Shromáždění v Seneca Falls

náhled|324x324pixelů|Podepsaní na Deklaraci práv a postojů Shromáždění v Seneca Falls bylo první shromáždění na podporu ženských práv.Dumenil (2012), str. 56 Pořadatelé uváděli, že se jedná o „shromáždění za účelem diskuze o sociálním, občanském a náboženském postavení žen a jejich právech”.Wellman (2004), str. 189 Shromáždění se konalo ve Weysleyanské kapli ve městě Seneca Falls ve státě New York ve dnech 19. – 20. července 1848. Přilákalo širokou pozornost a bylo brzy následováno dalšími shromážděními za ženská práva jako bylo Rochesterské shromáždění za práva žen v Rochestru v New Yorku o dva týdny později. V roce 1850 se poprvé konalo každoroční Národní shromáždění za ženská práva ve Worcesteru v Massachusetts.

Setkání organizovaly místní kvakerky, společně s Elizabeth Cady Stanton. Událost naplánovaly během návštěvy Lucretie Mott, která dorazila z Filadelfie. Mott byla kvakerka známá svou výřečností, což bylo u žen (kromě kvakerek) v této době vzácné, protože ženám často nebylo dovolováno mluvit na veřejnosti. Tehdejší postavení žen dobře ilustruje fakt, že žádná z organizátorek se necítila způsobilá shromáždění vést a touto rolí tak byl pověřen Lucretiin manžel James Mott. I při následných shromážděních byli za mluvčí často vybráni muži podporující ženská práva a některé ženy dokonce svoje připomínky k diskutovaným tématům pronášely pouze za zástěnou.

Setkání sestávalo ze šesti zasedání včetně přednášky o právu, humorné prezentace a několika diskuzí o roli ženy ve společnosti. Elizabeth Cady Stanton a kvakerky prezentovaly dva připravené dokumenty – Deklaraci práv a postojů (Declaration of Sentiments) společně se přiloženým seznamem rezolucí, které měly být prodiskutovány a upraveny, než budou předloženy k podpisu. Vášnivá debata se rozproudila ohledně volebního práva žen, přičemž mnozí – včetně Lucretie Mott – naléhali, aby byl tento bod odstraněn, ale Frederick Douglass, který byl jediným afroamerickým účastníkem shromáždění, výmluvně hájil jeho zařazení, a rezoluce o volebním právu tak byla zachována. Přesně 100 z přibližně 300 účastníků dokument podepsalo, většinou se jednalo o ženy.

Shromáždění bylo vnímáno tehdejšími současníky, včetně zúčastněné mluvčí Lucretie Mott, jako jeden z mnoha důležitých kroků v neutuchající snaze žen získat pro sebe větší podíl na občanských i lidských právech, zatímco jiní jej vnímali jako revoluční začátek ženského boje za rovnost. Elizabeth Cady Stanton považovala shromáždění v Seneca Falls za počátek hnutí za volební právo žen. Tento názor byl zopakován v knize History of Woman Suffrage na níž se podílela jako spoluautorka.McMillen (2008), str. 102

Deklarace práv a postojů se dle historičky shromáždění Judith Wellman „stala nejdůležitější faktorem pro šíření zpráv o hnutí za ženská práva v celé zemi v roce 1848 i v budoucnosti”.Wellman (2004), str. 192 Na Národním shromáždění za ženská práva v roce 1851 bylo téma ženského volebního práva hlavní zásadou Ženského hnutí ve Spojených státech. Tyto shromáždění se staly každoročními událostmi až do vypuknutí americké občanské války v roce 1861.

Pozadí Během desetiletí před rokem 1848 se malý počet žen začal bránit omezením, která na ně společnost kladla. V tomto úsilí jim pomáhalo několik mužů. V roce 1831 začal reverend Charles Grandison Finney povolovat ženám, aby se modlily nahlas na shromážděních mužů a žen. Sufražetka Paulina Wright Davis při vzpomínce na tuto dobu v roce 1870 označila Finneyho rozhodnutí jako počátek amerického ženského reformního hnutí.Isenberg (1998), str. 5–6.

Abolicionistky Od roku 1832 organizoval abolicionista a novinář William Lloyd Garrison spolky proti otroctví, které podporovaly plnou účast žen. Většina ostatních abolicionistů Garrisonovy myšlenky nepřijala a ti, kteří nebyli ochotni zapojit ženy, se od něj odštěpili a založili jiné abolicionistické spolky. Několik žen se začalo prosazovat jako spisovatelky a řečnice na téma abolice. Ve 30. letech 19. století Lydia Maria Child psala, aby povzbudila ženy k sepsání závěti,Higginson, Thomas Wentworth; Meyer, Howard N. The magnificent activist, Da Capo Press, 2000, p. 143. a Frances Wright psala knihy o právech žen a sociálních reformách. Koncem 30. let 19. století publikovaly sestry Grimkéovy své názory proti otroctví a začaly vystupovat na smíšených shromážděních mužů a žen pro Garrisonovu Americkou společnost proti otroctví, stejně tak jako Abby Kelley. Ačkoli tyto ženy přednášely především o zlu otroctví, už samotný fakt, že na veřejnosti promlouvala žena, byl pozoruhodným vystoupením ve prospěch ženských práv. Ernestine Rose začala v roce 1836 přednášet skupinám žen na téma „Věda o vládě“, které zahrnovalo i zrovnoprávnění žen.Buhle (1978), str. 64

V roce 1840 se na naléhání Garrisona a Wendella Phillipse vydaly Lucretia Mott a Elizabeth Cady Stanton se svými manželi a tuctem dalších amerických abolicionistů a abolicionistek do Londýna na první světové shromáždění proti otroctví. Očekávali, že Phillipsův návrh, aby se mohly zúčastnit i ženy bude kontroverzní. V Londýně byl návrh po celodenní debatě zamítnut a ženám bylo dovoleno pouze poslouchat z galerie, nesměly mluvit ani hlasovat. Mott a Stanton se v Londýně a na zpáteční cestě spřátelily a společně plánovaly uspořádat vlastní shromáždění na podporu práv žen, odděleně od abolicionistického hnutí a jeho záležitostí. Lucretia Mott se v roce 1842 setkala s Elizabeth Cady Stanton v Bostonu a znovu s ní diskutovala o možnosti svolání shromáždění za práva žen.Wellman (2004), str. 188 Ještě jednou spolu hovořily v roce 1847, než se Stanton přestěhovala z Bostonu do Seneca Falls.Isenberg (1998), str. 3–4

Práva žen Ve 40. letech 19. století ženy v Americe usilovaly o větší kontrolu nad svými životy. Manželé a otcové řídili životy žen a mnoho dveří bylo ženám zavřeno. Státní zákony a zvykové právo zakazovaly ženám dědit majetek, podepisovat smlouvy, zasedat v porotě a hlasovat ve volbách. Vyhlídky žen na zaměstnání byly mizivé. Mohly očekávat, že získají jen velmi málo pracovních míst ve službách, a za stejnou práci dostávaly přibližně poloviční plat než muži.National Park Service. Women's Rights. Quaker Influence. Retrieved on April 23, 2009.

V roce 1839 začala novinářka Margaret Fuller v Bostonu pořádat hovory, podobné francouzským salonům, mezi ženami, které měly zájem diskutovat o „velkých otázkách“ svého pohlaví.Marshall, Megan. The Peabody Sisters: Three Women Who Ignited American Romanticism. Boston: Houghton Mifflin Company, 2005: 387. V roce 1843 Fuller vydala knihu The Great Lawsuit (Velká žaloba), v níž žádala ženy, aby prohlásily, že závisí jen sami na sobě. Jednou z účastnic těchto hovorů byla Sophia Ripley, která v roce 1841 v Massachusetts společně s manželem Georgem Ripleym založila společnost Brook Farm, která se snažila najít způsob, jak by muži a ženy mohli pracovat společně, přičemž ženy by dostávaly stejnou odměnu jako muži. Experiment se nezdařil.Hankins (2004), str. 34

Na podzim roku 1841 přednesla Elizabeth Cady Stanton svůj první veřejný projev na téma hnutí za střídmost před stovkou žen v Seneca Falls. Své přítelkyni Elizabeth J. Neal napsala, že posluchače i sebe dojala k slzám: „Do svého projevu jsem vnesla homeopatickou dávku ženských práv, stejně jako si dávám záležet v mnoha soukromých rozhovorech.“Stanton (1997), str. 25

Ženské skupiny vedené Lucretií Mott a Paulinou Wright Davis pořádaly od roku 1846 veřejná shromáždění ve Filadelfii a široký okruh abolicionistů přátelsky nakloněných ženským právům začal v roce 1847 diskutovat o možnosti uspořádat shromáždění zcela věnované právům pro ženy. V říjnu 1847 přednesla Lucy Stone v kostele svého bratra Bowmana Stonea v Gardner v Massachusetts svůj první veřejný projev na téma práv žen s názvem Provincie žen.Emerson, Dorothy May; Edwards, June; Knox, Helene. Standing Before Us, Skinner House Books, 2000, p. 32.

Politické zisky Dne 7. dubna 1848 přijalo Newyorské státní shromáždění v reakci na petici občanů, zákon o majetku vdaných žen, který ženám přiznával právo ponechat si majetek, který si přinesly do manželství, a také majetek, který získaly během manželství. Věřitelé nemohli zabavit majetek ženy, aby zaplatili dluhy manžela. Před přijetím tohoto zákona vydali v roce 1846 jeho zastánci brožuru, jejímž autorem byl pravděpodobně soudce John Fine, která se opírala o znalost Deklarace nezávislosti Spojených států amerických a požadovala, „že všichni jsou stvořeni svobodní a rovní...“ a že tato myšlenka by měla platit stejně pro obě pohlaví. „Ženy, stejně jako muži, mají nárok na plné užívání jejích praktických požehnání." Skupina 44 vdaných žen ze západního New Yorku napsala v březnu 1848 shromáždění: „vaše Deklarace nezávislosti prohlašuje, že vlády odvozují svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. A protože ženy nikdy nedaly souhlas k této vládě, nebyly v ní zastoupeny ani ji neuznávaly, je zřejmé, že z hlediska spravedlnosti od nich nelze žádat žádnou věrnost ...Protože naše četné a každoroční petice za tento nanejvýš žádoucí cíl nebyly vzaty v úvahu, žádáme nyní vaše ctihodné shromáždění, aby zrušilo všechny zákony, které činí vdané ženy odpovědnějšími za jejich činy než nemluvňata, idioty a blázny.” vlevo|náhled|Gerrit Smith zařadil volební právo žen do programu Strany svobody Stát New York však v tomto případě nebyl průkopníkem. Již v únoru 1839 přijalo Mississippi svůj vlastní zákon o majetku vdaných žen, první státní zákon na světě, který umožňoval vdaným ženám samostatně vlastnit a spravovat majetek. Tento zákon byl rozšířen v letech 1846, 1857, 1868, 1880 a 1890.Sandra Moncrief, "The Mississippi Married Women's Property Act of 1839," Hancock County Historical Society, . Accessed 6 February 2024. Generální shromáždění v Pensylvánii přijalo podobný zákon o majetku vdaných žen, který prosazovala Lucretia Mott a další, několik týdnů po New Yorku. Tyto pokrokové státní zákony považovaly americké ženy za znamení nové naděje pro ženská práva.McMillen (2008), str. 81.

Dne 2. června 1848 byl v Rochesteru v New Yorku nominován Gerrit Smith na prezidentského kandidáta Strany svobody (Liberty Party). Smith byl bratrancem Elizabeth Cady Stanton z prvního kolena a oba spolu rádi debatovali a diskutovali o politických a sociálních otázkách, kdykoli přijel na návštěvu.Wellman (2004), str. 176 Na Národním sjezdu Svobody, který se konal 14. a 15. června v Buffalu, Smith přednesl hlavní projev,Claflin, Alta Blanche. Political parties in the United States 1800–1914, New York Public Library, 1915, p. 50 do něhož zahrnul požadavek „všeobecného volebního práva v nejširším slova smyslu, kdy ženy i muži mají volební právo.“ Delegáti schválili pasáž svého stranického programu, která se týkala volebního práva pro ženy: „Ani u nás, ani v žádné jiné části světa není dovoleno, aby volební právo přesahovalo rámec jednoho z pohlaví. Toto všeobecné vyloučení ženy ... přesvědčivě dokazuje, že dosud neexistuje ani jeden národ, který by se tak dalece vymanil z barbarství a byl prakticky křesťanský, aby dovolil ženě vystoupit na jednu úroveň lidské rodiny.” Na tomto sjezdu bylo pět hlasů, které vyzývaly k tomu, aby se Lucretia Mott stala Smithovou viceprezidentkou – poprvé ve Spojených státech byla do federální výkonné funkce navržena žena.

Vliv kvakerů Mnoho členů Náboženské společnosti přátel, známých jako kvakeři, se usadilo v západní části státu New York, poblíž Seneca Falls. Zvláště pokroková větev žila ve Waterloo a jeho okolí v okrese Seneca ve státě New York. Tito kvakeři usilovali o manželské vztahy, v nichž muži a ženy pracovali a žili v rovnosti.

Manželé Thomas a Mary Ann M'Clintockovi přišli do Waterloo z kvakerské komunity ve Filadelfii. Pronajali si nemovitost od Richarda P. Hunta, bohatého kvakera a podnikatele. Rodiny M'Clintockových a Huntových se stavěly proti otroctví. Obě se účastnily hnutí za svobodnou produkci, bojkotující produkty otrocké práce, a jejich domy sloužily jako stanice podzemní železnice.