Křest dětí „Otázka: Jaký je rozdíl mezi křtem a křtinami? Odpověď: Žádný, jsou to jen různá slova pro stejnou věc.“ „Křtiny nejsou samostatnou nebo odlišnou bohoslužbou. Jsou stejné jako křest.“ (nebo také pedobaptismus) je praxe křtu kojenců, nemluvňat nebo malých dětí. V některých náboženských tradicích se křtu kojenců říká také křtiny.
Většina křesťanů patří k denominacím, které provádějí křest dětí. Mezi křesťanské směry, které křtí děti, patří katolicismus, pravoslaví a starobylé východní církve. Mezi protestanty křtí děti několik denominací, včetně anglikánů, luteránů, presbyteriánů, kongregacionalistů, metodistů, „Když moderní metodisté vysvětlují křest dětí, myslí nejprve na ‚předcházející milost‘, pro kterou je prý křest dětí účinným nebo přinejmenším užitečným znamením.“ nazarénů, Moravských bratří a sjednocených protestantů.
Křesťané, kteří nevykonávají křest dětí, se nazývají kredobaptisté.
Obřad Konkrétní podrobnosti křestního obřadu se u různých křesťanských denominací liší. Mnozí se řídí podle připraveného obřadu, kterému se říká ritus nebo liturgie. Při typickém obřadu rodiče nebo kmotři přinášejí dítě knězi nebo duchovnímu své kongregace. Obřad by byl stejný jako obřad pro dospělé v dané denominaci, tj. polévání svěcenou vodou (afúze) nebo kropení vodou (asperze). Pravoslavné a východní katolické tradice používají úplné ponoření (imerze nebo submerze) a křtí děti v křtitelnici a tato praxe je také první metodou uvedenou ve křestním rituálu římských katolíků, ačkoli polévání je standardní praxí v rámci latinské větve katolicismu. Katolické a pravoslavné církve, které tento způsob provádějí, neprovádějí křest pokropením. V okamžiku křtu kněz pronese slova: „Já tě křtím (nebo: ‚Služebník Boží (jméno) je křtěn‘) ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (viz ).
Ačkoli to není povinné, mnozí rodiče a kmotři se rozhodnou obléknout dítě při křtu do bílých šatů zvaných křestní. Křestní šaty se často stávají cennou památkou, kterou používá mnoho dalších dětí v rodině a která se předává z generace na generaci. Tradičně jsou tyto šaty bílé nebo mírně odlehčené a jsou vyrobeny s velkým množstvím krajek, ozdob a složitých detailů. V minulosti se šaty používaly jak pro chlapce, tak pro dívky; v současné době je běžnější oblékat děti do křestního oblečku. Obleček, který je rovněž obvykle vyroben z bílé látky, se skládá z kombinézy s vestičkou nebo dalšími doplňky. Tyto šaty se po obřadu často uchovávají jako památka.
Historie Starověk Viz též: Rituální čistota#Křesťanství
Učenci se neshodnou na datu, kdy byl křest dětí poprvé proveden. Někteří se domnívají, že jej křesťané v 1. století nekonali, a poukazují na nedostatek výslovných důkazů o křtu nemluvňat. Jiní se domnívají, že křest nemluvňat byl vyloučen, a chápou biblické zmínky o křtu jednotlivců „a [její] domácnosti“, a jako křest malých dětí.
Nejstarší mimobiblické pokyny ke křtu,: „Didaché, nejstarší dochovaná ,pastorační příručkaʻ křesťanské církve.“ které se objevují v Didaché (asi 100), jsou považovány za pokyny ke křtu dospělých, protože vyžadují půst od osoby, která má být pokřtěna.Didache, 7: „Před křtem ať se postí křtitel, křtěnec i kdokoli jiný, ale pokřtěným nařiď, aby se postili jeden nebo dva dny předem.“ Nicméně nápisy pocházející z 2. století, které označují malé děti jako „děti Boží“, mohou naznačovat, že křesťané běžně křtili i kojence.Instrukce Kongregace pro nauku víry z roku 1980 uvádí, že „mnohé nápisy již z 2. století dávají malým dětem titul ,děti Božíʻ, který se dává pouze pokřtěným, nebo výslovně zmiňují, že byly pokřtěny: srov. například Corpus Inscriptionum Graecarum, 9727, 9801, 9817; E. Diehl, Inscriptiones Latinae Christianae Veteres (Berlin 1961), nos. 1523(3), 4429A“. Nejstarší zmínka o křtu dětí pochází od Ireneje (asi 130 – 202) v jeho díle Proti herezím.Adv. Haereses, II, 22, 4: PG 7, 784; Harvey, I, 330 Vzhledem k odkazu na Eleuthera jako současného římského biskupa je dílo obvykle datováno kolem roku 180. Irenej hovoří o dětech, které se „znovu rodí pro Boha“.: „Přišel totiž spasit všechny skrze sebe - všechny, říkám, kteří se skrze něj znovu narodili pro Boha - nemluvňata, děti, chlapce, mladíky i starce. Prošel tedy všemi věky, stal se nemluvnětem pro nemluvňata, a tak posvětil nemluvňata; dítětem pro děti, a tak posvětil ty, kteří jsou v tomto věku, a zároveň se jim stal příkladem zbožnosti, spravedlnosti a poddanosti; mladíkem pro mladíky, stal se příkladem mladíkům, a tak je posvětil pro Pána. Stejně tak byl starcem pro starce, aby byl dokonalým Mistrem pro všechny, nejen co se týče vyložení pravdy, ale také co se týče věku, a zároveň posvěcoval i staré a stal se jim rovněž příkladem. Nakonec pak přistoupil k samotné smrti, aby byl ,prvorozeným z mrtvých, aby měl ve všem přednostʻ, knížetem života, existujícím přede všemi a jdoucím přede všemi.“ Tři místa u Origena (185 – kol. 254); Commentary on Romans 5.9 a Jsou zmíněny například na těchto stránkách: 1, 2, 3, 4, 5, 6 a samozřejmě na stránkách, které uvádějí plné texty Origena o Levitiku a Lukášovi.Origenes, In Romanos, kniha V, 9: PG 14, 1047. Citováno v ŠEPER, Franjo; HAMER, Jean Jérôme. „"Instructions on Infant Baptism" („Instrukce ke křtu nemluvňat“). zmiňují křest dětí jako tradiční a běžný.První citovaná pasáž má následující znění: „Křest se podle církevní praxe uděluje i nemluvňatům“; druhá má: „Církev měla od apoštolů tradici udílet křest i nemluvňatům“; třetí má: „Křtí se děti na odpuštění hříchů. To je důvod, proč se křtí i nemluvňata“. Také Augustin z Hippo označil křest dětí za apoštolskou tradici.Sv. Augustin, De Genesi ad litteram, X, 23, 39: PL 34, 426; De peccatorum meritis et remissione et de baptismo parvulorum, I, 26, 39: PL 44, 131. Citováno v ŠEPER, Franjo; HAMER, Jean Jérôme. "Instructions on Infant Baptism" („Instrukce ke křtu nemluvňat“).
Zatímco Tertulián píšící asi v letech 198–203 radí odložit křest malých dětí a svobodných, zmiňuje se o tom, že bylo zvykem křtít nemluvňata, přičemž za ně mluvili kmotři.: „Odložení křtu je vhodnější; hlavně však v případě malých dětí. Proč je totiž nutné . . aby i patronové byli uvrženi do nebezpečí? . . . Z nemenšího důvodu je třeba odložit i nesezdané – u nichž je připravena půda pro pokušení, a to jak u těch, kteří nikdy nebyli oddáni, díky své dospělosti, tak u ovdovělých díky jejich svobodě – dokud se buď neožení, nebo nebudou plněji posíleni ke zdrženlivosti“. Apoštolská tradice, někdy připisovaná Hippolytovi Římskému (zemřel v roce 235), popisuje, jak provádět křestní obřad; uvádí, že děti byly křtěny jako první, a pokud některé z nich nemohlo odpovídat samo za sebe, měli za ně odpovídat rodiče nebo někdo jiný z rodiny.: „Děti budou pokřtěny jako první. Všechny děti, které mohou odpovědět samy za sebe, ať odpoví. Pokud jsou nějaké děti, které nemohou odpovídat samy za sebe, ať za ně odpovídají jejich rodiče nebo někdo jiný z jejich rodiny. Potom budou pokřtěni muži. Nakonec se pokřtí ženy.“
Přinejmenším od 3. století křesťané běžně křtili nemluvňata, i když někteří raději odkládali křest až do pozdního věku, aby si zajistili odpuštění všech předchozích hříchů.; ; a
Středověk Vysoká dětská úmrtnost výrazně přispěla k rozšíření pedobaptismu od 6. století, který se často praktikoval jako křest in extremis ( „na pokraji smrti“). Proto se používala respitní svatyně. Křest nemluvňat se rozšířil s karolinskými a následně gregoriánskými reformami v 9. století a poté v 11.–12. století.
Teologie Ujednání mezi křtiteli dětí
Křesťané, kteří křtí děti, věří, že křest dětí je novozákonní obdobou starozákonní obřízky, a to na základě svého chápání novozákonních veršů, jako je Koloským – . Ve Starém zákoně byli všichni mužští konvertité k judaismu, mužští novorozenci narození židovským rodičům a mužští služebníci obřezáváni jako obřad iniciace do židovské komunity. Křesťané, kteří křtí kojence, věří, že křest nahradil starozákonní obřízku a je náboženským obřadem iniciace do křesťanské komunity.
V období středověku a reformace byl křest dětí považován za způsob, jak začlenit novorozence do světské komunity a zároveň je uvést do křesťanské víry. Vzhledem k vysoké úmrtnosti dětí je důležité poznamenat, že kanonické právo odpíralo nepokřtěným dětem křesťanský pohřeb v posvátné půdě.
Učení křesťanských denominací provádějících křest nemluvňat
Různé křesťanské denominace, které provádějí křest dětí, přikládají této svátosti různý význam a vysvětlují její účinnost různými způsoby.
Katolická církev Katolická církev považuje křest, a to i u kojenců, za tak důležitý, že „rodiče jsou povinni dbát na to, aby jejich děti byly pokřtěny během několika prvních týdnů“, a „jestliže je dítě v nebezpečí smrti, pokřtí se bez průtahů“: „Praxe křtu nemluvňat je odvěkou tradicí církve. Existují výslovná svědectví o této praxi již od druhého století a je docela možné, že od počátku apoštolského hlásání, kdy křest přijímaly celé ,domácnostiʻ, mohly být křtěni i kojenci“. Uvádí se, že „když se ve 2. století objevují první přímé doklady o křtu nemluvňat, nikdy není prezentován jako novinka“, že Irenej z 2. století považoval křest nemluvňat za samozřejmost a že „na synodě afrických biskupů sv. Cyprián prohlásil, že ,Boží milost a milosrdenství by neměly být odepřeny nikomu, kdo se narodíʻ, a synoda, připomínajíc, že ,všichni lidéʻ jsou si ,rovniʻ, ať je ,jejich velikost nebo věk jakýkoli', prohlásila za zákonné křtít děti ,do druhého nebo třetího dne po jejich narozeníʻ.“ V 17. a 18. století bylo mnoho kojenců pokřtěno v den jejich narození, jako v případech Francoise-Athenais, markýzy de Montespan, Jeanne Du Barry a Marie-Anne de Cupis de Camargo. Křest nemluvňat je vnímán jako velmi jasný důkaz toho, že spása je nezaslouženou Boží milostí, nikoliv plodem lidského úsilí.: „Naprostá bezplatnost milosti spásy se projevuje zejména ve křtu dětí.“ „Děti, které se narodily s padlou lidskou přirozeností a jsou poskvrněny prvotním hříchem, také potřebují znovuzrození ve křtu, aby byly vysvobozeny z moci temnoty a uvedeny do říše svobody Božích dětí, k níž jsou povoláni všichni lidé ...“. Církev a rodiče by dítěti odepřeli neocenitelnou milost stát se Božím dítětem, kdyby mu krátce po narození neudělili křest“.
Církev nemá žádné oficiální dogmatické učení o osudu dětí, které zemřou bez křtu, a církevní teologové zastávají různé názory (zejména mnozí tvrdí, že jdou do limba). „Církev svěřuje tyto nemluvňata Božímu milosrdenství.“KKC, §
Kongregace pro nauku víry vydala 20. října 1980 instrukci o křtu dětí, jejímž cílem bylo „připomenout hlavní body nauky v této oblasti, které ospravedlňují stálou praxi církve v průběhu staletí a ukazují jeho trvalou hodnotu navzdory obtížím, které se dnes objevují“. Dokument pak naznačil některé obecné pokyny pro pastorační činnost.
Dokument připomněl, že se má za to, že křest dětí je již odedávna apoštolského původu a že první přímé doklady o jeho provádění, které pocházejí z 2. století, jej nepředstavují jako novinku. Poté reagoval na námitky, že křest by měl následovat po vyznání víry, že pokřtěná osoba by měla vědomě přijmout milost svátosti, že by měla křest přijmout svobodně, že křest dětí je nevhodný ve společnosti poznamenané nestabilitou hodnot a ideovými konflikty a že tato praxe je v rozporu s misijním pohledem církve.Instruction, Part II
Instrukce pak poskytla pokyny pro pastorační praxi založené na dvou zásadách. Hlavní zásadou je, že křest jako znamení a prostředek Boží lásky, který předchází jakémukoli našemu jednání a který osvobozuje od prvotního hříchu a předává božský život, se nesmí odkládat. Vedlejší zásadou je, že musí být dáno ujištění, že takto udělený dar může růst autentickou výchovou ve víře a křesťanském životě. Nejsou-li tyto záruky skutečně vážné, mohou být důvody pro odklad křtu. Pokud rozhodně chybějí, je třeba svátost dokonce odmítnout.Instruction, 28