Kostel svatého Mikuláše je římskokatolický farní kostel v Lounech. Jedná se o jedno z vrcholných děl české pozdní gotiky. Je chráněn jako kulturní památka. Národní kulturní památkou pak byl vyhlášen roku 1995.

Historie náhled|vlevo|Možné vyobrazení kostela před požárem v roce 1517. Graduál latinských lounských literátů, 1530 náhled|vlevo|Klenba kostela

náhled|vpravo|Půdorys (vlevo) a klenba kostela Poprvé je kostel v Lounech uvedený v rukopisné formulářové sbírce pražského biskupa Tobiáše z Bechyně, která vznikla v rozmezí let 1279–1290, tedy v době biskupova výkonu funkce. Kostel – bez uvedení patrocinia – je zde uváděn jako farní. Biskup v nedatované listině ustanovil nejmenovaného kněze zástupcem stávajícího faráře Bohuše.

V minulosti se objevily nejasnosti ohledně zasvěcení původního kostela. Starší literatura se opírala o záznam lounského kronikáře Jana Mojžíše († 1804), podle kterého byl kostel původně zasvěcený památce Povýšení svatého Kříže. Tento názor přejala i literatura novější včetně reprezentativní monografie, vydané v roce 2005. (Dále jen Roedl 2005). Autoři této knihy se opírali zejména o analýzu Jaroslava Vaniše, publikovanou v několika textech, nejpodrobněji ve studii ve Sborníku okresního archivu v Lounech. V roce 2009 vydal historik Oblastního muzea v Lounech Jaroslav Havrlant studii, v níž se jednoznačně postavil za názor, že zasvěcení svatému Mikuláši nesl lounský kostel od samého počátku. Poukázal na nekritické převzetí zpráv dávných kronikářů i na nezpochybnitelný fakt, že už v letech 1383 a 1387 se v lounských městských knihách uvádí patrocinium svatého Mikuláše.

Dne 25. března 1517 postihla Louny katastrofa. Tulák, který byl chycen a upálen, založil na několika místech ve městě požár, kterému padly za oběť měšťanské domy, hospodářské budovy na obou předměstích, radnice, masné krámy, most, lázeň a kostel, z kterého zbyla jen část věže, v níž byl uložen městský archiv.Roedl 2005, s. 105.

Podle městských účetních knih navštívili v květnu 1519 dva lounští konšelé královského stavitele Benedikta Rejta se žádostí o projekt nového kostela. V roce 1520 do Loun přijel parléř Pavel z Pardubic. Ten v Lounech pobíral pravidelný týdenní plat až do května 1523, kdy se začaly bořit obvodové zdi původního kostela, kolem kterého vznikal kostel nový. Pro klíčové období 1527–1538, kdy se objekt dostavoval, se městské účty nedochovaly. Proto jsou autentické prameny k Rejtově pobytu v Lounech jen dva. V roce 1524 uhradila obec jedné místní měšťance za Rejtovo ubytování. Kolem roku 1600 si pak lounský kronikář Pavel Mikšovic zapsal, že ve Svatém Mikuláši je "pochován Mistr Benedikt, kameník znamenitej, kterýž také palác na Hradě pražským stavěl".Roedl 2005, s. 332. Není známo, jaké byly další osudy Rejtova náhrobku. Je možné, že byl odstraněn během rekatolizace interiéru kostela ve druhé polovině 17. století.

Na základě absence Rejtovy přítomnosti v Lounech do roku 1524 vyslovil ve své podrobné studii o stavbě kostela lounský archivář Bořivoj Lůžek názor, že projekt byl dílem Pavla z Pardubic. (Dále jen Lůžek 1968). Lůžkův názor převzala i část uměnovědné literatury, objevil se např. v reprezentativních Dějinách českého výtvarného umění. Naproti tomu Václav Mencl zůstal u atribuce kostela Rejtovi. V roce 1985 vystoupil nesouhlasně s Lůžkovým názorem jeho nástupce ve funkci Bohumír Roedl. Poslední kvalifikovaný názor vyslovil v roce 2009 historik architektury Pavel Kalina ve své monografii o Rejtovi. Podle jeho mínění je autorem projektu Rejt, parléřové Filip z Wimpfen a po něm Pavel z Pardubic pouze realizovali jeho plány.

Slavnost k ukončení stavby kostela se konala 12. července 1538. V roce 1540 byla dokončena kruchta s lavicemi a pulpity pro obě literátská bratrstva, latinské i české, zasklívala se zbývající okna a postavila se kazatelna. Tím byl kostel hotov.Lůžek 1968, s. 22.

Literátská bratrstva doprovázela v kostele bohoslužebné úkony. Starší z obou bylo to latinské. V rejstříku k neznámé lounské kronice se zmiňuje k roku 1424, působilo tudíž už v původním kostele. Vzhledem k tomu, že je k dispozici jen rejstříkový zápis ("Attestati latinským literátům se dávala Luniskými") a nikoliv celý text, je nutné tento údaj brát s rezervou.

Čeští literáti se v písemných pramenech prvně vyskytují později – v roce 1541. Kromě jazyka spočíval rozdíl mezi nimi v tom, že latinské doprovázely při zpěvu hudební nástroje, zatímco čeští zpívali a cappella. Českým literátům postavilo město z vlastních prostředků samostatnou kruchtu, umístěnou v interiéru nad hlavním vchodem do kostela. V září 1625 však nechal Martin de Hoeff-Huerta v rámci první fáze rekatolizace v Lounech kruchtu zbořit. Díky bratrstvům mají Louny dvě mimořádné památky vysoké hudební a umělecké hodnoty – iluminované graduály. Dvousvazkový latinský graduál pochází z roku 1530 a vznikl v dílně Pavla Mělnického. Z dílny Jana Táborského z Klokotské Hory pochází český graduál z iluminacemi Fabiána Puléře.Roedl 2005, s. 127–128.

Stavební podoba Pro kostel je charakteristická trojdílná stanová střecha, která spolu s věží, která jediná se dochovala z původního kostela, tvoří dominantu Loun. Věž chrámu je 60 m vysoká, stavebním materiálem je pískovec. Počet schodů ve schodišťové vížce a uvnitř věže je dohromady asi 180. Ve věži je klenotnice (nepřístupná), kde bývaly umístěny významné městské listiny. Nad touto místností je veřejnosti přístupná část věže, kde visí pět zvonů. Na úrovni ochozu je byt hlásného, kde je možné si prohlédnout část starého kašírovaného betlému. Kostel je síňové trojlodí s trojchórovým závěrem.

Interiér Z původního vybavení v kostele zůstala opuková kazatelna z roku 1540, vytvořená ve stylu pozdní gotiky. Stoupá se na ni portálem ve tvaru oslího hřbetu se sloupky s rozetami a soškami dvou andělů. Cínová křtitelnice, odlitá lounským kovářem Václavem Klatovským, pochází z roku 1518, víko je z roku 1951. Na epištolní straně presbytáře je ve zdi epitaf Jana Hrušky z Března z roku 1568. Dvě bronzové desky, figurální a znaková pocházejí z dílny Brikcího z Cimperka. (Dále jen Poche 1978).

Na přelomu let 1694/5 se městská rada začala zabývat myšlenkou na zřízení nového hlavního oltáře. Obrátila se na pražského malíře Christiana Dittmanna. Ten v březnu 1695 zaslal do města příslušný návrh. Radní se však jím začali zabývat až v roce 1699, po dostavení špitálu. Vstoupili opět v jednání s Dittmannem a uměleckým truhlářem Markem Nonnenmacherem. Řezbáře Jeronýma Kohla městu v roce 1700 doporučil rodák z Postoloprt, tehdy nejvyšší purkrabí Oldřich Adolf ze Šternberka. V průběhu roku 1700 vypracovali umělci model oltáře, uložený ve sbírkách Národního muzea.

Modely se však u radních zprvu nesetkaly s příznivým ohlasem. Došlo i k licitaci ohledně ceny zakázky, která se městu zdála vysoká. Nakonec obdržel Nonnenmacher 2600 zlatých, řezbář Kohl spolu s bývalým žákem Františkem Preissem dohromady 2800 zlatých a malíři byla určena odměna 800 zlatých. Dittmann však koncem roku 1701 zemřel a namalováním obrazů byl pověřený pražský malíř Jan Jiří Schummer († 1719). Jeho obraz Nanebevzetí Panny Marie, určený pro jeden z postranních oltářů, však radní kritizovali. Ostatní autoři oltáře se Schummera zastali a uražený malíř kritiky obrazu označil za ignoranty. Nakonec byl obraz přijat a oltář vztyčen v průběhu července a srpna 1706. (Dále jen Roedl 2007).

Prostřední část hlavního oltáře nese obraz Narození Páně a sochy svatých Vojtěcha a Mikuláše; v nástavci je obraz svatého Mikuláše a sochy svatých Kateřiny, Barbory, Václava a Floriána. Boční oltář na evangelijní straně zdobí obraz Nanebevzetí Panny Marie a sochy svatého Josefa a Panny Marie. Na opačné straně je oltář s vyobrazením Kázání svatého Jana Křtitele a sochami svatého Jáchyma a svaté Anny.Poche 1978, s. 319. Koncem 80. let oltářní obrazy restauroval Vladislav Mirvald.Roedl 2005, s. 378. U hlavního oltáře se v době vzniku uvažovalo o jeho barevném nátěru, z finančních důvodů nakonec zůstal v původní podobě. Hlavní oltář Narození Páně uprostřed je ve stylu konzervativnějšího baroka, dva postranní patří mezi vůbec první akantové oltáře.

V roce 1706 byl do kostela nákladem bratrstva latinských literátů pořízen ještě oltář zasvěcený svaté Cecílii. Za Mockerovy puristické úpravy kostela v letech 1885–1892 však byl, podobně jako řada dalších barokních památek včetně dalších šesti postranních oltářů, z interiéru odstraněn. V roce dokončil úpravu kostela Kamil Hilbert.Roedl 2005, s. 349.

Mimo oltáře jsou v kostele umístěné další barokní sochy, vesměs zavěšené na stěnách. Pod kruchtou to je Svatá Anna Samotřetí a Nejsvětější Trojice, na stěnách lodi to jsou svatá Anna, svatý Jáchym, svatý Zachariáš a svatá Alžběta. Historikové umění je považují za Preissova díla.

Nové kostelní lavice vznikaly v průběhu let 1693–1694. Na jejich tvorbě se podílely tři truhlářské dílny. Lavice pod kruchtou vyhotovila dílna místního truhláře a konšela Jiřího Maxmiliána Voříška, lavice z lodi byly dílem nejmenované dílny z Mostu a konečně patronátní lavice při jižní straně lodi zhotovil Jan Jakub Walter. Většina stávajících lavic však není původní. Voříškovy lavice byly už v roce 1708 přeneseny do barokního špitálu. Další lavice se zakoupily roku 1887 a roku 1936 byly rekonstruovány.Roedl 2007, s. 415–416.

Soubor čtrnácti obrazů Křížové cesty z roku 1939 namaloval František Charvát (1885–1947). Ze sedmnácti gotických oken jsou čtyři opatřeny uměleckými vitrážemi. Tři z nich vznikly v první třetině 20. století z darů lounských měšťanů, poslední z nich, z roku 2015, financoval rovněž místní farník.

Samostatnou kapitolu ve vztahu k interiéru kostela tvoří epigrafický materiál, který se nachází jak na předmětech, které jsou součástí mobiliáře, tak především na stavebních částech, jako jsou zdi, sloupy či portály. Rozebral ho ve své publikaci Jan Mávr. (Dále jen Mavr 2023.) Jedná se o nápisový fond, který se dělí na standardní a spontánní. Časové rozpětí je od doby stavby kostela do konce 18. století. Standardních (oficiálních) nápisů bylo v kostele 18. Některé z nich jsou známé jen z pozdějších přepisů. Nejstarší z roku 1509 byl na nedochovaném zvonu, nejmladší z kostelního zvonu z roku 1748. Do této skupiny patří i nápisy na křtitelnici nebo na náhrobní desce Jana Hrušky z Března. Mávr pak v katalogu popisuje všechny spontánní nápisy, kterých napočítal 85. Dělí se na graffiti a dipinti, což je technika, kdy nápis nebo obrázek není vyrytý do podložky jako u graffiti, nýbrž je na podklad nanesena barva pomocí inkoustu, hlinky, barvy, křídy apod. Nejstarší nápis formou dipinti pochází z roku 1529, tedy z doby stavby kostela, a nachází se v oblouku vnitřní části hlavního portálu. Zní: Hic fuit guta virgo 1529 (zde byla panna Guta) a Hic fuit daniel 1529 (zde byl Daniel).Mávr 2023, s. 70. Většina vyrytých kreseb a nápisů se objevila během rekonstrukce kamenických prvků kostela, kterou na přelomu 80. a 90. let 20. století prováděl pedagog a kameník Jiří Rusý se spolupracovníky.

Duchovní správci Duchovními správci byli například: 1807–1859 Antonín Pankrác (1782–1859, oblíbená osobnost náboženského i společenského života města, čestné měšťanství v Lounech – titul slavnostně udělen 25. dubna 1841) 1978–1990 Milan Bezděk od 1992 Werner Horák

Navštěvnost + Návštěvnost kostela Rok Počet návštěvníků 2015 5 357 2016 5 071 2017 4 559

Galerie

Odkazy Reference

Související články Chrám svaté Barbory Kostel svatého Mikuláše

Literatura Havrlant, Jaroslav, Chrám svatého Mikuláše, Lounský kraj – Regiz 1999, č. 2. Matějka, Bohumil, Hlavní oltáře děkanského chrámu v Lounech, Časopis společnosti přátel starožitností českých 3, 1895, s. 1–3, 65–67.

Mirvald, Vladislav, Kronika tří oprav oltáře ve Svatém Mikuláši v Lounech, Louny 1990. Vančura, Václav, Barokní oltáře kostela svatého Mikuláše v Lounech, Sborník Okresního archivu v Lounech 5, 1992, s. 49–64. Vančura, Václav, Jeroným Kohl, Umění 39, 1991, s. 512–532.