Ippolito II. d’Este (25. srpna 1509 Ferrara – 2. prosince 1572 Řím) byl italský kardinál a státník. Byl členem rodu Este a synovcem jiného Ippolita d’Este, který byl rovněž kardinálem. Vyplenil tehdy již 1 400 let starou Hadriánovu vilu, kterou postavil římský císař Hadrianus, a odvezl z ní mramory a sochy, aby si jimi vyzdobil svou vlastní rezidenci, vilu d’Este.
Životopis Ippolito se narodil ve Ferraře jako druhý syn vévody Alfonsa I. d’Este a Lucrezie Borgie. Jeho starší bratr Ercole II. d’Este se stal ferrarským vévodou po otcově smrti v roce 1534. Prostřednictvím své matky byli Ippolito a Ercole vnuky papeže Alexandra VI. Ippolito dostal jméno po svém strýci, kardinálovi Ippolitovi d’Este.
V roce 1519, ve věku pouhých 10 let, zdědil milánské arcibiskupství po svém strýci. Jednalo se o první z dlouhé řady církevních beneficií, které Ippolito v průběhu života obdržel a z jejichž příjmů převážně žil. Kromě Milána držel ke konci života také beneficia diecézí a opatství Bondeno, Chaalis (1540–1572), Jumièges v Normandii, Lyonu, Narbonne a Saint-Médard v Soissons.
Kardinálem byl jmenován 20. prosince 1538 papežem Pavlem III. s titulem Santa Maria in Aquiro. Kněžské svěcení přijal až v roce 1564.
Mecenáš umění vpravo|náhled|160x160pixelů|Erb kardinála Ippolita II. d’Este Milovník luxusu a okázalosti nechal přestavět Palazzo San Francesco ve Ferraře ještě před svým prvním jmenováním na francouzský dvůr. Po svém povýšení do Kolegia kardinálů v roce 1538 zrenovoval palác svého bratrance kardinála Ercole Gonzagy, který si pronajal jako svou kardinálskou rezidenci v Římě. V Tivoli nechal vystavět vilu d’Este, navrženou manýristickým architektem Pirrem Ligoriem, aby se vyrovnala jiným římským palácům, které si také budoval. Pro její výzdobu nechal přivézt mramory a sochy z nedaleké Hadriánovy vily, čímž starověkou památku značně poškodil a připravil o většinu původních artefaktů.
Ippolito d’Este rovněž podpořil kariéru hudebního skladatele Giovanniho Pierluigiho da Palestrina.
Státník V době svého jmenování kardinálem působil jako ferrarský vyslanec na francouzském dvoře a po roce 1549 zde zastupoval francouzské zájmy jako kardinál-protektor Francie za vlády Jindřicha II. V roce 1550 byl jmenován guvernérem Tivoli, tehdy ovládaného Francií. Jeho vztah s francouzským dvorem byl natolik pevný, že byl francouzským kandidátem při konkláve, které zvolilo papeže Julia III., nástupce Pavla III.
Po této neúspěšné volbě se z velké části stáhl z aktivní církevní politiky, ačkoli Řím dál navštěvoval a nakonec tam po krátké nemoci zemřel. Pohřben byl v kostele Santa Maria Maggiore v Tivoli, nedaleko své vily.
Významné množství Ippolitových dopisů a účetních knih z jeho domácnosti se dochovalo. Tato sbírka, čítající přes 2 000 dopisů a více než 200 účetních knih, je uložena v archivu v Modeně, dědičném sídle rodu Este. Tyto materiály tvoří základ knihy Mary Hollingsworthové „The Cardinal's Hat: Money, Ambition, and Everyday Life in the Court of a Borgia Prince“, která líčí sociální historii Ippolita d’Este a jeho doby.
Vývod z předků
Odkazy
Reference
Literatura
Externí odkazy
Ippolito 2 Kategorie:Milánští arcibiskupové Kategorie:Italští kardinálové Kategorie:Narození v roce 1509 Kategorie:Narození 25. srpna Kategorie:Narození ve Ferraře Kategorie:Úmrtí v roce 1572 Kategorie:Úmrtí 2. prosince Kategorie:Úmrtí v Římě Kategorie:Pohřbení v Tivoli Kategorie:Muži