinem Birchem. Koncem května 1980 vyšlo třetí album Ready an' Willing, které se umístilo v britském žebříčku na 6. místě a získalo pozitivní ohlas. Také je to první album kapely, které se umístilo v americkém žebříčku Billboard 200 na 90. místě. Úspěchu alba pomohl hlavní singl 'Fool for your Loving', která se umístil v britské hitparádě na 13. místě a v americké hitparádě Billboard Hot 100 na 53. místě. Následně třetí album získalo ve Spojeném království zlaté album, kde se prodalo přes 100 tisíc kopií.
Whitesnake se vydal na propagační americké turné s předkapelou Jethro Tull. Později téhož roku podpořili AC/DC po evropském turné. S výhodou hitového singlu začalo publikum Whitesnake ve Spojeném království velmi růst. Skupina, tak nahrála a vydala živé dvojalbum Live... in the Heart of the City. Nahrávka kombinovala nový materiál nahraný v červnu 1980 v Hammersmith Odeon s dříve vydaným albem Live at Hammersmith. Živé album Live... in the Heart of the City se ukázalo být ještě větším úspěchem než Ready an' Willing a v britském žebříčku dosáhla 5. místa. Prodalo se 300 000 kopií, a později se stalo platinovým albem.
Come an' Get It (1981–1982) Začátkem roku 1981 začali Whitesnake nahrávat své čtvrté studiové album s producentem Martinem Birchem ve studiu Ringo Starra ve Startling Studios. Po úspěšných albech Ready an' Willing a Live... in the Heart of the City, Whitesnake vycházel na vrchol a atmosféru ve studiu popsal Coverdale jako „skvělou“ a „pozitivní“. Skupina vydala v dubnu 1981 čtvrté album s názvem Come an' Get It díky umístění v sedmi zemích světa dosáhli na 2. místě v britském žebříčku. Ve Velké Británii a Japonsku se prodalo 100 tisíc kopií alba a získalo status zlatých alb. Hlavní singl 'Don't Break My Heart Again', která se umístil v britské hitparádě na 17. místě. Coverdale později označil nahrávku za své oblíbené album z prvních let kapely a uvedl: „I když jsme na každém albu měli několik skvělých písní, nemám pocit, že jsme se dostali tak blízko jako na Come an' Get It, pokud jde o konzistenci.
Pár dní po vydání alba Whitesnake zahájili doprovodné turné k Come an' Get It. Během turné skupina vystoupila pětkrát v Hammersmith Odeon a osm vystoupení v Japonsku. V červenci také hráli v USA, kde podpořili Judas Priest s Iron Maiden. Na festivalu Monsters of Rock v Castle Donington v roce 1981 byli Whitesnake předkapela headlinerů AC/DC. Turné Come an' Get It Tour trvalo přibližně pět měsíců.
Finanční potíže, dočasná pauza a Saints & Sinners (1982–1983) Koncem roku 1981 se Coverdale stáhl do malé vily v jižním Portugalsku, aby začal psát další album skupiny. Po návratu do Anglie se on a zbytek Whitesnake sešli v Londýně, aby zahájili zkoušky. Nicméně, jak Coverdale později vysvětlil: „Nebyla tam ta 'jiskra', která byla obvykle v docházce. Bylo cítit větší úsilí tam být.“ Moody později uvedl, že do konce roku 1981 byla kapela unavená, částečně z „příliš mnoha pozdních nocí, příliš mnoho párty“. Ve snaze pozvednout jejich kolektivní náladu se Whitesnake vrátili na hrad Clearwell v Gloucestershire, kde nahráli album Lovehunter. Ačkoli morálka stále zůstávala nízká, skupina byla schopna nahrát základní skladby pro své další album s producentem Guye Bidmeada později se připojil zpět Martin Birch.