Koželuhova dcera aneb Kadetka (v německém originále ) je komická opera (singspiel) o dvou jednáních českého skladatele Františka Josefa (Benedikta) Dusíka na libreto Josepha Antona Haselbecka. Její premiéru uvedla v roce 1800 divadelní společnost Georga Schantrocha ve Stavovském divadle v Lublani.
Vznik, charakteristika a historie František Josef Dusík působil od roku 1790 jako vojenský kapelník a katedrální varhaník v Lublani, jsou však četné doklady o jeho styku s místním Stavovským divadlem. V něm vystupovaly různé divadelní společnosti, přičemž orchestr divadla byl pravidelně posilován hudebníky z vojenské kapely. V sezóně 1796/1797 to byla společnost Konstantina (von) Paraskowitze, pro niž napsal Dusík svou první doloženou operu Sultán Wampum; v sezóně 1797/1798 provoz divadla zajišťovala divadelní společnost Johanna Georga Denglera, která uvedla příležitostný kus Evžen Druhý aneb Hrdina našeho věku s Dusíkovou hudbou.
V únoru roku 1798 se dosud v Lublani působící Denglerova společnost rozpadla a jeden z jejích členů, Georg Schantroch (po 1850–1819), obratem sestavil společnost novou. S Dusíkem uzavřel smlouvu, podle které se skladatel měl stát kapelníkem, doprovázečem a tenoristou v Schantrochově společnosti na dva roky. Tato smlouva ovšem byla v kolizi s Dusíkovým zaměstnáním u lublaňské katedrály – problémem nebyl ani tak samotný přivýdělek, který byl vzhledem k nízkému platu varhaníka nutný, jako skutečnost, že divadelní společnost hrála i mimo Lublaň, což znamenalo Dusíkovu častou a dlouhodobou nepřítomnost. Dusík se snažil obě místa udržet, ale pravděpodobně počátkem roku 1799 byl donucen místo katedrálního varhaníka opustit a v následujících letech pracoval jen u Schantrochovy společnosti.
Smlouva se Schantrochem obsahovala ustanovení, podle kterého mu měl Dusík napsat jednu operu každé tři měsíce. Není jasné, nakolik Dusík této povinnosti dostál. Schantrochova společnost v červnu 1798 Lublaň opustila a hrála v Terstu, Gorici a Celovci, v zimním období se vrátila do Lublaně a hostovala zde i v následujících dvou letech.Barbo, Večsmernost…, s. 63. Právě z lublaňské sezóny 1799/1800 se zachoval jediný doklad Dusíkovy tvorby pro tuto Schantrochovu společnost, libreto komické opery v německém jazyce Koželuhova dcera aneb Kadetka, vydané v Lublani roku 1800.Podle libreta, viz Externí odkazy.
Autor libreta, Joseph Anton Haselbeck, není blíže znám; ví se, že v letech 1793–94 napsal dvě libreta pro Johanna Georga Lickla hraná v Divadle na Vídeňce, a je pravděpodobně totožný s hercem Haselbeckem, který hrál v Schantrochově společnosti komické postavy.Barbo, Večsmernost…, s. 61. Jeho libreto je značně spletité a dramaticky chabě stavěné, má však řadu dobře charakterizovaných postav a vyznačuje se poměrnou přímostí v popisu vztahů mezi pohlavími a volností mravů. Vzorem pro děj byla zjevně Figarova svatba. Zajímavé je, že ve scéně, kdy se titulní hrdinka vydává před svým údajným strýcem za mladého kadeta, je použito několik českých slov a vět, přičemž libreto obsahuje poznámku, že „vše, co v tomto textu říká Sophie česky, může být na kterémkoli divadle přeloženo do jazyka v zemi obvyklého“; slovinský muzikolog Matjaž Barbo se dohaduje, že by to mohl být náznak toho, že se mohla v Lublani použít slovinština – byla by to první zaznamenaná slovinská slova na profesionální hudební scéně.Barbo, Večsmernost…, s. 65.
I když o uvedení Koželuhovy dcery nejsou jinak zmínky, tištěné libreto výslovně potvrzuje, že opera byla uvedena, a to poprvé právě v Lublani, a že Dusík byl v té době dosud kapelníkem Schantrochovy společnosti. Hudba této opery se nedochovala, je však zřejmé, že se nejednalo o pouhou hru se zpěvy, jako byl Evžen Druhý a do jisté míry i Sultán Wampum. Vedle sólových písní obsahuje její libreto řadu ansámblů a zejména velmi rozsáhlá finále s účastí mnoha osob, rychlým střídáním replik, změnami nálad, scény i veršového rozměru, což předpokládá i odpovídající propracovanost hudebního ztvárnění.Barbo, Večsmernost…, s. 60–61. Odtud vedla Dusíkova cesta italské opeře buffě, které se věnoval po zbytek své kariéry.Barbo, Večsmernost…, s. 62.
Postavy Baron Rosenthal / Wehrfels Baronka, jeho choť Hejtman ve výslužbě von Hocheck, barončin otec Kadet von Hocheck, hejtmanův synovec Kneipp, ševcovský cechmistr Brigitta, jeho choť Suschen, jejich dcera Fritz, jejich syn, úředník Bürger, bohatý koželuh Sophie, jeho dcera Pan von Papillion Pfriem, chudý příštipkář Judith, jeho choť Andres, Seppel, Franzel, Peterl, jejich děti Friedrich, komorník Maxel, Hannsel, Christoph, Kneippovi tovaryši Kasper, podomek u koželuha Dva nosiči
Děj opery 1. dějství (1. obraz – Místnost s dílnou v domě ševcovského cechmistra Kneippa) Kneipp a jeho tři tovaryši šijí boty a oslavují ševcovské povolání; mistrova žena Brigitta a jejich dcera Suschen předou a opěvují ženské domácí ctnosti (introdukce Wenn auf der Welt kein Schuster wär). Brzy však tato selanka skončí, když přijde řeč na problémy. Kneipp dosud nezkousl, že se jeho syn zvrhnul a místo ctihodného otcovského řemesla vystudoval práva. Tím méně se mu líbí, že jeho dcera – s matčiným dychtivým souhlasem – udržuje známost s mladým kadetem von Hocheckem namísto s nějakým řádným řemeslníkem. Obě ženy si však z jeho námitek nic nedělají a jdou na procházku. Tovaryši si mistra dobírají, že je pod pantoflem, ale Kneipp rád přenechává rozhodování své choti výměnou za domácí klid (árie Wenn Weiberl das Commando führt). Jen se mistr vzdálí, zanechávají tovaryši práce a pílí do krčmy.
(2. obraz – Nuzná místnost příštipkáře Pfriema) Pfriemova žena Judith s pomocí snáře a kabaly hádá čísla na vsazení do loterie. Cítí, že dnes určitě vyhraje, a už si představuje svůj život po zbohatnutí (árie Würd ich reich, und hätte Geld). Manžel se její vášni vysmívá, ale s jejich chudobou také nic nenadělá. Ohlašuje se Friedrich, komorník barona Wehrfelse. Jako záminku nese holínky na podražení, ve skutečnosti však pro svého pána vyzvídá informace o Pfriemově sousedu, bohatém koželuhovi Bürgerovi, a zejména jeho neteři Sophii, jež sem nedávno přibyla z Prahy po smrti svého otce. Současně se však Friedrichovi zalíbí Judith a doby, kdy se Pfriem věnuje holínkám, chce využít k jejímu svedení. Příštipkář se dovtípí Friedrichových záměrů a na odchodu pěje ironickou chválu své ženy (árie Mein Judith ist ein rares Weib). Friedrich má úspěch jak ve vyzvídání, tak ve svádění. Aby nepřišla o čest příliš brzo, předstírá Judith po komorníkově vyznání lásky mdlobu. Avšak scénu už nějakou dobu pozoroval její manžel. Pfriem vstoupí, Friedrich před ním prchne a příštipkář svou choť „křísí“ vědrem vody, což vede k temperamentní manželské hádce (duet Tyrann! Mußt du so wüthen?)
(3. obraz – Pokoj v baronově domě) Mladá baronka si u stolu stýská; od svatby uplynulo jen jedenáct měsíců a její manžel už je zamilován do jiné a ji zanedbává (árie Hartes Schicksal! soll ich nie). Přijel barončin otec, hejtman ve výslužbě von Hocheck, ke kterému se dostaly pověsti o rozpadu dceřina manželství. Vyzvídá od ní, jak se věci mají, ale nejvíce se rozzlobí, když se od komorníka Friedricha dozví, že dcera a zeť mají oddělené ložnice: takto se nedočká vytoužených vnoučat (árie Und möcht es auch wie immer gehn).
(4. obraz – Ulice) Kaspar, koželuhův podomek, nese domů ranec kožek. Odchytí ho Friedrich, který se neodvažuje u koželuha – a tím méně u příštipkáře Pfriema – objevit, a proto Kaspara pověří, aby do těchto dvou domů doručil dva dopisy. Kaspar je ale negramotný a plete si levou ruku s pravou, takže dopisy doručí naopak. Přesto je spokojen a zpívá si o důležitosti své profese podomka (árie Ein Hausknecht ist kein' Kleinigkeit).
(5. obraz – Barončin pokoj) Baronka si dala pozvat Sophii; je sice rozmrzelá z manželovy nevěry, ale samotná dívka má dobrou pověst. Její oddaný ctitel, vždy módu sledující pan Papillion, baronce přináší klepy ze sousedství a ujištění o svém zájmu pro případ, že by chtěla opustit manžela. Baronka mu co nejdříve unikne a ani Papillionův rozhovor s hejtmanem nedopadne dobře, přestože se mu Papillion představuje jako brzký nový zeť. Hejtman Papilliona urazí a ten ho ihned vyzve na souboj – z něhož však stejně rychle vycouvá (duet Sie müssen ohne weitern Fragen).
Hluk přivolá barona. Ten následně přemítá o tom, jak ho iritují jeho žena i tchán a jak miluje Sophii, o niž se uchází v přestrojení (árie Jedes Lüftchen säuselt Liebe). Friedrich mu přivádí příštipkáře Pfriema. Ten nerozumí, co by po něm pán mohl chtít, ale ten mu nabízí zlaťák a vyptává se na Sophii. Pfriem mu prozrazuje, že Sophie je zamilována do úředníka Fritze, Kneippova syna, ale její strýc a poručník tomuto styku nepřeje, protože ji chce provdat za jakéhosi mohovitého Arména. Pfriem proto Sophii a Fritzovi k jejich tajným dostaveníčkům propůjčuje svou ševcovskou boudu. Baron tvrdí, že by s pannou Sophií rád nepozorovaně promluvil, a Pfriem nalézá řešení: dnes večer má k němu za stejným cílem přijít už jeden pán v přestrojení za ševcovského tovaryše, ať baron učiní totéž.
Na odchodu však Pfriema zastaví baronka a hejtman a pod pohrůžkou násilí z něj dostanou, na čem se právě s baronem smluvil. Baronka a její otec si stěžují na mužskou proradnost a Pfriem jim pro jistotu přizvukuje (tercet Wahrlich, Männer sind wie Geyer).
(6. obraz – Místnost u koželuha Bürgera) Sophie doma přemítá, proč ji k sobě baronka zve, očekává svého milého Fritze a myslí na svého druhého nápadníka, Arména, kterého si oškliví kvůli jeho vousu. Fritz přichází a sděluje Sophii radostnou zprávu, že získal místo ve veřejné službě s platem 700 zlatých, a je tedy schopen živit rodinu. Sophie ho žertem přijímá do své služby (duet Ich mache zum Beamten dich).
(7. obraz – Barončin pokoj) Hejtman konfrontuje barona ohledně situace své dcery. Na barona však tchánovy argumenty a hrozby neudělají žádný dojem, a když se hejtman rozohní, hodlá ho baron vykázat z domu. Tentokrát je to hejtman, kdo se chce bít, ale baron náhle a elegantně za sebe do souboje postrčí Papilliona, jenž naslouchal za dveřmi. Vyděšený Papillion se brání jen slovně a nepříliš účinně. Tu se objeví Sophie v kadetském stejnokroji, hejtmana hladce odzbrojí a oba muže vyžene.
(8. obraz – Krátká ulice) Pfriem se vrací od barona a narazí na svou ženu. Judith dostala dopis od amanta zvoucí ji na schůzku a nyní ho hledá. Pfriem si slibuje, že jí vyčiní. Po ulici se procházejí i Kneippovic paní Brigitta a Suschen s jejím nápadníkem kadetem – a vedle toho mistr Kneipp v doprovodu svých tovaryšů. Stejnou ulicí utíká Sophie před svým nežádoucím arménským nápadníkem (což je baron v přestrojení). Narazí na Pfriema a ten bezelstně Sophii nabízí k milostnému dostaveníčku opět azyl ve své kůlně. Kneipp a tovaryši se na něj vrhnou a obviňují ho z kuplířství. Do toho nosiči přinášejí baronku v nosítkách a musí zastavit, když ji začne obtěžovat Papillion. Všichni přispěchají a nedorozumění střídá nedorozumění. V nastalém zmatku Pfriem využije svůj dukát a nechává se odnést v bezpečí domů – jenže ostatní jsou mu brzy v patách (finále 1. část Es labet mich der schönste Abend ... Fort Gesellen ohne Weilen ... Welch Getöse, welch ein Lärmen).
(9. obraz – Velké a otevřené prostranství s Pfriemovým domem) Judith čeká v okně na výsledek loterie. Když vidí Pfiema přinášet v nosítkách, vyloží si to jako splnění své naděje, jásá a jme se vyhazovat jejich skrovný nábytek z okna na ulici. Pfriema mezitím dostihli jeho pronásledovatelé a dávají mu co proto. Zachrání ho jen to, že začíná bouřka a všichni spěchají domů (finále 2. část Wo bleibt mein Mann … Lassen sie nach Haus uns eilen … Welch ein Blitzen! weilch ein Krachen!)
2. dějství