Brno-Jehnice je městská část na severním okraji statutárního města Brna. Je tvořena městskou čtvrtí Jehnice, původně samostatnou obcí, která byla k Brnu připojena v roce 1971. Její katastrální území má rozlohu 4,07 km² a žije zde obyvatel. Nachází se kolem Jehnického potoka a její okolí tvoří především zalesněné území Soběšické vrchoviny.
První možná zmínka o Jehnicích pochází z roku 1292, v dalších staletích patřila ves převážně Lichtenburkům a hlavně Boskovicům. Jejich majetek získali počátkem 17. století Lichtenštejnové. Součástí vesnice byl od středověku svobodný dvůr, který koncem 18. století také zakoupili Lichtenštejnové. Z Jehnic a Mokré Hory vzniklo v roce 1801 malé samostatné panství, postupně s různými majiteli. Od poloviny 19. století byly Jehnice samostatnou obcí a v roce 1971 se staly součástí Brna. Na přelomu 20. a 21. století zde vznikla rozsáhlejší suburbánní zástavba.
Okolí Jehnic je díky svému lesnatému charakteru využíváno jako turistické a rekreační zázemí pro obyvatele Brna. U silnice na Vranov stojí památkově chráněná boží muka, přímo ve vesnici se nachází zvonice a několik dalších pamětihodností.
Název Název Jehnice vznikl z osobního jména Jehně či Jehňa přidáním přípony -ice; místní jméno tedy znamená tedy „ves lidí Jehňových“.
Během historie se varianty zápisu názvu vesnice příliš nelišily. První možná zmínka z roku 1292 uvádí Jechnecz, krátce poté Genicz, a ve 14. století šlo už přesvědčivě o Jehnicz či Jehnice. V průběhu 18. století převažovala forma Jehnitz, zatímco v 19. století bylo již užíváno české jméno Jehnice a poněmčené varianty Jechnitz či Jehnitz. V době Protektorátu byl v letech 1939–1945 používán v němčině název Jechnitz.
Historie
Do roku 1850 Jméno Jehnice se v historických pramenech poprvé objevuje v letech 1292 (jako Jechnecz) a 1300 (Genicz), kdy je v listinách jmenován, coby svědek při prodeji majetku, jistý Budivoj z Jehnic. Souvislost s nynějšími Jehnicemi je možná, avšak není zcela prokazatelná. K roku 1324 je uváděn les Bílová poblíž Jehnic, který Jindřich z Lipé daroval nově založenému starobrněnskému klášteru. První přímá zmínka o Jehnicích jako vesnici pak pochází z roku 1365, kdy byly součástí nového panství hradu Ronov, které vlastnil Čeněk Krušina z Lichtenburka z lichtenburského rozrodu Ronovců. Ten dal na panství zapsat do zemských desk věno své manželce. Čeněk Krušina zemřel bezdětný a panství, jehož centrem se tehdy nově stal Nový hrad, proto odúmrtí získal moravský markrabě Jošt. V roce 1411 jej jako zástavu získal Vaněk Černohorský z Boskovic a jeho černohorská větev pánů z Boskovic držela novohradské panství až do přelomu 16. a 17. století; navíc jí ho král Ferdinand I. v roce 1562 prodal. Pouze kolem roku 1419 a v průběhu 60. let 15. století nedrželi panství Černohorští. V roce 1460 ho měl v majetku přímo král Jiří z Poděbrad, který zastavil místní dvůr Janu z Drozdové Hory, čímž vznikl zdejší svobodný dvůr. Ten zůstal po česko-uherských válkách zřejmě jedinou nezničenou stavbou, neboť ves zpustla. První zprávy o alespoň zčásti obnovené vesnici pochází z 50. let 16. století, kdy se uvádí zdejší rychtář i tři osedlé grunty. Když Boskovicové vymřeli v roce 1597 Janem Šemberou po meči, panství připadlo jeho dceři Kateřině. Ta si ještě toho roku vzala Maxmiliána z Lichtenštejna, jenž se v roce 1604 stal spolumajitelem novohradského panství, které bylo spojeno s pozořickým panstvím, jehož centrum se nacházelo v Pozořicích na tamním zámku.Fasora–Štěpánek, s. 611–612.
náhled|vlevo|Jehnice na mapě prvního vojenského mapování ze druhé poloviny 18. století Po třicetileté válce zůstaly zpustlé minimálně tři grunty, které však byly brzo osazeny. V roce 1657 bylo ve vsi evidováno 11 usedlostí, v roce 1678 13 usedlostí a tři domkáři.Černohlávek, s. 18–19. Počet osedlých poté mírně stoupal, v polovině 18. století zde bylo 14 selských usedlostí, tři zahradníci a sedm domkářů, roku 1788 pak 30 popisných čísel. Lichtenštejnové vlastnili Jehnice v rámci svého pozořického panství, týkalo se to však pouze vesnice samotné a severní části nynějšího katastrálního území. V dědině nadále existoval svobodný dvůr, k němuž patřila celá jižní část dnešního katastru. Svobodný dvůr, nacházející se v jihozápadní části návsi, byl v majetku rodu z Drozdové Hory až do 60. let 17. století, poté se majitelé, převážně různí šlechticové, střídali.Fasora–Štěpánek, s. 612–614. V první polovině 30. let 18. století jej vlastnil Jan Josef Noss von Nossberg, který na pozemcích dvora zřejmě založil novou ves Mokrá Hora.Černohlávek, s. 22–23. Teprve v roce 1779 koupil prosperující svobodný dvůr s vinopalnou a pivovarem František Josef I. z Lichtenštejna, takže se majitel celé vsi sjednotil. Celé Jehnice Lichtenštejnové vlastnili do roku 1801, kdy je kníže Alois daroval Františku rytíři Haymerlemu, čímž vzniklo malé samostatné jehnické panství. Haymerle a jeho děti ho drželi do roku 1827, poté Josef Hayek a jeho děti a po roce 1831 Anna Hermannová a její děti. Většina obyvatel vsi se až do konce 19. století živila zemědělstvím, postupně však narůstal počet obyvatel pracujících v místním pivovaru či dojíždějících do brněnských továren.Černohlávek, s. 50.
Po roce 1850 náhled|Zámek Jehnice na konci 19. století Po zrušení patrimoniální správy a vzniku obecního zřízení byly od roku 1850 Jehnice samostatnou obcí v politickém okrese Brno-venkov.Kuča, s. 209. Jeho součástí byly až do roku 1971, kdy došlo k přičlenění Jehnic k Brnu.Fasora–Štěpánek, s. 623. V systému soudních okresů patřily v letech 1850–1855 do okresu Brno-horní předměstí, poté do roku 1892 do sjednoceného okresu Brno a následně, do roku 1949, kdy byly soudní okresy zrušeny, do soudního okresu Brno-okolí.Kuča, s. 217. Součástí Jehnic dlouhodobě byla osada Mokrá Hora, která se osamostatnila v roce 1953.Kuča, s. 460.
Jehnický statek, který zůstal po zrušení panství, vlastnila po roce 1850 nadále dcera Anny Hermannové a po její smrti její manžel a jejich děti. V roce 1863 od nich statek odkoupil brněnský průmyslník Theodor von Offermann,Černohlávek, s. 33. za kterého prodělal velký rozvoj, včetně modernizace dvora i cihelny či stavby nového pivovaru a místního zámku. Offermann také od starobrněnského velkostatku odkoupil les Bílová, který od středověku vlastnily tamní cisterciačky (po zrušení kláštera v roce 1782 sdílel osudy se starobrněnským panstvím).Fasora–Štěpánek, s. 615. Po Offermannově smrti v roce 1892 vlastnili jehnický statek jeho dcera Adéla Bauerová, její syn Bruno von Bauer a Brunova manželka, později exmanželka, Berta. V průběhu 20. a 30. let 20. století ale jeho provoz upadal a roku 1937 zakoupili statek sourozenci Karel Žofka a Božena Rinchenbachová.Fasora–Štěpánek, s. 618. V letech 1949–1950 byl statek státem vyvlastněn, rodina ho získala zpět v rámci restituce v roce 1992.Černohlávek, s. 54. Během komunistického režimu v něm sídlil Státní statek Jehnice, lesy pak spadaly pod státní lesy v Kuřimi (západně od silnice Řečkovice–Vranov) a Školní lesní statek tehdejší brněnské Vysoké školy zemědělské (východně od silnice Řečkovice–Vranov).Fasora–Štěpánek, s. 622.
náhled|Jehnice na pohlednici z doby před rokem 1900 Na návsi byla v roce 1872 postavena jednotřídní škola (nynější hostinec), která sloužila i pro Ořešín a Mokrou Horu. Kvůli rostoucímu počtu žáků postavila obec roku 1895 novou trojtřídní školu na návrší jižně od vsi, u cesty na Mokrou Horu.Fasora–Štěpánek, s. 617. V roce 1885 byla v údolí Ponávky, na západním okraji jehnického katastru, zprovozněna železniční trať z Brna do Tišnova. Někdy před rokem 1900 (doložena je roku 1902) byla na ní otevřena zastávka Jehnice, nacházející se jeden kilometr západně od vsi, z níž byla přístupná cestou podél potoka. I díky ní vzrostl v Jehnicích turistický ruch, jenž byl tvořen především Brňany, kteří mířili na procházky po okolí a na vyhlášené jehnické pivo do místní pivovarské restaurace.Černohlávek, s. 123–125. Postavena byla silnice z Řečkovic přes Mokrou Horu, následně v roce 1908 silnice do Ořešína a roku 1912 na Vranov.Fasora–Štěpánek, s. 616. Ve vsi fungovala také četnická stanice. Z první světové války se někteří Jehničtí nevrátili, roku 1920 jim proto byl postaven na návsi pomník.Černohlávek, s. 179–180. Již v roce 1899 byl v Jehnicích založen sbor dobrovolných hasičů, roku 1911 Sokol, v roce 1919 dělnická tělocvičná jednota a roku 1923 Orel. Za první republiky vznikla ve vsi knihovna, postavena byla také hasičská zbrojnice.Fasora–Štěpánek, s. 620. Pivovar se sladovnou roku 1924 odkoupila společnost Moravia, která ho nadále provozovala, provoz cihelny byl ale někdy v průběhu této dekády zastaven.Černohlávek, s. 40. V roce 1930 byly Jehnice elektrifikovány,Fasora–Štěpánek, s. 619. zámek byl zbořen v roce 1938.Fasora–Štěpánek, s. 613. Během meziválečného období měli v obecním zastupitelstvu největší zastoupení národní socialisté, sociální demokraté a lidovci.
Za druhé světové války byl v roce 1943 ukončen provoz jehnického pivovaru, areál pak získal starobrněnský pivovar, ale výrobu v něm neobnovil. Boje na konci války postihly vesnici poměrně silně, neboť ustupující německá armáda se na čas usídlila v okolí Jehnic, včetně jehnické školy. Obyvatelstvu bylo 3. května 1945 nařízeno vystěhování, dědina byla následně poškozena boji. Osvobozena byla rumunskou armádou až po 8. květnu 1945.Fasora–Štěpánek, s. 620–621. Po válce probíhala obnova poničené vesnice. Komunisté obsadili post předsedy místního národního výboru (MNV) v roce 1946,Fasora–Štěpánek, s. 621. po převratu v únoru 1948 MNV ovládli. Roku 1947 začalo fungovat v místním hostinci kino Slovan (zavřeno bylo někdy v 70. nebo 80. letech 20. stoletíČernohlávek, s. 46–47.) a v roce 1949 byl zahájen provoz autobusové linky Dopravního podniku města Brna z Řečkovic přes Mokrou Horu a Jehnice do Ořešína. Roku 1949 došlo také ke změně jména obce, v té době používaný název Jehnice-Mokrá Hora byl zkrácen na dříve užívané Jehnice. Mokrá Hora se navíc v roce 1953 od Jehnic odtrhla a stala se samostatnou obcí. Roku 1950 byl zaveden obecní rozhlas,Černohlávek, s. 44. v roce 1953 došlo ke zprovoznění nové železniční trati z Brna do Tišnova, která nahradila tu starou, v letech 1955–1956 vybudovali jehničtí občané východně od vsi hřbitov a roku 1958 začala fungovat mateřská škola. Pokus o založení jednotného zemědělského družstva se v Jehnicích nezdařil, ale místní hospodáři v roce 1958 vstoupili do Státního statku Jehnice.Černohlávek, s. 52. V roce 1960 došlo ke zřízení poštovny a roku 1963 byla parkově upravena náves. Železniční zastávka, nacházející se mimo obec, byla zrušena v roce 1967. Postupně byly rušeny místní obchody a soukromé provozovny, v roce 1968 se tak v Jehnicích nacházel pouze obchod se smíšeným zbožím a malá hospoda. Fungovaly tu organizace jako Svazarm nebo Československý svaz mládeže.
V roce 1960 probíhala jednání o připojení Ořešína k Jehnicím a následném sloučení s Brnem, avšak tento plán nebyl schválen. Na přelomu 60. a 70. let 20. století bylo diskutováno připojení vesnice k Brnu, s čímž převážná většina Jehnických na veřejné schůzi v roce 1971 souhlasila. Jehnice se staly součástí Brna společně s několika dalšími obcemi 26. listopadu 1971, začleněny byly do městského obvodu Brno VI-Řečkovice.Ústřední věstník České socialistické republiky, částka 10, č. 20/1971, str. 153 Od 1. května 1972 byly součástí městské části Brno-Řečkovice,Ústřední věstník České socialistické republiky, částka 6, č. 10/1973, str. 56 která však byla krátce poté zrušena a její území, včetně Jehnic, 21. září 1972 přičleněno k městskému obvodu Brno V.
náhled|Obecní dům s radnicí a hasičskou zbrojnicí