Římská tažení do Germánie byla sérií konfliktů mezi germánskými kmeny a římskou říší především za vlády římského císaře Augusta v letech 12 př. n. l. až 16 n. l., který se snažil území Germánie začlenit do své říše. Po smrti Augusta ve vojenských výpravách do Germánie pokračoval jeho nástupce císař Tiberius Julius Caesar Augustus.

K prvním konfliktům mezi germánskými kmeny a Římany za vlády císaře Augusta došlo již v roce v 16 př. n. l., kdy v bitvě nazývané Clades Lolliana byla poražena V. římská legie konzula Marca Lollia germánskými kmeny Sugambrů, Usipetů a Tenkterů. Římský císař Augustus na tento konflikt v Galii reagoval urychleným budováním vojenské infrastruktury. V roce 13 př. n. l. na jeho příkaz začal římský vojevůdce Nero Claudius Drusus budovat první pevnosti na řece Rýn a hned následující rok zahájil první odvetné tažení do Germánie. V letech 11 až 9 př. n. l. pak vedl ještě další tři vojenské výpravy do Germánie. V roce 10 př. n. l. byl Drusus oslavován jako Říman, který se dostal v severní Evropě nejdál na východ. Další římští vojevůdci ve vojenských výpravách do Germánie pokračovali až do roku 16 n. l. Největší z těchto výprav bylo tažení Publia Quinctilia Vara v roce 9, které při zpatěční cestě k řece Rýn bylo poraženo v bitvě v Teutoburském lese koalicí germánských kmenů vedenými Arminiem. Arminius pocházel z kmene Cherusků, ale sloužil v římských legiích, tudíž ho Publius Varus považoval za spojence. Římská expanze do Germánie se v důsledku této porážky zastavila a všechny vojenské výpravy bezprostředně následující po této bitvě byly jen odvetou za Clades Variana („Varianská pohroma“), jak bitvu v Teutoburském lese nazývali římští historikové. Posledním vojevůdcem, který na počátku našeho letopočtu vedl římské jednotky přes Rýn do Germánie, byl Germanicus, adoptivní syn císaře Tiberia, který v roce 16 zahájil poslední velkou vojenskou výpravu Římanů do Germánie.

Pozadí V roce 27 př. n. l. Augustus vyslal vojevůdce Marca Vipsania Agrippu do Galie, aby zde potlačil povstání. Během těchto galských povstání byly přes Rýn z Germánie do Galie pašovány zbraně, které pomáhaly galským povstalcům. V té době byla římská vojenská přítomnost na hranicích Rýna velmi nízká a jedinými vojenskými operacemi Říma byly trestné výpravy proti lokálním vpádům Germánů do Galie. Pro Římany za důležitější bylo považováno zabezpečení a potlačení jakéhokoli odporu v Galii.

V roce 20 př. n. l. byla situace v Galii stabilizovaná. Marcus Vipsanius Agrippa dokázal vylepšil infrastrukturu, především vybudovat římské komunikace, aby mohl rychle zvýšit vojenskou přítomnost podél Rýna. Mezi lety 19 a 17 př. n. l. zde bylo postaveno několik pevností, čímž bylo dokončeno zabezpečení hranic Galie. Další prosperita Galie i celé římské říše závisela především na získání dalšího území a podrobení dalších národů. Cílem další imperiální expanze se stala Germánie.

Po zajetí a popravě římských vojáků na východě od Rýna v letech 17 a 16 př. n. l. překročili germánské kmeny Sugambrů, Usipetů a Tenkterů řeku Rýn a zaútočily na V. římskou legii Marcuse Lollia v bitvě Clades Lolliana, přičemž se jim podařilo ukořistit i orlici, symbol římské legie. Rychlý římský protiútok sice donutil germánské kmeny k rychlému ústupu zpět do Germánie, ale tato událost donutila císaře Augusta zesílit vojenskou přítomnost v Galii a připravit jednotky k vojenskému tažení do Germánie.

V letech 16 až 13 př. n. l. Augustus pobýval v Galii. V rámci přípravy na nadcházející vojenské tažení založil v Lugdunum mincovnu, která měla razit mince a tím poskytovat prostředky na válečné výpravy. Zároveň v Galii organizoval sčítání lidu, aby mohl efektivněji vybírat daně a koordinovat budování vojenských kastelů na západním břehu Rýna.

Římská tažení před bitvou v Teutoburském lese

Tažení Nera Claudia Drusa

náhled|Drusovo tažení v letech 12 př. n. l. - 9 př. n. l. náhled|Drusus u řeky Labe V roce 13 př. n. l. se guvernérem Galie stal Nero Claudius Drusus, vojevůdce a nevlastní syn Augusta. V následujícím roce došlo v Galii k povstání, které bylo reakci na římské sčítání lidu a s tím i daňovou politiku zavedenou císařem Augustem. Drusus se snažil toto povstání potlačit, přičemž se zároveň věnoval obraně hranic na Rýně. Organizoval zásobování několika pevností postavených podél Rýna, včetně pevností Argentoratum, Moguntiacum a Castra Vetera. Když Sugambrové překonali Rýn a napadli Galii, zahnal je zpět na druhý břeh Rýna a zároveň zahájil odvetný útok do Germánie, což byl začátek téměř třicet let trvajících vojenských výprav do Germánie.

Nejprve napadl území Usipetů. Pak postupoval na sever proti Sugambrům, kteří byli příčinou jeho vojenské výpravy. Jejich území vydrancoval a pokračoval k ústí Rýna, kde dobyl území Frísů, kteří se vzdali a vstoupili do Drusovy armády jako spojenci. Během tohoto prvního tažení se snažil podmanit si kmen Chauků, kteří žili v severozápadní Germánii v dnešním Dolním Sasku. Před zimou se po Rýně vrátil do Argentorata a pak do Říma.

Následující jaro zahájil své druhé vojenské tažení do Germánie. Nejprve zatlačil Usipety a pak postupoval na východ k řece Visburgis. Poté prošel územím Cherusků, jejichž území se táhlo od řeky Emže až k řece Labe. V té době to bylo nejvýchodnější místo v severní Evropě, kam se římské legie dostaly. Když se blížila zima a docházely jim zásoby, rozhodl se k návratu do zimoviště na Rýnu. Během této cesty byly jeho legie napadeny a téměř zničeny cheruskými válečníky v bitvě u Arbala.

V následujícím roce byl Drusus jmenován konzulem a současně bylo odhlasováno, že říše zůstane v míru. Mír však nevydržel, neboť na jaře roku 10. př. n. l. opět vedl své již třetí vojenské tažení do Germánie, kde dobyl území Chattů a dalších germánských kmenů. Navzdory špatným znamením v roce 9 př. n. l. se vypravil na čtvrté vojenské tažení, při němž znovu zaútočil na germanský kmen Chattů a následně postupoval na východ až na území Svébů. Cassius Dio napsal: „s obtížemi dobyl území, které prošel a porazil síly, které na něj útočily a způsobily značné krveprolití.“ Poté znovu zaútočil na Cherusky a došel až k Labi. Ovidius napsal, že Drusus rozšířil nadvládu Říma na nové země, které byly objeveny teprve nedávno. Na cestě zpět k Rýnu Drusus spadl z koně a těžce se zranil. Augustus mu na pomoc vyslal Tiberia, aby ho dopravil zpět k Rýnu, ale Drusus na následky zranění po třiceti dnech zemřel. Důvodem úmrtí byla patrně gangréna, způsobená infekcí rány způsobené po pádu z koně.

Tažení Tiberia, Ahenobarba a Vinicia

náhled|Vojevůdce a římský císař Tiberius náhled|Tiberiovo a Ahenobarbovo tažení k Labi Velení římských legií v Germánii po Drusově smrti převzal Tiberius, který v letech 8 a 7 př. n. l. do Germánie vedl dvě vojenské výpravy. S vojenskými jednotkami postupoval od Rýna k Labi, přičemž se setkal jen s malým odporem posledních přeživších Sugambrů, které přemístil do Galie, kde byli pod římskou kontrolou. Velleius Paterculus, účastník Tiberiových tažení vykresluje Germánii v podstatě již jako dobyté území. Také Cassiodorus v 6. století napsal, že všichni Germáni žijící mezi Labem a Rýnem se podřídili římské moci, ale vojenská situace v Germánii se na přelomu letopočtu velmi lišila od toho, co naznačovala tehdejší imperiální propaganda.

V roce 6 př. n. l. byl velitelem v Germánii jmenován Lucius Domitius Ahenobarbus, který o tři roky později se svou armádou překročil Labe. Pod jeho velením byly přes bažiny někde v oblasti mezi Emži a Rýnem vybudovány hráze, zvané pontes longi. Ačkoli se Ahenobarbus dostal až k Labi a cestou k Rýnu řídil výstavbu infrastruktury, nevedl si dobře proti Cheruskům, které se snažil násilně podmanit, stejně jako to udělal Tiberius se Sugambry. Za toto neúspěšné jednání ho císař Augustus odvolal a nahradil jej zkušenějším vojenským velitelem Marcusem Viniciem.

Mezi rokem 2 př. n. l. a rokem 4 velel Vinicius v Germánii pěti římským legiím. Jeho výpravy byly patrně úspěšné, protože po návratu do Říma mu bylo uděleno římské triumfální vyznamenání. V roce 4 byl do Germánie znovu vyslán Tiberius a hned první rok během tažení dobyl území kmene Canninefatů, Chattuariu, Brukterů a Cherusků. V roce 5 vedl vojenské tažení proti Chaukům a poté koordinoval útok do centra Germánie, jak po souši, tak po řece. Římská flotila a legie se setkaly na řece Labi, načež Tiberius se na konci léta vrátil zpět k Rýnu, aniž by na Labi zřídil pevnost se stálou posádkou, která by dobyté území měla pod kontrolou. Římu tím sice dokázal, že jeho vojenské jednotky se bez odporu dokážou pohybovat napříč Germánií, ale stejně jako Drusus neudělal nic proto, aby dobytá území udržel pod kontrolou Říma.

V roce 5 došlo v germánském kmeni Cherusků k boji o moc. Vítězná frakce se následně přiklonila na římskou stranu. K této frakci patřil i mladý Arminius, který byl vychován v Římě. Spojenectví jeho kmene s Římany mu umožnilo získat si jejich přízeň. Tiberius prohlásil Cherusky za přátele římského lidu a poskytl vládnoucí frakci Cherusků svobodné postavení mezi germánskými národy. Aby měl vše pod kontrolou nechal postavit na řece Lippe zimní základnu.

V roce 6 Římané považovali germánské území již z velké části za zpacifikováné. Pouze Markomani pod vedením Marobuda ustoupili dále na východ na území Boiohaema, které zůstalo nepokořeno. Římané proti nim plánovali další vojenské tažení, kde počítali s účastí dvanácti římských legií, které by postupovaly ze dvou směrů. Z vojenského tábora Carnuntum vedl své legie Tiberius, s tímto vojskem postupoval i Velleius Paterculus. Od vojenského tábora Mogontiacum vytáhl s dalšími legiemi Gaius Sentius Saturninus, toho času místodržící provincie Germánie. Když v Panonii propuklo povstání bylo tažení proti Markomanům zrušeno. Tiberius se musel vrátit zpět na pomoc panonským posádkám. Marobud místo protiútoku využil situace a s Římany uzavřel mír, ti ho pak uznali králem Markomanů.Velleius Paterculus, Compendium of Roman History 2, 109, 5; Cassius Dio, Roman History 55, 28, 6–7

Bitva v Teutoburském lese

náhled|cheruský vůdce Arminius náhled|Bitva v Teutoburském lese- barevná reprodukce monumentálního obrazu Friedricha Gunkela v mnichovském Maximilianeu, zničeného během druhé světové války Římané předpokládali, že Germánie byla již zpacifikovaná a tak začali s postupnou integrací nového území do své říše. Po Tiberiově odchodu do Ilýrie jmenoval Augustus novým guvernérem v Germánii Publia Quinctilia Vara. Varus germánským kmenům začal uplatňovat nová pravidla, zavedl římské právo a zvyšil daně. Germánské kmeny toto nesly s nelibostí a začaly se spojovat v jednu velkou skupinu, jejichž vůdcem se stal Arminius z kmene Cherusků, kterého Římané považovali za spojence. Arminius původně vyrůstal v Římě, byl římským vojákem, který doprovázel Publia Quinctilia Vara. Po praktikách, které Římané používali proti jeho lidu, obrátil se proti Římu.