J. R. R. Tolkien chtěl, aby čtenář měl pocit, že příběh z jeho slavné knihy Pán prstenů (1954-1955) není pouhou fikcí, nýbrž autentickým svědectvím dávné minulosti. Aby toho dosáhl, zasadil hlavní text do propracovaného redakčního rámce, jenž nejen rozšiřuje samotný příběh, ale zároveň jej komentuje a objasňuje. Tato dodatečná vrstva, umístěná převážně v přílohách, představuje fiktivního redaktora – postavu, jež nese mnoho rysů samotného Tolkiena – jež se věnuje filologii a tvrdí, že překládá dávný rukopis, jenž nějak přežil tisíce let od Třetího věku. Knihu označil za hrdinský román, čímž jí dodal středověký nádech a zasadil ji do tajemné dávné minulosti. Aby Středozemě působila věrohodně, podrobně propracoval její geografii, historii, obyvatele, rodokmeny i skryté pozadí – to vše, co později vyvrcholilo v díle Silmarillion, bylo vždy doplněno redakčními komentáři.

Tolkien také uvažoval o začlenění vnějšího rámce do svého legendária formou románu o cestování časem. Hrdinou měl být muž, jehož jméno – podobně jako u Elendila – znamená „elfí přítel“ a který by se ocital ve víru různých historických epoch, až nakonec dorazil do Númenoru. Přesto, ačkoliv se o tento projekt pokoušel již dvakrát, se mu nikdy nepodařilo román dostat do finální podoby.

Po jeho smrti se dílo dále rozrostlo díky úsilí jeho syna Christophera Tolkiena, jenž postupně vydal Silmarillion, Nedokončené příběhy a nakonec dvanáct svazků The History of Middle-earth (dějiny Středozemě) – přičemž čtyři z těchto svazků jsou věnovány historii Pána prstenů (The History of The Lord of the Rings). Christopher Tolkien poskytl detailní redakční komentáře k vývoji celého legendária a představil Pána prstenů jako soubor protichůdných rukopisných variant.

Filmová trilogie Pána prstenů od Petera Jacksona dílo kompletně přeformulovala a nabídla ho jako napínavý příběh o nebezpečném dobrodružství. Adaptace vynechala některé prvky, jako je postava Toma Bombadila či kapitola „Vymetení Kraje“, jež se odkláněly od ústřední linie – tedy pátrání po zničení Jednoho prstenu. Tak se filmy staly vstupní branou do Tolkienova světa pro zcela nové publikum, zvyklé na multimediální zážitky, jako jsou videohry či další moderní média. Vznikla tím bohatá sbírka děl – od fan fiction a románů po fanouškovské filmy a umělecké kresby – jež dává Pánu prstenů nový a mnohem širší kontext.

Vědci, mezi nimiž figuruje i Vladimir Brljak, rovněž poukazují na to, že Tolkienova konstrukce redakčního rámce, se svými pseudo-redakčními, pseudo-filologickými i pseudo-překladatelskými rysy, představuje nejen základní kámen, ale i vrchol jeho vyspělého literárního díla.

Kontext

J. R. R. Tolkien byl anglický spisovatel a filolog starověkých germánských jazyků se specializací na staroangličtinu; většinu své kariéry působil jako profesor na Oxfordské univerzitě. Nejvíce je znám především díky svým románům zasazeným do jeho vymyšlené Středozemě – konkrétně dílům Hobit a Pán prstenů – a rovněž díky posmrtně vydanému Silmarillionu, jenž přináší mytický pohled na dávné epochy. Jako oddaný římský katolík popisoval Pána prstenů jako „v podstatě náboženské a katolické dílo“, jež je bohaté na křesťanské symboly.

Rámec vložený v knize

Rámcový příběh

Rámcový příběh představuje vyprávění, které obklopuje hlavní děj nebo soubor příběhů a dodává jim tak dojem autentické historické tradice. Například v románu Frankenstein od Mary Shelleyové z roku 1818 je ústřední děj zasazen do rámce fiktivní korespondence mezi průzkumníkem a jeho sestrou, čímž se vytváří iluze, že se jedná o skutečnou událost.

V dílech ze Středozemě Tolkien rámcové příběhy využíval k tomu, aby jeho tvorba působila jako opravdová mytologie, akumulovaná v průběhu dlouhého časového úseku. Podrobně popsal, jak fiktivní postavy Bilbo Pytlík a Frodo Pytlík zaznamenaly své vzpomínky a předaly je dále, a zároveň ukázal, jak pozdější redaktoři v rámci příběhového světa text obohacovali poznámkami. V Pánu prstenů se postavy přímo zabývají samotným příběhem – tedy Tolkien vložil rámec vyprávění přímo do narativu.

K vloženému rámcovému příběhu Tolkien přidává prvek nalezeného rukopisu; předstírá, že měl to štěstí narazit na starobylý rukopis Red Book of Westmarch (červené knihy Západní marky), jenž nějak přežil tisíce let od konce Třetího věku. Díky tomuto literárnímu úskoku mohl do díla začlenit postavu, která ztělesňuje jeho vlastní hlas jako filologického editora a překladatele, jež v přílohách předkládá komentáře. V příloze F II „O překladu“ tato postava vysvětluje, jak a proč se pustil do úkolu učinit starověký text srozumitelným modernímu čtenáři.

Více úrovní

Turner poznamenává, že prvky rámcového příběhu působí na více úrovních. Zejména metatextové složky, jako jsou přílohy, představují svět příběhu jako historickou skutečnost a zároveň čtenáři vnucují iluzi přímého spojení přes čas a prostor s jeho vlastním světem, a to prostřednictvím postavy „editora“.

Jako příklad uvádí, že Tolkien se ztotožňuje s editorem, jenž do historického textu vkládá faktické a vysvětlující poznámky. +Poznámka k třem jménům: hobit, Gamgee (Křepelka) a Brandywine (Baranduina)Termín hobit je Tolkienovým výtvorem. V obecné řeči byl tento národ označován slovem banakil, což znamená „půlčík“, zatímco obyvatelé Kraje a Hůrky používali výraz kuduk, jenž se jinde nevyskytoval. Smělmír však zaznamenává, že král Rohanu používal termín kûd-dúkan – doslovně „obyvatel díry“. Vzhledem k tomu, že Hobiti kdysi hovořili jazykem úzce příbuzným s jazykem Rohirrimu, se zdá pravděpodobné, že kuduk představuje zkrácenou či opotřebovanou formu slova kûd-dúkan. Tu druhou jsem, z důvodů dříve vysvětlených, přeložil jako holbytla; termín hobit pak může být vnímán jako evoluční odvozenina z holbytla, kdyby se toto označení objevilo i v našem vlastním starověkém jazyce. … Tímto způsobem získáváme představu o autorovi prezentovaném jako editor a (pseudo-)překladatel, o textu, jenž přežil staletí, a o událostech líčených jako historická fakta.

V úvodu ke Nedokončeným příběhům uvedl Christopher Tolkien, že jeho otec zastával roli „persony … překladatele a redaktora“. Podobný názor vyjádřil také v předmluvě k Silmarillionu: „můj otec začal pojímat Silmarillion jako kompilaci … sestavenou dávno poté…“. V jednom ze svých dopisů, odeslaném během psaní Pána prstenů, Tolkien poznamenal: „Vždy jsem měl pocit, že zaznamenávám to, co už někde ‚existuje‘ – a nikoliv že bych něco vymýšlel.“

Catherine Butlerová podotýká, že se jednalo o „přívětivou práci“, která vyhovovala filologickému Tolkienovi a jeho četným středověkým dokumentům. Jedním z aspektů této přívětivosti byla tolerance k neshodám mezi dokumenty: různí editoři mohli mít odlišné názory a příběhy tak mohly být vyprávěny z mnoha úhlů pohledu. Jeden z hlavních případů, který Tolkiena znepokojoval, se objevil v Hobitovi, kde Bilbo v první edici (1937) tvrdil, že Gollum mu prsten volně daroval. Z pohledu Pána prstenů, kde se prsten proměnil v Jeden prsten – tak mocný, že může zkazit kohokoli, kdo jej nosí delší dobu – Bilbovo tvrzení působí jako zjevná lež: Glum byl totiž naprosto závislý na Jednom prstenu a nedokázal jej odevzdat. Tolkien proto upravil druhou edici Hobita (1951), aby byla konzistentnější s připravovaným Pánem prstenů, což však vedlo ke střetu mezi verzemi. Jakmile si uvědomil možnost nesouladu v Bilbově výroku, konstatoval, že Bilbo lhal, a tím si psychicky usnadnil situaci.

Nalezený rukopis a pseudopřeklad podporující Tolkienův rámcový příběh +ČasUdálostiPoznámkyTřetí věkVýprava Ereborem Bilbo Pytlík píše své vzpomínky v obecné řeči. Válka o prstenPseudohistorický úskok Hobit Další prvky pseudohistorieČtvrtý věkFrodo Pytlík píše své vzpomínky v obecné řeči. Ostatní anotují vzpomínky: Red Book of Westmarch (červená kniha Západní marky)Pán prstenů Nalezený rukopis jako úskokPátý věk… další editace od více rukou …Pseudo-editorův úskokŠestý/Sedmý věkTolkienův „editor“ „překládá“ nalezený rukopis do angličtiny (a částečně také do staronorštiny a staroangličtiny)Pseudo-překladatelský úskok

Více prvků Pán prstenů má mimořádně složitou a vrstevnatou strukturu, která kromě hlavního textu zahrnuje celou řadu doplňkových prvků ztvárněných v antickém stylu. Tyto dodatky tvoří rámec, jenž text nejen rozšiřuje a komentuje, ale zároveň přispívá k tomu, aby dílo působilo přesvědčivě věrohodně.

Thomas Kullmann upozorňuje, že prolog očividně imituje nebeletrizovanou prózu etnografie 19. a počátku 20. století – mezi jiným i v diskusi o tom, že hobiti představují nenápadný, avšak extrémně starobylý národ – a zároveň obsahuje podrobnosti o jejich obvyklých činnostech. Kromě toho „Poznámky ke záznamům Kraje“ napodobují historiografická díla, zatímco přílohy obsahují tabulky připomínající historická data a lingvistické poznámky.

Tolkien se k tomuto metatextovému procesu vyjádřil v jednom ze svých dopisů slovy: „Domnívám se, že se v zásadě zabývám problémem vztahu umění (a worldbuildingu) a primární reality.“ náhled|Pán prstenů jako rámcový text Vladimir Brljak dále zdůrazňuje Tolkienovo uznání Beowulfa, jak jej vyjádřil například ve své přednášce „Beowulf: The Monsters and the Critics“ (Beowulf: Monstra a kritici), a uvádí Shippeyovo tvrzení, že Tolkien „cítil téměř úplnou shodu motivu i techniky“ s beowulfským básníkem. Tato paralela se promítá do jeho snahy vyvolat dojem hluboké historické kontinuity – pocit „nedosažitelných výhledů“ sahajících do dávné minulosti. Záměrně také vytváří efekt, při němž se čtenáři zdá, že obdrží „ozvěnu ozvěny“, jak sám Tolkien ve své přednášce poznamenal, prostřednictvím propracované metafikční struktury. Brljak poukazuje na to, že tento rámec představuje nejen základní kámen, ale i korunující vrchol Tolkienova vyspělého literárního díla, a že pseudo‑redakční, pseudo‑filologický a pseudo‑překladatelský aparát zásadně přispívá k celkovému účinku díla.

Román o cestování časem jako vnější rámec

Před Pánem prstenů se v Tolkienových spisech objevily dva nedokončené romány o cestování časem – The Lost Road (ztracená cesta), zahájený mezi lety 1936–37, a The Notion Club Papers (dokumenty klubu představ), počínající přibližně roku 1945. Oba texty využívají variant postavy Ælfwinea, která slouží jako nositel rámcového příběhu pro cestování časem. Její jméno, stejně jako jména dalších inkarnací téže postavy, totiž znamená „elf-přítel“, čímž se přímo spojuje s Elendilem v Tolkienově legendáriu. Cestovatelé se postupně přibližují k Númenoru, a romány tak fungují jako rámec samotného legendária.

Verlyn Flieger upozorňuje, že kdyby byl dokončen alespoň jeden z těchto románů, představoval by sen o cestování časem napříč skutečnou historií i zaznamenaným mýtem – sen, který by sloužil zároveň jako úvod a epilog Tolkienovy vymyšlené mytologie. Výsledkem by nebylo cestování časem v měřítku běžné vědeckofantastické fikce, nýbrž epický zážitek, sen, ve kterém se mýtus, historie i fikce proplétají tak, jak si to Tolkien představoval a jak by to snad kdysi mohlo být.

Postavy rámcového příběhu cestování časem a navštěvovaná období +ObdobíDruhý věk Před více než 9 000 letyLangobardi (568-774)Anglosasové (cca 450-1066)Anglie 20. stoletíJazyk jmenQuenijština (v Númenoru)GermánštinaStaroangličtinaModerní angličtinaVýznam jménaPostava 1ElendilAlboinÆlfwineAlwinElf-přítelPostava 2HerendilAudoinEadwineEdwinBlaženost-přítelPostava 3Valandil (Valar-přítel)———OswineOswinBůh-přítel

Vnější redakční rámec