Vangovití (Vangidae) představují starosvětskou čeleď pěvců, jejíž zástupci se široce rozrůznili na Madagaskaru. Místní vangy se svou velikostí pohybují od zhruba 13 cm do více než 30 cm a nápadně se liší i tvarem zobáků; například vanga srpozobá (Falculea palliata) má úzký, až 70 mm dlouhý a dolů zahnutý zobák, vanga přílbová (Euryceros prevostii) zase vyniká mohutným zobákem modrého zbarvení. Vangy tak – podobně jako známější „Darwinovy pěnkavy“ – poskytují příklad ostrovní adaptivní radiace, tedy vyštěpení rozmanitých forem obsazujících prázdné ekologické niky izolovaných ostrovních stanovišť.
Rozmanitost forem komplikovala i systematiku vangovitých, řada jejich dnešních druhů před nástupem molekulární fylogenetiky spadala do jiných ptačích čeledí. Současný systém k vangovitým přidružuje i několik rodů, jejichž zástupci se podobají ťuhýkům a žijí v subsaharské Africe a jižní, východní a jihovýchodní Asii. V rámci nich se skupina madagaskarských vangovitých evolučně odvozuje.
Vangovití se živí především hmyzem, někteří loví i menší obratlovce, případně se přiživují plody. Způsob získávání potravy závisí na tvaru zobáku. Rozmnožovací systémy se zakládají na monogamním páru, u některých druhů jsou však složitější, a v případě vangy srpozobé se s jedinou samicí dokonce páří větší množství samců. Několik druhů v důsledku ztráty biotopů patří mezi obecně ohrožené.
Systematika Coby popisná autorita čeledi vangovitých (Vangidae) se uvádí anglický ornitolog William John Swainson (1831), jenž v monografii Fauna Boreali-americana operuje s termínem „Vangae“. Swainson však toto pojmenování použil nejspíše ve smyslu prostého množného čísla a nikoli ve smyslu samostatného vyššího taxonu. Stejné nedorozumění se objevuje i u některých dalších ptačích čeledí, jako jsou čagrovití (Malaconotidae) či pitovití (Pittidae). Francouzský ornitolog Jean Théodore Delacour operoval s vangami jako samostatnou čeledí v roce 1932, kdy pro ně užil francouzské jméno „Vangides“, do korektní latinizované podoby převedené ornitologem A. L. Randem o čtyři roky později.
Systematické zařazení současných zástupců vangovitých bylo historicky značně proměnlivé a vymezení této diverzifikované skupiny pomohly pečlivě osvětlit až molekulárně-fylogenetické analýzy. Vangovití představují ukázku rozsáhlé adaptivní radiace na ostrově Madagaskar a tvoří ucelenou, monofyletickou skupinu. Situaci nicméně komplikuje skutečnost, že tento madagaskarský klad, tedy vangovití v užším smyslu, vystupuje jako blízce příbuzný vůči liniím žijícím v pevninské Africe a Asii.
Co se týče madagaskarských forem, srovnání mtDNA z roku 2001 potvrdilo začlenění monotypického rodu Tylas v rámci vangovitých, zatímco přírodovědci ve 20. století jej sdružovali i v rámci bulbulovitých (Pycnonotidae), žluvovitých (Oriolidae), drozdovitých (Turdidae) nebo špačkovitých (Sturnidae). Tatáž práce odhalila, že se v rámci vangovitých odvětvují i pěvky rodu Newtonia, předtím řazené do sběrné skupiny pěnicovitých (Sylviidae) či lejskovitých (Muscicapidae). Pěvky mohou ve skutečnosti představovat bazální linii madagaskarských vang. Studie z roku 2008 mezi vangovité jednoznačně zařadila i monotypický rod Mystacornis, původně klasifikovaný v rámci sběrné skupiny timáliovitých (Timaliidae). Mezi vangovité je dále řazen např. i monotypický rod Pseudobias s původním umístěním v rámci lesknáčkovitých (Platysteiridae); či rod Hypositta, někdy řazený v rámci sýkorovitých (Paridae) či vlastní čeledi Hyposittidae.
Mezi africko-asijské zástupce vangovitých patří rody Bias, Hemipus, Megabyas, Philentoma, Tephrodornis a Prionops, historicky opět sdružované napříč rozličnými ptačími skupinami, včetně čeledí Platysteiridae (Bias, Megabyas), Malaconotidae (Prionops, ale i Bias a Megabyas), samostatné čeledi Prionopidae (Prionops, ale i Philentoma, Tephrodornis) či Monarchidae, resp. Campephagidae (Philentoma, Tephrodornis, Hemipus), nebo klasifikovány jako incertae sedis (Philentoma, Tephrodornis). Vzájemné příbuzenské vazby zůstávají nejisté s ohledem na rod Philentoma, jenž může, ale nemusí vystupovat jako sesterský vůči madagaskarským vangám. Aby byl jednoznačně zachován monofyletismus všech uznávaných taxonů, jak velí principy kladistiky, je nutné buď všechny zařadit v rámci rozšířené čeledi Vangidae, anebo pro rody žijící mimo Madagaskar vymezit větší množství samostatných čeledí. Databáze IOC World Bird List se k dubnu 2024 přiklání k první variantě a operuje tak s čeledí Vangidae v širším smyslu, jež zahrnuje všechny výše zmíněné rody.
Následující abecední přehled rodů je aktuální k dubnu 2024 (IOC World Bird List, v14.1). Rody, které nespadají mezi vangovité v užším smyslu, tj. mezi monofyletickou madagaskarskou skupinu (podčeleď Vanginae), jsou označeny hvězdičkou (*) za jejich popisnou autoritou. Příbuzenské vztahy mezi rody však zůstávaly ještě kolem roku 2020 nejasné, i kvůli rychlé evoluci madagaskarských vang.
rod Artamella Sclater, 1924 – vanga (monotypický) rod Bias Lesson, 1830* – lesknáček (monotypický; může vystupovat v rámci podčeledi Tephrodornithinae) rod Calicalicus Bonaparte, 1854 – vanga rod Cyanolanius Bonaparte, 1854 – vanga rod Euryceros Lesson, 1831 – vanga (monotypický) rod Falculea Geoffroy Saint-Hilaire, 1836 – vanga (monotypický) rod Hemipus Hodgson, 1845* – suříkovec (může vystupovat v rámci podčeledi Tephrodornithinae) rod Hypositta A. Newton, 1881 – vanga (monotypický) rod Leptopterus Bonaparte, 1854 – vanga (monotypický) rod Megabyas J. Verreaux & E. Verreaux, 1855* – lesknáček (monotypický; může vystupovat v rámci podčeledi Tephrodornithinae) rod Mystacornis Sharpe, 1870 – timálie (monotypický) rod Newtonia Schlegel, 1867 – pěvka rod Oriolia Geoffroy Saint-Hilaire, 1838 – vanga (monotypický) rod Philentoma Eyton, 1845* – stromovníček (může vystupovat v rámci podčeledi Philentominae) rod Prionops Vieillot, 1816* – přílbovník (může vystupovat v rámci podčeledi Prionopinae) rod Pseudobias Sharpe, 1870 – lesknáček (monotypický) rod Schetba Lesson, 1830 – vanga (monotypický) rod Tephrodornis Swainson, 1832* – stromovníček (může vystupovat v rámci podčeledi Tephrodornithinae) rod Tylas Hartlaub, 1862 – vanga (monotypický) rod Vanga Vieillot, 1816 – vanga (monotypický) rod Xenopirostris Bonaparte, 1850 – vanga
Vangovití vystupují v rámci kladu korvidních zpěvných Malaconotoidea a jsou zřejmě blízce příbuzné čeledím lesknáčkovití (Platysteiridae) a čagrovití (Malaconotidae).
Popis vlevo|náhled|Vanga srpozobá (Falculea palliata) Vangovití představují značně různorodou ptačí skupinu. Obecně je lze charakterizovat jako malé až středně velké pěvce vejčitého tvaru těla, kteří se dále vyznačují středně dlouhými křídly a ocasem; mohutnou hlavou nesenou na masivním, krátkém krku; a krátkými, ale statnými končetinami. Pevninské druhy svým vzhledem vesměs připomínají jemněji stavěné ťuhýkovité (Laniidae). Jejich hlavu může zdobit výrazný hřebínek, jenž konkrétně vynesl jméno rodu přílbovníků, u nichž může měřit až 4,5 cm při celkové tělesné velikosti 16–26 cm. Chocholka se dále objevuje např. u afrického lesknáčka zpěvného (Bias musicus). náhled|Přílbovník chocholatý (Prionops plumatus) Zvlášť výrazná adaptivní radiace však proběhla u vangovitých z Madagaskaru, jež svým vzhledem nezřídka připomínají nepříbuzné formy. Rozdíly ve velikosti mezi nejmenším a největším zástupcem se v případě madagaskarských zástupců liší téměř o 250 %: zatímco vanga brhličí (Hypositta corallirostris) měří pouhých 13 cm, vanga srpozobá (Falculea palliata) může měřit až okolo 32 cm. Hmotnost se pohybuje od pouhých 10 g u pěvek po 100 g vangy přílbové (Euryceros prevostii). Svou rozmanitostí ve tvarech zobáků vangy představují analogii v tomto ohledu známějších „Darwinových pěnkav“ a v obou případech došlo k přetvoření zobáků na specializované nástroje sloužící k získávání potravy v určitých ekologických nikách. Zobáky jsou v takové situaci někdy připodobňované k různým typům lidských kleští využívaných ke konkrétním účelům. Například vanga hákozobá (Vanga curvirostris) vyniká robustním, hákovitým zobákem, jenž se dobře hodí pro lov větší kořisti. Zvlášť mohutný zobák má ke stejnému účelu i vanga přílbová, u níž dosahuje rozměrů asi 50×30 mm. Bočně zploštělý zobák rodu Xenopirostris se hodí k odtrhávání stromové kůry, zatímco až 70 mm dlouhý a dolů zahnutý zobák vangy srpozobé představuje ideální nástroj k propátrávání štěrbin. Menší druhy vang mívají méně specializovaný typ zobáku, jenž slouží k prostému sběru potravy z povrchu větví či kmenů stromů – mezi takové zástupce patří například vanga červenoocasá (Calicalicus madagascariensis), vanga červenoramenná (Calicalicus rufocarpalis), vanga modrá (Cyanolanius madagascarinus) či vanga brhličí. vlevo|náhled|Vanga modrá (Cyanolanius madagascarinus) Podobně, jako se různí tělesné proporce jednotlivých druhů, proměnlivé může být i jejich zbarvení. Opeření bývá šedé, černé, rezavé či modré, typicky se světlým spodkem těla. Některé druhy však mohou mít peří na celém těle v tmavých odstínech. Pohlavní dimorfismus se může, ale nemusí objevovat. Z pevninských druhů je pohlavně dimorfní například lesknáček zpěvný, kdy se opeření svrchních partií v případě samců pohybuje v leskle modro- až zelenočerných odstínech, ale samice mají hnědočernou hlavu a rezavohnědý hřbet, křídla a ocas. Stromovníček lejskovitý (Philentoma pyrhoptera) vykazuje hned dvě samčí barevné morfy. Naproti tomu stromovníček šedohnědý (Tephrodornis pondicerianus) se v případě obou pohlaví vyznačuje podobným, relativně fádním opeřením a nevýraznou obličejovou maskou. Co se týče madagaskarských forem, zhruba u nadpoloviční většiny z nich se objevuje pohlavní dvojtvárnost. Řada druhů má peří spíše v černo-bílých odstínech, někdy s červenými znaky. Pestřejší bývají spíše menší druhy, jako jsou vanga červenoramenná a červenoocasá, které se vyznačují černou náprsenkou, šedou hlavou a červenými znaky. Vanga modrá má, jak již jméno napovídá, peří v barvě ultramarinové modři. Hlavu může u některých zástupců zdobit oční kroužek: madagaskarské vangy stračí (Leptopterus chabert) jej mají netypicky modrý. Z kontinentálních druhů má oční kroužek např. většína přílbovníků, u nichž se pohybuje v žlutých, oranžových, červených nebo šedomodrých odstínech. Konečně, pestře zbarvený může být i zobák, jenž je například u vangy přílbové nápadně modrý. Některé vangy mohou mít výrazné černé zbarvení na vnitřní ploše zobáku, jmenovat lze vangu bělohlavou (Artamella viridis), vangu černobílou (Xenopirostris damii) nebo vangu srpozobou.
Výskyt vlevo|náhled|Suříkovec pruhokřídlý (Hemipus picatus), jeden z asijských zástupců vangovitých Kontinentální druhy vangovitých žijí v subsaharské Africe a dále od jižní po východní a jihovýchodní Asii včetně Malajského souostroví. Areál rozšíření zahrnuje i Cejlon. Rody Bias, Megabyas a Prionops obývají africký kontinent, zatímco rody Hemipus, Philentoma a Tephrodornis mají svůj areál rozšíření v Asii. Vangovití zřejmě původně pocházejí z Afriky, evoluční hypotézy následně předpokládají buďto migraci do Asie a poté na Madagaskar, nebo na Madagaskar a poté do Asie, nebo nezávisle do Asie a na Madagaskar. Rané linie spíše představují příklad úspěšné expanze nežli adaptivní radiace známé z Madagaskaru.