Diego Rodríguez de Silva y Velázquez (6. června 1599 Sevilla – 6. srpna 1660 Madrid) byl španělský malíř, vůdčí umělecká osobnost na dvoře krále Filipa IV. Byl předním umělcem vrcholného baroka. Proslavil se především řadou portrétů španělské královské rodiny a dalších evropských osobností. Jeho dílo bylo už za jeho života i později vždy vysoce hodnoceno. Uznání došlo také u impresionistů a inspiraci u něj čerpali také moderní malíři ve 20. století.
Život náhled|upright|vlevo|Velázquezův rodný dům Původ Základním pramenem k Velázquezově životě je spis jeho současníka, malíře a historika umění Antonia Palomina El Museo pictorio y escaia optica z roku 1724. Ten vycházel ze životopisných poznámek, které udělal Velázquezův žák Juan de Alfaro.
Velázquezův děd se do Sevilly přistěhoval někdy po roce 1581 z Porta, v době, kdy Španělsko a Portugalsko tvořily personální unii. Velázquezův otec Juan, stejně jako matka Jerónima Velázquez, kteří měli svatbu v roce 1597, pocházeli z nižší šlechty. Otec byl částečně židovského původu. Po nejstarším Diegovi se manželům narodilo ještě dalších sedm dětí.Gállego, Julián, Velázquez, in: Pijoán, José (ed.), Dějiny umění, sv. 7, Odeon, Praha 1981 (dále jen Gállego) Rodiče byli humanisticky orientovaní a syna odmala učili jazykům a filozofii.
Učení a rodina Po krátkém studiu malířství v ateliéru Franciska de Herrery staršího se od prosince 1610 stal učedníkem v dílně malíře Francisca Pacheca. Pacheco byl vzdělaný muž, v jeho sevillském domě se scházeli intelektuálové a diskutovali o sochařství, malířství a literatuře. V 1. polovině 17. století byla sevillská malířská škola nejvýznamnější v celém Španělsku – patřili k ní mj. i Francisco de Zurbarán či Murillo.Wolf, Norbert, Diego Velázquez 1599–1660. The Face of Spain, Taschen, Köln 2013, s. 8, (dále jen Wolf) Pacheco napsal i teoretické pojednání Arte de la pintura (Umění malby), které je zdrojem cenných informací o raných Velázquezových letech.
V roce 1617 Velázquezova učňovská léta skončila. Mladý malíř složil před Pachecem a Juanem de Uceda zkoušku, na jejímž základě byl přijat do sevillského cechu svatého Lukáše, patrona malířů. Pouze členové cechu směli přijímat zakázky od církve a soukromých osob, mít vlastní ateliér a zaměstnávat pomocníky.
V roce 1618, ve svých devatenácti letech, si Velázquez vzal za manželku Pachecovu dceru Juanu. Byla to nejen ve Španělsku obvyklá praxe, kdy řemeslničtí mistři – malířství nebylo pokládáno za umění, nýbrž za řemeslo – provdávali své dcery za nadané tovaryše. Velásquezovi měli jen dvě dcery, z nichž jedna zemřela v mladém věku. Druhou, Francisku, dal roku 1633 Velázquez za ženu svému žákovi, malíři Juanu del Mazo.Největší malíři: Život, inspirace a dílo – Diego Velázquez, č. 66, Eaglemoss International, Praha 2000, s. 3, ISSN 1212-8872 (dále jen Největší malíři) Ten se, hlavně díky vlivu tehdy již slavného tchána, stal také úspěšným dvorním malířem.
Cesty do Madridu Svou první cestu do Madridu, který se brzy stal jeho domovem, podnikl Velázquez roku 1622. Chtěl se seznámit s královskou obrazovou galerií v Escorialu a případně portrétovat nového španělského krále Filipa IV. Portrétování krále mu umožněno nebylo, vytvořil proto alespoň portrét básníka a dramatika Luise de Góngory y Argote, vystavený dnes v Muzeu výtvarného umění v Bostonu. Velázquez se cestou také zastavil v Toledu, kde si prohlédl díla tamních malířů, zejména El Greca.
Na jaře 1623 podnikl mladý sevillský malíř do Madridu druhou cestu, tentokrát úspěšnou. Na přímluvu tchána Pacheca namaloval portrét sevillského rodáka a králova kaplana Dona Juana de Fonseca. Ten pak uplatil padesáti dukáty tehdejšího všemocného ministra vévodu Olivarese, aby se přimluvil u krále. Na základě této přímluvy si král prohlédl portrét královského kaplana Fonseky. Na Filipa IV. udělal obraz dojem, a proto se i on nechal od Velázqueze portrétovat. Seděl mu modelem 16. srpna 1623.
Ve službách krále náhled|Filip IV. v pancíři|vlevo|199x199pixelůKrál byl s portrétem natolik spokojen, že ihned poskytl Velázquezovi tři sta dukátů na přestěhování jeho rodiny do Madridu a jmenoval ho do funkce královského malíře. To mj. znamenalo, že v budoucnu má on jediný privilegium panovníka malovat. Velázquezova dvorská kariéra tím byla zahájena. Plat měl dvacet dukátů, navíc dostával odměny za každý namalovaný obraz.
Velázquezův rychlý vzestup však vyvolal u ostatních malířů, kteří se kolem dvora pohybovali, značnou nevraživost. K oblíbeným pomluvám patřilo, že Velázquez „umí malovat jen hlavy“, a tak se král rozhodl v roce 1627 vyhlásit mezi malíři soutěž s námětem Vyhnání Maurů ze Španělska. Velázquez zvítězil, jeho rozměrné plátno ale bylo zničeno při požáru Escorialu v roce 1734.Gállego, s. 110 Vítězství přineslo Velázquezovi funkci královského komorníka spojenou s bezplatnou stravou a lékařskou péčí. V průběhu let získával malíř u dvora další a další funkce, některé čestné, jiné honorované: Roku 1636 se stal pomocníkem garderobiéry, 1643 komořím královských pokojů a také superintendantem královských sbírek, což obnášelo rovněž dohled nad renovací Alcázaru v Madridu. Nakonec, roku 1652, ho král jmenoval velkým správcem Královského paláce. Z titulu této funkce se malíř musel mj. starat o ubytování dvora, když se král vydal na cesty, vytápění Alcázaru, rozvěšování závěsů a mnoho dalších záležitostí. Logicky mu ubylo času na malování.Gállego, s. 109
Cesty do Itálie náhled|Vulkánova kovárna V roce 1628 navštívil madridský dvůr Peter Paul Rubens. Pobýval zde osm měsíců a jediný Velázquez měl výsadu osobní konverzace se slavným umělcem. Nepochybně z Rubensova popudu požádal krále o povolení studijní cesty do Itálie. Filip IV. souhlasil a dokonce celou cestu zaplatil, což bylo značně neobvyklé a velkorysé. V srpnu 1629 se Velázquez v Barceloně nalodil. Postupně navštívil Janov, Benátky (zde byl nadšen z obrazů Tiziana a Tintoretta), pravděpodobně i Florencii a nakonec Řím. Papež Urban VIII. však o něj neprojevil zájem, a tak Velázquez kopíroval staré mistry a maloval vlastní obrazy, mj. Vulkánovu kovárnu a Josefův zkrvavený háv donesený Jákobovi, které jsou výjimečné tím, jak se vymykají realistické tradici Velázquezovy tvorby. Cestou zpět se v lednu 1631 zastavil v Neapoli.Wolf, s. 94 Italský pobyt měl na Velázquezův umělecký vývoj velký vliv; nejpatrnější to bylo v projasnění barevné palety.
Většinu času v roce 1635 strávil malíř organizací výzdoby nového paláce Buen Retiro, zejména sněmovního sálu. Namaloval pro něj několik jezdeckých portrétů příslušníků královské rodiny, umístěna zde byla i Kapitulace Bredy, Velázquezův jediný dochovaný obraz s historickým námětem, vytvořený patrně kolem roku 1635. Loveckými portréty a portréty trpaslíků vyzdobil o rok později královský lovecký zámeček Torre de la Parada poblíž Madridu. náhled|Portrét papeže Innocence X. V roce 1649 odjel Velázquez do Itálie podruhé. Hlavním účelem jeho cesty byl nákup obrazů tamních významných umělců do královských sbírek (nakoupil pro krále hlavně díla Tiziana, Tintoretta i Veroneseho). Během tohoto italského pobytu navštívil malíř rovněž několik měst a sešel se také s Poussinem a Berninim. V Modeně namaloval tři portréty tamního vévody. V březnu 1650 vystavil v římském Pantheonu portrét svého otroka Juana de Pareja, který sklidil velký úspěch (v 50. letech dal Velázquez Parejovi svobodu). Byl přijat do místní Akademie svatého Lukáše a bylo mu povoleno vytvořit portrét papeže Inocence X. Tento obraz se stal jedním z jeho nejslavnějších. V Itálii namaloval též Venušinu toaletu, jeden z mála ženských aktů ve španělském malířství před 19. stoletím. Během římského pobytu měl Vélazquez poměr s modelkou Flaminií Triva. V roce 1652 se z jejich vztahu narodil syn Antonio, kterého však otec nikdy nespatřil.Největší malíři, s. 7
Závěr života V roce 1651 se vrátil do Madridu. Kolem roku 1656 vytvořil jeden z nejproslulejších a nejdiskutovanějších obrazů, Dvorní dámy. Roku 1659 byl Vélazquezovi udělen Řád svatého Jakuba, čímž byl povýšen do šlechtického stavu. Na jaře následujícího roku odejel Velázquez s královským dvorem na francouzsko-španělskou hranici, kde se dojednával sňatek francouzského krále Ludvíka XIV. s dcerou Filipa IV. Marií Terezou, jímž měl být stvrzen mír mezi Španělskem a Francií. Malíř z hlediska své funkce zajišťoval cestu i ubytování španělského dvora. Po návratu v červenci 1660 se roznemohl a 6. srpna v královském paláci zemřel. Osm dní po něm pochovali i jeho ženu. Velásquez byl pohřben v kostele San Juan Bautista. Ten však byl zničen napoleonskou armádou v roce 1811, takže malířův hrob dnes neexistuje. Jeho dílo bylo doceněno zvláště v 19. století, velkou roli v tom sehráli impresionisté.
Dílo Do dějin umění se Velázquez zapsal především jako mistrný a pronikavý portrétista zejména členů španělské královské rodiny a významných osobností své doby. V portrétech dokázal jako málokdo jiný vystihnout povahu svých modelů. Zaměření na portrétní tvorbu vyplývalo z jeho povinností spojených s funkcí dvorního malíře. Mistrovskými díly jsou ale i Velázquezovy obrazy s mytologickou a náboženskou tematikou. Velázquez jen zřídka svá díla podepisoval nebo datoval. Jejich identifikace a chronologie jsou tak často založeny jen na stylistických důkazech, a tedy také předmětem diskusí a sporů. Byl známý tím, že maloval poměrně pomalu.
První díla V prvních letech své tvorby, před odchodem do Madridu, maloval Velázquez náboženské obrazy a především tzv. „bodegones“. Tak se ve Španělsku označovaly obrazy, spojující žánrové výjevy a zátiší. V té době byl pod hlubokým vlivem Caravaggia, k němuž ho přivedl jeho učitel Pacheco. K nejznámějším obrazům tohoto období patří Prodavač vody v Seville (kolem 1620), Stará kuchařka (1618) nebo Kristus v domě Marty a Marie (1618).
První madridské období Během tzv. prvního madridského období (1623–1629) se barvy na Velázquezových obrazech zjemnily a jeho malířský rukopis se vytříbil. V důsledku úkolů spojených s portrétováním královské rodiny se malíř přestal zabývat tvorbou „bodegones“. Nicméně obraz Bacchus z let 1628/1629, znázorňující skupinu rustikálních pijáků obklopujících boha vína Baccha, je v pečlivém zpracování džbánu a sklenic dokladem, že pro Velázqueze bylo stále potěšením znázorňovat detaily každodenního života.
Druhé madridské období náhled|196x196pixelů|Portrét sluhy Juana Pareja Druhé madridské období (1631–1648) je dokumentováno mnohem lépe než první, z něhož vzalo mnoho obrazů za své při požáru Escorialu roku 1734. V té době maloval opět především portréty, ale rozšířilo se jejich tematické zaměření. Velázquez maloval krále (vytvořil přes čtyřicet jeho portrétů), členy dvora a panovnické rodiny, a to i v prostředí honů. Důraz byl kladen také na jezdecké podobizny. Proslulými a zároveň jedinečnými se staly portréty trpaslíků, kteří u dvora sloužili k obveselení a rozptýlení jeho členů. Do posledního madridského období (1651–1666), po druhé italské cestě, spadá především jeden z jeho nejslavnějších obrazů Dvorní dámy (Las Meninas) z roku 1656. Hlavní postavou obrazu je mladá princezna Margareta – Markéta Habsburská, v té době budoucí manželka rakouského císaře. Princezna je obklopena dvorními dámami. Tento obraz je považován za Velázquezovo vrcholné dílo a z jeho tvorby je nejznámější. Dílo Dvorní dámy je vystaveno v Madridském muzeu Prado. Malíř na obraze namaloval i sám sebe.
Vybrané obrazy náhled|Klanění Tří králů|279x279pixelů Kristus v domě Marty a Marie, 60 × 103,5 cm, 1618, National Gallery, Londýn Obraz je ukázkou „bodegónů“, které Velázquez v Seville maloval. Námětem je líčení Ježíšovy návštěvy v domě sester Marie a Marty v Lukášově evangeliu 10, 38–42. V prvním plánu obrazu je znázorněno kuchyňské zátiší se služkou, připravující podle Martiných pokynů pohoštění pro Ježíše a jeho učedníky. V horním plánu sedí Marie u Kristových nohou, poslouchá jeho slova, za ní stojí Marta. Klanění tří králů, 204 × 126,5 cm, 1619, Madrid, Prado