Možná hledáte: Vzkříšení nebo Ježíšovo vzkříšení Všeobecné vzkříšení neboli univerzální vzkříšení je víra ve vzkříšení mrtvých nebo vzkříšení z mrtvých (koiné: ἀνάστασις [τῶν] νεκρῶν, anastasis [ton] nekron; dosl: „vstávání mrtvých“), kterým by byla vzkříšena (přivedena zpět k životu) většina nebo všichni lidé, kteří zemřeli. Různé podoby tohoto pojetí lze nalézt v křesťanské, islámské, židovské, samaritánské a zoroastrijské eschatologii.
Rabínský judaismus a samaritánství Hlavní články: Nebe v judaismu, Židovská eschatologie, Šeol a Samaritánství
V hebrejské Bibli jsou tři výslovné příklady vzkříšení lidí z mrtvých: Prorok Eliáš se modlí a Bůh vzkřísí mladého chlapce ze smrti – Elíša vzkřísí syna Šunamitky – ; je to totéž dítě, jehož narození předpověděl – Tělo mrtvého muže, které bylo vhozeno do Elíšova hrobu, je vzkříšeno, když se tělo dotkne Elíšových kostí –
Zatímco v judaismu před rokem 200 př. n. l. neexistovala víra v osobní posmrtný život s odměnou nebo trestem, v pozdějším judaismu a samaritánství se věří, že Bůh Izraele jednoho dne v mesiášském věku dá spravedlivým teḥiyyat ha-metim („život mrtvým“) a ti budou žít navždy v budoucím světě (Olam Ha-Ba). Židé dnes tuto víru opírají o knihu Izajášovu (Yeshayahu), knihu Ezechielovu (Yeḥez'qel) a knihu Danielovu (Dani'el). Samaritáni ji zakládají pouze na pasáži zvané Haazinu v Samaritánském Pentateuchu, protože uznávají pouze Tóru a zbytek hebrejské Bible odmítají.
V období Druhého chrámu se v judaismu vyvinuly různé názory na vzkříšení. Koncept vzkříšení fyzického těla se objevuje ve 2. knize Makabejské, podle níž k němu dojde znovuvzkříšením těla.2 Makabejská 7.11, 7.28 Vzkříšení mrtvých se podrobně objevuje také v nekanonických knihách Henochových,1. Henoch 61.5, 61.2 v Apokalypse Baruchově2. Báruch 50.2, 51.5 a 2. knize Ezdrášově. Podle britského odborníka na starověký judaismus Philipa R. Daviese je v textech svitků od Mrtvého moře „jen málo nebo vůbec žádná jasná zmínka ... ani o nesmrtelnosti, ani o vzkříšení z mrtvých.“ Josefus i Nový zákon zaznamenávají, že saduceové v posmrtný život nevěřili,Josephus Starožitnosti 18.16; ; ; ; ale prameny se rozcházejí v názoru na víru farizeů. Nový zákon uvádí, že farizeové věřili ve vzkříšení, ale neupřesňuje, zda se to týkalo i těla, či nikoliv. Podle Josefuse, který byl sám farizejem, farizeové zastávali názor, že nesmrtelná je pouze duše a duše dobrých lidí se převtělí a „přejdou do jiných těl“, zatímco „duše zlých budou trpět věčným trestem.“Josefus Židovská válka 2.8.14; srov. Starožitnosti 8.14-15 Apoštol Pavel, který byl také farizejem,, řekl, že při vzkříšení to, co je „zaseto jako přirozené tělo, bude vzkříšeno jako tělo duchovní.“ Kniha jubileí se vztahuje pouze na vzkříšení duše nebo na obecnější představu nesmrtelné duše.Kniha jubileí 23.31 Judaistická tradice druhého chrámu v Kumránu zastávala názor, že dojde ke vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých, ale jen velmi dobrých a velmi špatných „Vzkříšení není univerzální. Je to osud velmi dobrých a velmi špatných, kteří jsou vzkříšeni za odměnu, respektive za trest. Daniel používá metaforu spánku a probuzení, aby naznačil přechod, který je v ...“ a pouze Židů. „Vzkříšení zde není všeobecné, ale týká se jen některých mrtvých. Spravedliví dosáhnou toho, co se označuje jako ,astrální nesmrtelnostʻ, to znamená, že se stanou jako nebeské hvězdy (12,3). Po tomto vzkříšení se nachází široce ...“The Expositor Samuel Cox, Sir William Robertson Nicoll, James Moffatt - 1884 „a aby jeho duše odpočívala na věky věků s těmi, kdo byli vyvoleni k věčnému životu.“ 3 X. Ačkoli tedy Židé pevně věřili ve vzkříšení mrtvých, nebylo to žádné všeobecné vzkříšení, které zastávali. O rozsahu vzkříšení v 2. knize Baruchově a 4. knize Ezdrášově se vedou diskuse. "2, s. 301. O názorech na vzkříšení, soud a budoucí svět ve 2. knize Baruchově a 4. knize Ezdrášově viz článek Johna J. Collinse v tomto svazku a Nickelsburg, Resurrection, s. 84-85, 138-140.LIED, Liv Ingeborg. The other lands of Israel: imaginations of the land in 2 Baruch, 2008 s. 189. „Jinými slovy, nejedná se o vzkříšení celého Izraele ani o univerzální vzkříšení lidstva (50-51). „První“ („staří“, „z ... ; srov. Charles, Apocalypse of Baruch, 55-56; Bogaert, Apocalypse de Baruch II, 66).“ „V Pavel argumentuje spíše didakticky než polemicky na obranu vzkříšení z mrtvých. V eschatologickém scénáři 1. Korintským 15 není, na rozdíl od 2. knihy Baruch, žádné všeobecné vzkříšení...“
Vzkříšení mrtvých je základní vírou Mišny, která byla sestavena v prvních staletích křesťanské éry. „Ten, kdo říká, že vzkříšení mrtvých je učení, které nevychází z Tóry. ... Vyloučeni jsou ti, kteří popírají vzkříšení mrtvých nebo popírají, že Tóra učí, že mrtví budou žít.“ Víra ve vzkříšení je vyjádřena při všech příležitostech v židovské liturgii; např. v ranní modlitbě Elohai Neshamah, v Shemoneh 'Esreh a při pohřebních obřadech. Židovská halachická autorita Maimonides stanovil svých třináct článků víry, které jsou od té doby otištěny ve všech rabínských sidurech (modlitebních knihách). Třináctou zásadou je vzkříšení: „Pevně věřím, že dojde ke vzkříšení mrtvých v době, která se zalíbí Stvořiteli, požehnané budiž jeho jméno.“ Moderní ortodoxní judaismus považuje víru ve vzkříšení mrtvých za jednu z hlavních zásad rabínského judaismu.
Harry Sysling ve své studii Teḥiyyat Ha-Metim v palestinských targumech z roku 1996 identifikuje konzistentní používání termínu „druhá smrt“ v textech z období Druhého chrámu a v raných rabínských spisech, nikoli však v hebrejské Bibli. „Druhá smrt“ je ztotožňována se soudem, po němž následuje vzkříšení z Gehinnomu („Gehenny“) v poslední den.
Křesťanství Viz též: Křesťanská eschatologie, Mezistav (křesťanství), Křesťanský kondicionalizmus a Poslední soud
Epištoly V 15. kapitole Prvního listu Korintským – je pro vzkříšení mrtvých použito ἀνάστασις νεκρῶν. Ve verších 54–55 je apoštol Pavel přenesen jako citát z knihy Ozeáš – , kde se mluví o zrušení smrti. V pavlovských listech Nového zákona apoštol Pavel píše, že ti, kdo budou vzkříšeni k věčnému životu, budou vzkříšeni s duchovními těly, která jsou nepomíjivá; „tělo a krev“ přirozených, pomíjivých těl nemůže zdědit Boží království a stejně tak ta, která jsou pomíjivá, neobdrží nepomíjivost – . I když Pavel výslovně nestanoví, že nesmrtelnost vylučuje fyzická těla, někteří badatelé to chápou tak, že podle Pavla tělo prostě nemá hrát žádnou roli, protože lidé jsou učiněni nesmrtelnými.; ; ;
Evangelia a Skutky apoštolů V Matoušově evangeliu Ježíš poprvé slavně učí/káže v : „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo nebeské království.“ . Uvádí výraz ἀναστάσεως τῶν νεκρῶν, který je použit v monologu Ježíše, který mluví k zástupům o „vzkříšení“ nazvaném jednoduše ῇ ἀναστάσει – . Tento typ vzkříšení se vztahuje na vzkříšení mrtvých, celého lidstva, na konci tohoto věku, tedy na všeobecné či univerzální vzkříšení.
V kanonických evangeliích je Ježíšovo vzkříšení popisováno jako vzkříšení těla: od prázdného hrobu u Marka, přes ženy objímající nohy vzkříšeného Ježíše u Matouše, naléhání vzkříšeného Ježíše u Lukáše, že je „z masa a kostí“, a ne jen duch nebo pneuma, až po vzkříšeného Ježíše, který povzbuzuje učedníky, aby se dotýkali jeho ran u Jana.
Ve Skutcích apoštolů výraz ἀναστάσεως νεκρῶν použili apoštolové a Pavel k obhajobě učení o vzkříšení. Pavel vzkříšení připomněl při svém procesu před Ananiášem ben Nedebaios. Výraz byl různě používán v souvislosti se všeobecným vzkříšením – na konci tohoto věku – ; .
Skutky apoštolů – v překladu Bible krále Jakuba zní: 24:15: „... bude vzkříšení mrtvých, spravedlivých i nespravedlivých.“
Nicejské vyznání víry a rané křesťanství
Většina křesťanských denominací vyznává Nicejské vyznání víry, které potvrzuje vzkříšení mrtvých; většina současných anglických verzí Nicejského vyznání víry obsahuje větu: „Očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího věku.“viz Katechismus katolické církve, Vyznání víry
Křesťanští spisovatelé Irenej a Justin Mučedník ve 2. století psali proti myšlence, že přežívá pouze duše. (Slovo „duše“ aramejština nezná; do křesťanské teologie se dostalo prostřednictvím řečtiny.)Exegetical Dictionary of the New Testament Justin Mučedník trvá na tom, že člověk je duše i tělo a Kristus slíbil, že vzkřísí obojí, stejně jako bylo vzkříšeno jeho vlastní tělo.
V traktátu Didaché z 1. století se píše: „Nejedná se o vzkříšení všech, ale jak se tam píše: ‚Pán přijde a s ním všichni jeho svatí‘.“ (16.7). „Nejprve je zmínka o vzkříšení upřesněna přídavkem: ‚Ne vzkříšení všech, ale,‘ jak se říká, ,přijde Pán a s ním všichni jeho svatí‘ (16,7). To je pravděpodobně třeba chápat ne tak, že mrtví hříšníci nikdy nebudou vzkříšeni, ale tak, že se jedná o předběžné vzkříšení svatých před tisíciletou pozemskou vládou Krista, v což se v raných dobách všeobecně věřilo.“
Křesťanské učení o vzkříšení je založeno na Kristově vzkříšení. Ve starověkém Řecku neexistovala víra v obecné vzkříšení mrtvých. Domnívali se totiž, že jakmile je tělo jednou zničeno, neexistuje žádná možnost návratu k životu, protože ani bohové nemohou tělo znovu vytvořit.
Několik raných církevních otců, jako Pseudojustin, Justin Mučedník, Tacián Syrský, Ireneus a Athenagoras z Athén, argumentuje o křesťanské víře ve vzkříšení způsobem, který odpovídá této tradiční řecké skepsi vůči posmrtné fyzické kontinuitě. Lidské tělo nemohlo být anihilováno, pouze rozloženo – nemohlo být ani začleněno do těl těch, kteří je pohltili. Bůh tedy musel při vzkříšení znovu sestavit pouze nepatrné části rozpadlých těl.
Tradiční křesťanské církve, tj. ty, které se drží vyznání víry, nadále zastávají víru, že na „konci časů“ dojde k všeobecnému a univerzálnímu vzkříšení mrtvých, jak to popsal Pavel, když řekl: „Určil den, kdy bude soudit svět“ – a „nastane vzkříšení mrtvých, spravedlivých i nespravedlivých“ – .
Moderní doba
Raní křesťanští církevní otcové obhajovali vzkříšení mrtvých proti pohanské víře, že nesmrtelná duše odchází ihned po smrti do podsvětí a poté se převtělí do jiného těla (metempsychóza). Podle křesťanské víry se duše spravedlivých dostávají do nebe.
Na konci středověku došlo v novověku k posunu v křesťanském myšlení od důrazu na vzkříšení těla zpět k nesmrtelnosti duše. Tento posun byl důsledkem změny [ducha doby (zeitgeist) jako reakce na renesanci a později na osvícenství. André Dartigues poznamenal, že zejména „od 17. do 19. století jazyk lidové zbožnosti již neevokoval vzkříšení duše, ale věčný život. Teologické učebnice se sice stále zmiňovaly o vzkříšení, ale zabývaly se jím spíše jako spekulativní otázkou než jako existenciálním problémem.“
Tento posun nebyl podporován žádným písmem, ale z velké části populárním náboženstvím osvícenství, deismem. Deismus připouštěl existenci nejvyšší bytosti, například filozofické první příčiny, ale popíral jakoukoli významnou osobní nebo vztahovou interakci s touto postavou. Deismus, který byl do značné míry veden racionalitou a rozumem, mohl připustit víru v nesmrtelnost duše, ale ne nutně ve vzkříšení mrtvých. Americký deista Ethan Allen demonstruje toto myšlení ve svém díle Rozum — jediné orakulum člověka (1784), kde v předmluvě tvrdí, že téměř každý filozofický problém je mimo lidské chápání, včetně zázraků křesťanství, ačkoli připouští nesmrtelnost nehmotné duše.
Vliv na občanské právo a zvyky