Lipnicovité (Poaceae) je čeleď jednoděložných rostlin z řádu lipnicotvaré (Poales). Pro čeleď je povolen alternativní název Gramineae. V češtině jsou obecně označovány jako trávy. Kromě typických trav bylinného vzrůstu sem však patří také dřevnaté bambusy, které mohou dorůstat až několika desítek metrů. Lipnicovité jsou charakterizovány hlavně kolénkatými stébly, štíhlými listy, jejichž báze obepíná stéblo jako pochva, a hlavně jedinečným typem květenství, jehož základem jsou tzv. klásky. Klásky jsou jedno- nebo vícekvěté jednotky podepřené dvěma listeny (plevami), každý z nenápadných kvítků v klásku je podepřen ještě pluchou a pluškou. Trávy jsou větrosprašné a produkují velké množství pylu. Ten může u citlivých lidí způsobovat alergické reakce („sennou rýmu“). Aby byl pyl snáze zachycen, je dvouramenná blizna trav dosti členitá (zpeřená). Plodem lipnicovitých je obilka, jejíž oplodí srůstá s osemením. V obilkách je dobře vyvinuté embryo a zásobní škrobnatý endosperm. U mnoha linií teplomilných trav došlo k přechodu k C4 typu fotosyntézy ze standardní fotosyntézy C3.
Lipnicovité jsou velmi početná čeleď (přes 10 000 druhů v asi 700 rodech), ale je to také čeleď velmi významná ekologicky i ekonomicky. Travnaté louky a pastviny jsou základem pastevectví i zdrojem krmiva pro chov ustájených zvířat. Především však mezi trávy patří obilniny (globálně nejvýznamnější jsou kukuřice, pšenice a rýže), jejichž vařené, drcené, mleté a jinak zpracované obilky jsou nejvýznamnější zdroj lidské potravy. Využívají se však i k přípravě alkoholických nápojů – např. ječmen na výrobu piva. Obilniny patří mezi nejstarší domestikanty mezi rostlinami, přičemž sehrály významnou roli při přechodu lidstva k zemědělství. Další významná plodina z této čeledi je cukrová třtina, globálně nejvýznamnější cukrodárná rostlina. Lipnicovité mají i technický význam. Všestranně využitelným materiálem je sláma: používá se pro energetické účely, k výrobě papíru, jako podestýlka, ale jako ekologický a dobře izolující materiál i ve stavebnictví. Jako levný, ale pevný a lehký stavební materiál se používají i stébla bambusů. V podobě trávníků a druhů pěstovaných jako okrasné rostliny mají mnohé lipnicovité i rekreační a dekorativní roli. Na druhou stranu najdeme mezi travami i významné plevelné nebo agresivní invazní druhy poškozující původní ekosystémy.
Trávy najdeme na všech kontinentech světa včetně Antarktidy. Obývají nejrůznější prostředí od tropických pralesů po pouště či tundry, řadě ekosystémů jako jsou savany, stepi, vysokohorské trávníky aj. dominují a určují jejich dynamiku. Nejstarší pozůstatky lipnicovitých rostlin známe z křídy. První trávy pravděpodobně rostly v podrostu gondwanských tropických pralesů. Pralesní prostředí je dodnes domovem trav z několika bazálních podčeledí. Tyto trávy mají často poměrně široké listy a někdy i nestandardně stavěná květenství a květy. V mírném pásmu (včetně území ČR) je z celkem 12 podčeledí trav zdaleka nejvýznamnější podčeleď lipnicové (Pooideae).
Charakteristika náhled|Část stébla bojínku lučního: 1 – čepel; 2 – jazýček, 3 – listová pochva hořejšího listu, 4 – kolénko, 5 – stéblo nezakryté listovými pochvami, 6 – listová pochva (v horní části pootevřená)|vlevoTrávy mají zpravidla charakteristický „trávovitý“ vzhled, tj. tvoří často trsy štíhlých dlouhých listů, na dlouhých lodyhách (stéblech) jsou bohatá květenství nenápadných větrem opylovaných květů atd. Rostliny s tímto charakterem (pravé trávy, šáchorovité, sítinovité, orobincovité aj.) se v botanice a ekologii hromadně označují jako graminoidy, v češtině se někdy používá neformální pojem „trávoidy“.
Vegetativní orgány Trávy jsou nejčastěji jednoleté, dvouleté či vytrvalé byliny, ale někdy to v důsledku intenzivní tvorby sklerenchymu kolem četných cévních svazků mohou být i netypické dřeviny, což platí zvláště pro bambusy, mezi kterými lze výjimečně nalézt i druhy chovající se jako opěrné liány. Trávy dorůstají výšky od několika málo centimetrů až po více než 30 m u některých druhů bambusů.
Nadzemní stonky trav se nazývají stébla. Ta jsou často dutá nebo vyplněná dření (např. kukuřice nebo cukrové třtiny – třtinovce). U dutých stébel najdeme na příčném řezu pod povrchem jeden nebo dva kruhy cévních svazků doprovázených sklerenchymatickými pletivy zpevňujícími stéblo. V uzlinách stébel bývají nápadná kolénka, z nichž vyrůstají listy. V oblasti kolének je stéblo plné, uvnitř kolének je vytvořena spleť vzájemně propojených cévních svazků. Těsně nad kolénkem, krytý nejnižší částí listové pochvy, je prstenec dělivého pletiva, který spolu s intenzivně rostoucími vrcholovými partiemi pomáhá mladému stéblu růst do výšky a polehlému stéblu umožňuje znovu se zdvihnout tím, že se jeho buňky množí na straně orientované dolů. Stébla se většinou (mimo oblast květenství) nevětví, u bambusů a některých dalších trav ano. Kromě vyvýšených stébel s dlouhými články má většina trav i krátké přízemní až podzemní články schopné větvení, z nichž může regenerovat po pastvě, sečení nebo požárech. Vzácně jsou přízemní články ztloustlé v hlízky a fungují jako zásobní orgány (např. severoamerická strdivka Melica bulbosa). Vytrvalé druhy mívají oddenky. Některé trávy jsou výrazně trsnaté, jiné rozvolněné, vytvářející dlouhé výběžky. Klonálním rozrůstáním se do svého okolí mohou někteří jedinci během let kolonizovat rozsáhlé plochy a zřejmě se dožívat vysokého věku minimálně desítek, ale možná i stovek let.Listy vyrůstající z přízemních zkrácených článků dosti často tvoří přízemní růžice nápadné zvláště u trsnatých trav. Jsou jednoduché, střídavé, na stoncích skoro vždy dvouřadě uspořádané, většinou přisedlé, řidčeji (např. u většiny bambusů a u zástupců bazálních podčeledí) s tzv. nepravým řapíkem, tedy zúženou dolní částí čepele. Dolní část listu trav vytváří listovou pochvu obepínající stéblo, teprve výše odbočuje čepel. Čepele jsou celokrajné, nejčastěji úzké, čárkovité, někdy štětinovité či jehlovité, řidčeji až kopinaté nebo až vejčité. Žilnatina je převážně souběžná, zřídka dlanitá či zpeřená. Čepele mohou být ploché, někdy jsou žlábkovitého tvaru či svinuté, zřídka oblé. Na rozhraní pochvy a čepele je zpravidla přítomen jazýček různého tvaru či délky, který může být brvitý, chlupatý či lysý, roztřepený či celokrajný. Někdy může být redukovaný na věneček chlupů, např. u rákosu, nebo může být celkově zakrnělý až zcela chybět. Přízemní listy mohou výjimečně vytvářet drobné cibulky (např. lipnice cibulkatá, Poa bulbosa).vlevo|náhled|Schéma vnitřní stavby listu kukuřice, C4 rostliny: kolem cévního svazku s xylémem (červeně) a floémem (oranžově) je vytvořena pochva, jejíž buňky (fialově) mají četné chloroplasty a v Calvinově cyklu produkují glukózu. Atmosférický CO2 je ale fixován v buňkách mezofylu (zeleně). List je kryt pokožkou (světle zelená), která je vespod vybavena průduchy (modře).Pokožka listů je tvořena buňkami uspořádanými do řad ve směru podélné osy listu. Na listu se střídají řady větších (delších) a menších (kratších) buněk. Kratší buňky pokožky se často vyvíjejí v buňky obsahující fytolity, křemičitá tělíska složením odpovídající amorfnímu opálu (SiO2·nH2O). Tato tělíska snižují stravitelnost trav a chrání tak rostlinu proti herbivorům, zejména hmyzím, jejichž chitinová kusadla a další příústní orgány jsou tělísky rychle obrušovány. Efekt na mnohem odolnější sklovinu zubů obratlovců je spornější. Z krátkých pokožkových buněk mohou vznikat i jednobuněčné nebo dvoubuněčné trichomy trav. Průduchy trav jsou paracytické (kromě svěracích buněk jsou lemovány dalšími dvěma buňkami paralelními s buňkami svěracími).
U trav došlo během evoluce nezávisle mnohokrát (více než 20×) k přechodu z klasické C3 fotosyntézy na fotosyntézu typu C4, která je energeticky náročnější, ale omezuje fotorespiraci, což zvyšuje efektivitu asimilace CO2. V takovém případě se buňky listového mezofylu specializují na fixaci oxidu uhličitého pomocí fosfoenolpyruvátkarboxylázy do oxaloacetátu, který je redukován na kyselinu jablečnou nebo přeměněn na kyselinu asparagovou. Tyto kyseliny jsou následně transportovány do buněk tvořících pochvu kolem cévního svazku, kde je z nich CO2 opět uvolněn a využit enzymem RuBisCO v Calvinově cyklu. Žilnatina v listech C4 trav je v listu mnohem hustěji rozložená, aby kvůli efektivnímu a intenzivnímu transportu organických látek každá buňka mezofylu přímo sousedila s buňkou pochvy cévního svazku. Většina C4 trav patří do podčeledi prosové. Z významných plodin jsou to kukuřice, proso, čirok nebo třtinovec, dále jsou to např. ježatka nebo rosička. Mezi C4 rostliny patří zhruba polovina druhů trav a zároveň většina C4 rostlin patří právě mezi trávy.
Kořeny trav bývají tenké, dlouhé a větvené, tvoří většinou hustou spleť. Primární kořen, který je první částí mladé rostlinky, která opouští obilku, bývá krátkověký (i když může vytrvávat i několik měsíců) a jeho funkci postupně přebírají další kořínky vyrůstající z děložního článku (mezokotylu) a později adventivní kořeny vyrůstající z oddenků a výběžků. Pro kořeny trav je typická schopnost generovat koncentrováním iontů v kořeni vysoký kořenový vztlak, hlavně v noci. Voda se pak dostává do xylému, stoupá vzhůru a rostlina je schopna tak znovu zaplnit roztokem cévy, v nichž došlo během dne k přerušení vodního sloupce (embolii). Kolem kořenů mnoha trav, obzvlášť xerofytů, se činností buněk kořene i bakterií asociovaných s kořenem vytváří vrstva stmelených půdních částic. U lipnicovitých včetně obilnin je častá arbuskulární endomykorhiza výrazně usnadňující příjem fosforu.
Květy náhled|275x275bod|Schéma klásku lipnicovitých. 1 – plevy, 2 – plucha, 3 – osina, 4 – pluška, 5 – plenky (2 okvětní lístky), 6 – tyčinky, 7 – svrchní semeník (zde srostlý ze 3 plodolistů, 2 jsou redukované, je přítomno 1 vajíčko), 8 – péřitá bliznová ramena.|vlevovlevo|náhled|285x285bod|Dva rozkvetlé dvoukvěté klásky ovsíku vyvýšeného; jeden z kvítků v klásku ovsíku je oboupohlavný, druhý samčí: 1 – dolní pleva; 2 – stopka klásku; 3 – horní pleva; 4 – plucha horního kvítku (s krátkou, zde nepatrnou osinou); 5 – péřitá blizna; 6 – plušky; 7 – tyčinky; 8 – osina; 9 – nápadně osinatá plucha dolního kvítku; 10 – růžkovité plenky Trávy jsou převážně rostliny s oboupohlavnými květy, někdy mohou být všechny nebo jen některé květy či klásky na rostlině jednopohlavné, případně se tvoří jednopohlavná květenství (např. kukuřice setá), pak jde o jednodomé rostliny. Jen vzácně to jsou dvoudomé rostliny (např. některé americké lipnice).
Pro trávy jsou velmi charakteristická složená květenství, jejichž základem je tzv. klásek, vícekvěté či redukcí jen jednokvěté (např. psineček, proso aj.) dílčí květenství, jehož některé květy však mohou být jalové (sterilní). Květy v klásku, je-li jich přítomno více, jsou uspořádány dvouřadě. Klásek je v typickém případě podepřen 2 plevami, což je vlastně zvláštní typ listenu, které jsou buď přibližně stejné, nebo různé. Plevy jsou uspořádány střídavě (i když blízko sebe a mohou se zdát vstřícné), proto rozlišujeme dolní a horní plevu. Pleva může být osinatá, či nikoliv. V některých případech je plev jiný počet, vzácně jsou zakrnělé nebo chybí (např. tajnička). Klásky většinou skládají další složená květenství, hlavně laty, hrozny, klasy, popř. stažené laty napodobující klas (lichoklas, např. bojínek). U bambusů mohou z paždí dolních plev vyrůstat větévky nesoucí další klásky.