Litevská pomocná policie

Litevská pomocná policie (, ) byla paramilitární jednotka založená Němci během okupace Litvy v letech 1941 – 1944. Byla složena z útvarů pořádkové policie v říšském komisariátu Ostland, generální obvod Litauen. Jednotky byly tvořeny dobrovolníky.

Vznik a vývoj

Litevský stát měl mezi oběma světovými válkami komplikované sousedské vztahy. S Němci díky sporu o Klaipédu, kterou Německo v březnu 1939 zabralo, s Polskem díky záboru města Vilniusu v roce 1919. Se SSSR se vztahy chvilkově vylepšily v roce 1939, protože SSSR vyměnil postoupení Vilniusu za souhlas se zřízením sovětských vojenských základen na litevském území. Litva jako samostatný stát zanikla po invazi Rudé armády provedené 15. července 1940 a následně začleněním do SSSR jako Litevská sovětská socialistická republika. Po obsazení státu jako odpověď na sovětskou agresi se bývalí příslušníci armády, ale i civilisté, zapojili do protisovětského odboje jako partyzáni zvaní Lesní bratři. Tato odbojová organizace měla 36 000 členů v čele s bývalým vyslancem v Berlíně Kazysiem Škirpou. Sovětské bezpečnostní síly odhadem uvěznily 6 600 osob a dalších 17 600 osob bylo deportováno na Sibiř. Litevská armáda byla v roce 1941 reorganizována na 29. střelecký sbor Rudé armády složený ze dvou divizí.

Po napadení SSSR Německem hned 22. června 1941 zahájili litevští odbojáři () boj se sovětskou mocí. Rozhlas v Kaunasu odvysílal vyhlášení nezávislosti Litvy a výzvu k povstání. Německá vojska už přicházela k osvobozeným městům zbavených vlastní silou sovětské moci. V rámci povstání také ozbrojenci zaútočili na židovskou populaci, která podporovala spíše sovětský režim. Byla utvořena prozatímní vláda, která zahájila formování vlastních jednotek v naději na obnovení samostatnosti. Příslušníci 29. střeleckého sboru Rudé armády složeného z Litevců v drtivé většině dezertovali a měli tak tvořit základ nové litevské národní armády. Pro litevské podmínky je typické, že do vznikajících policejních útvarů vstupovali bývalí vojáci. Po pádu sovětského režimu byla ustavena prozatímní litevská vláda, která do svého rozpuštění s povolením německé vojenské správy začala formovat policejní prapory typu Schuma, jejichž hlavním cílem bylo vyčistit území Litvy od zbytků Rudé armády nebo maroderů. Tyto prapory také zahájily boj se vznikajícími partyzánskými útvary. Dalšími úkoly bylo střežení mostů, železnic, ale také boj s vnitřním nepřítelem, za kterého byli považováni Židé. Další části plnily také úkoly, jaké přísluší obvykle policii – boj s kriminalitou, ochrana pořádku a podobně, ale také měly na starosti protipožární ochranu.

Po přechodu fronty pak 5. srpna 1941 německé okupační úřady povstalecké formace rozpustily spolu s litevskou prozatímní vládou. Německá správa pak zformovala Litevskou bezpečnostní policii (), které velel Stasys Čenkus, o velikosti asi 400 příslušníků.

Rozkazem Wilhelma von Leeba, velitele skupiny armád Sever, ze dne 25. srpna 1941 bylo povoleno estonským, lotyšským a litevským občanům vstupovat do wehrmachtu nebo vytvářet dobrovolnické prapory k plnění bezpečnostních úkolů. Území kolem města Vilnius podléhalo správě skupiny armád Střed. Bývalí důstojníci a vojáci litevské armády vytvořili tzv. prapory TDA (Litevský prapor obrany národní práce), ze kterých pak později vznikly prapory pomocné policie. Dne 26. září 1941 byla Litva začleněna pod pravomoc německé civilní správy do Říšského komisariátu Ostland. Od listopadu 1941 byly všechny jednotky policie začleněny do Schutzmannschaftu. Doba služby pro dobrovolníky byla stanovena na šest měsíců a příslušníci pomocné policie podepisovali následující přísahu:

Do 6. listopadu 1941 byly utvořeny první prapory Schuma s čísly 1 – 15. Velitelem litevské pomocné policie byl podplukovník litevské armády Antanas Spokevicius. Každý prapor zahrnoval do 600 litevských dobrovolníků. Součástí praporů byly německé části, obvykle jeden důstojník a šest poddůstojníků, kteří zajišťovali spojení a předávání rozkazů. Příslušníci litevské pomocné policie byli vyzbrojeni trofejními sovětskými zbraněmi. V červenci 1942 v těchto praporech sloužilo 10 000 mužů.

Celkově bylo zformováno 26 praporů (1-15, 250-259 a prapor Lietuva), které měly dohromady přibližně 20 000 příslušníků. Podle údajů za rok 1943 byly prapory pomocné policie rozmístěny následně:

9 praporů v Litvě, 2 prapory v Rusku (5. a 13. prapor), 5 praporů v Bělorusku (3., 12., 15., 254. a 255. prapor), 4 prapory na Ukrajině (4., 7., 8., 11. prapor), po 1 praporu v Polsku (2. prapor), Jugoslávii, Lotyšsku a Itálii. Do roku 1943 nosili litevští policisté uniformy litevské armády s odznaky Wehrmachtu. Na rukávu policie byl znak ve tvaru šipky se třemi pruhy (žlutý, zelený a červený) odvozený z litevské státní vlajky a nápis „LIETUVA“. Také sovětské zbraně byly postupně nahrazovány německými.

1. března 1944 byla v Litvě vyhlášena všeobecná mobilizace a díky ní vznikly další policejní prapory 263. – 265. a 301. – 310.

Nasazení v oblastech a bojích

Represivní operace Jednotky 1. litevského praporu se účastnily vyhlazovacích akcí proti Židům. V říjnu 1941 provedl 3. litevský policejní prapor pod vedením kapitána Dionizase Meizise popravu více než 9 000 Židů. Součástí jednotek litevské pomocné policie byla Zvláštní jednotka (YP), která operovala v okolí města Vilnius. Tato jednotka se velmi aktivně zúčastňovala pronásledování židovského obyvatelstva.

V říjnu 1941 byl 2. litevský policejní prapor pod velením majora Antanase Impulevičiuse převelen z Litvy do Běloruska, kde se účastnil represí proti civilistům v rámci boje proti sovětským partyzánům. Od 21. srpna do 30. září 1942 se 3. litevský prapor spolu s 24. lotyšským policejním praporem zúčastnil protipartyzánské operace Zimnice () v lesích mezi Minskem a Baranovičy, při níž bylo zabito 389 partyzánů, 1 274 osob podezřelých ze spolupráce s partyzány a 8 350 Židů. V zimě 1942 zastřelili asi 9 000 válečných zajatců v Minsku a 500 Židů ve Slucku.

Jednotky litevských policejních praporů se v únoru až březnu 1943 zúčastnily represivních policejních a protipartyzánských operací Zimní kouzlo a v dubnu až květnu 1944 operace Svátky jara. V dubnu 1943 u města Ponar nedaleko Vilniusu zastřelila litevská policie 5 000 Židů.

Boje s Němci Litevské oddíly trpěly častou dezercí a nízkou bojovou morálkou způsobenou rozčarováním z německé politiky na okupovaném území. Většina dezertérů mířila mezi litevské partyzány.

Ve dnech 14. a 15. května 1944 došlo v Kaunasu ve vojenské akademii při pokusu o rozpuštění praporů k boji mezi německými silami a litevskými příslušníky. Německé síly rychle ovládly situaci a na výstrahu bylo zastřeleno 100 litevských dobrovolníků.

Boje s Rudou armádou Po napadení SSSR v roce 1941 se ozbrojené útvary litevských protisovětských aktivistů zapojily do bojů s ustupující Rudou armádou a 23. června 1941 osvobodily Vilnius. Do 26. června 1941 v bojích s jednotkami Rudé armády ztratili litevští povstalci asi 4 000 padlých. Tyto jednotky následně tvořily kádrový základ policejních oddílů.

V lednu – dubnu 1942 bojoval 5. litevský policejní prapor pod velením majora Juozase Kriščiūnase s Rudou armádou u Děmjanska. V srpnu 1942 – lednu1943 bojoval 7. litevský policejní prapor pod velením kapitána Jonase Semašky s Rudou armádou v bitvě u Stalingradu jako součást 6. armády Wehrmachtu pod velením polního maršála Friedricha Pauluse. Podařilo se mu prolomit obklíčení a spojil se se skupinami německých armád "Don" pod velením polního maršála Ericha von Mansteina.

Před přiblížením fronty v roce 1944 příslušníci policejních praporů ustupovali na západ nebo se přidali k protisovětským partyzánům, tzv. lesním bratrům. Části litevských jednotek ustoupily do Východního Pruska. 24. ledna 1945 se v rámci různých praporů a služeb zúčastnilo bojů proti Rudé armádě na straně Wehrmachtu 36 800 Litevců. Litevci, kteří ustoupili do Východního Pruska, byli zařazeni do německé armády a spolu s dalšími evropskými dobrovolníky se podíleli na obraně Berlína.

Tři litevské policejní prapory (5., 13. a 256.) byly zablokovány sovětskými jednotkami v Kuronském kotli, kde se staly součástí 19. lotyšské granátnické divize jednotek SS. Po kapitulaci Německa se část jejich příslušníků ocitla v sovětském zajetí, další pokračovali v boji jako partyzáni v již sovětské Litvě.

Litevské policejní prapory