Pro astronomy, profesionální i amatérské, je označení astronomických objektů klíčovou informací pro jejich práci: při vyhledávání objektů, jejich evidenci, výzkumu i při komunikaci s ostatními astronomy. Počet hvězd v Mléčné dráze se odhaduje na stovky miliard až bilion. Počet galaxií v pozorovatelném vesmíru je přibližně 200 miliard až 2 biliony. Toto obrovské množství hvězd je pak zdrojem různých dalších kosmických projevů, jako jsou supernovy, pulsary, černé díry i vznik planet.
Ve starověku měly jména pouze Slunce a Měsíc, několik hvězd a planety viditelné okem. Za posledních několik set let se počet identifikovaných astronomických objektů zvýšil ze stovek na více než miliardu a každý rok jsou objevovány další. Astronomové musí být schopni přiřadit systematické označení, aby mohli všechny tyto objekty jednoznačně identifikovat, a zároveň i pojmenovat nejzajímavější objekty, případně jejich vlastnosti.
V označení objektů, o nichž astronomové diskutují, lze objevit stopy historie astronomie – historie, která začíná mytologickým výkladem oblohy, jenž se odráží v názvech souhvězdí, a pokračuje až do doby, kdy se komety pojmenovávají podle kosmických lodí a kvazary podle radioteleskopů. S přibývajícími objevy tak přibývají i jména objektů. Počet zajímavých objektů neustále roste a sledování jejich identifikací a přezdívek se stalo náročným úkolem, který je možné zvládnout jen díky celosvětovým počítačovým sítím a softwaru pro tvorbu meta‑databází.
Od počátku lidských dějin hrál jazyk fenomenální roli ve vývoji našich civilizací, a z téhož důvodu je základem samotné astronomie i to, jak používáme jazyk jako nástroj k identifikaci astronomických objektů. Stručné názvy objektů hrají významnou roli při astronomických výzkumech. Tyto identifikátory se obvykle skládají z kombinace písmen a čísel, které jednoznačně odlišují jeden nebeský objekt od druhého. Objekty mohou mít různé formáty identifikátorů (např. Vega, LAMOST J004936.62+375022.8, α Ser) kvůli různým konvencím pojmenování a standardům. Navíc některé objekty mohou mít z historických důvodu i více identifikátorů: kromě vlastního jména, např. hvězda Sirius, má také několik katalogových označení HD 48915, HR 2491, BD−16°1591, GJ 244, LHS 219, ADS 5423, LTT 2638, HIP 32349 i označení podle souhvězdí (α CMa, 9 CMa), ve kterém se nachází.
Odpovědnost za přidělování těchto názvů nelze svěřit jednotlivým zemím nebo společenstvím, protože by to vedlo k nerovnoměrnému prosazování národních zájmů či k případným kolizím různého označení stejného objektu. Zde je třeba mít neutrální řídící subjekt a tím je Mezinárodní astronomická unie (IAU). Mezinárodní astronomická unie je uznávanou autoritou v astronomii pro přidělování označení astronomickým objektům, včetně všech povrchových útvarů na nich. V reakci na potřebu jednoznačných názvů astronomických objektů vytvořila IAU od roku 1922 řadu nomenklaturních konvencí pro pojmenování astronomických objektů různého druhu.
IAU také ustanovila specializované pracovní skupiny pro různé aspekty názvosloví, například skupinu pro názvosloví planet, malých těles, blízkozemních objektů atd. Doporučení IAU nejsou v žádném případě závazná pro mezinárodní společenství, proti konvencím pro pojmenovávání však neexistuje žádný výrazný nesouhlas, protože tyto zásady usnadňují výzkum vesmíru a komunikaci mezi astronomy. Většinou se postupuje tak, že nový objekt dostane prozatímní označení (pomocí řetězce čísel nebo písmen) ihned po svém objevení a trvalé označení se přidělí, jakmile je k dispozici více informací o objektu. Některým význačným objektům se následně přidělují i vlastní jména, která také schvaluje IAU. Ve všech případech má přednost objevitel jakéhokoli objektu, který může příslušnému objektu přiřadit nebo navrhnout jméno.
Hvězdy
V astronomii se hvězdy označují různými jmény, včetně katalogových označení, současných i historických vlastních jmen a cizojazyčných názvů. IAU je jedinou mezinárodně uznávanou autoritou pro přidělování astronomických označení hvězd. Jen malá část známých hvězd má vlastní jména; všechny ostatní mají pouze označení z různých katalogů nebo seznamů, případně nemají žádný identifikátor.
Mnoho známých jmen hvězd pochází z doby před založením IAU. Další názvy, především pro proměnné hvězdy, včetně nov a supernov, neustále přibývají. Řecký astronom Hipparchos ve 2. století př. n. l. vyjmenoval asi 850 hvězd, které se dají pozorovat pouhým okem. Johann Bayer v roce 1603 jich uvedl asi dvakrát tolik a jeho označení, využívající názvy souhvězdí k identifikaci hvězd v nich, je populární i v moderní éře astronomie. Nejobsáhlejší moderní katalogy uvádějí řádově miliardy hvězd z celkového počtu 200 až 400 miliard hvězd v Mléčné dráze. Většina z nesčetných hvězd však nemá žádné jméno a je identifikována – pokud vůbec – podle katalogových čísel.
IAU neuznává komerční praxi společností zabývajícími se prodejem hvězd a jejich jmen.
Vlastní jména hvězd Všechny hvězdy, které jsou vidět pouhým okem, jsou součástí Mléčné dráhy. Na noční obloze můžeme vidět jen několik tisíc hvězd, což je limit pro počet hvězd, které mohly být našimi předky pojmenovány. Pokud existují historická jména hvězd, pocházejí až na výjimky z arabského jazyka, protože Arabové hráli důležitou roli v počátcích moderní astronomie. Počet hvězd s historickými jmény se odhaduje na 300 až 350. Nejčastěji jsou pojmenovány nejjasnější hvězdy na obloze nebo hvězdy, které tvoří části souhvězdí. Hvězdy mohou mít více vlastních jmen, protože mnoho různých kultur je pojmenovávalo nezávisle na sobě. Například Polárka byla v různých dobách a na různých místech lidské historie známá také pod jmény Alrucaba, Angel Stern, Cynosura, Al Djedi, Mismar, Navigatoria, Phoenice, Stella Maris, Tramontana a Yilduz.
V roce 2016 IAU vytvořila Pracovní skupinu pro jména hvězd (WGSN), jejímž cílem je katalogizovat a standardizovat vlastní jména hvězd. Tato skupina vydala postupně několik bulletinů a seznamů vlastních jmen hvězd a ve spolupráci s projektem NameExoWorlds nabízí všem zemím možnost pojmenovat jednu exoplanetu a její hostitelskou hvězdu. Aktuální seznam vlastních jmen hvězd publikuje IAU.
V posledních několika staletích byl malý počet hvězd pojmenován také po jednotlivých lidech. Existují asi dvě desítky hvězd, které mají historická jména nebo které byly pojmenovány na počest astronomů, například Barnardova hvězda a Kapteynova hvězda. Kromě toho má mnoho hvězd katalogová označení, která obsahují jméno jejich sestavovatele nebo objevitele. Patří sem například Gliese, Wolf, Ross, Bradley, Piazzi, GLacaille, Struve, Groombridge, Lalande, Krueger, Mayer, Gould, Luyten a další. Například hvězdu Wolf 359 objevil a katalogizoval Max Wolf.
Na základě kampaně NameExoWorlds schválila IAU v roce 2019 jméno Absolutno (podle Čapkova románu Továrna na absolutno) pro hvězdu XO-5 v souhvězdí Rysa a jméno příslušné exoplanety XO-5b na Makropulos.
Zajímavou informaci o vlastních jménech hvězd zveřejnili Paul Kunitzsch a Tim Smart ve své knize A Dictionary of Modern Star Names,, kde v příloze uvádějí, že od vydání publikace Antonína Bečváře Atlas Coeli se objevilo 14 podivných jmen hvězd, z nichž 12 dosud uniká veškerému úsilí o jejich vysvětlení. Kunitzsch se pokoušel více než 15 let získat informace o metodách práce dr. Bečváře a o jeho zdrojích při přípravě Atlasu Coeli. Kontaktoval množství astronomů v České republice a na Slovensku s cílem najít jeho spolupracovníky, ale bez úspěchu. Po vydání Bečvářova atlasu v roce 1951 lze tato jména nalézt v různých dalších publikacích, ale bez uvedení zdrojů.
Katalogové označení hvězd
S příchodem výkonnějších dalekohledů je vidět mnohem více hvězd – mnohem více, než by se dalo pojmenovat. Místo toho obdržely označení z různých katalogů hvězd a hvězdných map. Historických hvězdných katalogů bylo vytvořeno mnoho a nové hvězdné katalogy vznikají pravidelně s tím, jak se provádějí nové průzkumy oblohy. Starší katalogy buď přidělovaly každé hvězdě určité číslo, nebo používaly jednoduché systematické označení založené na souhvězdí, v němž hvězda leží – jako například starší Ptolemaiův Almagest z roku 150 a as-Súfího Kniha stálic v arabštině z roku 964. Rozmanitost používaných katalogů oblohy znamená, že většina jasných hvězd má v současnosti více označení. V roce 1540 vydal italský astronom Alessandro Piccolomini knihu De le Stelle Fisse (O stálých hvězdách), která obsahovala hvězdné mapy 47 souhvězdí, v nichž onačil hvězdy podle magnitudy pomocí latinských písmen.
Cílem IAU je zajistit jednoznačnost přidělených názvů a označení. Všechna označení hvězd v moderních hvězdných katalozích začínají prefixem (např. SAO), kterou IAU udržuje celosvětově unikátní. Různé hvězdné katalogy pak mají různé konvence pro pojmenování toho, co následuje za zkratkou, ale moderní katalogy mají tendenci dodržovat soubor obecných pravidel pro používané formáty.
Bayerovo označení hvězd zavedl Johann Bayer ve svém atlase hvězd Uranometria z roku 1603. Obsahoval přibližně 1 500 nejjasnějších hvězd a byl prvním velkým tištěným hvězdným atlasem a jedním z nejvlivnějších nebeských atlasů v historii. V tomto atlase je hvězda označena malým písmenem řecké abecedy, za nímž následuje latinský název jejího mateřského souhvězdí, přičemž jméno souhvězdí je ve 2. pádu (například α Canis Majoris, δ Leonis, ε Geminorum). Kromě toho se často používá třípísmenná zkratka souhvězdí, například: α And (Alpha Andromedae), α Cen (Alpha Centauri). Po přiřazení všech čtyřiadvaceti řeckých písmen se používají velká a malá písmena latinky, například R Dor (R Doradus), s Car (s Carinae).
S rostoucí rozlišovací schopností dalekohledů se ukázalo, že četné hvězdy, které byly při sledování pouhým okem považovány za jeden objekt, jsou vícenásobné hvězdné systémy (fyzické nebo optické). To vedlo ke třetí modifikaci označení, kdy byly přidány číselné horní indexy, aby se tyto dříve nerozlišené hvězdy odlišily. Příkladem jsou Theta Sagittarii (θ Sgr), později rozlišené jako Theta¹ Sagittarii (θ¹ Sgr), která je vlastně sama ještě dvojhvězdou, a Theta² Sagittarii (θ² Sgr).
Flamsteedovo označení hvězd je podobné Bayerovu označení, jen místo písmen se používají čísla a následuje latinský genitiv jména souhvězdí, ve kterém hvězda leží. Příkladem jsou 51 Pegasi a 61 Cygni. Tento způsob označování hvězd se poprvé objevil v předběžné verzi knihy Johna Flamsteeda Historia Coelestis Britannica v roce 1712. V katalogu je zapsáno asi 2 500 hvězd. Flamsteedovo označení se používá hlavně v případech, kdy neexistuje žádné Bayerovo označení, nebo když Bayerovo označení používá číselné horní indexy, jako například u Rho¹ Cancri (55 Cancri).
Bayer a Flamsteed vzájemně pokryli jen několik tisíc hvězd. V modernější době se začaly tvořit tzv. celooblohové katalogy, které se snaží evidovat všechny viditelné hvězdy na obloze. Hvězd rozlišitelných dalekohledy 21. století jsou však stovky miliard, takže je to nesplnitelný cíl. U tohoto druhu katalogu se tak obvykle evidují hvězdy podle určitých vlastností, například hvězdy jasnější než určitá hvězdná velikost nebo hvězdy do určité vzdálenosti od Slunce apod.
Jedny z prvních moderních velkých katalogů hvězd byly publikovány postupně v letech 1852 až 1896. Jedná se o Bonner Durchmusterung (katalogové označení BD), který se zaměřil především na severní hvězdnou oblohu a původně zahrnoval 320 000 hvězd do přibližné zdánlivé hvězdné velikosti 9,5. Příkladem označení je BD−16°1591, což je hvězda známá jako Sirius. Následně se v roce 1886 dočkal katalog rozšíření o část jižní hvězdné oblohy – katalog Südliche Durchmusterung (SD). Katalog byl doplněn mapami s vyznačením poloh hvězd a stal se základem pro katalogy Astronomische Gesellschaft Katalog (AGK) a Smithsonian Astrophysical Observatory Star Catalog (SAO) ve 20. století. V roce 1892 byl doplněn o katalog Cordoba Durchmusterung (CD) obsahující 580 000 hvězd zbytku jižní oblohy.