náhled|Oznámení od rozsudcích smrti, Krakov, 17. dubna 1944 Trest smrti v Německu byl zrušen za všechny zločiny a je výslovně zakázán ústavou. V Západním Německu byl zrušen roku 1949. V Sársku byl zrušen v roce 1956 poté, co se Sársko připojilo k Západnímu Německu. Ve východním Německu byl trest smrti zrušen v roce 1987. Poslední poprava na území Německa byla vykonána v roce 1981, kdy byl ve východním Německu ve věznici v Lipsku zastřelen Werner Teske.
Právní postavení trestu smrt Ústava Německa ( Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland), která vstoupila v platnost 23. května 1949, zakazuje trest smrti. Tento zákaz je uveden v článku 102 GG.Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland 29.7.2009 Basic Law for the Federal Republic of Germany (Official english translation Stand 22.09.09) Dostupné online
Mezi ústavními právníky se vede diskuze, zda článek 102 GG v kombinaci s článkem 2 oddílem 2 GG, ve kterém se uvádí, že každý člověk má právo na život a fyzickou integritu, zakazuje jakékoliv cílené zabíjení ze strany státu (např. v souvislosti s řešením případu s rukojmími).Roman Herzog: Todesstrafe I. Rechtlich B. Verfassungsrechtlich. In: Evangelisches Staatslexikon. Band 2, Stuttgart 1987, Sp. 3615.
Diskutovalo se také o tom, zda by tento článek mohl být právně zrušen dvoutřetinovou většinou Bundestagu a Bundesratu. Oddíl 3 článku 79 GG výslovně zakazuje pouze změny článku 1 a 20, což naznačuje, že článek 102 lze v zásadě právně změnit nebo zrušit dle článku 79. Někteří právní vědci však tvrdili, že zákaz trestu smrti nutně vyplývá z článku 2 GG a článek 102 GG pouze staví tento zákaz trestu smrti mimo pochybnost. Rovněž existovalo tvrzení, že článek 102 podle svého systematického místa nezaručuje základní právo, ale znamená pouze soudní omezení. Spolkový soudní dvůr v roce 1995 tvrdil, že "obavy" související s obecnou povahou trestu smrti "naznačují", že trest smrti by měl být skutečně považován za nepřípustný již v důsledku záruky lidské důstojnosti v článku 1 GG.
Trestní zákoník byl novelizován v roce 1951, aby byl v souladu se zrušením trestu smrti. Předchozí rozsudky smrti byly nahrazeny trestem odnětí svobody na doživotí. Vzhledem k tomu, že ústava vyžaduje, aby vězni měli možnost znovu získat svobodu jinými prostředky než pouze mimozákonnou milostí, jsou vězni pravidelně po 15 letech posuzováni pro možnost podmínečného propuštění. Od zavedení tohoto ustanovení mohou soudy v extrémních případech prohlásit zvláštní závažnost viny, která je míněna i popularizována jako "život bez podmínečného propuštění".I když určitá realistická naděje na znovuzískání svobody musí být stále zaručena.
Historie náhled|Utopení v sudu nebo pytli, německá mědirytina, 1560
Svatá říše římská Ve Svaté říši římské byla nejvyšší spravedlnost původně vyhrazena králi. Od 13. století přecházela tato moc spolu s jejich lény na královské vazaly. První kodifikací trestu smrti byl Halsgerichtsordnung schválený králem Maxmiliánem I. v roce 1499. V roce 1507 následovala Constitutio Criminalis Bambergensis. Oba tyto zákoníky tvořily základ pro Constitutio criminalis Carolina, který byl přijat v roce 1532 za vlády Karla V. V habsburské monarchii byly všechny regionální zákoníky nahrazeny v roce 1786 Constitutio criminalis Theresiana.
Období 1849–1933 náhled|Příprava popravy Grete Beier, 1908 Pokud by německá ústava přijatá frankfurtským parlamentem v roce 1849 vstoupila v platnost, byl by trest smrti zrušen ve většině případů, protože čl. III § 139 uváděl: "Trest smrti, pokud není předepsán stanným právem nebo povoleným mořským právem v případech vzpoury… je zrušen ( Die Todesstrafe, ausgenommen wo das Kriegsrecht sie vorschreibt, oder das Seerecht im Fall von Meutereien sie zuläßt, ist abgeschafft). Tato část je však v ústavě pro Erfurtskou unii z let 1849/1850 vypuštěna.
Historik Christopher Clark poznamenal, že trest smrti nebyl v Prusku příliš rozšířený. Ve své práci porovnával počet poprav v Prusku s počtem poprav v Anglii a Walesu v první polovině 19. století. Každoročně Anglie s Walesem popravily přibližně šestnáctkrát více lidí než Prusko, přestože počet obyvatel byl v obou případech přibližně totožný. Zatímco v Prusku byl trest smrti obvykle uplatňován pouze v případech vraždy, Angličané popravovali i za krádeže, někdy i v méně závažných případech, a to podle tzv. Krvavého zákoníku.Christopher Clark: Preußen. Aufstieg und Niedergang. 1600–1947. BpB, Bonn 2007, S. 534.
Se sjednocením Německa v roce 1871 do Německé říše a zavedením národního Strafgesetsbuch se uvažovalo o zrušení trestu smrti, ale ten nakonec zůstal zachován. Různé státy vynášely rozsudky trestu smrti za některé formy vlastizrady a za vraždu. Vražda byla definována jako zabití s rozmyslem.
Podle vojenského práva byly v době války mezi hrdelní zločiny přidány i velezrada, neoprávněná kapitulace, dezerce z bojiště v případě recidivy, pokud i předchozí dezerce byl útěk z bojiště, zbabělost pokud naváděla spolubojovníky k útěku, výslovné neuposlechnutí rozkazu slovem nebo skutkem tváří v tvář nepříteli, pobuřování tváří v tvář nepříteli nebo obecně na bojišti. Během existence Německého císařství byly legálními metodami popravy stětí sekerou a v některých státech bylo legální i použití gilotiny v případě civilních zločinů a zastřelení popravčí četou pro vojenské zločiny.Militär-Strafgesetzbuch für das Deutsche Reich (MStGB)
Podle Manfreda Messerschmidta "od roku 1907 do roku 1932, tedy včetně první světové války, bylo v Německu vyneseno 1547 rozsudků smrti, z nichž bylo vykonáno 393. Výmarská republika po vážných debatách zachovala trest smrti za vraždu a několik vrahů bylo skutečně sťato gilotinou, včetně vrahů dětí Petera Kürtena a Fritze Haarmanna. K popravám však docházelo zřídka.
Nacistické Německo náhled|Oznámení o trestu smrti mj. i pro Vladislava Vančuru Přední nacistický právník Hans Frank se na shromáždění NSDAP v roce 1934 chlubil "bezohledným vykonáváním trestu smrti" jakožto zvláštní akvizicí nacistického režimu. V tomto období bylo vyneseno téměř 40 tisíc rozsudků smrti. Tyto rozsudky vynášely především lidové soudy, a také Říšský vojenský tribunál.
Popravy se nejčastěji prováděly pomocí gilotiny, která byla v roce 1936 uzákoněna jako oficiální prostředek civilního výkonu trestu smrti. Od roku 1942 bylo používáno i oběšení na krátké oprátce, které je spojeno především s represemi po spiknutí 20. července. Popravčí čety byly vyhrazeny pro vojenské zločiny.
Definice vraždy byla změněna a v praxi rozšířena i na skutky, které do té doby byly trestány pouze doživotním vězením. Mezi trestnými činy, které byly trestány smrtí, patřily deklarovaná zrada, žhářství,Trest smrti mohl být udělen podle Dekretu o požáru Říšského sněmu. Další zákon, Lex van der Lubbe, umožnil retrospektivní aplikaci, takže Marinus van der Lubbe mohl být popraven. napomáhání k vlastizradě, prozrazení tajemství, obstarání tajemství kvůli jeho prozrazení, zákeřné publikování nebo rétorika, neodsouzení hrdelního zločinu, zničení prostředků pro vojenské použití, sabotáž, únos. Dále mezi ně patřila příprava smrti státního úředníka z politických důvodů nebo z důvodu výkonu jeho služby,podle Zákona pro zachování právního míru, § 1 nastražení pasti při loupežném přepadení auta, špionáž, partyzánská činnost, dezerce, podvracení vojenské síly (v tomto případě, s výjimkou menších provinění, byl trest smrti povinný), rabování (v tomto případě byl při shledání viny trest smrti povinný bez ohledu na vzniklou škodu), žhářství poškozující obranyschopnost lidu či jiný vážný zločin spáchaný během vyhlášeného stavu nebezpečí během náletů. Smrtí se trestalo i zneužití válečného stavu k páchání zločinu či poslech vysílání zahraničních rozhlasových stanic.
Mnoho z těchto trestných činů mělo širokou škálu možného výkladu. Zločiny jako velezrada, "sabotáž" (Kriegsverrat), což byla jakákoliv akce podbízení se nepříteli, či podvracení vojenské síly se mohlo vztahovat i na každého odpůrce války ve jménu vlastního svědomí.
Kromě zločinů prohlášených zákonem nebo vyhláškou za hrdelní, mohl být popraven i "nebezpečný notorický zločinec" nebo člověk odsouzený za znásilnění, pokud to "vyžadovala ochrana lidu nebo potřeba spravedlivého odčinění spáchaného zločinu".podle Zákona z roku 1941 O změně trestního zákona, § 1 Soudům (nebo čemukoliv, co fungovalo místo řádných soudů) bylo někdy oficiálně udělováno právo k vynášení rozsudků smrti, i když to zákon přímo nestanovoval, a někdy tak činily pouze na základě vlastního uvážení. Podle slov Adolfa Hitlera, byl člověk po deseti letech tvrdého žaláře pro běžný život ztracen, a dle jeho slov bylo jediné řešení jej poslat do koncentračního tábora nebo ho zabít. Druhou možnost viděl jako důležitější, působící jako odstrašující případ.Richard J. Evans: Rituale der Vergeltung. Berlin 2001, S. 828
V letech 1933 až 1945 soudy Wehrmachtu vynesly minimálně 25 tisíc rozsudků smrti, z nichž bylo vykonáno 18 až 20 tisíc. Podle oficiálních statistik ostatní soudy vynesly celkem 16 560 nejvyšších rozsudků, z nichž bylo vykonáno přibližně 12 tisíc. Navíc byly zabity tisíce lidí bez soudu. V boji proti partyzánům bylo údajně zabito na 345 tisíc osob, z nichž skutečných partyzánů bylo méně než deset procent.Wolfgang Curilla: Die deutsche Ordnungspolizei und der Holocaust im Baltikum und Weißrussland 1941-1944, Paderborn 2006, S. 742. Heinrich Himmler navíc umožňoval příslušníkům Waffen-SS v případě jejich odsouzení za hrdelní zločiny spáchat sebevraždu, čímž i nadále měla pozůstalá rodina nárok na penzi.
Kromě použití trestu smrti v právním kontextu, byla smrt trvalým rysem systému koncentračních táborů a širší působnosti policejního státu, a to zejména Gestapa. V koncentračních táborech mohli velitelé již v roce 1933 odsuzovat vězně za "neposlušnost" k trestu smrti, aniž by museli poskytovat jakékoliv dodatečné odůvodnění svého rozhodnutí.
V roce 2005 napsal novinář Charles Lane, že podle mínění mnoha Němců, se Západní Německo důkladně poučilo z nacistické éry, přičemž jako příklad uvedl zrušení trestu smrti. Ovšem podle něho byl skutečným důvodem, proč se Západní Německo vzdalo trestu smrti, ochrana nacistických válečných zločinců. Mnoho členů západoněmeckého parlamentu bylo šokováno, když Hans-Christoph Seebohm, vůdce krajně pravicové Německé strany, předložil návrh na zrušení trestu smrti.Lane, Charles (2005-06-04). "Charles Lane - The Paradoxes of a Death Penalty Stance". The Washington Post. ISSN 0190-8286 Dostupné online
Ve svém projevu Seebohm přirovnal popravy během nacistického režimu k popravám válečných zločinců vykonaným po roce 1945. Zabránění odsouzení nacistických válečných zločinců k smrti mělo přilákat více voličů. Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) i Křesťanskodemokratická unie (CDU) původně návrh odmítly, protože téměř 80 procent západoněmecké veřejnosti trest smrti podporovalo. Navíc většina členů CDU podporovala trest smrti i pro běžné vrahy.
Jakmile Západní Německo zrušilo trest smrti, začala západoněmecká vláda s odkazem na nový zákon lobovat za milost pro všechny nacistické válečné zločince, kteří v té době podle spojeneckého vojenského zákona čekali v cele smrti. Lane poznamenal, že ještě v 60. letech 20. století podle průzkumů 71 % západoněmecké společnosti podporovala znovuzavedení trestu smrti, o což se CDU i neúspěšně pokusila.
Situace po druhé světové válce