Lejsčíkovití (Petroicidae) představují čeleď pěvců. Zahrnují okolo 50 druhů původem z Oceánie, kdy jejich centrem diverzity je Austrálie a Nová Guinea, několik druhů se však rozšířilo až na Nový Zéland, Novou Kaledonii, Norfolk, Vanuatu, Šalomounovy ostrovy, Fidži či Samou. Ačkoli byli historicky klasifikováni v rámci lejskovitých (Muscicapidae), nejsou s nimi blíže příbuzní a představují jednu z bazálních linií passeridních zpěvných ptáků. Lejsčíkovití bývají podsadití, s velkou a kulatou hlavou a výraznýma očima, někdy i pestrým opeřením. Pohlavní dimorfismus ve zbarvení se objevuje pouze u některých rodů, nedospělí jedinci se vyznačují zbarvením nápadně odlišným od jeho dospělé podoby.
Lejsčíkovití žijí především v různých typech zalesněných biotopů a živí se především hmyzem, který typicky vyhledávají z nízkého posedu nad zemí. Několik druhů migruje, ale jejich migrace zůstávají jen špatně probádány. Lejsčíkovití žijí v monogamních, často dlouhodobě stabilních párech, k nimž se mohou přidružovat i „pomocníci“ („helpers“) etablovaní z potomků z předchozích snůšek. Hnízdo má podobu otevřené misky, na jeho stavbě i následné inkubaci se podílí samice.
Systematika Za popisnou autoritu čeledi lejsčíkovitých (Petroicidae) je pokládán australský přírodovědec Gregory Mathews (1920). Mladším synonymem pro tuto čeleď je Eopsaltriidae. V tradičním systému lejsčíkovití vystupovali spíše v rámci čeledi lejskovitých (Muscicapidae), přičemž někteří větší zástupci mohli být ve starších systémech separátně vedeni i mezi pištcovitými (Pachycephalidae) nebo ťuhýkovitými (Laniidae). Zvažovanou příbuznost lejskovitých a lejsčíkovitých vyloučily již průkopnické studie založené na DNA–DNA hybridizaci, přičemž v monografii Sibley a Monroe (1990) vystupuje čeleď Eopsaltriidae jakožto součást korvidního kladu zpěvných ptáků.
Pozdější molekulárně-fylogenetické studie lejsčíkovité určily jakožto jednu z bazálních linií zpěvných passeridních, oproti lejsčíkovitým rozšířených zejména na severní polokouli. Konkrétní příbuzenské vztahy však zůstávají rozporuplné. Některé genetické analýzy pokládají lejsčíkovité za sesterské vůči kladu tvořenému rody Eupetes, Picathartes a Chaetops – tento klad je pozoruhodný skutečností, že všechny uvedené rody jsou reliktní a zahrnují vzhledem nepodobné druhy s výrazně oddělenými areály výskytu.
Původně byly rozlišovány tři podčeledi lejsčíkovitých, a sice Drymodinae, Petroicinae a Eopsaltriinae, které na základě opeření, vzhledu vajec, kraniálních znaků a chování vytyčili Schodde & Mason (1999). Příbuzenské vztahy lejsčíkovitých však zůstávaly jen špatně pochopeny. První podrobný náhled na fylogenezi lejsčíkovitých přinesla studie Loynes & kol. (2009), jež odhalila, že do té doby akceptované vnitřní členění nerespektuje požadavek na holofyletismus taxonů. Pozdější práce Christidis & kol. (2011) určila některé původní rody lejsčíkovitých jako neholofyletické (Eopsaltria, Microeca, Poecilodryas, Peneothello) a představila konkrétní taxonomickou revizi s celkem šesti vymezenými podčeleďmi. Následující seznam rodů doplněný poznámkami vychází z IOC World Bird List, v14.1 a respektuje podčeledi na základě výše uvedené studie z roku 2011 (byť ty mohou být někdy „poníženy“ na úroveň tribů v podčeledích Petroicinae a Eopsaltriinae):
Popis náhled|Lejsčík žlutý (Eopsaltria australis) náhled|Lejsčík růžovobřichý (Petroica rodinogaster) Lejsčíkovití jsou menší zpěvní ptáci vejčitého tvaru těla se vzpřímeným postojem. Dosahují maximální velikosti těla asi 25 cm, příkladem mohutnějšího zástupce je lejsčík jihoaustralský (Drymodes brunneopygia). Lejsčíkovití bývají spíše podsadití, s velkou a kulatou hlavou a výraznýma očima. Konkrétní tělesné proporce se však různí v závislosti na obývané ekologické nice, přičemž lejsčíkovití konvergentně zastávají podobné návyky jako praví lejskovití, pěnicovití či drozdovití. Zatímco většina zástupců má středně dlouhé a štíhlé běháky, pozemní formy, jako například novozélandské druhy z rodu Petroica, mají končetiny delší a statnější. U lejsčíkovitých, již loví létající hmyz, naopak došlo ke zkrácení končetin. Zobák je krátký až středně dlouhý a rovný, zejména u druhů živících se větším hmyzem však na konci bývá hákovitý. Pro lov hmyzu přímo za letu se hodí zvláště širší a plošší zobák; nejdelší a zároveň nejširší zobák má z tohoto pohledu lejsčík černoprsý (Plesiodryas albonotata), a sice o rozměrech asi 23 × 10 mm. U většiny lejsčíkovitých zobák zároveň doplňují smyslové štětinky.
Křídlo tvoří deset ručních a devět předloketních letek, zatímco ocas dvanáct rýdovacích per. Proporce křídel a ocasu se mezi jednotlivými druhy opět různí, přičemž tvar křídel určuje spíše preferovaná ekologická nika, paradoxně nikdy ne existence migračního chování. Kulatější křídla mívají spíše lejsčíkovití s pozemním stylem života, resp. pohybující se v husté přízemní vegetaci; aktivnější letci se vyznačují křídly špičatými. Ocas obecně dosahuje 70–80 % délky křídla, může však být kratší, jako u lejsčíka bělobokého (Peneothello bimaculata), či naopak delší, jako u rodu Drymodes. Konec ocasu bývá rovný, u lejsčíka mangrovového (Peneothello pulverulenta) zakulacený.
Peří bývá na svrchních partiích hnědé, olivové nebo černé a na spodních partiích světle hnědé, bílé, žluté, červené nebo růžové. Hlavu často zdobí kontrastní obličejová maska, „čepička“ či jiný podobný vzor. Pohlavní dimorfismus ve zbarvení se objevuje pouze u některých rodů. Zatímco samci rodu Petroica tak hýří relativně výraznými barvami, jejich protějšky bývají zbarveny fádním hnědavým či šedavým opeřením. V případě rodu Eopsaltria mívají samci i samice naopak shodné žluto-šedé zbarvení a pouhým pohledem je od sebe nelze spolehlivě rozlišit. Základní barevný vzor často doplňují proužky na křídlech. Obecně platí, že spodní partie mají často pestřejší zbarvení než hřbet. Juvenilní jedinci se vyznačují zbarvením výrazně odlišným od dospělého opeření, buďto na celém těle jednotným, anebo s pruhovaným či skvrnitým vzorem, přičemž nejčastěji se objevuje právě pruhování. Ostatní skupiny zpěvných ptáků v regionu mívají během dospívání ve srovnání s lejsčíky pouze matnější verzi dospělého opeření.
Výskyt a biotop vlevo|náhled|Lejsčík žlutobřichý (Cryptomicroeca flaviventris), endemit Nové Kaledonie Centrem diverzity lejsčíkovitých je Austrálie a Nová Guinea, několik druhů se rozšířilo až na Nový Zéland, Novou Kaledonii, Tanimbarské ostrovy, Norfolk, Vanuatu, Šalomounovy ostrovy, Fidži a Samou. Při diverzifikaci v Austrálii a na Nové Guineji hrály zásadní roli vikariantní speciace, tedy situace, kdy je původní populace rozdělena geografickou bariérou na dvě srovnatelně velké subpopulace. K rozptýlení na okolní ostrovy došlo pouze několikrát, přičemž tyto ostrovní druhy sdílejí lejskům podobný tělní plán („flycatcher“ body form), jenž tak může představovat specifickou preadaptaci pro transoceánské migrace. Úspěšný byl v tomto ohledu zvláště rod Petroica, jenž mj. osídlil Nový Zéland, Šalomounovy ostrovy a jihozápadní Pacifik, zatímco mimo Austrálii a Novou Guineu dále žije pouze následujících několik zástupců: lejsčík tanimbarský (Microeca hemixantha) na Tanimbarských ostrovech, lejsčík říční (Monachella muelleriana coultasi) na Nové Británii a lejsčík žlutobřichý (Cryptomicroeca flaviventris) na Nové Kaledonii.
Co se týče přirozených stanovišť, lejsčíkovití se vyskytují primárně v různých typech zalesněných biotopů ve všech nadmořských výškách. Žijí od hustých tropických deštných lesů přes otevřené suché lesy až po křovinné porosty v aridnějších oblastech. Některé druhy tolerují i otevřenější krajinu. Pro novoguinejské lejsčíky platí, že většina z nich žije v deštných lesích, přičemž jednotlivé druhy obývají konkrétní rozsah nadmořské výšky, což možná umožňuje jejich vzájemnou koexistenci v důsledku diferenciace nik. Konkrétní druhy však mohou mít specifičtější požadavky na biotop, lejsčík mangrovový tak kupříkladu žije výhradně v mangrovníkových porostech, lejsčík říční zase vyžaduje rychle tekoucí vodní toky se skalnatými břehy a vyčnívajícími balvany, kde si obstarává potravu. Na Novém Zélandu lejsčíkovití kolonizovali zejména původní lesy tvořené pabuky a podokarpy, pronikají však i do pobřežních oblastí či subalpínského pásma. V Austrálii lejsčíkovití kolonizovali širší spektrum stanovišť a bývají obecně méně specializovaní, často navštěvují ekotony mezi zalesněnou a otevřenější krajinou, někdy i obdělávanými oblastmi. Lejsčík kápový (Melanodryas cucullata) představuje příklad druhu, jenž pronikl i do vyprahlého vnitrozemí australského kontinentu.
Chování náhled|Lejsčík mangrovový Většina lejsčíkovitých vytváří páry nebo malé rodinné skupiny, některé druhy se v mimohnízdní sezóně sdružují i do hejn. Zatímco lejsčík bělooký (Pachycephalopsis poliosoma) a křovinný (Pachycephalopsis hattamensis) patří mezi plaché obyvatele lesního podrostu, většina lejsčíků není příliš bázlivá a snáší i přítomnost lidských pozorovatelů. Je pro ně typické mrskání ocasem a křídly, užívané zejména jako výhrůžný postoj, ale toto chování může být spojeno i se získáváním potravy. Ozývají se hvízdavým či pískavým zpěvem a ostrým poplašným voláním. Zpěv není lidskému posluchači nepříjemný, ale nebývá ani příliš propracovaný – výjimkou budiž lejsčík chathamský (Petroica traversi). Lejsčíci zpívají hlasitě a poměrně vytrvale, někteří z nich jsou v tomto ohledu aktivní mezi prvními ptáky ještě před svítáním a aktivitu posléze tlumí až za soumraku jako jedni z posledních pěvců. Nejvydatnější pěvecké projevy lze očekávat během období rozmnožování.
Relativně špatně probádané zůstávají v případě lejsčíkovitých jejich migrační pohyby, jež je obtížné studovat, protože ptáci se v jednotlivých oblastech mohou vzájemně nahrazovat, což vyvolává mylný dojem, že zde žijí celoročně. Většina známých zástupců žije nejspíše usedle, případně během roku provádí výškové migrace. Přestože v Austrálii bylo kroužkováno mnoho jedinců několika druhů, jenom zlomek z nich se vzdálil více než 10 km od místa odchytu, což platilo i pro druhy, o nichž je známo, že migrace podstupují. Lejsčík rudočelý (Petroica goodenovii), široce rozšířený na australském kontinentu, je jedním ze známých migrantů, byť povaha migrací zůstává jen špatně známá a zdá se, že zvláště na východě Austrálie lejsčíci rudočelí zůstávají usedlí během celého roku. Nejvýraznější migrační chování vykazuje lejsčík ohnivý (Petroica phoenicea), jenž hnízdí v zalesněných horských oblastech jihovýchodní Austrálie, přibližně v březnu se však přesouvá do nižších poloh a otevřenějších areálů podél západních svahů Velkého předělového pohoří. V rekordních případech může urazit i více než 350 km. Situaci však komplikují jedinci, kteří tráví na hnízdištích celý rok, stejně jako nejistota ohledně migrace tasmánské populace, jež by musela překonat Bassův průliv. Migrační chování budou vykazovat spíše druhy, které se živí létajícím hmyzem (jako je lejsčík ohnivý), neboť jde o sezónní potravní zdroj dostupný převážně v teplejších měsících roku oproti pozemním členovcům, kteří jsou k dispozici víceméně celoročně.
Lejsčík rudočelý upadá během chladných nocí do stavu torporu – tato ekofyziologická adaptace umožňuje šetřit energií a objevuje se rovněž u jiných ptáků australského vnitrozemí.
Potrava vlevo|náhled|Lejsčík rudočelý (Petroica goodenovii) s kořistí