Josif Vissarionovič Džugašvili ( [Ioseb Besarionis dze Džugašvili], ; Gori – 5. března 1953 Moskva), známý jako Stalin (), byl sovětský revolucionář, politik a politický teoretik gruzínského původu, který vedl Sovětský svaz od roku 1924 až do své smrti v roce 1953. V letech 1922–1952 byl generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu, předsedou vlády od roku 1941 až do své smrti. Ačkoli zpočátku vládl zemi v rámci kolektivního vedení, nakonec během 30. let konsolidoval moc a stal se absolutním diktátorem. Stalin kodifikoval oficiální výklad marxismu v podobě marxismu-leninismu, přičemž jeho vlastní interpretace je označována jako stalinismus.
Narodil se do chudé gruzínské rodiny v Gori v Ruské říši. Navštěvoval tifliský teologický seminář, než se připojil k marxistické Ruské sociálně demokratické dělnické straně. Pro Leninovu bolševickou frakci získával prostředky prostřednictvím bankovních loupeží a dalších trestných činů a redigoval stranický deník Pravda. Byl opakovaně zatýkán a několikrát vyhoštěn do vyhnanství na Sibiř. Po uchopení moci bolševiky za říjnové revoluce roku 1917 Stalin působil jako člen politbyra a od roku 1922 využíval svou pozici generálního tajemníka k získání kontroly nad stranickým aparátem. Po Leninově smrti v roce 1924 zvítězil v boji o vedení nad svými soupeři, včetně Lva Trockého. Stalinova doktrína „socialismu v jedné zemi“ se stala ústřední součástí stranické ideologie a jeho pětileté plány, započaté v roce 1928, vedly k nucené kolektivizaci zemědělství, rychlé industrializaci a vytvoření centralizované plánované ekonomiky. Jeho politika přispěla k hladomoru v letech 1932–1933, který zabil miliony lidí, včetně obětí hladomoru na Ukrajině. Mezi lety 1936 a 1938 nechal Stalin popravit statisíce svých skutečných i domnělých politických protivníků v rámci velké čistky. Za jeho vlády prošlo systémem nucených pracovních táborů Gulag podle odhadů 18 milionů lidí a více než šest milionů osob, včetně kulaků a celých etnických skupin, bylo deportováno do odlehlých oblastí země.
Stalin prosazoval marxismus-leninismus v zahraničí prostřednictvím Kominterny a podporoval evropská antifašistická hnutí. V roce 1939 jeho vláda podepsala pakt Molotov–Ribbentrop s nacistickým Německem, čímž umožnila sovětskou invazi do Polska na počátku druhé světové války. Dále vyvolal zimní válku s Finskem. Německo pakt porušilo invazí do Sovětského svazu v roce 1941, což vedlo Stalina k připojení se ke spojencům. Rudá armáda, jejímž vrchním velitelem byl Stalin, odrazila německou invazi a v roce 1945 dobyla Berlín, čímž ukončila válku v Evropě. Sovětský svaz poté vytvořil prosovětské satelitní státy ve východní Evropě a spolu se Spojenými státy se stal světovou supervelmocí, přičemž obě země vstoupily do období soupeření známého jako studená válka. Stalin dohlížel na poválečnou obnovu a první sovětský test atomové bomby v roce 1949. V těchto letech země zažila další hladomor a státem podporovanou antisemitskou kampaň, která vyvrcholila tzv. „spiknutím lékařů“. V roce 1953 Stalin zemřel po mrtvici. V čele ho vystřídal Georgij Malenkov a později Nikita Chruščov, který v roce 1956 odsoudil Stalinovu vládu a zahájil kampaň „destalinizace“.
Stalin patří k nejvýznamnějším osobnostem 20. století, přičemž jeho odkaz je hluboce sporný. Za své vlády byl středobodem rozsáhlého kultu osobnosti v rámci mezinárodního marxisticko-leninistického hnutí, které ho uctívalo jako obhájce socialismu a dělnické třídy. Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 si Stalin zachovává určitou míru popularity v některých postsovětských státech (zejména v Rusku a Gruzii) jako ekonomický modernizátor a vítězný válečný vůdce, který proměnil Sovětský svaz v industrializovanou supervelmoc. Naopak jeho režim je široce odsuzován za masové represe a uměle vyvolané hladomory, které vedly k utrpení a smrti milionů sovětských občanů.
Stalinova politika si vyžádala podle současného odhadu historiků mezi 3 až 8,7 miliony obětí. Jde především o oběti hladomoru v zemědělských oblastech jižního SSSR během násilné kolektivizace zemědělství a tzv. Velké čistky ve 30. letech 20. století. V důsledku úspěchů ve válce a Stalinovy poválečné politiky dosáhl Sovětský svaz územních zisků, mimo jiné odstoupením Podkarpatské Rusi Československem, a celkového rozšíření své sféry vlivu. Na konci Stalinovy vlády a krátce po jeho smrti se SSSR ocitl na vrcholu své moci a prestiže.
Mládí (1878–1900) náhled|vlevo|upright|Stalin ("I. Džugašvili") na třídní fotografii z roku 1893 Podle matriky a úředních listin z raného období jeho života se Josif Džugašvili narodil v gruzínské rodině ve městě Gori 18. prosince (6. prosince v juliánském kalendáři) 1878, později však vytrvale tvrdil, že to bylo 21. prosince (9. prosince v juliánském kalendáři) 1879, a toto datum bylo a je jeho stoupenci nadále oslavováno. Dodnes uvádějí zdroje různá data Stalinova narození.http://state.rin.ru/cgi-bin/persona_e.pl?id=4140&id_subcat=6&r=8 Vissarion Džugašvili, Josifův otec, pocházel z rolnické rodiny ve vesnici Didi-Lilo, v tehdejší tifliské gubernii. Byl to tvrdý člověk a alkoholik, který ženu i malého Josifa krutě bil. Vyučil se obuvníkem, později se však kvůli živobytí odstěhoval do vzdáleného Tiflisu (Tbilisi), kde pracoval v továrně na obuv. Matka Jekatěrina, rozená Geladze, pocházela z rolnické rodiny a byla do svých 12 let nevolnicí. Stalinova matka byla zbožná gruzínská pravoslavná křesťanka a chtěla mít ze syna kněze.
Za carské vlády ještě nebyla zavedena povinná školní docházka a do školy chodily jen děti majetných lidí. Na základních školách byla v té době zavedena přijímací zkouška, kterou Stalin úspěšně složil. Roku 1888 ho přijali do základní církevní školy v Gori. Stalin byl jediným žákem, který dostal stipendium. Roku 1894 vyšel ze základní školy s vyznamenáním a s doporučením do bohosloveckého semináře v Tbilisi.
A tak roku 1894 Stalin vstoupil do pravoslavného semináře. V semináři studenti nesměli číst světské knihy, ani noviny a časopisy. Když je přitom přistihli, zavřeli je do školního vězení. Stalin o tom sám vypravuje: „Z protestu proti ponižujícímu režimu a jezuitským metodám, které panovaly v semináři, byl jsem odhodlán stát se a skutečně jsem se stal revolucionářem.“
Přes ubíjející ovzduší semináře se v mladém Stalinovi ozývaly tvůrčí snahy. Nebylo mu ani 16 let, když složil báseň, která byla roku 1895 otištěna na první stránce novin „Iveria“, vydávaných slavným spisovatelem Čavčavadzem:
A ty, kdos utlačen byl tvrdě, koho v prach zemský tiskli jen, nad štíty hor se vztyčíš hrdě, nadějí jasnou okřídlen!
V bohosloveckém semináři vydával Stalin ilegální noviny, psané ručně. O tři roky později byl vyloučen, protože se nedostavil ke zkouškám. V té době již byl členem podzemní organizace sociálních demokratů Mesame dasi.
Revolucionář (1900–1917) náhled|vlevo|upright|Policejní fotografie Stalina, 1902
náhled|Z kartotéky carské policiev Petrohradě, 1911Simon Sebag Montefiore. Young Stalin. 2007.
Od roku 1900 se stáhl do politického podzemí. Organizoval demonstrace a stávky v průmyslových centrech Kavkazu, ale přílišnou horlivostí při vyvolávání krvavých střetů s policií si znepřátelil své spolubojovníky. Od dubna 1902 do března 1913 byl sedmkrát zatčen za revoluční činnost, opakovaně uvězněn a odesílán do vyhnanství. Pro mírnost rozsudků a opakované útěky ho někteří podezírali, že je tajným agentem carské policie, pro tato obvinění však neexistují důkazy.Encyklopedia Britannica: Joseph Stalin, kapitola The Young Revolutionary
Po rozpadu ruské sociálně demokratické strany v roce 1903 na bolševiky a menševiky se Stalin připojil k bolševikům. Od roku 1905, kdy se poprvé setkal v Petrohradu s Leninem (před přesunem na konferenci v Tammerforsu – dnešním Tampere), se Stalin zúčastňoval vrcholných setkání Ruské sociálně demokratické dělnické strany. V roce 1905 byl delegátem na konferenci strany ve Finsku. Byl zvolen delegátem na dvou sjezdech strany (Stockholm 1906, Londýn 1907J. V. Stalin: Londýnský kongres Ruské sociálně demokratické dělnické strany), kde se bolševici opakovaně střetávali s menševiky.Encyklopedia of marxism: Congresses of the R.S.D.L.P.
13. června 1907 došlo na rušné ulici k přepadení transportu peněz do Tbiliské banky, na jehož přípravě se Stalin snad podílel. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 40 mrtvých,Georgia about: O historii loupeže na Jerevanském náměstí jen menšina z nich patřila k ostraze transportu. Peníze byly předány stranické pokladně, nicméně někteří gruzínští menševici vyslovili pobouření nad těmito teroristickými a banditskými metodami a požadovali Stalinovo vyloučení. Lenin však jakékoliv diskuse na toto téma odmítl.Alan Bullock, Hitler und Stalin, s. 58.
V roce 1912 Lenin svolal stranickou konferenci v Praze, kde byla formálně ustavena bolševická strana a její Ústřední výbor; nepřítomného Stalina kooptoval do ÚV Lenin. Stalin poté uposlechl Leninovy výzvy doručené mu na Sibiř Ordžonikidzem a v únoru 1912 opět uprchl a stanul do dalšího zatčení v čele výboru. V letech 1912–1913 (hledán policií a bez platných dokladů) několikrát překročil rusko-rakouské hranice. Lenin ho totiž vyslal do Vídně studovat národnostní politiku rakouských socialistů, což bylo pro mladého Stalina velké vyznamenání. Byl to také nejdelší pobyt za hranicemi v celém jeho životě.Alan Bullock, Hitler und Stalin, s. 65.
V roce 1913 byl Stalin znovu zatčen a skončil ve vyhnanství na odlehlé stanici Kurejka, jednom z nejhorších míst na Sibiři. V roce 1916 byl předvolán k odvodu a uznán neschopným vojenské služby. Ještě důležitější však bylo, že ho komise neposlala zpět do Kurejky a nechala bydlet na přístupnějším místě, odkud brzy uprchl do Petrohradu. Původně propagoval spojenectví se všemi stranami levého spektra, ale po příjezdu Lenina přijal jeho ideu nesmiřitelného boje proti všem ostatním stranám a proti vládě. Ve volbách do ÚV pak získal třetí nejvyšší počet hlasů (po Leninovi a Zinověvovi). V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné byro ÚV ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin, který se tak poprvé dostal k moci.
Od července 1917, kdy se Lenin a Zinověv museli uchýlit do ilegality a současně Trockij s Kameněvem byli ve vězení, vedl Stalin do září až října 1917 stranu. Již nyní si tak vypracovával pozici nad svými nejdůležitějšími spolupracovníky a konkurenty – Zinověvem, Kameněvem, Sverdlovem a Trockým.
Občanská válka (1917–1920) Po uchopení moci bolševiky Lenin sestavil vládu, v níž se Stalin stal komisařem pro národnostní problematiku. Většina okrajových provincií, obývaných jinými národnostmi, však byla pod kontrolou bílých – většinou procarských generálů, kteří hodlali bolševický puč rozdrtit.
V nové funkci Stalin spolu s Leninem podepsali Deklaraci práv národů Ruska; deklarace zaručovala národům Ruska právo na sebeurčení. Stalin s Leninem navíc prohlásili, že národy bývalého carského impéria mají nárok na sebeurčení. Odtrhlo se Finsko a Polsko, dočasně dále Ukrajina, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Ázerbájdžán, Arménie a Gruzie.
V roce 1918 vypukla občanská válka a nejdůležitější ruská města Petrohrad a Moskva trpěla nedostatkem potravin. Stalinova práce lidového komisaře se stala nedůležitou a Lenin ho jmenoval generálním dodavatelem obilí na jihu Ruska s neomezenými právy a plnou mocí. V červnu 1918 odcestoval Stalin s oddílem Rudé armády do Caricynu (dnešní Volgograd). Ve vykonání úkolu mu bránily střety s kozáckými skupinami a byl proto na vlastní žádost a se souhlasem Trockého jmenován předsedou Vojenské rady severokavkazského vojenského okruhu. V této době také docházelo k prvním vážným konfliktům s Trockým a Stalin byl na jeho žádost z Caricynu odvolán.
Během občanské války byl Stalin v lednu 1919 odeslán do Permu, kde krutými metodami obnovil bojeschopnost armády a dále byl povolán k obraně Petrohradu proti vojsku generála Juděniče a podařilo se mu ofenzivu zastavit.