Filioque či spor o filioque je označení křesťanského teologické sporu ohledně dogmatu o trojjedinečnosti Boží (Svaté trojici), který se rozvinul v 8. století a nakonec v 11. století vedl k Velkému schizmatu, které církevní společenství definitivně rozdělilo na Západní a Východní církev. Spor o filioque měl však i politický rozměr v mocenském zápase mezi papežským primátem a Byzancí.DOSTÁLOVÁ, Růžena, Byzantská vzdělanost, Praha, Vyšehrad, 1990. . [dále jen Dostálová]. str. 267n.
Podstatou sporu bylo, zda Duch svatý pochází jen z Boha Otce (východní církev), nebo z Boha Otce i Božího Syna, tj. i z Ježíše Krista (západní církev). Součástí západní verze latinského textu nicejsko-konstantinopolského vyznání víry (kréda) bylo proto slovo Fīliōque znamenající „i Syna“ (tvar slova filius, „syn“ s příklonkou -que ve funkci spojky „a“ nebo „i“). Východní církev v tomto místě kréda Syna vynechávala a uváděla ἐκ μόνου τοῦ Πατρός ek monú tú Patros, „pouze z Otce“ (byzantský ritus užíval jako církevní jazyk řečtinu).
Kontext této formule latinsky zní: …(Credo) et in Spiritum Sanctum, Dominum et Vivificantem, qui ex Patre (Filioque) procedit, qui cum Patre et Filio simul adoratur et conglorificatur, qui locutus est per prophetas … a česky: … (Věřím) v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce (i Syna) vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků…
Historie Nový zákon přináší poselství, ale nikoli kompletní křesťanské učení. To vytvářeli křesťanští teologové v prvních staletích křesťanství zvaných patristika, podle církevních otců, jak se nazývali nejvýznačnější z nich. Jedna z nejdůležitějších a nejobtížnějších otázek bylo určit, jaká je podstata Ježíše Krista a Ducha svatého, kterého Nový zákon často zmiňuje. Aby se zachovala jednota křesťanství, byly po ediktu milánském (313) konány ekumenické koncily, na kterých se tyto otázky řešily a jejich závěry formulovaly v textu kréda.
Křesťanský svět kolem Středozemního moře byl na konci starověku rozdělen na pět patriárchátů tvořící tzv. pentarchii. V důsledku islámské expanze však v 8. století zůstala pod křesťanskou nadvládou jen oblast severního Středomoří, kde byl římský a konstantinopolský patriarchát. Zatímco římský patriarcha opíral svou prestiž (primát) o nástupnictví svatého Petra, konstantinopolský o prestiž a moc byzantských císařů a Konstantinopole jako Druhého Říma. Mocenské a prestižní postavení papeže se od druhé poloviny 8. století zlepšilo díky podpoře franských Karlovců, vytvoření Papežského státu a obnově římského císařství roku 800 (znovu jako svatá říše římská 962).
Vznik a význam formule Formule filioque se týká vycházení Ducha svatého. Podle původního znění nicejsko-konstantinopolského vyznání víry Duch svatý vychází z Otce („… který z Otce vychází…“). V rámci boje proti arianismu, který na křesťanském západě především díky ariánským Gótům přetrvával déle než na Východě a který snižoval význam osoby Syna uvnitř Trojice, se začalo tvrdit, že Duch svatý vychází nejen z Otce, ale i ze Syna. Hlavními prvními exponenty tohoto učení jsou Marius Victorinus († asi 362), který vypracoval teologii Ducha jako vzájemné lásky Otce a Syna, a sv. Hilarius z Poitiers († 367), který dodal, že se jedná i o vzájemný dar těchto dvou božských osob. Velký západní teolog, sv. Augustin († 430) pak tyto dva proudy spojil a tvrdil, že Duch vychází z Otce i Syna, nicméně že Otec je jeho fons principalis (hlavním pramenem, vychází z něj principaliter), a že vychází z Otce a Syna nikoli jako ze dvou pramenů, ale jako z jednoho jediného. Z Otce tedy vychází jako ze svého hlavního pramene, ze Syna pak jako z někoho, kdo má svůj samotný původ opět v Otci.
Vznik sporu o filioque Formuli filioque je možné nalézt v několika západních vyznáních víry (v pseudo-Atanášově či v toledském). Do západní formulace nicejsko-konstantinopolského vyznání se dostala pravděpodobně až v roce 675. Víru ve vycházení (lat. processio) „Ducha i ze Syna“ hájil již sv. Maxim Vyznavač († 662) v listu Marinovi z Kypru.
K velkému střetu s Východem, který tento dodatek k Nicejsko-konstantinopolskému vyznání víry neznal, došlo, když západní mniši v roce 807 zpívali krédo na Olivové hoře. Východní mniši se pohoršili a papež Lev III. tehdy odpověděl, že pravda vyjádřená formulí filioque je sice nepopiratelná, nicméně odmítl její připojení do kréda. Aby své výpovědi dodal vážnosti, umístil nad hrobem sv. Petra dvě desky s krédem, řeckou a latinskou, bez filioque. Přímo jako římskou či západní herezi označil filioque konstantinopolský patriarcha Fótios († 890) ve svém spise Kniha o mystagogii Ducha svatého.
Kritický okamžik nastal však až v roce 1014, kdy se římské papežství ocitlo v područí německých císařů. Jindřich II. přišel do Říma, dosadil papeže Benedikta VIII. a prosadil krédo tak, jak se recitovalo v jeho soukromé kapli, tedy s filioque. Od té doby se vsuvka filioque v západní církvi prosadila a stala se jedním z hlavních sporných a diskutovaných bodů mezi západní a východní církví.
Pravoslavné pojetí Vyznání víry (tzv. symbol víry) s nebo bez filioque vyjadřuje výrazně odlišné učení o Boží Trojici. Západní pojetí je naznačeno výše. Sv. Fótios ze strany křesťanského východu obviňuje západní církev z hereze (což potvrdil i velký sněm (r. 867; 1000 osob), který Fótios svolal, aby posoudil tuto otázku a další novoty zaváděné latiníky), neboť zavádí do Trojice dva principy (počátky), což je v rozporu s tradičním učením Otců, které se dá vyjádřit termínem monopatrismus – neboť a Patri solo (jen z Otce) všechno pochází.
Vycházení Ducha svatého z Otce je doloženo Kristovými slovy v Janově evangeliu (viz o tom Jan 14,16 a 26, hlavně však 15,26). Písmo svaté o vycházení Ducha svatého „i ze Syna“ nikde nic nepraví. Proč o tom Kristus nic neříká? Z pravoslavného hlediska je tedy vsuvka „filioque“ jakýmsi přídavkem k Božímu zjevení, což považuje pravoslavná teologie za nepřípustné.
Niceocařihradský symbol víry sestavili svatí otcové na prvním, Nikajském (v r. 325) a druhém, Konstantinopolském koncilu (381). Všeobecný sněm považují pravoslavní za nejvyšší pozemskou církevní autoritu. Následující sněmy už symbol neměnily, jen potvrzovaly platnost a nedotknutelnost Niceocařihradského symbolu víry a vylučovaly z Církve obecně každého, kdo by se odvážil něco ze symbolu ubírat nebo něco k němu přidávat. Proto je změna v symbolu víry provedená vsuvkou „filioque“ na západě z hlediska pravoslaví nelegální, nelegitimní a uvaluje na ty, kteří se jí odvážili a kdo takový symbol používají, klatbu svatých otců všeobecných sněmů.
Teologicky bylo filioque od sv. Fótia po všechny další doby v pravoslavné církvi sněmovně (v r. 867) vyhlášeno a obecně považováno za velice vážnou triadologickou herezi, neboť podle pravoslavných zavádí nepravdivé učení o svaté Trojici. Pravoslavná triadologie učí, že jediným zdrojem Božství a pramenem obou dalších Osob v Trojici je jediný Otec. Filoque podle názoru pravoslaví zavádí tzv. subordinaci – čili staví Ducha svatého níže než je Syn; zatímco Syn by měl jen jeden počátek a sám byl počátkem jiné Osoby Trojice, tak Duch svatý by měl dva počátky a sám by nebyl počátkem žádné Osoby. Takové učení se příčí učení svatých Otců prvního tisíciletí.
Při jednáních o unii mezi Konstantinopolí a Římem ve Florencii (1439, Florentská unie) byla probírána otázka, jak smířit pravoslavné učení s katolickým právě ohledně rozdílné nauky o Boží Trojici. Byla zkoumána možnost ztotožnit západní učení „filioque“ o Duchu svatém vycházejícím „i ze Syna“ s pravoslavným učením, které někdy říká, že Duch svatý může vycházet i „skrze Syna“ („skrze“ – řecké diá naznačuje, že nic nepřijímá od toho, čím prochází). Při sněmovních debatách, kdy katolická strana vysvětlila svůj věroučný výklad vsuvky filioque, se někteří pravoslavní přesvědčili o nesmiřitelnosti těchto dvou věroučných pohledů. Svatí Otcové, jejichž texty byly známy pravoslavným, zmiňující vycházení „Ducha skrze Syna“ měli dle kontextu na mysli nikoliv, že by Syn byl pramenem Osoby Ducha (tj. nikoliv vycházení hypostatické; hypostase = osoba), ale že Syn může posílat Ducha, který však hypostaticky vychází jen z Otce; čili ve smyslu posílání může Duch svatý vycházet i od Syna. Naopak katolíci na sněmu podle pravoslavných prokázali, že oni chápou filioque přesně v tom smyslu, který považují pravoslavní za heretický, čili jako dva počátky. Na sněmu v argumentaci za pravoslavné vynikl zvláště sv. Marek Efezský (Eugenikos), který o tom napsal argumentaci zvanou „sylogické kapitoly“.Sylogické kapitoly sv. Marka Efezského a další pojednání o filioque lze nalézt i zde: Orthodoxia.cz - Pravoslavná theologie
Učení o „filioque“ vedlo z pohledu pravoslavných k tomu, že se v katolickém učení prosadila subordinace Ducha svatého, což vedlo k prudkému poklesu úcty ke svatému Duchu v katolické církvi v druhém tisíciletí. Pravoslaví vnímají tento proces v souvislosti se vzrůstajícími ambicemi římského papeže, který jakoby v západní církvi začal zaujímat místo a atributy náležející v církvi Duchu svatému (např. neomylnost, jednotící princip apod.)
Z hlediska pravoslavné věrouky není možné žádné sjednocení s římskokatolickou církví, dokud tam nebude „filioque“ jednoznačně odmítnuto a odsouzeno jako blud.
Otázkou je, zda je legitimní měnit text kréda, jak jej stanovil Chalkedonský koncil (451), který toto vyznání potvrdil. Efezský koncil (431) jasně říká, že není možné krédo jakkoli měnit, něco přidávat či ubírat. Není však jasné, čeho přesně se tento zákaz týká, otázka přípustnosti navíc nevypovídá nic o pravověrnosti či mylnosti této vsuvky.
Jestliže kánony svatých sněmů zakazují Niceocařihradský symbol víry jakkoliv měnit, něco přidávat či ubírat, pak je jasné, že se to týká čehokoliv, co by někdo chtěl ze Symbolu ubrat nebo k němu přidat. A tedy i filioque.
Nedotknutelnost Symbolu stanovuje mj. 1. kánon šestého všeobecného sněmu, který je dlouhého rozsahu, a proto je níže vybráno pouze to, co se týká Niceocařihradského symbolu: