Johannes Erwin Eugen Rommel (15. listopadu 1891 Heidenheim an der Brenz – 14. října 1944 Herrlingen), známý též jako Pouštní liška (německy Wüstenfuchs čili Fenek, případně anglicky The Desert Fox), byl německý voják a vojevůdce, polní maršál považovaný za jednoho z nejlepších polních taktiků druhé světové války. Hodnosti generál polní maršál dosáhl jakožto nejmladší ze všech generálů nacistického Německa.
Do německé armády vstoupil v roce 1910 a bojoval v první světové válce, během níž byl povýšen na kapitána. Později se proslavil jako velitel 7. tankové divize během tažení Francií (1940) ve druhé světové válce, jako velitel Afrikakorpsu v bojích o severní Afriku a nakonec jako inspektor Atlantického valu a jeden z velitelů čelících spojeneckému vylodění v Normandii. Po neúspěšném atentátu na Hitlera v roce 1944 byl donucen kvůli stykům s atentátníky spáchat sebevraždu.
Jeho obraz visí na Stěně největších tankových velitelů amerického Pattonova muzea jezdectva a tankových vojsk, která má symbolizovat pět nejlepších tankových velitelů historie: Mošeho Peleda, George Pattona, Creightona Abramse, Jisra'ela Tala a Erwina Rommela.
Mládí
Rommel se narodil 15. listopadu 1891 v Heidenheimu an der Brenz jako druhý syn ředitele gymnázia v Aalen Erwina Rommela († 5. prosince 1913) a dcery významného württenberského politika Helene von Luz. Měl tři sourozence: Gerharda, Helene a Karla. Podle vlastních údajů prožil obzvlášť příjemné dětství, když si každý den mohl hrát v rozlehlé rodinné zahradě. Mladý Rommel se chtěl stát leteckým inženýrem (už ve čtrnácti letech zkonstruoval Rommel spolu s kamarádem letuschopný kluzák), ale otec ho postavil před jednoznačnou volbu: buď se stane po jeho vzoru učitelem, nebo důstojníkem. Po ukončení studia na reálném gymnáziu ve Schwäbisch Gmündu v roce 1910 nastoupil jako kadet k místnímu 6. württemberskému pěšímu pluku König Wilhelm I. č. 124 ve Weingartenu. Po třech měsících byl povýšen na desátníka a po dalších šesti na četaře. V březnu 1911 byl poslán na důstojnickou školu ve městě Gdaňsku. O rok později dokončil vojenskou školu (Kriegsschule) a následovalo povýšení na poručíka. Během působení v Gdaňsku se seznámil i s budoucí manželkou Lucií Marií Mollin, se kterou se roku 1915 veřejně zasnoubil a o rok později oženil. Vedle syna Manfreda (1928–2013) – pozdějšího stuttgartského starosty – měl i nemanželskou dceru Gertrud se svojí další, dvacetiletou láskou Walburgou Stemmer, což dlouho držel v tajnosti.
První světová válka náhled|vlevo|upright=0.7|Vyznamenání Pour le mérite z první světové války Na počátku 1. světové války byl Rommelův pluk povolán na západní frontu (stalo se tak 2. srpna 1914). Rommel však setrval ještě v kasárnách, kde čekal na posily, k pluku se připojil až o několik dní později. Dne 3. srpna sdělil své sestře, že má nemanželskou dceru, jejíž matce má být v případě smrti vyplacena jeho pojistka, a žádal ji, aby jí pomáhala, pokud by padl.
Rommel bojoval postupně na západní frontě, v Rumunsku a na italské frontě. Od počátku projevoval nekonvenční myšlení a velkou odvahu, za což byl vyznamenán železným křížem II. třídy. V září 1914 byl zraněn na noze, když se poté, co mu došly náboje, sám s bajonetem vrhl na tři Francouze.
Na konci roku 1916 byl přeložen k Württemberskému horskému praporu, součásti Deutsches Alpenkorps (Německého alpského sboru), s nímž bojoval na východní frontě v oblasti Sedmihradska proti Rumunům. V květnu 1917 následoval přesun na italskou frontu. V bitvě u Caporetta se účastnil útoku na klíčový bod italských pozic Monte Matajur (říjen 1917), který se svými muži i přes přesilu obránců dobyl, a zajal několik tisíc Italů. Za tento úspěch bylo předem přislíbeno udělení nejvyššího německého vojenského vyznamenání Pour le Mérite, ovšem došlo k omylu a byl vyznamenán jiný velitel, který dobyl jiný vrchol. Po Rommelově rozhořčeném protestu bylo vyznamenání uděleno i jemu.
V lednu 1918 byl Rommel z fronty odvolán a přidělen do štábní funkce na Generálním velitelství zvláštního nasazení č. 64. Dne 18. října 1918 byl povýšen do hodnosti kapitána.
Meziválečné období náhled|Rommel a Adolf Hitler při přehlídce vojáků v Goslaru, 1934 I po válce zůstal Rommel u vojska a působil v nově formovaném Reichswehru, zpočátku jako velitel zabezpečovací roty č. 32, nasazené při nekrvavém potlačování levicových nepokojů v poválečném Německu.
Mezi 1. lednem 1921 a 1. říjnem 1929 sloužil jako velitel střelecké roty u pěšího pluku č. 13 ve Stuttgartu. Od 1. října 1929 do 1. října 1933 sloužil jako učitel pěchotní taktiky na pěchotní škole v Drážďanech, poté byl povýšen do hodnosti majora a stal se velitelem horského III. praporu pěšího pluku č. 17 v Goslaru. Zde se 30. září 1934 poprvé setkal s Adolfem Hitlerem, když se jeho prapor účastnil přehlídky při příležitosti dožínkových oslav. Tehdy jejich kontakt nepřekročil rámec služebního setkání hlavy státu s důstojníkem zastávajícím relativně nedůležitou funkci.
V roce 1935 byl povýšen na podplukovníka a 15. října se stal učitelem taktiky na pěchotní škole v Postupimi. Kromě toho byl v únoru 1937 pověřen říšským ministerstvem války funkcí styčného důstojníka Wehrmachtu u vedení Hitlerjugend; měl dohlížet na vojenský výcvik mladých. V témže roce vydal publikaci Infanterie greift an (Pěchota útočí), v níž shrnul své zkušenosti pěchotního taktika první světové války. Kniha získala pozornost širokých čtenářských kruhů včetně Adolfa Hitlera, který začal Rommela pověřovat občasnými úkoly zvláštní povahy při zajišťování vlastní bezpečnosti (např. v září 1937 při sjezdu NSDAP v Norimberku) nebo velení vůdcovu doprovodnému praporu během vstupu německých vojsk do Rakouska, Sudet, Prahy a Memelu. V říjnu 1938 byl na žádost von Schiracha odvolán z Hitlerjugend, neboť podle jejího vedení nebyl žádným nacistou a příliš potlačoval nacistickou ideologickou výchovu ve prospěch vojenského výcviku.
Poté se stal plukovníkem a mezi 10. listopadem 1938 a 22. srpnem 1939 zastával funkci velitele Vojenské akademie Marie Terezie ve Vídeňském Novém Městě v okupovaném Rakousku (tzv. Ostmark). Dne 1. srpna 1939 byl povýšen do hodnosti generálmajora a 23. srpna byl opět pověřen velením vůdcova hlavního stanu (funkci krátce zastával již v březnu). Zde získal četné kontakty na tehdejší vedoucí osobnosti německého politického života, například na Josepha Goebbelse.
Druhá světová válka náhled|Rommel a Hitler 1. září 1939 během invaze do Polska Ve funkci velitele vůdcova hlavního stanu ho zastihl i počátek druhé světové války a postupem času stále více propadal Hitlerovu vlivu. Po ukončení polského tažení, během nějž dbal na Hitlerovu bezpečnost při návštěvách fronty, požádal o velení divize, pokud možno tankové. Ačkoliv armádní personální úřad vyslovil nesouhlas a poukázal na absenci jakékoli Rommelovy zkušenosti s tankovým bojem a zdůraznil jeho mimořádné zkušenosti a způsobilost velet divizi horské pěchoty, blízký vztah s Hitlerem mu v únoru 1940 umožnil převzít velení 7. obrněné divize, vyzbrojené převážně československými tanky Panzer 38(t). V této době byl bezvýhradným Hitlerovým ctitelem a kolegy důstojníky často zdravil nacistickým pozdravem Heil Hitler!. Právě v této době získal pověst „nacistického generála“ a sám se neváhal označit za nacistu.
Francouzské tažení V čele 7. obrněné divize se Rommel účastnil bitvy o Francii, v níž hrál klíčovou úlohu. Ignoroval rozkazy nadřízených brzdící postup a nabádající k opatrnosti a neustále se pohyboval na čele německého útoku nebo dokonce daleko před ním. Bez váhání pronikal hluboko do nepřátelského území, aniž by měl zajištěné krytí boků nebo týlu a spoléhal se na rychlost svého postupu. Francouzské velení často nemělo tušení, kde se jeho divize nachází a kde udeří (jeho vlastní nadřízení na tom byli někdy stejně), což jeho divizi vyneslo přezdívku „divize duchů“ (fr. la division fantôme, něm. Gespenster-Divisionen), kterou používaly obě strany. Mezi jeho hlavní úspěchy patří rychlé překročení řeky Maasy, bleskové prolomení prodloužení Maginotovy linie (které ovšem ani zdaleka nedosahovalo kvalit hlavní části linie), odražení britského protiútoku u Arrasu a dobytí Cherbourgu. Za své výkony během francouzského tažení obdržel rytířský kříž. Požadavek generála Hotha, aby byl souzen pro neuposlechnutí rozkazů, smetl ze stolu generál Kluge.
Válka v Africe náhled|upright|Velitel Afrikakorps, generál Erwin Rommel, 1942 Po obsazení Francie se Rommel stal v lednu 1941 generálporučíkem a v únoru byl pověřen velením Sperrverband Afrika a později Deutsches Afrika Korps (DAK), zprvu podřízeného italským silám v Severní Africe. Jeho úkolem bylo zastavit ústup italských jednotek a držet se aktivní defenzívní taktiky. Tak alespoň zněly rozkazy generálního štábu, ovšem Hitler mu dal podstatně širší mandát. V únoru dorazil do Afriky a v březnu obdržel dubové ratolesti k rytířskému kříži. (Hitler se možná domníval, že má významný podíl na zastavení britské ofenzívy, tu však zastavili Britové sami, aby mohli odeslat síly do Řecka.)
V březnu zahájil Rommel, který stále ještě neměl většinu sil na frontě, naprosto nečekanou ofenzívu. Zaskočil jí své vlastní nadřízené, ale zejména Brity, kteří díky odposlechu radiové korespondence znali instrukce, které Rommel dostal, a byli přesvědčeni, že se jich bude držet. Rommelův úder, vedený poměrně slabými silami, se rozrostl do netušených rozměrů, smetl předsunuté britské síly a jeho postup se zastavil až na hranicích Egypta u průsmyku Halfája.
náhled|vlevo|Erwin Rommel na štábní poradě Afrikakorpsu, 1942 Rommel však měl jeden vážný problém. Jeho čelní síly sice byly u hranic Egypta, za nimi však zůstal Tobruk, který Britové urputně drželi. Rommel na něj podnikl několik velmi špatně naplánovaných útoků, které ho bez většího efektu stály mnoho mužů (viz Obléhání Tobruku). Jednak tím ohrozil svoji kariéru, ale zejména si tak způsobil velké potíže, neboť jeho předsunuté jednotky trpěly v důsledku komplikovaného zásobování a Tobruk v britských rukou tento problém velice zhoršoval.
Rommel trochu napravil dojem, když odrazil dva uspěchané a špatně promyšlené pokusy Britů o osvobození Tobruku (operace Brevity a operace Battleaxe). Pro obratnost, s jakou vedl složitý manévrovací boj, se mu dostalo přezdívky pouštní liška. I tuto přezdívku používaly obě strany. Úcta ze strany nepřítele byla ovšem vyvolána nejen Rommelovými schopnostmi, ale také tím, že dodržoval Ženevské konvence a zacházel dobře se zajatci bez ohledu na jejich etnický původ (týkalo se i Židů a obyvatel podrobených národů). V průběhu války několikrát ignoroval instrukce o zacházení se zajatci, které tyto konvence porušovaly, některé rozkazy v tomto směru dokonce před svými vojáky zatajil a spálil. Ani jeho vedení války se však nevyhnulo některým excesům, například se slušným zacházením s důstojníky 3. indické mechanizované brigády, s nimiž se rozdělil o příděl vody pro příslušníky Afrikakorpsu, kontrastuje vyhnání jejích indických příslušníků do pouště.
náhled|upright|Rommelova africká uniforma generála polního maršála Rommel opakovaně využíval neschopnosti Britů koncentrovat síly a koordinovat své údery, ovšem nedostatek zásob, dlouhé zásobovací linie a celkově slabší síly ho velice omezovaly. Nakonec musel na přelomu let 1941 a 1942 ustoupit před novou, pečlivěji připravenou ofenzívou (viz operace Crusader). Ztráta Benghází a nutnost vzdát obležení Tobruku představovaly pro Rommela drtivou porážku, nicméně zastavil britský postup u El Agheily a naplno využil blízkosti skladů i posil (včetně několika desítek nových tanků) a zásob, které obdržel.