Sanfranciský systém lanových tramvají je poslední manuálně ovládaný systém lanových tramvají (též kabelových tramvají) na světě a symbol města San Franciska. Systém je součástí sítě intermodální městské dopravy provozované Sanfranciským dopravním podnikem (San Francisco Municipal Railway), kam rovněž patří samostatná skupina historických tramvají, které jezdí na linkách E Embarcadero a F Market & Wharves, a moderní systém lehkého metra neboli Muni Metro. Z celkem 23 linek lanové tramvaje vybudovaných v letech 1873 až 1890 se do dnešních dní dochovaly pouze tři, z čehož jedna kombinuje části dvou dřívějších linek – z centra města od náměstí Union Square do oblasti přístaviště Fisherman's Wharf – a třetí trasa vede po Kalifornské ulici (California Street).
Lanové tramvaje sice využívají i lidé dojíždějící z okolí do práce ve městě, nicméně drtivá většina z milionů cestujících, kteří tento systém každoročně využívají, jsou turisté. Proto se může čekání na nástup často protáhnout až na dvě hodiny, případně i na delší dobu. Sanfranciské lanové tramvaje totiž patří spolu s ostrovem Alcatraz, mostem Golden Gate a přístavištěm Fisherman's Wharf k nejvýznamnějším turistickým atrakcím ve městě.
Sanfranciský systém lanových tramvají je zapsán v americkém Národním registru historických památek a spolu s neworleánskou tramvajovou tratí St. Charles Streetcar Line patří k pouze dvěma tratím městské hromadné dopravy, jež byly jmenovány Národní historickou památkou Spojených států.
Historie náhled|Počátky provozu Clay Street Hill Railroad náhled|Dochované vozidlo lanové tramvaje z trati Sutter Street První úspěšnou tratí městské dopravy v San Francisku, jejíž vozidla uvádělo do pohybu nepřetržitě běžící lano ukryté pod povrchem vozovky, byla takzvaná Clay Street Hill Railroad. Její provoz začal 2. srpna 1873. Duchovním otcem trati byl podnikatel Andrew Smith Hallidie a jejím projektantem inženýr William Eppelsheimer. Oba dva si během výstavby a provozu trati nechali patentovat několik vynálezů. Na trati se používala tažná vozidla vybavená svěracím zařízením (unášedlem), jež dokázalo „uchopit“ či uvolnit tažné lano a k němuž byl připojen vlečný vůz.
Pravidelný provoz na trati začal 1. září 1873 a její úspěch vedl k tomu, že se stala předlohou pro další systémy lanových tramvají po světě. Díky své úspěšné obchodní politice, kdy se mu dařilo vnutit budovatelům těchto systémů využití jeho patentů, Andrew Smith Hallidie velmi zbohatl. Další tratí lanové tramvaje, jež následovala, byla Sutter Street Railway, kterou v roce 1877 přestavěli z koněspřežné dráhy. Její vozidla byla nově vybavena bočním unášedlem a ovládáním páky. Obojí si nechal patentovat Henry Casebolt. Tento nápad se zrodil, protože Henry Casebolt odmítal platit A. S. Hallidiemu vysoké licenční poplatky (50 000 dolarů ročně) za použití jeho patentu. Boční unášedlo umožňovalo lanovým tramvajím přejíždění křižujících se tratí.
náhled|Vozidlo společnosti California Street Cable Railroad Následujícího roku spustil podnikatel Leland Stanford se svojí společností California Street Cable Railroad provoz další linky, která jezdila po Kalifornské ulici (California Street). Tato trať je v současnosti nejstarší trasou lanové tramvaje, která je stále v provozu. V roce 1880 zahájila provoz trať Geary Street, Park & Ocean Railway. Dva roky nato byla otevřena Presidio and Ferries Railway, což byla první trať lanové tramvaje, jejíž trasa zahrnovala i zatáčky. Řidič vozidla v těchto zatáčkách povolil unášedlo, aby se „pustilo“ tažného lana, a tramvaj projela zatáčku vlastní setrvačností.
Společnost Market Street Cable Railway otevřela svou první trať v roce 1883. Tato společnost ovládaná železniční společností Southern Pacific Railroad se posléze stala největším provozovatelem lanových tramvají v San Francisku. V době svého největšího rozkvětu provozovala celkem pět linek, které se všechny sbíhaly na Tržní ulici (Market Street), kde měly společnou konečnou stanici u terminálu trajektů (Ferry Building). V době dopravní špičky opouštěly tramvaje tuto konečnou každých 15 sekund.
Roku 1888 otevřela společnost Ferries and Cliff House Railway svoji první dvoukolejnou trať,Cable Car Company - Ferries & Cliff House Railway na jejíž trase je dodnes provozována linka Powell–Mason. Další tratí této společnosti byla trať Powell–Washington–Jackson otevřená ve stejném roce, jejíž úseky dnes využívá linka Powell–Hyde. Společnost Ferries & Cliff House Railway vybudovala také vozovnu pro tramvaje a strojovnu na rohu Washingtonovy a Masonovy ulice, jež slouží dodnes. Ve stejném roce rovněž koupila první tramvajovou trať Clay Street Hill Railroad, kterou v roce 1892 začlenila do nové linky Sacramento–Clay.
Posledním novým provozovatelem lanových tramvají v San Francisku se v roce 1889 stala společnost Omnibus Railroad and Cable Company. Následujícího roku otevřela společnost California Street Cable Railroad dvě nové trasy lanové tramvaje, které jsou posledními zcela novými tramvajovými tratěmi vybudovanými ve městě. Jednou z nich byla linka O'Farrell–Jones–Hyde, jejíž úsek na Hydeově ulici (Hyde Street) zůstává dodnes v provozu jako součást linky Powell–Hyde.
V San Francisku bylo v letech 1873 až 1890 spuštěno celkem 23 linek lanové tramvaje.
Vývoj pohonu lanových tramvají Původně uváděly tažná lana do pohybu stabilní parní stroje. Pro své první tři tratě postavila společnost Ferries & Cliff House Railway třípatrovou budovu, v níž stály dva parní stroje na uhlí o výkonu 450 koňských sil (340 kW). Budova měla 56 m vysoký komín, který odváděl těžký černý kouř ze spalovaného antracitového uhlí. Rozšíření provozu si v roce 1890 vyžádalo další dva parní stroje o výkonu 500 koňských sil (370 kW). V roce 1893 činila spotřeba uhlí asi 10 tun denně. Roku 1901 došlo k přeměně pohonu parních strojů z uhlí na mazut, díky čemuž se snížilo množství kouře, takže komín mohl být snížen na 18 m. Tento zkrácený komín dodnes stojí v objektu vozovny při křižovatce ulic Washingtonova a Masonova.
Roku 1912 došlo k elektrifikaci systému, když byl uveden do provozu elektromotor společnosti General Electric o výkonu 600 koní (450 kW). Po instalaci druhého elektromotoru s výkonem 750 koní (560 kW), rovněž od General Electric, v roce 1926 byl veškerý parní provoz v systému ukončen. Se snížením počtu linek lanových tramvají dokázal pak jediný 750koňový elektromotor převzít veškerou práci na provozu všech linek systému. Nevýhodou tohoto řešení bylo, že pokud se porouchalo jediné vozidlo na jedné lince, musely se zastavit tramvaje na všech linkách. Proto bylo v rámci rekonstrukce v roce 1984 každé ze čtyř tažných lan (pro ulice Kalifornskou, Hydeovu, Masonovu a Powellovu) vybaveno vlastním samostatným elektromotorem o výkonu 510 koní (380 kW).
Úpadek První elektrické tramvaje byly v San Francisku uvedeny do provozu v roce 1892 zásluhou společnosti San Francisco and San Mateo Electric Railway. K počátku roku 1906 již mnohé ze zbývajících tratí lanových tramvají v San Francisku ovládala společnost United Railroads of San Francisco (známější jako Market Street Railway Company), přestože společnosti California Street Cable Railroad (Cal Cable) a Geary Street Company zůstaly nezávislé. United Railroads of San Francisco (URR) se snažila převést řadu svých lanových tratí na nadzemní elektrickou trakci, což se však setkalo s odporem oponentů, kteří měli námitky proti „ošklivému nadzemnímu vedení“ na hlavních ulicích v centru města.
Veškeré námitky a spory „odstranilo“ zemětřesení v roce 1906. Katastrofické zemětřesení s magnitudou 7,1– 8,3 Mw a následný požár zničily strojovny a vozovny společnosti California Street Cable Railroad i zařízení společnosti United Railroads of San Francisco na Powellově ulici spolu se 117 kabelovými vozidly, jež v nich byla umístěna. Následné soupeření o přestavbu města umožnilo společnosti United Railroads of San Francisco nahradit většinu jejích tratí s lanovými tramvajemi tratěmi s elektrickou trakcí. V roce 1912 zůstalo z původních 23 linek lanové tramvaje již pouze 8 linek. Ve všech případech se jednalo o tratě se strmým sklonem, jež byly pro elektrické tramvaje nesjízdné. Ve 20. a 30. letech 20. století začaly lanové tramvaje na těchto zbývajících linkách ohrožovat vylepšené motorové autobusy, které dokázaly vyjet strmější kopce než elektrické tramvaje. Do roku 1944 přežilo již jen 5 linek s lanovou trakcí – 2 linky na Powellově ulici, jež v té době vlastnilo město, a 3 linky, které vlastnila v té době ještě stále nezávislá společnost California Street Cable Railroad.
Boj za zachování lanových tramvají náhled|Lanová tramvaj na točně na konečné na křižovatce Trhové a Powellovy ulice v srpnu 1964 Roku 1947 navrhl starosta Roger Lapham uzavření dvou tratí lanové tramvaje, které město vlastnilo, což vyvolalo vznik Občanského výboru pro záchranu lanovek vedeného Friedel Klussmannovou, který si vynutil pořádání referenda o dodatku k zakládací listině města, v němž přesvědčivě zvítězili zastánci lanových tramvají. Vedení města bylo donuceno dál pokračovat v provozu linek na Powellově ulici. V dalším referendu v roce 1949 se podařilo přimět vedení města k získání tratí, jež vlastnil poslední do té doby nezávislý provozovatel, společnost California Street Cable Railroad.
V srpnu 1951 byla totiž California Street Cable Railroad přinucena odstavit svoje tři linky lanových tramvají, protože nebyla schopna platit pojištění. Město tyto tratě odkoupilo a opět je v lednu 1952 otevřelo. Nicméně další referendum, jež mělo zajistit financování údržby trati na Kalifornské ulici a strojovny a vozovny na Kalifornské a Hydeově ulici, v listopadu 1953, selhalo. Dodatek k zakládací listině města se nevztahoval na tratě nově získané od společnosti California Street Cable Railroad. Vedení města proto dál pokračovalo v plánování jejich nahrazení autobusy. Podniky sídlící na náměstí Union Square a v centru města začaly navíc prosazovat plány na přeměnu dopravy na O'Farrellově ulici pro automobily, což zbavilo čtvrť Tenderloin tramvajového provozu na centrální část linky O'Farrell–Jones–Hyde. Výsledkem byl kompromis, jenž dal vzniknou současnému systému: trať California Street od společnosti California Street Cable Railroad, trať Powell-Mason, která již byla ve vlastnictví města, a třetí, hybridní linka vytvořená naroubováním úseku Hyde Street trati O'Farrell–Jones–Hyde společnosti California Street Cable Railroad na zkrácenou trať Powell-Washington-Jackson, nyní známou jako Powell-Hyde.
Toto řešení si vyžadovalo určitou přestavbu, aby bylo možné převést kolejiště a konečnou stanici na Hydeově ulici na provoz jednosměrných vozů linky Powell-Washington-Jackson a také aby se dal celý systém obsluhovat z jedné vozovny a strojovny. Navzdory změnám zůstala velká část systémové infrastruktury od doby zemětřesení nezměněna.
Rekonstrukce náhled|Hydeova ulice během rekonstrukčních prací v roce 1983 K roku 1979 přestal být systém lanových tramvají bezpečný. Nutně potřeboval rozsáhlou rekonstrukci, jejíž délka se odhadovala na sedm měsíců. Odborné technické hodnocení, jež toto zjištění následovalo, dospělo k závěru, že je třeba provést komplexní přestavbu, jejíž cena byla stanovena na 60 milionů dolarů, což je ekvivalent 260 milionům USD v roce 2024. Poté co se starostce Dianne Feinsteinové podařilo získat federální financování pro většinovou část prací, mohl být v roce 1982 systém lanových tramvají uzavřen a započalo se s rekonstrukcí. Práce zahrnovaly výměnu kolejí a kanálů pro tažná lana v rozsahu 69 městských bloků, přestavbu strojovny a vozovny při zachování původních vnějších cihlových zdí, nový pohonný systém a opravu nebo přestavbu 37 tramvajových vozidel. Celý systém byl opětovně spuštěn 21. června 1984, takže mohl těžit z publicity, která doprovázela pořádání Celostátního předvolebního sjezdu Demokratické strany v San Francisku.
Nedávná historie náhled|Lanová tramvaj na Hydeově ulici v roce 1990