Kritická noc (v italském originále ) je komická opera (dramma giocoso per musica, opera buffa) o třech dějstvích českoněmeckého skladatele Floriana Leopolda Gassmanna na libreto Carla Goldoniho. Premiéru opery uvedlo 5. ledna 1768 vídeňské dvorní divadlo (Burgtheater).
Vznik a charakteristika Prvním známým působištěm F. L. Gassmanna byly Benátky, kde v letech 1757–1762 napsal několik oper, které ho rychle učinily známým, především v žánru opera buffa (Ptáčníci, 1759). Od roku 1763 působil Gassmann ve Vídni, a to od roku 1764 ve funkci kapelníka císařského dvorního operního divadla jako nástupce Christopha Willibalda Glucka. Skladatelsky se zde uvedl nejprve vážnou operou Olympiáda, avšak od poloviny 60. let 18. století do své smrti se věnoval převážně komickému žánru: po úspěšných buffách Směšný cestující (1766) a Řemeslnická láska (1767) následovala roku 1768 Kritická noc. (omezený přístup)
náhled|Libretista Carlo Goldoni, obraz Carla Giuliniho Stejně jako v případě dvou uvedených předchozích oper napsal libreto ke Kritické noci tehdejší vídeňský dvorní divadelní básník, proslulý dramatik Carlo Goldoni. Jde o typickou goldoniovskou komediální zápletku s mladým zamilovaným párem, jejichž lásce brání nerudný otec a naopak napomáhají vynalézavý pár sluhy a služebné; nechybí Goldoniho oblíbená (falešná) soudní scéna.Podle libreta, viz Externí odkazy. Podle gassmannovského badatele Gustava Donatha libreto Kritické noci „obsahuje množství náladových a dramaticky účinných situacíׅ“; naopak český operní režisér Tomáš Studený ho označuje jako „průměrné spotřební libreto“. Český muzikolog Karel Dichtl o něm roku 1996 psal: „Zápletka dokládá rozporuplné světy a třídní protiklady politicko-mocenského feudálního systému v rovině jedné […], avšak i počínající, nově se rodící kapitalistické vztahy […] v rovině druhé. Významný je i fakt, že oba kontrastní světy – minulý i nově se rodící – jsou zde představovány jako negativně založená třídně antagonistická společenství.“
Kritická noc však nevznikla přímo pro Gassmanna: již roku 1766 měla v benátském divadla San Cassano premiéru původní verze ve zhudebnění Antonia Boroniho, kterou roku 1768 uvedla v Drážďanech a možná i v Praze (Divadlo v Kotcích) společnost Giuseppeho Bustelliho, u níž Boroni v letech 1766–1769 kapelničil. (omezený přístup) Další verze na stejné libreto napsali Niccolò Piccinni (Lisabon 1767), Filippo Maria Gherardeschi (Pisa 1769) a Gian Francesco Fortunati (Parma 1771).
Gassmannova hudba dobře rozlišuje charaktery postav: milovník Leandro je sice konvenčně fádní (podle G. Donatha;Donath, c. d., s. 100. John A. Rice v Leandrově úvodní árii shledává předzvěst Mozartova Ilii a Tamina), ale Cecilie se živějším vystupováním a koloraturním zpěvem odlišuje od své mladší a naivnější, i hudebně prostší sestry Doriny, zejména ve své árii v 2. dějství, kde si z Doriny utahuje. Otec Pandolfo je pro tento žánr typický bručounský bas buffo. Vtipnou a dramaticky účinnou hudbou jsou obdařeni sluhové: i když v opeře buffě vystupuje zpravidla jen jeden kontrastní pár z nižších vrstev, má komorná Marinetta nezvykle hned dva nápadníky, Carlotta a Fabrizia (jejich první představitelé Gioacchino Caribaldi a Domenico Poggi slavili velký úspěch v Řemeslnické lásce v předchozí sezóně).Donath, c. d., s. 100–103. Neobvyklým a zdařilým prvkem je rozsáhlý a dynamický duet ve druhém dějství pro oba komické basy, Pandolfa a Fabrizia,Donath, c. d., s. 103. v němž „stylizace tanečního rytmu […] umožňuje rozvinout pohybové a pantomimické etudy“ (K. Dichtl).Dichtl, c. d., s. 259. Za nejzdařilejší ze tří finále považuje G. Donath to závěrečné.Donath, c. d., s. 103–104. K. Dichtl považoval partituru Kritické noci „z axiologického hlediska za svébytné vykrystalizování skladatelova originálního projevu na podkladě bohaté melodické invence hudebního jazyka v kontextu s vývojem klasicistního typu melodiky. Autor zde bohatě těží z poměrně jednoduché, ale výrazně zpěvné melodiky s vlivy lidového vídeňského singspielu.“ (Počátky vídeňského singspielu jsou však zpravidla kladeny až do doby po kompozici Kritické noci.) Dichtl rovněž vyzdvihuje „variabilitu formotvorných prvkůׅ“, „podmanivou barevnost orchestrálního projevu“, dramaticky podmíněné dynamické a tempové kontrasty, „poměrně časté syrrytmické vedení hlasů“ a „bohaté užití rozmanitých harmonických prostředků“.Dichtl, c. d., s. 257–258.
O přijetí této opery zpravuje vídeňský list Wienerisches Diarium: „Ve čtvrtek večer byl na divadle poblíž Hradu proveden nový italský veselý singspiel pod názvem la Notte critica, který zhudebnil p. Gaßmann, cís. skladatel. Tento kus byl přijat vesměs příznivě; a závěr tvořil opět již nedávno popsaný balet pana Noverra, nazvaný les Riens.“ Popularity Ptáčníků nebo Řemeslnické lásky však tato opera nedosáhla.
Poté, co z popudu Josefa II. italskou operu ve Vídni dočasně nahradil „Národní singspiel“ hraný v němčině, byly vedle původních děl pro tyto účely upraveny některé italské opery buffy. Jednou z nich byla i Gassmannova Kritická noc, která byla uvedena pod názvem , poprvé 10. ledna 1783, avšak s malým úspěchem (který ve své korespondenci komentoval i Wolfgang Amadeus Mozart): odehrála se jen tři představení.Donath, c. d., s. 51, 104. Jsou rovněž doklady o inscenaci opery Die unruhige Nacht v Mnichově roku 1793,Donath, c. d., s. 51. jejím autorem však byl pravděpodobně Johann Baptist Lasser.
Rukopis partitury opery Kritická noc uchovává Rakouská národní knihovna ve Vídni. Jeden z opisů partitury včetně orchestrálních partů, pořízený kolem roku 1785, se dochoval ve schwarzenberské sbírce hudebnin v Českém Krumlově, i když není doloženo, zda se zde v 18. století hrála (podle Jana Panenky tato sbírka „měla spíše bibliofilský ráz a nebyla míněna k praktickému užívání“ a „z naprosté neporušenosti materiálů lze soudit, že opera na Krumlově hrána nebyla“ (omezený přístup)). Ve sbírkách Českého muzea hudby se dochovaly rovněž fragmenty německé verze této opery, které mohou naznačovat její uvedení v 80. letech 18. století, jinak však nedoložené.Dichtl, c. d., s. 256.
Když se roku 1994 připravovalo otevření zámeckého divadla v Českém Krumlově, vybralo tuto operu Jihočeské divadlo pro uvedení v něm, ale když se ukázalo, že Kritickou noc nelze uvést ani tam, ani v Maškarním sále zámku, ani v Městském divadle, rozhodlo se nastudovat ji pro běžný repertoár Jihočeského divadla a při té příležitosti, na rozdíl od původního úmyslu uvést ji v originále, vypracoval překladatel Jan Panenka „s obrovskou invencí“ (T. Studený) překlad do češtiny a dramaturgickou úpravu (zkrácení o čtvrtinu a stažení do dvou dějství, vypuštění postavy Doriny apod.). Hudební rekonstrukci a úpravu pořídil dirigent Václav Nosek. Inscenace měla premiéru 13. dubna 1994 a získala divácký úspěch, hrála se na hostováních, mj. v Městském divadle v Českém Krumlově, (omezený přístup) a byla oceněna kritikou, která chválila úpravu („dodala svižnou spádnost a kumulaci komických situací“), režii („nejnespornější dosavadní úspěch“ režisérky Jany Kališové (omezený přístup)) i překlad („překlad Jana Panenky je radost poslouchat. Vyniká šťavnatostí a vtipem a může sloužit jako skvělý argument pro zastánce uvádění oper v češtině“).Podobně Dichtl, c. d., s. 255; (omezený přístup). Za slabou stránku považovala kritika Gassmannovu hudbu, která, slovy hudební kritičky Heleny Havlíkové v Hudebních rozhledech „vpravdě nehýří svébytnými hudebními nápady“.
Toto nastudování bylo rovněž základem inscenace České televize, kterou natočil režisér Jan Bonaventura a která byla poprvé vysílána 21. prosince 1996. (omezený přístup) Stejnou úpravu později nastudovala Komorní opera v Brně (scéna Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Divadle Barka) a uvedla ji poprvé 8. května 1999 spolu s premiérou opery Milana Kaňáka Agadir.
Osoby a první obsazení osoba hlasový oborDonath, c. d., s. 100–103. premiéra (1768) česká (novodobá) premiéra (1994)Pandolfo bas buffo … Petr Dopita / Josef PrůdekCecilia, jeho dcera soprán … Iva Jančíková / Hedvika TvrdáDorina, jeho dcera soprán … –Leandro, zamilovaný do Cecilie tenor … Zbyněk Brabec / Michal VojtaMarinetta, komorná alt … Romana Pátková / Dagmar VolfováCarlotto, sluha Leandra, zamilovaný do Marinetty tenor Gioacchino Caribaldi Miloslav Čížek / Miloslav VeselýFabrizio, zamilovaný do Marinetty bas buffo Domenico Poggi Lukáš Hynek-Krämer / Oldřich Kříž Dirigent: Florian Leopold Gassmann Václav Nosek Režie: … Jana Kališová Výprava: … Miloň Kališ Kostýmy: … Jan Růžička
Děj opery 1. dějství (1. obraz – Ulice před Pandolfovým domem s terasou, v noci) Před domem měšťana Pandolfa stojí mladý šlechtic Leandro a jeho sluha Carlotto, který zpívá do oken serenádu. Leandro je velmi netrpělivý, protože je zamilován do Pandolfovy starší dcery Cecilie a očekává od ní odpověď na svůj milostný dopis. Carlotto má na věci vlastní zájem, miluje totiž Pandolfovu komornou Marinettu (introdukce Vieni, o cara, a quel balcone). Marinetta vychází na balkon (arioso Dolce canto, dolce suono). Nejprve musí nedočkavému Leandrovi vysvětlit, že Cecilia teprve píše odpověď a že ji za chvíli přinese: pak posílají Carlotto a Marinetta nyjícího Leandra čekat do hostince (árie Leandra Qual tormento al cor io provo).
Pak se zdá, že mají Carlotto a Marinetta konečně chvíli samio pro sebe, ale jejich rozhovor potají vyslechne Fabrizio, Carlottův sok o Mariinu přízeň. Slyší, jak se Carlotto a Marinetta smlouvají na noční schůzce v zahradě, kam má Carlotto přijít přes zeď, k níž mu Marinetta přistaví žebřík. Marinetta běží vyzvednout dopis od své paní a z domu vyjde s lucernou Pandolfo, protože zaslechl hlasy. Nikoho sice nenajde, protože Carlotto i Fabrizio jsou ukrytí, ale stěžuje si na to, jak je obtížné uhlídat a ochránit dvě dcery na vdávání.
Po jeho odchodu vyjde Marinetta na balkon s Ceciliiným dopisem pro Leandra a s klobásou pro Carlotta. Toho však předběhne pod balkonem Fabrizio a vydává se za Carlotta, takže mu Marinetta obojí hodí. Fabrizio hodlá všeho využít, přijít na smluvenou schůzku sám a Carlottovi ve všem všudy vypálit rybník (árie Si verrò non dubitate). Když se vzápětí dostaví Leandro s Carlottem, zjistí z rozhovoru s Marinettou, že dopis i klobása padly do nepovolaných rukou. Než se však stačí vysvětlit více, přeruší je Pandolfo a oběma mužům nadává a vyhání je.
Leandro odchází domů, ale Carlotto se vrací na schůzku s Marinetou; moc se mu sice v temné noci nikam nechce, ale ví, že odvážnému štěstí přeje (doprovázený recitativ a árie Questo ancor ci mancava… Curiosità mi sprona).
náhled|Scéna z Kritické noci, rytina Giuliana Zulianiho podle Pietra Antonia Novelliho z roku 1794 (2. obraz – Zahrada u Pandolfova domu se zdí, temná noc v novoluní) Marinetta a Cecilia diskutují o tom, co se stalo s kompromitujícím slečniným psaním. Marinetta prozrazuje, že má zanedlouho schůzku s Carlottem, od něhož se doufá dozvědět více. Jenže obě ženy překvapí Ceciliina nemilovaná mladší sestra Dorina. Vyptává se, co dělají v noci na zahradě, a Marinetta si vymyslí historku: dnes je „kritická noc“, zvláštní astronomicko-meteorologický úkaz, poněvadž komu se měsíc ukáže zářící a růžolící, věští mu to neštěstí, zato toho, kdo uvidí bledou lunu, čeká neštěstí. Aby se však zabránilo interferenci, měla by Dorina měsíc sledovat odjinud. Dorina se tváří, že tomu věří (árie Oh guardate, che la Luna). Avšak je chytřejší, než se zdá, a běží upozornit otce na sestřino podivné chování.
Cecilia a Marinetta dále ve tmě vyčkávají, ale záhy se potichu připlíží Pandolfo. Ve tmě Marinettu