Julius August kardinál Döpfner (26. srpna 1913 Hausen u Bad Kissingenu – 24. července 1976 Mnichov) byl německý kněz a představitel římskokatolické církve. Byl biskupem ve Würzburgu a Berlíně, arcibiskupem v Mnichově a Freisingu a od roku 1958 kardinálem římskokatolické církve. Stal se „jednou z nejvlivnějších osobností katolické církve“ během Druhého vatikánského koncilu v letech 1962–1965. Byl ve svých postojích považován za liberála, kritizoval „zastaralé formy“ církve a její „odpor vůči myšlenkám, formám a možnostem, kterým možná patří budoucnost, a často považujeme za nemožné to, co se nakonec projeví jako legitimní forma křesťanství“. Hluboce se zabýval otázkou kontroly porodnosti a působil jako spoluzastupitel ve vatikánské komisi pro studium témat manželství, rodiny a regulace porodnosti. Podporoval také ekumenismus. Často byl označován za papabile, zemřel však ve věku 62 let v mnichovské arcibiskupské rezidenci. Pohřben je v mnichovském Frauenkirche.
Původ a vzdělání Rodinné zázemí Narodil se jako čtvrté z pěti dětí domácímu sluhovi Juliu Matthäusovi Döpfnerovi (1876–1923) a jeho ženě Marii Döpfnerové, rozené Büttnerové (1875–1934) v Hausenu u Bad Kissingenu (Dolní Franky) do chudobné rodiny rýnských sedláků a vyrůstal ve velmi skromných poměrech. Döpfnerovými sourozenci byli Maria Anna Döpfnerová, provdaná Metzová (1905–1983), Otto Joseph Döpfner (1909–1979) a Paul Alfons (1919–2007). Manželům Döpfnerovým se v roce 1906 narodil také syn (rovněž jménem Julius), který však následujícího roku zemřel.
Döpfner popisuje svého otce jako ušlechtilého a hluboce věřícího člověka a matku jako „silnou ženu, která se jako vdova obětavě starala o své děti.“ Když jeho otec Julius Matthäus Döpfner 11. listopadu 1923 zemřel v důsledku operace břicha, slíbil prý na smrtelné posteli hausenskému kaplanovi Augustu Martinovi, že malému Juliovi umožní stát se knězem, o čemž jeho matka Marie zřejmě nic nevěděla. Matka Marie byla sestrou tesaře z Hausenu. Vedla si rozsáhlý deník, v němž 15. února 1927 popsala chudobu rodiny a časté nemoci své i svého manžela.Výňatky ze zápisků Marie Döpfnerové popisující Döpfnerovo dětství lze nalézt v , a Jak Döpfner zpětně poznamenal, v jeho jinak šťastném a nezapomenutelném dětství byla určitá vážnost prožitku. Náboženské zkušenosti v rodičovském domě, farnosti a diecézi označil za formující.
Druhé zastavení („Ježíš bere kříž na ramena“) křížové cesty, která vedla přes vesnici na hřbitov, se nacházelo před Döpfnerovým rodným domem (dnes se křížová cesta nachází celá na hřbitově v Hausenu). Krátce před svou smrtí poskytl Döpfner 11. června 1976 bavorskému rozhlasu rozhovor nazvaný Meine fränkischen Jahre (Moje franská léta), v němž předpokládal, že ho toto zastavení křížové cesty přinejmenším nevědomky inspirovalo k volbě jeho biskupského hesla „Praedicamus Crucifixum“ – : „Hlásáme Ukřižovaného“.Eberth 2013, s. 199–200. Döpfnerův rodný dům byl později zbourán a nahrazen novou budovou (Kardinal-Döpfner-Straße 27).
Školní dny Na radu místního kaplana Martina a svých učitelů byl v roce 1924 poslán na augustiniánské gymnázium v Münnerstadtu. Desetiletý chlapec šel pěšky z Hausenu do Münnerstadtu, aby složil přijímací zkoušky, a uspěl. Navzdory špatným podmínkám, v nichž vyrůstal, přinášel domů dobré známky. V roce 1925 kvůli své touze stát se knězem přestoupil do biskupského chlapeckého semináře Kilianeum ve Würzburgu a v roce 1933 odmaturoval jako nejlepší žák třídy na gymnáziu na Rennweger Ring. Již jeho maturitní projev byl kritický vůči národním socialistům, kteří se měsíc předtím dostali k moci.Wittstadt 2001, s. 33.Mokry 2016, s. 68 a násl. Učitel Josef Borst, třídní učitel Döpfnerovy maturitní třídy, se cítil nucen Döpfnerův maturitní projev zmírnit. Jeho teologickou a pastorační orientaci na Kilianeu silně ovlivnil regenschori Kilián Josef Meisenzahl. Prostřednictvím Meisenzahla se Döpfner seznámil s učením kontroverzního würzburského teologa Hermana Schella, jehož osobnost na Döpfnera zapůsobila. V této době začala mezi Döpfnerem a jeho přítelem ze školy Georgem Angermaierem podrobná korespondence, která trvala od roku 1932 do roku 1944 a v níž Döpfner podrobně popsal své teologické názory.Mokry 2016, s. 93–110.
Studium Würzburg V říjnu 1933, když byl würzburském semináři, začal studovat teologii na univerzitě ve Würzburgu. Studoval církevní dějiny u Sebastiana Merkleho, přítele Hermana Schella, a také filozofii u Hanse Meyera a soukromého docenta Hanse Pfeila, odpůrce náboženských proudů národního socialismu. Zde se Döpfner stal také členem katolického studentského bratrstva K. St. Normannia Würzburg v KV (Kartellverband katholischer deutscher Studentenvereine).
Germanicum v Římě Po jednom semestru přešel na stipendijní pobyt na papežskou německo-maďarskou kolej Collegium Germanicum Papežské gregoriánské univerzity v Římě.Wittstadt 2001, s. 39–58.Eberth 2013, s. 74–76.Mokry 2016, s. 74–76. Na Germanicu jej ovlivnil zejména jezuita Ivo Zeiger. Döpfner kritizoval jezuitský styl vedení, který spočíval v uniformitě a subordinaci; byl přesvědčen, že v moderním světě budou důležité sebevědomé individuální osobnosti. Jeho vnější odpor ke studijním podmínkám na Germanicu opadl se smrtí matky v roce 1934.Mokry 2016, s. 80–82. Jak napsal svému příteli ze studií Angermaierovi, elementární pouto k rodičovskému domovu doma bylo nyní přerušeno, „aniž by nekonečně něžná láska k tomuto kořeni utrpěla nebo uvadla“.Döpfner an Angermaier, San Pastore 22. Juli 1934, In: Antonia Leugers: Briefe an Georg Angermaier 1923 bis 1944. Nr. 9, S. 26 f., In: WDGB.E 58 (1996), S. 9–100. Mimo jiné to byla ochota rodiny přinášet finanční oběti, která ho přiměla cítit se zavázaným dokončit studia navzdory všem výhradám. Své konflikty s Germanicem kompenzoval svým vztahem k vlasti a láskou k přírodě. Až do svého působení ve funkci kardinála chodil na túry do hor a k moři a trávil dovolenou v rodném Hausenu. Napsal také řadu dopisů svému příteli, hausenskému faráři Karlu Hockgeigerovi, v nichž podrobně popsal svůj pobyt na Germanicu.Eberth 2013, s. 76–96. Během studií si vědomě stál za svým rozhodnutím stát se knězem – nechtěl však být jen „vědeckým“ knězem, ale „hluboce vzdělaným“ knězem, který se bude podílet na své práci také na lidské, kněžské a organizační úrovni.
Kněz Svátost kněžského svěcení přijal 29. října 1939 v kostele Il Gesù v Římě z rukou budoucího kuriálního kardinála Luigiho Traglia. Dne 1. listopadu 1939 sloužil v témže kostele svou první mši svatou u oltáře hrobu Ignáce z Loyoly. Jako svůj první obraz si vybral výňatky z Isenheimského oltářního obrazu od Matthiase Grünewalda a jako své pozdější biskupské heslo „Praedicamus crucifixum“. Dne 7. července 1940 slavil v Hausenu svou domácí primici, jak bylo oznámeno v místním deníku Saale-Zeitung 6. července 1940.Eberth 2013, s. 97–102. Přijetí se konalo před klášterní stodolou kláštera Hausen. V roce 1941 získal doktorát teologie za disertační práci Natur und Übernatur (Přirozené a nadpřirozené) pod vedením Johna Henryho Newmana.Wittstadt 2001, s. 55–59.Mokry 2016, s. 120–126.
V letech 1941–1944 byl kaplanem v Großwallstadtu, Schweinfurtu a Gochsheimu.Wittstadt 2001, s. 59–61.Eberth 2015, s. 103–107.Mokry 2016, s. 127–143. Velmi důležitá pro něj byla pastorační péče v přímém kontaktu s věřícími. V letech 1944–1945 byl prefektem biskupského chlapeckého semináře Kilianeum ve Würzburgu. V roce 1945 byl jmenován subrektorem (subregens) würzburského semináře. Jako subrektor se Döpfner také osobně staral o studenty, kteří trpěli válečnými zážitky. Na nabídku děkana fakulty habilitovat se reagoval s hrdostí, protože, jak řekl, cesta k profesuře nebyla pro bývalé německé vědce snadno otevřená. Dne 16. března 1945 se stal svědkem náletu na Würzburg; všechen jeho majetek shořel. Osobně pomáhal při vyklízení a zásoboval obyvatelstvo potravinami. Po vpádu Američanů vyjednával s okupačními silami.
Würzburský biskup (1948–1957) Biskup
10. srpna 1948 jmenoval papež Pius XII. Döpfnera nástupcem Matthiase Ehrenfrieda, který zemřel 30. května 1948, ve funkci würzburského biskupa.Wittstadt 2001, s. 67–121.Eberth 2013, s. 110–127.Mokry 2016, s. 143–193. Proslýchalo se, že rozhodnutí ovlivnil jezuitský kněz Ivo Zeiger, bývalý Döpfnerův rektor na Germanicu. Svěcení bamberským arcibiskupem Josefem Otto Kolbem 14. října 1948 se konalo ve würzburském kolegiátním kostele v Neumünsteru, protože würzburská katedrála byla ještě v březnu 1945 zničena bombardováním. Spolusvětiteli byli tehdejší eichstättský biskup a pozdější kuriální kardinál Joseph Schröffer a bamberský pomocný biskup Artur Michael Landgraf. Ve svých 35 letech byl nejmladším katolickým biskupem v Evropě. Jeho biskupské heslo znělo: Praedicamus crucifixum (Hlásáme [Krista,] Ukřižovaného) a je převzato z 1. listu Korintským – . Při své zahajovací bohoslužbě v kostele svatého Kříže zdůraznil svou náklonnost k vlasti a ke svým franským krajanům. Ve svém prvním pastýřském listu z 24. října 1948 Döpfner zdůvodnil volbu svého biskupského hesla jako odpověď na rostoucí počet lidí, kteří sešli z křesťanské cesty; zároveň chtěl být prvním nositelem kříže v diecézi. Protože biskupský palác byl zničen při bombardování Würzburgu 16. března 1945, bydlel Döpfner zpočátku v klášteře sester Služebnic svatého Ježíšova dětství v Oberzellu.
Když se vdovec Robert Schwab, internista a vedoucí lékař Juliusspital ve Würzburgu, v roce 1948 oženil s „protestantkou“, Döpfnerovi se tento „smrtelný hřích“ osobně nelíbil. V roce 1952 Döpfner titulu své z funkce biskupa exkomunikoval pozdějšího církevního kritika Karlheinze Deschnera, protože se oženil s rozvedenou ženou. Na velké akci pořádané ADAC a Německou katolickou mládeží ve Würzburgu 19. července 1953 na počest svatého Kryštofa požehnal více než 1 000 automobilů a motocyklů a následně až do své smrti vedl kampaň za ekumenické hnutí. Döpfnerem organizovaná diecézní synoda se konala od 11. do 14. října 1954.Wittstadt 2007, s. 469.
Rekonstrukce Würzburgu („Bytová výstavba je stavbou katedrály“) Funkční období Julia Döpfnera začalo ve zcela zničeném městě, v němž na konci války žilo už jen asi 53 000 lidí. V celých Dolních Frankách bylo potřeba 394 000 lidí a ještě v roce 1950 chybělo 80 000 bytů. 6. ledna 1949 bylo proto pod vedením biskupa Döpfnera a na výzvu ředitele Caritas Roberta Kümmerta rozhodnuto o rozpuštění Würzburské bytové pomoci a založení družstva v podobě St Bruno-Werk. Bylo pojmenováno po svatém Brunovi z Würzburgu. Döpfnerovo motto projektu znělo: „Bytová výstavba je stavbou katedrály, péče o bydlení je pastorační péčí, a tedy starostí srdce vašeho biskupa.“Wittstadt 2001, s. 76–79. Motto „Bytová výstavba je stavbou katedrály“ kritizoval mimo jiné kardinál Michael von Faulhaber. Při příležitosti Döpfnerových 40. narozenin v roce 1953 ocenily Döpfnerovo úsilí würzburské katolické nedělní noviny. Do Döpfnerova odchodu do Berlína v roce 1957 bylo v rámci díla svatého Bruna postaveno více než 2 000 bytů. V roce 1958 bylo Döpfnerovi uděleno čestné občanství města Bad Kissingenu za zásluhy o sociální bydlení (St.-Bruno-Werk).
Kromě toho se věnoval obnově zničených kostelů jak ve Würzburgu (kde zůstala nepoškozena pouze kaple Panny Marie), tak i v ostatních částech würzburské diecéze.; Během jeho působení bylo obnoveno 48 kostelů a postaveno 43 nových kostelů. V roce 1948 jmenoval do čela biskupského stavebního úřadu stavebního mistra Hanse Schädela. Za Schädela byl jako první přestavěn kostel svatého Vavřince ve Würzburgu/Heidingsfeldu. Následovaly kostely v Kleinostheimu a Stockstadtu. Nově byl postaven farní kostel svatého Antona ve Schweinfurtu a vesnický kostel ve Frankenheimu/Rhönu, farní kostel Niederwerrn. Kiliána ve Schweinfurtu, kostel Nejsvětější Trojice v Gemündenu nad Mohanem, kaple v Eltmannu a farní a klášterní kostel svatého Alfonse ve Würzburgu byly přestavěny. Rozšířen byl poutní kostel v Hessenthalu, farní kostel v Kleinheubachu a kostel Svaté rodiny ve Würzburgu-Heidingsfeldu.