náhled|359x359pixelů|Alexander Duchnovič, Adolf Dobrjanský, Ioannikij Bazilovič, Ivan Čurhovič, Arsenij Kocák, Ioann Rakovský, Viktor Kimak, Julius Stavrovský-Popradov, Ivan Silvaj|alt=Devět fotografií a nákresů: Alexander Duchnovič, Adolf Dobrjanský, Ioannikij Bazilovič, Ivan Čurhovič, Arsenij Kocák, Ioann Rakovský, Viktor Kimak, Julius Stavrovský-Popradov, Ivan Silvaj Rusínské národní obrození () byl proces formování rusínské národní identity, kultury a literatury na území Rakouska-Uherska v 30. až 90. letech 19. století. Vedoucí představitelé se snažili motivovat obyvatele na severovýchodní hranici Uher k posílení národní uvědomělosti a také k větší autonomii rusínského národa v rámci Uherska.
Představitelé národního obrození se označují jako národní buditelé; většinou se jednalo o vzdělané kněze, politiky a spisovatele. Na rozdíl od ostatních slovanských národních obrození byli buditelé v rusínském obrození rozděleni podle vlivu, který podporovali. Rusofilové prosazovali integraci Rusínů do ruského národa (např. Alexander Duchnovič, Alexander Pavlovič, nebo, v pozdních letech, Adolf Dobrjanský), zatímco rusínofilové zdůrazňovali kulturní a jazykovou svébytnost Rusínů ve vztahu k ostatním slovanským národům (např. Michal Lučkaj, Viktor Dobrjanský, nebo Jurij Žatkovič). Rusofilství bylo mezi buditeli silně zastoupeno, což mělo vliv na používání ruštiny a jazyčije namísto vytvoření spisovného rusínského jazyka. Obrození dokázalo probudit národní uvědomělost rusínského obyvatelstva.
Obrození předcházelo kratší rusínské osvícenství. Mezi přední rusínské osvícence se řadí Andrej Bačinský, který, kromě činnosti v oblasti školství, založil ještě biskupský archiv a knihovnu. Kolem této instituce se utvořil kruh dalších vzdělanců, mezi ně patřili Ioannikij Bazilovič, Ioann Kutka, Arsenij Kocák a Ioann Pastelij.
Samotné obrození začalo ve 30. letech 19. století a dosáhlo svého vrcholu, zejména v politickém duchu, během maďarské revoluce. Poslanec uherského sněmu Adolf Dobrjanský a jeho delegace dvakrát sepsali memorandum o uznání rusínského národa v Uhrách, které prezentovali i před rakouským císařem Františkem Josefem I. Politický úspěch vedl k předložení memorand rakouskému císaři, avšak obě nebyla dlouhodobě implementována. Po rakousko-uherském vyrovnání politická obrozenecká aktivita zanikla. Literární aktivita obrození byla úspěšnější; díky literárním spolkům vzniklo mnoho historiografických, naučných a poetických děl, a to hlavně zásluhou Alexandera Duchnoviče, jednoho z předních buditelů obrození. Duchnovič nepodporoval vznik spisovného rusínského jazyka, naopak byl zastáncem integrace rusínského obyvatelstva do ruského. Protože Duchnovičovy názory ovlivnily i další jeho rusínské současníky, většina obrozeneckých děl byla napsána v ruštině či v uměle vytvořeném jazyce jazyčije. Konec národního obrození není jednoznačně určen; obecně se udává ke konci 90. let 19. století, kdy začala emigrace Rusínů a maďarizace v Uhersku. Poslední čistě obrozenecká díla vycházela od Eugena Fencika a od tzv. maďarónů, skupiny maďarsky orientovaných rusínských intelektuálů.
Po konci obrození následovala rozsáhlá emigrace Rusínů do USA a Kanady a politické obrození Rusínů po připojení Podkarpatské Rusi k Československu.
Rusínské osvícenství náhled|Andrej Bačinský, jeden z největších rusínských osvícenců, biskup Mukačevské eparchie, překladatel a zakladatel biskupského archivu a knihovny v Užhorodě|alt=Černobílý nákres staršího muže s plnovousem a kudrnatými vlasy vlnící se od biretu, který má na hlavě
Rakouská císařovna Marie Terezie začala po řadě válek v polovině 18. století zavádět reformy na modernizaci habsburské monarchie. V Evropě v té době docházelo k pronikání osvícenství jako životního postoje a filozofického směru do všech oblastí života. Rusínské osvícenství, kulturní a intelektuální hnutí zaměřené na rozvoj vzdělanosti, jazyka a národní identity, se začalo formovat na konci 18. století a dosáhlo svého vrcholu na počátku 19. století. V roce 1777 Marie Terezie vyhlásila novou školní reformu pro Uhry. Uskutečněním školní reformy v Podkarpatské Rusi byl pověřen biskup Andrej Bačinský, díky němuž se začalo na užhorodských školách vyučovat v rusínštině. Rusínština se také stala úředním jazykem biskupské kanceláře v Užhorodě. Andrej Bačinský také vydal překlad Bible v jazyčiji, uměle založeném smíšeném jazyku, který vznikl spojením církevní slovanštiny a rusínštiny. Na sklonku svého života založil Bačinský biskupský archiv a knihovnu, a pod jeho vlivem vznikl kruh rusínských vzdělanců, mezi které patřili Ioannikij Bazilovič, Ioann Kutka, Arsenij Kocák a Ioann Pastelij. Tito vzdělanci bývají označováni jako první rusínští buditelé, ovšem ve své době nezískali širší podporu. Ioannikij Bazilovič vydal svá historiografická díla o Rusínech a Mukačevské eparchii, Arsenij Kocák napsal pět učebnic gramatiky církevní slovanštiny, Ioann Kutka sepsal první rusínský slabikář a sestavil Katechismus v rusínštině a Ioann Pastelij napsal historická díla a elegie, např. Elegie na počest císaře Josefa II., Historia Diocesis Muncasiensis a De origine Ruthenorum.
Průběh obrození Začátek rusínského národního obrození lze datovat do 30. let 19. století, kdy se v reakci na sílící maďarizaci začali objevovat první buditelé, usilující o zachování a rozvoj národní uvědomělosti.
Mezi první buditele rusínského obrození patřili Michal Lučkaj a Ivan Čurhovič. Ivan Čurhovič propagoval otázku rusínské národní uvědomělosti během svých kázání v kostelech a během vyučování na užhorodském gymnáziu. Čurhovič také usiloval o založení rusínské tiskárny a rusínských novin. Michal Lučkaj spíše psal, ale ne v rusínštině: buď v latině, nebo v jazyčiji. V 30. letech 19. století Lučkaj napsal knihy Grammatica Slavo-Ruthena, Dějiny karpatských Rusínů a Rusínsko-latinsko-maďarsko-německý slovník. Mezi buditeli se také objevili vzdělanci, které fascinovala otázka panslavismu; jednalo se o Ivana Orlaje, Jurije Venelina a Joanna Fogaraši-Berežanina. Ti jako první podpořili myšlenku sjednocení Uhrorusů s velkoruským národem. Tato myšlenka byla založena na jménu, kterým se Rusíni sami identifikovali, tedy Rusyn či Rusnak. Obě jména obsahují kořen rus, který bývá spojován s Ruskem a jeho tradicemi. Tato myšlenka zůstala u rusínských nacionalistů až do 21. století, např. u Dmitra Sidora a Petra Grecka.
V roce 1847 někteří kněží z mukačevské eparchie podpořili maďarizaci Rusínů a maďarského politického aktivistu Lajose Kossutha. Proti maďarizaci se postavil prešovský řeckokatolický kněz Alexander Duchnovič, jenž se v té době zajímal o vzdělání a také o svůj rodný jazyk. V roce 1847 Alexander Duchnovič vydal školní učebnici Čítanka pro začátečníky (). Zatímco většina jeho předchůdců psala v církevní slovanštině, on se rozhodl napsat čítanku v tzv. prosta mova, neboli v lidovém jazyce, kterému rozuměli i obyčejní rolníci.
náhled|Pohled na Prešov, jedno z hlavních kulturních měst během obrození, v pozadí věž Chrámu svatého Jana Křtitele a také hlavní loď a klenba Konkatedrály svatého Mikuláše|alt=Barevný portrét zachycující jednu z ulic města Prešov. V pozadí lze vidět domy s červenými střechami, věž Chrámu svatého Jana Křitele a jeho černou střechu a také hlavní loď a klenbu Konkatedrály svatého MikulášeV březnu 1848 vypukla maďarská revoluce, která posílila rodící se národní obrození v Uhrorusku. Lajos Kossuth a další povstalci vydali dekrety známé pod názvem březnové zákony; ty zajistily svobodu slova, zrušení nevolnictví a další reformy. Právě zrušení nevolnictví zasáhlo Rusíny nejvíce, a tak se z Rusínů stali svobodní rolníci. Zrušení nevolnictví mělo největší dopad na vzdělané vrstvy a kněze, zejména z řad řeckokatolíků prešovské a mukačevské eparchie. Ti se přidali na stranu Uherska a podpořili povstalce, jejichž reformy jim poskytly větší náboženskou i politickou svobodu. Uherskou stranu podpořil také Viktor Dobrjanský, který v maďarském deníku Budapesti Hiradó prohlásil: „Nám je milejší maďarská svoboda než ruské samoděržaví a mírnější podnebí Uher než sibiřské zimy.“ Loajalita Viktora Dobrjanského a ostatních podporovatelů Uherska byla zastíněna akcemi jeho bratra, Adolfa Dobrjanského. Ten si ve 40. letech 19. století vybudoval kariéru na středním Slovensku, kde zastával silné protimaďarské názory a spolupracoval s mnoha buditeli ze slovenského národního obrození. V důsledku kontroverzních názorů Adolfa Dobrjanského se většina rusínských intelektuálů, včetně těch promaďarsky orientovaných, dostala do protimaďarské opozice. Když měl Adolf Dobrjanský kandidovat do uherského parlamentu za Slovenský region, byla jeho kandidatura odmítnuta a společně se svými přáteli ze slovenského národního obrození byl nařčen z podpory panslavismu. Kvůli těmto obviněním mu byla znemožněna účast na důležitých akcích. Ta nejvýznamnější z nich byl Slovanský sjezd v Praze v roce 1848, který proběhl bez účasti jediného Rusína. Na sjezdu je však podpořili František Palacký a Jozef Miloslav Hurban. Palacký hájil zejména Adolfa Dobrjanského, zatímco Hurban chtěl rovnoprávnost maďarského, slovenského a rusínského národa. Dobrjanský se před koncem roku 1848 přestěhoval do Prešova a začal tam sepisovat memorandum a politický program, který měl být prezentován císaři Františku Josefu I.
náhled|Adolf Dobrjanský byl jedním z největších rusínských politiků během obrození|alt=Černobílá fotografie zachycující muže s krátkými vlasy a knírem, který se opírá o malý stůl.
Rusínská memoranda ve Vídni v roce 1849 Na počátku roku 1849 se Adolf Dobrjanský podílel na sepsání memoranda a politického programu zaměřeného na uznání práv Rusínů. Memorandum bylo předloženo císaři Františku Josefovi I. během audiencí ve Vídni dne 29. ledna 1849. Členové delegace tvořili Adolf Dobrjanský, Viktor Dobrjanský, Michail Visianik, Jozef Šoltés a Alexander Janický. Delegace požadovala vytvoření jednotného knížectví či oblasti, která by spojovala území Uhrorusů a Rusínů z Haliče a Bukoviny. V memorandu byla také zahrnuta otázka uznání Rusínů. Memorandum mělo podporu u rusínské inteligence, řeckokatolické prešovské eparchie pod vedením biskupa Jozefa Gagance a také od Nejvyšší rusínské rady v Haliči, která také reprezentovala Rusíny z Bukoviny. Císař František Josef I. toto memorandum nepřijal, nechtěl vytvářet nové správní celky, které by kombinovaly rakouskou Halič se starým územím Uherského království. Rakouské císařství však vidělo v Adolfu Dobrjanském politického spojence, a dokud měla rakouská armáda pod kontrolou území Haliče a Uhroruska, rusínské národnostní a kulturní zájmy byly podporovány. Poté, co byla uherská revoluce potlačena v bitvě u Világoše, přijel Adolf Dobrjanský zpět do Vídně a prezentoval císaři další memorandum. V tomto memorandu, pojmenovaném Památník Rusínů Uherských, se jednalo pouze o Rusínech z Uhroruska. Memorandum požadovalo uznání rusínského etnika v Uhersku, vytvoření odděleného rusínského území v Uhersku, které by mělo rusínské úředníky a za úřední jazyk rusínštinu, jež by se vyučovala na školách a jež by byla využívána na úřadech.
Užhorodský okruh