Interhelpo bylo dělnické družstvo. Patřilo k vystěhovaleckým projektům první poloviny dvacátého století. Družstvo bylo založeno v květnu roku 1923 v Žilině na pomoc socialistickému hospodářství v oblasti pozdějšího Kyrgyzstánu. Mezi lety 1925 až 1932 byly vypraveny vlaky s družstevníky ze Žiliny a Brna. Ve čtyřech transportech odcestovalo celkem 1078 osob (407 členů družstva a 671 rodinných příslušníků). Družstvo bylo v Československu registrováno jako „Interhelpo, všeobecné výrobní a spotřebitelské družstvo v Žilině“ se statutem schváleným státními orgány.
Název družstva Interhelpo byl odvozen z jazyka Ido. K předním iniciátorům projektu patřil Rudolf Mareček, který mimo jiné pořádal výukové kurzy tohoto jazyka. Jazyk Ido byl upravené esperanto a měl být původně používán jako společná řeč v nově osídlených oblastech přistěhovalci – družstevníky. Jazyk se ve světě, ani v komuně Interhelpa neujal a členové družstva hovořili tzv. „spontánním esperantem“, což byla směs esperanta a řady slov přejatých z češtiny, slovenštiny, ruštiny, němčiny nebo maďarštiny.
Družstvo se, díky značnému nasazení československých přistěhovalců, vypracovalo od chudých počátků až k několika významným podnikům Kyrgyzské sovětské socialistické republiky, které zahrnovaly zemědělskou produkci, průmyslovou výrobu, textilní továrnu i služby. Družstevní vlastnictví zajišťovalo vyšší motivaci při práci, ale záhy začal pronikat do práce družstva socialistický ekonomický systém Sovětského svazu. Již v roce 1930 družstvo přijalo stanovy demokratického centralismu a tedy řízení Ústřední radou průmyslových družstev. Během roku 1939 družstvo ztratilo svoji relativní nezávislost. Postupné zestátňování výrobních jednotek družstva a Druhá světová válka v Sovětském svazu uspíšilo konec družstevní komuny. Do místních provozoven byly evakuovány závody z Ukrajiny a dne 7. prosince 1943 rozhodla Rada lidových komisařů Kyrgyzské sovětské socialistické republiky o zrušení družstva a převedení jeho majetku na stát.
Na žilinském nádraží je pamětní deska, připomínající odchod slovenských občanů do Sovětského svazu.
Historie V návaznosti na občanskou válku a hladomor v roce 1921 se Sovětský svaz, vedle zavádění Nové ekonomické politiky (NEP), obrátil i na zahraniční dělnictvo. Vedle darování peněz, potravin a strojů došlo i na pomoc zahraničních dělníků přímo v Sovětském svazu. IV. kongres Komunistické internacionály (1922) vydal rezoluci o „Proletářské pomoci Sovětskému Rusku“, kde bylo zmiňováno přímé přistěhovalectví. Sovětské orgány pro kontrolu imigrantů zřídily ještě v témže roce „Stálou komisi pro zemědělské a průmyslové přistěhovalectví do Sovětského svazu“. Od konce roku 1922 do konce roku 1924 podalo žádost o imigraci do Sovětského svazu sedmdesát skupin z celého světa (např. z Německa a Spojených států).
Československé výrobní družstvo Prago-mašina, asi padesát drobných řemeslníků, odcestovalo v roce 1923 do Tiflisu v Gruzii. Toto výrobní družstvo zaniklo již po ročním působení. Do Sovětského svazu odešly i další skupiny, jako Kladenská komuna, Reflektor a Slovácká komuna. Nejdéle v oblasti Kyrgyzstánu působilo družstvo Interhelpo.
Rudolf Mareček K předním iniciátorům projektu Interhelpo patřil Rudolf Mareček. Před první světovou války žil s rodinou ve Vídni. V roce 1909 odešla rodina na Slovensko. Byl sice sociální demokrat, ale velmi radikálního smýšlení. Záhy odešel s rodinou do Ruska. Byl jazykově nadaný, mluvil německy a maďarsky. Ve Vídni chodil na kurzy jazyka Ido. V Rusku se záhy domluvil kirgizsky, uzbecky a kazašsky. Během Únorové revoluce v roce 1917 se stal se členem Všeruské komunistické strany bolševiků. Po Říjnové revoluci byl brzy předsedou městské organizace ve Věrném v Semirečinské oblasti (Almaty) a v okolí jezera Yssyl-Kul založil několik zemědělských komun. V roce 1920 se v Moskvě sešel s představiteli Československého byra při Ústředním výboru Komunistické strany Ruska a v září roku 1921 se vrátil do Československa, do Turčianského Martina. Patřil ke zkušeným agitátorům. Po vzniku Komunistické strany Československa (1921) se stal jejím členem. Brzy byl tajemníkem místního okresního výboru Komunistické strany Československa.
Pořádal večerní kurzy jazyka Ido, které navštěvovala řada levicově smýšlejících dělníků. Úzce spolupracoval také s publicistou Václavem Chlumeckým. Záhy se kurz stal základnou vystěhovaleckého projektu. Jazyk Ido se stal jednotícím prvkem vzniku družstva Interhelpo (Inter znamená „mezi“ a helpo „pomoc“). Zakládající schůze se konala dne 1. května 1923.
Československý vystěhovalecký zákon přísně definoval podmínky pro odchod z republiky. Byly zakazovány agitace a náborové akce. Rudolf Mareček toto ustanovení nerespektoval a proto byl československými úřady pronásledován. Na základě toho také tvrdil, že nemůže s první výpravou Intrerhelpo odjet, protože nemohl získat pas. Podle dochovaných úředních záznamů, které Marekček vlastnoručně podepsal, mu pas byl předán dva dny před odjezdem. Jako důvod proč neodjel je uváděno i to že se účastnil organizace jiného vystěhovaleckého družstva.
Ve „vystěhovaleckém cestovním listě“ musel každý uvést kam se stěhuje. Nábor členů pro družstvo byl proto prováděn formou cestopisných přednášek. Například na pozvánce na náborovou akci dne 13. prosince 1924 v hotelu Moravia v Holešově se lze dočíst, že se jedná o cestopisnou přednášku cestovatele Rudolfa Marečka, se světelnými obrazy a výkladem z cest a ze života ve Střední Asii. Na akci zvala Politická organizace strany komunistické v Holešově.
V roce 1924 byla mezi sovětskou vládou a představiteli družstva Interhelpo uzavřena smlouva o přesídlení do Kirgýzie. Na dobu dvanácti let byly družstvu „výhodně“ pronajaty pozemky pro stavební a hospodářské účely. Družstvo zde mělo postavit pilu, cihelnu, zámečnické a další dílny, chmelnici a hospodařit na pronajatých polích.
První transport ze Žiliny do Biškeku Budoucí členové družstva prodali veškerý majetek a zaplatili členské podíly. Datum odjezdu byl stanoven na 29. březen 1925. Za vybrané peníze nakoupili stroje a vybavení pro řemeslníky, například nákladní auto, mlátičku, traktor, šicí stroje, množství nástrojů, nářadí a pod. Do Kyrgyzstánu odjížděly vlakem celé rodiny. Bylo to sto šedesát tři Čechů, jedno sto Slováků, osmnáct Maďarů, třináct Němců a osm Rusínů. Již po třech týdnech cesty došlo ke sporům o vedení skupiny. Lidé nevěděli, kam jedou a skupina měla již třetího vedoucího. Dne 29. dubna 1925 dorazili do cíle své cesty, do kyrgyzského Pišpeku. Alexandr Dubček, který cestoval s rodiči, také na pomoc Sovětskému svazu, později vzpomínal na čísi komentář: „tak tady jsme na konci světa“. Některé rodiny se vrátily zpátky do Československa, většina zůstala.
Působení družstva Pišpek s patnácti tisíci obyvateli byla větší vesnice s několika kostely a mešitami. Stálo zde několik cihlových domů. Nebyl zde vodovod, ani kanalizace. Chyběla nemocnice i větší škola a továrny. Děti do školy zpočátku nechodily, v místní škole se vyučovalo kirgizsky a rusky. První příchozí družstevníci žili několik měsíců ve starém zdemolovaném zajateckém táboře, který jim pronajala správa města. Některé rodiny vyděsilo ubytování, nejistota, zima a nedostatek finančních prostředků natolik, že se vracely zpět do Československa. Během prvních čtyř let odešla zpátky domů více než polovina přistěhovalců.
Osadníci pracovali dvanáct až šestnáct hodin denně, trpěli nemocemi. Většina malých dětí do věku pěti let zemřela během prvního roku zdejšího pobytu. Také řada dospělých zemřela na nákazu tyfem nebo na malárii. Nebyli zde lékaři, první dva přišli až s druhým transportem. Družstvu chyběly peníze, tak místní úřady poskytly úvěr na nákup materiálu a koní. Postupně začali přistěhovalci svépomocí budovat ulice nového města. Stavěli domy na bydlení i dílenské provozovny pro obráběče kovů, mechaniky, výrobce nábytku, kováře atd. Někteří obdělávali pole a pěstovali suroviny pro vlastní obživu. Úspěch měla například cukrová řepa. Místní českoslovenští družstevníci vybudovali kirgyzský cukrovarnický průmysl.
Postupně vznikaly přátelské vztahy mezi přistěhovalci a místními občany. Do Pišpeku se přistěhovali šikovní řemeslníci, kteří rádi cokoli opravili a byli levnější. Měli nedostatek peněz, proto opravy prováděli i za naturálie (potraviny, kůže atd.). Každodenní život zde připomínal komunu. Obyvatelé se společně stravovali, společně bydleli, společně vychovávali děti. Tak si snad představovali komunismus. Život zde byl těžký.
Podstatná krize nastala po příjezdu šesti set členů druhého transportu 2. srpna 1926. Jejich příjezd popsal ve své novele O Interhelpu a o krajanech, kteří museli ztratit domov, protože hledali štěstí v práci, Petr Jilemnický, člen druhého transportu, který začal působit v komuně jako učitel. Mezi nově příchozími a starousedlíky vznikaly konflikty. Noví přistěhovalci přivezli nové stroje a vybavení dílen, ale neměli kde bydlet. Místní s nimi v tu dobu nepočítali. Někteří členové družstva si nechali poslat zboží, se kterým plánovali obchodovat. Měli však právo na zboží jen pro vlastní potřebu. Objevila se udávání, zabavování zboží, žaloby a soudy. Řada přistěhovalců hledala pomoc na Československém zastupitelském úřadu v Moskvě u vedoucího Josefa Girsy. Jeho zástupce Josef Vybíral navštívil československou komunu. Po návratu popsal ve své zprávě bídu, nedostatek základních prostředků k životu a nemoci, které trápili přistěhovalce.
Členové přistěhovaleckých komun se museli také zapojit do místního politického života. Po příjezdu byli převedeni do Všeruské komunistické strany bolševiků a život komuny byl veden stranickými orgány Sovětského svazu. Pro urychlení výstavby i výroby byly organizovány soutěže ve výrobě cihel, výrobě nábytku, atd. Kolektivistickým způsobem života žila komuna dva roky. První mzda začala být vyplácena v roce 1927. V roce 1928, na základě nových stanov, začali do družstva vstupovat také sovětští občané. Po pěti letech tvrdé práce se družstvo stalo oporou ekonomiky v místní oblasti. V roce 1925 zde byla postavena první elektrárna, v roce 1927 textilní továrna, další byla továrna na nábytek, koželužský závod a např. textilní továrna. Místní družstevníci vybudovali nemocnici, poskytli technickou pomoc při výstavbě Turkestánsko-sibiřské dráhy a přehrady Čustroj. Přispěli při stavbě zavlažování nebo při výstavbě budov v hlavním městě Kirgýzie. Již během roku 1925 bylo družstvo Interhelpo vyhlášeno jako nejlepší družstvo v Sovětském svazu.
Třicátá léta 20. století Postupně se Českoslovenští družstevníci začleňovali do místní společnosti. Vstoupili do Komunistického svazu mládeže, komunistické strany i dalších zájmových organizací a kroužků. S příchodem sovětských členů družstva se začala prosazovat ruština. Původní vystěhovalci odcházeli a nahradili je Rusové, Ukrajinci a Kyrgyzové. V roce 1928 se v místní škole začalo učit pouze rusky. V komuně pracoval spolek ateistů zvaný „Bezbožníci“, ochotnický divadelní soubor a fungovala zde redakce novin i domobrana. V roce 1928 se družstvo začlenilo do systému sovětského družstevnictví a stalo se členem „Všesvazového svazu výrobních družstev“. Koncept NEP byl ukončen v roce 1929. Družstvo Interhelpo provozovalo řadu činností a proto bylo rozděleno a zredukováno na čtyři oddíly (textilní výrobu, koželužnu, slévárnu, truhlárnu) a pomocné hospodářství. Vládní plán z června roku 1932 požadoval, aby družstva byla „základní výrobní jednotka s výrobou výrobků společného charakteru“. Tak i místní družstvo bylo dále rozděleno na základě výrobního programu na sedm samostatných hospodářských jednotek. Rozhodovacím orgánem družstva se stalo valné shromáždění zmocněnců, v této době již ruských občanů. V roce 1934 se družstvo podílelo na průmyslové výrobě oblasti dvaceti procenty. Během roku 1935 tvořili pracovníci družstva mezinárodní tým, skládající se z 261 Rusů, 76 Ukrajinců, 40 Slováků, 39 Čechů, 22 Maďarů. 21 Němců, 14 Kazachů a 52 osob dalších národností.