Okupace Porýní dohodovými vojsky Francie, Belgie, Velké Británie a Spojených států byla přímým následkem porážky Německého císařství v první světové válce. Původně patnáctiletá okupace byla uvalena na území mezi řekou Rýn a německo-francouzskými hranicemi a byla zakotvena ve Versailleské mírové smlouvě mezi Německem a dohodovými státy. Porýní bylo demilitarizováno a dáno pod správu civilní Mezispojenecké porýnské vysoké komisi. Hlavním jejím účelem byla jednak ochrana francouzské a belgické východní hranice proti případnému německému útoku a taktéž záruka, že Německo bude řádně platit válečné reparace. Po podpisu tzv. Locarnských dohod v říjnu 1925, které zaručovaly německou západní hranici, začalo docházet k postupnému předávání okupovaného území zpátky pod německou správu. Stahování jednotek bylo ukončeno v červnu 1930.

Předchozí události Dne 11. listopad 1918 vstoupilo v platnost příměří z Compiègne uzavřené mezi Německem a dohodovými státy. Jedním z jeho bodů bylo i stažení německé armády z celého území západně od řeky Rýn a následně i z východního břehu z okolí měst Mohuč, Koblenec a Kolín nad Rýnem do vzdálenosti 30 kilometrů od těchto měst. Po odchodu německých vojáků následovala okupace území vojsky Dohody. Při mírových jednáních ve Versailles přišel francouzský premiér Clemenceau s návrhem posunout hranici Německa na řeku Rýn a na území mezi Francií a Rýnem vytvořit jeden nebo více nezávislých států pod patronací Společnosti národů nebo přímo Francie. Clemenceaův návrh se ale nesetkal s pochopením u Američanů ani Britů, kteří se obávali francouzské hegemonie v kontinentální Evropě, a tak se Francouzi museli spokojit s patnáctiletou vojenskou okupací Porýní. Jako podmínky stažení dohodových vojsk bylo stanoveno plnění mírové smlouvy a placení reparací. Z okupace Porýní se tak místo cíleného oslabení Německa stala páka na německou vládu, aby plnila své reparační povinnosti. vpravo|300px|náhled|Okupované území Porýní v roce 1923 s vyznačenými jednotlivými oblastmi (modře francouzská zóna, červeně britská, žlutě belgická)

Okupace

Podmínky okupace Článek 42 Versailleské smlouvy stanovil jako okupovanou oblast celý západní břeh Rýna a čtyři předmostí na východním břehu řeky plus jako demilitarizovanou oblast definoval padesátikilometrový pás na východ od řeky. Pod okupační správu se dostalo celkem 6,5 % německého území a okolo sedmi milionů obyvatel. Článek 429 definoval přesně délku okupace při řádném plnění podmínek, a to oblast Kolína pod britskou správou měla být navrácena po pěti letech, oblast Koblence pod americkou správou po deseti letech a zbytek území pod správou Francouzů a Belgičanů po patnácti letech. Dne 28. června 1919, kdy byla podepsána Versailleská smlouva, byla podepsána i Dohoda o Porýní, která stanovovala následují: zákaz vstupu německých vojenských jednotek na okupované území vznik Mezispojenecké porýnské vysoké komise (zkráceně Vysoká komise), která reprezentovala dohodové státy na okupovaném území. Každý dohodový stát měl v komisi jednoho člena (tj. Francie, Velká Británie, Belgie a Spojené státy). Německu byla ponechána civilní a trestní jurisdikce civilní správa byla ponechána německým orgánům, pokud Vysoká komise neurčila pro potřeby okupace jinak Německo mělo nést náklady spojené s okupací dohodová vojska byla ubytována v německých kasárnách Vysoká komise mohla vyhlásit stav obležení, pokud to bylo nutné k zavedení pořádku

Mezispojenecká porýnská vysoká komise Vysoká komise měla sídlo v Koblenci a vedl jí vrchní komisař Francouz Paul Tirard. Komise byla koncipována jako civilní a nezávislá na vládách, které ji jen podporovaly. V lednu 1920 odmítl americký Kongres ratifikovat Versailleskou mírovou smlouvu a odsoudil amerického komisaře generála Allena do pozice neoficiálního pozorovatele bez hlasovacího práva. V komisi následně měli navrch Francouzi a Belgičané, kteří na rozdíl od Britů a Američanů zastávali mnohem tvrdší postoje. Americkou okupační zónu kolem Koblence následně převzala v lednu 1923 francouzská armáda.

Na žádost Pruska, kterému v rámci Německa většina území náležela, vznikl Úřad říšského komisaře pro okupovaná území, který ve Vysoké komisi hájil německé zájmy. Prvním pruským státním komisařem byl Karl von Starck. Na německé vládní úrovni bylo v březnu 1921 v rámci ministerstva vnitra vyčleněno zvláštní oddělení, které se zabývalo problematikou okupovaných území. V srpnu 1923 dokonce vzniklo speciální říšské ministerstvo pro okupovaná území. Jeho hlavní pracovní náplní bylo chránění německých zájmů při jednáních s okupačními mocnostmi, včetně Vysoké komise, a zastupování zájmů okupovaných území v německých vládách.

Okupace Porúří vlevo|náhled|300px|Okupace Porúří – francouzští vojáci vstupují do Essenu (1923) Na přelomu let 1922—23 začala německá strana zaostávat ve slíbených platbách reparací, což velice znepokojilo především Francouze, kteří obvinili německou vládu ze záměrného zdržování. Když po několika upozornění nedošlo ke zlepšení, zasedla Vysoká komise, kde v prosinci 1922 Francouzi s Belgičany přehlasovali Brity. Komise rozhodla vynutit si dodržování platebního harmonogramu silou a dne 11. ledna 1923 napochodovala francouzsko-belgická armáda do průmyslového Porúří. Místní úřady byly dány pod francouzskou kontrolu a Mezispojenecká kontrolní mise pro továrny a doly převzala správu nad ocelárnami a doly. Němci odpověděli pasivním odporem a občanskou neposlušností. Prakticky se zastavily všechny továrny a skončila i těžba. Německá vláda, která musela platit kompenzace zastaveným firmám a dávky nezaměstnaným, začala velkém tisknout peníze, a tím rozpoutala hyperinflaci. Placení reparací se zcela zastavilo a francouzská ekonomika díky pasivnímu odporu dostala tvrdou ránu, to vše ale za cenu zdevastování německého hospodářství. Zástupci Dohody nakonec souhlasili s restrukturalizací reparačních plateb. Vznikl tzv. Dawesův plán, který snížil německé platby a stanovil odchod okupačních sil z Porúří. V říjnu 1923 došlo k odvolání pasivního odporu a průmysl se opět rozeběhl, v srpnu 1924 Němci schválili v říšském sněmu Dawesův plán a okupační vojska se stáhla v srpnu 1925 zpět do Porýní. Během okupace Porúří zemřelo při nepokojích na 130 civilistů.

Separatismus vpravo|náhled|300px|Separatisté v Koblenci, křížkem je označen místní vůdce separatistů Matthes Separatistické tendence byly v Porýní rozdmýchávány především francouzskou okupační správou. Vrchní komisař Tirard z počátku podporoval vytvoření nezávislého Rýnského státu a francouzské i belgické úřady s ním buď zcela souhlasily nebo aspoň požadovaly odtržení katolického Porýní od převážně protestantského Pruska. Naopak Američané a Britové se stavěli proti. K prvnímu pokusu o vyhlášení tzv. Rýnské republiky došlo již v červnu 1919 ve Wiesbadenu právníkem Dortenem. Puč ale rychle skončil fiaskem, jelikož místní obyvatelé ani úřady se k separatistům nepřidali a francouzská armáda se rozhodla do dění nezasahovat. Dorten se ale nevzdal a v říjnu 1923, kdy Německo drtila hyperinflace, se pokusil využít nespokojenosti obyčejných Němců a vyhlásit nezávislý stát ještě jednou, tentokrát v Cáchách. Pokus ale ztroskotal opět kvůli nízké podpoře mezi místním obyvatelstvem. Nejtragičtější událostí během separatistických šarvátek se stala tzv. Düsseldorfská krvavá neděle. Dne 30. září 1923 se konal přes centrum Düsseldorfu průvod separatistů s účastí dvou tisíc lidí. Došlo k potyčkám s místní policií, které vyvrcholily střelbou. Francouzská armáda přispěchala separatistům na pomoc a výsledkem bylo 10 mrtvých a na 150 zraněných. Jako výsledek poslal francouzský vojenský soud několik německých policistů do vězení. Separatistické tendence se uklidnily až po přijetí Dawesova plánu v roce 1924. Po odchodu okupační vojsk v roce 1930 čekala na separatisty krvavá odplata a mnoho z nich raději volilo emigraci. Další vlna represí přišla po nástupu nacistů k moci po roce 1933, kdy byli bývalí separatisté pod dohledem gestapa a někteří skončili v koncentračních táborech.

Propaganda a Černá potupa vlevo|náhled|300px|Německý rasistický plakát s nápisem (1923): Brutalita – bestialita: rovnost; Jeden je z Senegalu/druhý se jmenuje Doležal/černoch krade v Porýní/Čech v Praze a Chebu/každý z nich se stará o svou cestu/pro čest, slávu a chválu Francie Ani jedna ze stran nezaostávala v používání propagandy. Frankofilní tendence mezi místními Němci nikdy nebyly dostatečně silné, takže se rozhodla francouzská okupační správa vedená Tirardem rozjet frankofilní kampaň. Tirard se pokusil přesvědčit obyčejné Němce, že spojením Porýní s Francií může být pro obě strany velice výhodné. Tiskové agentury, které vznikly v Koblenci a v Mohuči, vydávaly dvojjazyčné noviny, po celém území byly nabízeny kurzy francouzštiny, konaly se různé kulturní akce. Francouzská propaganda se ale nesetkala s úspěchem jak u místních Němců, tak ani s pochopením v samotné Francii.

Německá propaganda byla z počátku velmi špatně organizovaná, což se ale změnilo se vznikem ministerstva pro okupovaná území v srpnu 1923. Hlavním nástrojem protifrancouzské propagandy se stala organizace Rheinische Volkspflege (volně přeloženo jako Rýnská lidová péče), která fungovala jako zastřešující spolek a zdroj financí pro všechny protiokupační aktivity. Cílem organizace byl odchod okupačních vojsk, kterého ale nemělo být dosaženo pomocí násilí, ale změnou celosvětového mínění. Vycházelo mnoho publikací s nevybíravým jazykem, které zobrazovaly hladovějící německé děti či belgické a francouzské vojáky jako zloděje a vrahy. Vrcholem německé propagandy byla kampaň Černá potupa.

Černá potupa Černá potupa (německy: Schwarze Schmach) byla rasistická kampaň mezi lety 1920—23 namířená proti koloniálním vojákům z Afriky, kteří tvořili část francouzské okupační armády. Jejich počet byl okolo 25 tisíc a pocházeli převážně ze afrických kolonií (Alžíru, Francouzské Západní Afriky a Madagaskaru). Kampaň měla podporu od všech politický stran kromě těch krajně levicových (tj. KPD, USDP) a vyvolala po celém Německu velké pobouření. Propaganda často používal grafická zpracování „afrických barbarů“ znásilňující německé ženy a dívky. Němci často argumentovali, že se jedná o metaforu německého poválečného „podřízení“ vítězným spojencům. Vrcholu dosáhla propaganda mezi roky 1920—21, kdy se ji ale dostalo výrazné negativní odezvy ze světa. Vláda v Berlíně následně omezila její podporu a zakázala ty nejrasističtější prvky. Úřady zaregistrovaly 385 dětí, které měly německou matku a černošského otce (celkový odhad je mezi 500—800 dětmi). Po odchodu okupačních vojsk nečekal děti šťastný osud. Byly často diskriminovány a nálepkováni jako bastardi z Porýní nebo černá ostuda. Po roce 1937 docházelo tajně k jejich plošné sterilizaci. vpravo|náhled|300px|Postupné stahování okupačních vojsk z Porýní (německy)

Postupný konec okupace