Teorie vzniku Tóry se zabývají otázkou, jak vznikla Tóra jako velmi komplexní a složitý literární celek.
Problematika Tradiční pojetí připisovalo autorství knihy Genesis (stejně jako celé Tóry) Mojžíšovi. Toto předpokládal Filón Alexandrijský, Flavius Iosephus, Nový zákonnapř. i babylonský Talmud.
Bibličtí kritikové v textu vidí rozpory, které vykládají tak, že text nemá jednoho jediného autora ani nebyl napsán v jedné době. Mezi tyto rozpory uvádí např.: výskyt stejného textu na více místech; výskyt protiřečících si textů (hlavně zákonů); vnitřní rozpory v textu, které vznikly, když byl do textu vsunut nový odstavec; texty složené – někdy důmyslně, jindy naopak nešikovně – ze dvou různých předloh, aniž by tyto předlohy byly sladěny v jeden kompaktní celek.
Teorie vzniku Tóry se snaží objasnit jiný než klasický vývoj a vznik tohoto literárního celku, který by měl všechny tyto problémy objasnit. Žel, někdy vytváří víc problémů, než kolik jich řeší – viz níže.
Zpochybnění Mojžíšova autorství Babylónský talmud se zabývá otázkou Mojžíšova autorství posledních osmi veršů Tóry, v nichž je popsána Mojžíšova smrt a pohřeb a možností, že autorem těchto veršů je Jozue.Baba batra 15a Židovský učenec Abraham ibn Ezra (1092–1167) rozvíjí tuto myšlenku a aplikuje ji i na předcházející čtyři verše, popisující odchod Mojžíše z tábora Izraelitů.ibn Ezra k Podobné otázky, vedoucí ke zpochybnění klasického chápání Mojžíšova autorství Pentateuchu, kladli až v humanismu na přelomu 17. a 18. století Baruch Spinoza (byl exkomunikován a jeho knihy se dostaly na index mezi židy i mezi křesťany), Thomas Hobbes nebo Richard Simon. Ti s podobnými argumenty sice připouštěli Mojžíšovo autorství, ale dodávali, že text prošel několika změnami, z nichž poslední nastala za doby Ezdrášovy.
Během 18. století vyšla tři pojednání, jejichž autoři nezávisle na sobě dospěli k názoru, že Pentateuch je syntézou dvou původně samostatných děl. Prvním z nich byl německý politik Henning Bernhard Witter (1711), následován v r. 1753 francouzským dvorním lékařem Jeanem Astrucem (1684–1766), který si při četbě hebrejského textu povšiml, že se v něm používají dvě boží jména: tzv. Tetragrammaton (J-H-W-H) a Elohim (tj. Bůh). Na základě rozlišení těchto dvou termínů rozlišil jednotlivé autory a jejich spisy, z nichž později text vznikl. Astruc se zabýval především knihou Genesis. Původní spisy (dokumenty) nazýval Mémoires. K podobným závěrům došel i Johann Gottfried Eichhorn v r. 1870; jeho dílo již vzbudilo větší pozornost, neboť se nejednalo o „amatérské“ postřehy, ale práci respektovaného německého badatele.
Zmíněného rozporu si všiml o něco později a nezávisle i Geddes (1737–1802), ten jej však interpretoval nikoli jako známku více proložených pramenů, ale více přítomných samostatných zlomků. Ewald pak vytvořil teorii doplňků, podle níž existoval základní , základní spis, jakási osnova, k níž se připojovaly další a další celky, až vznikl dnešní Pentateuch. Pro něj tímto základním dokumentem byl Elohista, v pozdějších teoriích nazývaný „Kněžský kodex“.
V této době stále zůstávali lidé, kteří zastávali Mojžíšovo autorství, i když připouštěli, že Mojžíš použil starší, již existující prameny.
Celkově se tedy objevily tři druhy teorií: teorie dokumentů (Pentateuch je složen z několika samostatných a úplných literárních pramenů), teorie zlomků (Pentateuch je složen z velkého množství nezávislých zlomků a krátkých příběhů), teorie doplňků (Pentateuch je složen z jednoho základního spisu, který byl postupem času doplňován různými menšími celky).
Dalším převratným zlomem v bádání byly objevy de Wetteho. Wilhelm Martin Leberecht de Wette (1780–1849) tvrdil následující věci: Pentateuch obsahuje projekce dob daleko pozdějších, než jsou vyprávění v něm obsažená. Svět textu a svět reálný se od sebe liší. Tuto skutečnost lze pozorovat např. při srovnání Knih královských a Knih paralipomenon; oba celky popisují totéž, ale z jiného úhlu pohledu. Daleko vhodnější a přesnější, než vycházet z příběhů, je založit studium na zákonících v Pentateuchu obsažených, neboť ty daleko lépe odrážejí svou dobu a jsou lépe datovatelné. Jádro deuteronomického zákoníku je shodné s Jóšiášovou politicko-náboženskou reformou v roce 622 př. n. l., prosazující mimo jiné centralizaci kultu do Jeruzaléma. Proto ty zákony a instituce v Pentateuchu, které tuto reformu předpokládají, jsou pozdějšího data; naopak ty, které ji neznají, jsou starší. Tím de Wette položil základ pro dataci textů Pentateuchu.
Wellhausenova teorie dokumentů Teorie dokumentů byla dále rozvíjena. Tzv. Elohista, tj. autor používající pro Boha označení „Elohim“, byl rozdělen na dva prameny, tzv. E1 a E2. Autory tohoto rozdělení byli nezávisle na sobě Karl David Ilgen (v roce 1798) a Hemann Hupfeld (v roce 1853). Riehm přišel v roce 1854 navíc s myšlenkou, že kniha Deuteronomium představuje další, nezávislý pramen. Tím bylo završeno rozdělení na čtyři základní prameny Pentateuchu, jak je později nalezneme v klasické Wellhausenově práci.
Vrcholem této teorie byla studia Julia Wellhausena (1844–1918). Wellhausen, silně poznačený romanticismem a jeho láskou ke všemu starému a původnímu, svým obdivem k pruské monarchii a svým odporem ke všemu, co bylo poznačeno legalismem, rozlišuje v starověkých dějinách Izraele tři období: 1) monarchii (cca 1000–622 př. n. l.); 2) Jóšijášovu reformu (622 př. n. l.); 3) dobu po babylonském exilu (po 532 př. n. l.).
náhled|vpravo|Schéma Wellhausenovy teorie
Do těchto období také rozvrhl jednotlivé hypotetické autory různých dokumentů, které jsou obsaženy v Pentateuchu: Jahvista (používající pro Boha označení JHVH (יהוה)) působil v 10./9. století př. n. l. v jižním, Judském království a napsal první, nejstarší dějiny. Označuje se písmenem J. Elohista (dříve E2, „mladší Elohista“; pro Boha používá označení Elohim – ) žil v 8. stol. př. n. l. v severním, Izraelském království a napsal na Jahvistovi nezávislé dějiny. Označuje se písmenem E. Deuteronomista (= autor Deuteronomia) je svázán s Jóšiášovou reformou v roce 622 př. n. l. Označuje se písmenem D. Autor tzv. kněžského kodexu (dříve E1; „starší Elohista“), označovaný písmenem Q (z latinského , kniha čtyř smluv) a u Wellhausenových pokračovatlů písmenem P (z německého ), působil po exilu a jeho dílo je silně poznačeno poexilním legalismem. Působil někdy na přelomu 6. a 5. stol. př. n. l.
Pentateuch podle této teorie vznikal následovně: Jahvista napsal své dějiny, po něm je nezávisle na něm napsal i Elohista. Jistý redaktor pak obě vyprávění spojil, pravděpodobně po pádu Izraelského království v roce 722 př. n. l., a to tak, že text J doplnil textem E. Text E je proto neúplný. Později byl napsán deuteronomický zákoník (D), který připojil opět redaktor k JE do celku JED. Nakonec během exilu a po něm působící kněží sepsali svůj „kněžský kodex“ a připojili jej k celku JED, čímž vznikl dnešní Pentateuch.
Tato Wellhausenova teorie vysvětluje mnoho nesrovnalostí v dnešním textu Pentateuchu.
Zpochybnění Wellhausenovy teorie Wellhausenova teorie doplněná a rozvinutá dalšími badateli, je především od 70. let 20. století zpochybňována, zvláště pokud jde o prameny J a E.
E – Elohista při rozdělování textů Pentateuchu sloužil často jako autor, jemuž se přisuzovaly texty nezařaditelné jinam. Proto není obtížné si všimnout, že tyto texty netvoří ucelené dílo a že se jedná o směs zlomků nejrůznějšího druhu. J – V případě jahvisty byl Wellhausen příliš ovlivněn svým obdivným postojem k Prusku a k Davidovské dynastii, jakož i romantismem. Jakmile archeologie zpochybnila existenci mocné davidovské a šalamounovské říše v 10. století př. n. l., vytratila se i možnost existence tak mohutného literárního a teologického autora, jakým měl být jahvista. K jeho zpochybnění přispěl i objev daleko nejednotnějšího a pokojnějšího obsazení kanaánské země Izraelem přibližně v 13. – 12. století př. n. l. Z literárního hlediska na mnoha místech jahvista netvoří nejstarší, ucelený text, nýbrž doplňuje jiné texty, především P (např. vyprávění o potopě), a je tedy mladší než tyto texty. Z toho plyne opuštění teorie existence jahvistického pramene jako uceleného a nejstaršího dokumentu. Za třetí, po pracích Hermanna Gunkela bylo zřejmé, že jahvista má spíše povahu „sběratele příběhů“ než teologa. Proti tomu se klasické Wellhausenovy teorie zastával především Gerhard von Rad. Tato neshoda však byla jen dalším motivem ke zpochybnění teologického spisu jahvisty. Konečně, po bližším zkoumání textů se zjistilo, že první zmínky, které spojují patriarchy dohromady v jednu genealogii, se nacházejí až v Deuteronomiu. Je možné, aby o nich jahvista psal několik set let před Deuteronomiem? Kromě toho propojení příběhů o patriarších s příběhem o vyjití z Egypta prostřednictvím vyprávění o Josefovi, jež je svým charakterem zcela odlišné, působí poněkud uměle. P – Kněžský kodex již také není považován za zcela ucelený text. Avšak na rozdíl od Wellhausena, pro nějž měl pro svou zákonickost a starost o kult daleko menší hodnotu než např. J nebo E, tvoří P osu a kostru vyprávění Pentateuchu. Na neucelenost dokumentu P ukazuje například skutečnost, že Mojžíš není čtenáři představen, chybí svatba Jákobova či zápas mezi Jákobem a Ezauem. Kromě jednotlivých pramenů bývá zpochybňován i celý koncept této teorie. Erich Zenger uvádí tři námitky: Metodické slabiny modelu – určování jednotlivých literárních pramenů vedlo až k absurdnímu dělení na půlverše a slova příslušející různým vrstvám textu. Tato námitka se ale týká spíše až Wellhausenových následovníků. Aporie při konkrétní aplikaci – Wellhausenova teorie vznikla pro knihu Genesis a část Exodu, vznik ostatních knih, zejména Numeri, není schopná objasnit. Pochybnosti o předpokladech z dějin náboženství a společnosti – existují pochybnosti, zda se představy o Bohu a společnosti, které bývají spojovány s jednotlivými prameny, neobjevily později. Příkladem může být monolatrie spojovaná s J. Metoda kritiky v jiných textech – například na jiné starověké orientální spisy vytváří absurdní výsledky.The New Bible Dictionary, J. Douglas, ed., 1980, s. 349
Nové teorie Wellhausenova teorie tedy od 70. let 20. století je značně zpochybňována, nicméně stále tvoří základ pro teorie nové. Nové přístupy je možno rozlišit celkem čtyři:
Zřeknutí se snahy o rozlišení pramenů Složení Pentateuchu je natolik komplikované, že není možné za stávající situace pátrat úspěšně po jeho dějinách. Proto se autoři omezují na synchronní výklad textu, tj. tak, jak text vypadá dnes, bez ohledu na jeho vývoj. Tento výklad však není s to čelit věcným rozporům uvnitř textu. Doplňování Wellhausenova schématu Jelikož Wellhausenovo schéma má mnoho „děr“, pokoušejí se někteří badatelé toto schéma zachovat a doplnit o nové prvky, prameny a dokumenty. Schéma se však komplikuje a ve své konečné, velmi složité formě se zdá mnohým velmi nedůvěryhodné. Návrat k teorii doplňků Někteří badatelé (M. Rose, J. van Seters, N. Whybray) se vrací k jinému pojetí, než je teorie dokumentů, a to k teorii doplňků. Předpokládají základní spis, doplňovaný postupem doby o další vrstvy a doplňky. Základním spisem jim je kolem roku 560 př. n. l. existující „Deuteronomické dějepisné dílo“, skládající se z knih Dt – 2 Král. Jakousi „představbou“ či „přípravou pro tento text jsou ne-kněžské texty knih Gn – Nm, v nichž se v dnešní podobě objevují deuteronomické prvky. Následně byl tento ucelený „deuteronomický“ text doplněn a rozšířen o texty kněžského kodexu, které jsou tedy nikoli samostatným dílem, ale redakční vrstvou. Návrat k teorii zlomků