Publius Cornelius Scipio Africanus (236 př. n. l. – 183 př. n. l.), případně také Scipio Africanus starší, byl římským politikem a vojevůdcem v době druhé punské války, v níž dosáhl nesmrtelné slávy jako vítěz nad Hannibalem. Za to mu bylo uděleno přízvisko Africanus, často byl také nazýván římský Hannibal. Díky svým schopnostem vstoupil do historie jako jeden z největších vojevůdců starověku.
Život
Mládí a počátky vojenské služby Scipio se narodil v Římě v roce 236 př. n. l. jako člen rodu Corneliů. Mnoho jeho předků zastávalo konzulský úřad, přičemž jeho praděd Lucius Cornelius Scipio Barbatus byl v roce 280 př. n. l. dokonce zvolen cenzorem. Corneliové náleželi mezi šest nejváženějších římských patricijských rodů – ostatními byli Manliové, Fabiové, Aemiliové, Claudiové a Valeriové. Za života Scipiona Africana patřili Scipionové k nejprominentnějším příslušníkům rodu Corneliů. Scipio byl starším synem konzula Publia Cornelia Scipiona a jeho manželky Pomponie, která pocházela pravděpodobně z významné jezdecké rodiny. Jeho mladším bratrem byl Lucius Cornelius Scipio Asiaticus. O jeho dětství toho není příliš známo. Později během dospívání prý Scipio každodenně navštěvoval chrámy, kde se velmi náruživě a vážně oddával snění o bozích a věštění. Již v raném věku se zapojil do římského boje proti Kartágincům ve druhé punské válce. Někdy v této době měl otci složit obdobný slib, jaký dříve přijal Hannibal, v němž se zavazoval k celoživotnímu boji proti Kartágincům.260px|náhled|Jediný bezpečně určený portrét Scipia Africana, z jeho hrobky Mladý Scipio přežil strašlivé pohromy Římanů v bitvách u Ticina, u Trebie a u Kann. Podle pramenů měl ve věku osmnácti let zachránit v bitvě u Ticina život svému otci. Později se Scipio oženil s dcerou konzula Lucia Aemilia Paulla, jenž byl zabit v roce 216 př. n. l. v bitvě u Kann. Navzdory všem těmto katastrofám, které Hannibal přivodil Římanům, zůstával Scipio neochvějně přesvědčen o římském vítězství. Dokladem toho je skutečnost, že když se Scipio doslechl o tom, že Lucius Caecilius Metellus je spolu s některými dalšími senátory ochoten uvažovat o kapitulaci, shromáždil své stoupence a pronikl na jejich poradu, kde čepelí svého meče přinutil každého z přítomných přísahat, že bude nadále věrně sloužit Římu. Římský senát byl téhož mínění jako Scipio a odmítl se jakkoli zabývat myšlenkou na kapitulaci, třebaže Římané utrpěli ve válce ohromné ztráty – během asi tří let padla v boji nejméně jedna pětina římské mládeže. V roce 212 př. n. l. se Scipio ucházel o úřad kurulského aedila. Pravděpodobně proto aby pomohl svému méně proslulému bratranci, který tehdy také kandidoval. Tribuni lidu ale namítali, že by k volbě neměl být připuštěn, neboť dosud nedosáhl potřebného věku – kurulští aedilové se tehdy automaticky stávali členy senátu a požadovaný věk pro vstup do senátu byl třicet let. Jejich námitky Scipio umlčel těmito slovy: „pokud mě všichni Quirité (římští občané) chtějí učinit aedilem, jsem dost starý jím být…“ Scipio, který byl tehdy už dostatečně znám pro svoji statečnost a patriotismus, byl následně zvolen všemi hlasy.
Tažení v Hispánii náhled|350px|Bitvy druhé punské války V roce 211 př. n. l. v Hispánii Hannibalův bratr Hasdrubal Barkas porazil a zabil Scipionova otce Publia Cornelia Scipiona a rovněž jeho strýce Gnaea Cornelia Scipiona. V následujícím roce se Scipio sám nabídl, že se postaví do čela nového vojska, které mělo být vysláno do Hispánie. Navzdory jeho nízkému věku učinil jeho nadšený projev a vznešený původ na Římany tak působivý dojem, že byl všemi hlasy zvolen za velitele hispánského vojska v hodnosti prokonzul (podle Liviova líčení byl však Scipio jediným uchazečem o tento riskantní post, neboť se nenašel žádný jiný kandidát, který by se odvážil vzít na sebe tak obrovskou odpovědnost v době, kdy se velení v Hispánii pokládalo za téměř jistou politickou i fyzickou sebevraždu). V roce 210 př. n. l., kdy Scipio dorazil do Španělska, se celá země jižně od řeky Ebro nacházela v moci Kartáginců. Zdejším punským vojenským silám veleli Hannibalovi bratři Hasdrubal a Mago společně s Hasdrubalem Gisgonem. Pozornost Kartáginců ovšem rozptylovaly nepokoje v severní Africe.
Scipio se vylodil u ústí Ebra, načež se mu překvapivým manévrem podařilo obsadit město Carthago Nova (dnešní Cartagena), hlavní oporu kartaginské moci v Hispánii. Získal tím kontrolu nad zdejšími bohatými sklady válečného materiálu a zásob a navíc vynikající přístav, z něhož mohl vést námořní operace. Scipionovo příznivé zacházení s iberskými zajatci a rukojmími pomohlo vytvořit obraz Římanů – osvoboditelů. Livius v souvislosti s tím popisuje příběh nádherné domorodé zajatkyně, kterou mu věnovali jeho vojáci jako válečnou kořist. Scipio naplněný úžasem nad její krásou však zjistil, že tato žena byla zasnoubena s jedním keltiberským náčelníkem jménem Allucius. Scipio mu proto poslal jeho snoubenku i s penězi, které její rodiče nabídli jako výkupné za její propuštění na svobodu, čímž se stal široko daleko známý svojí šlechetností. Nepochybně si byl vědom také skutečnosti, že prioritou senátu je válka v Itálii, kvůli čemuž nemohl příliš počítat s příchodem posil z Říma. Obklopen mnohonásobnou kartaginskou přesilou se proto snažil získat podporu lokálních iberských náčelníků, kteří mohli vlastními válečníky doplnit jeho méně početnou armádu. Vděčný snoubenec oné překrásné dívky, která se záhy stala jeho manželkou, se následně rozhodl připojit na stranu Římanů.
V roce 209 př. n. l. Scipio předvedl první z mnoha svých brilantních kousků, když v bitvě u Baeculy vytlačil Hasdrubala Barku z jeho výhodného postavení při horním toku řeky Baetis (Guadalquivir). Scipio se obával, že se armády Magona a Gisgona spojí s Hasdrubalem a obklíčí jeho nepatrné vojsko. Proto neprodleně napadl jednu z nepřátelských armád s úmyslem postupně eliminovat rozdělené nepřátelské síly. Bitva byla rozhodnuta rázným úderem římské pěchoty na střed kartaginské sestavy. Římské ztráty nejsou známy, nicméně nebyly zřejmě zcela zanedbatelné, což bylo způsobeno hlavně počátečním zdoláváním vyvýšeniny bráněné kartaginskou lehkou pěchotou. Scipio poté nařídil ostatním vojákům drženým v záloze frontální útok, čímž se mu podařilo Kartágince dostat pod tlak. Hasdrubal si nevšiml Scipionovy skryté jízdy, jež pronikla do týlu nepřátelské linie a nerušeně tak dokončila oboustranný obchvat kartaginských křídel. Pod neumdlévajícím náporem římské pěchoty a jízdy nezbylo Hasdrubalovým vojákům svíraným ze tří stran než opustit bojiště. Jednalo se o vskutku působivý výkon mladého Římana ve střetu s ostříleným punským generálem, nicméně i přes vítězství nebyl Scipio schopen Hasdrubalovi zabránit v pochodu do Itálie. Mnoho historiků kritizovalo Scipiona za to, že nedokázal poraženého Hasdrubala účinně pronásledovat a dovolil mu tak, aby překročil Alpy a pronikl na Apeninský poloostrov stejně jako jeho slavnější bratr. Teprve o dva roky později porazil konzul Gaius Claudius Nero Hasdrubala v bitvě u Metauru.
Podle jedné rozšířené teorie vysvětlující Scipionův neúspěch při pronásledování Hasdrubala, prý Scipio toužil dosáhnout slávy jako dobyvatel Hispánie, avšak náročné tažení přes Pyreneje do Galie mohlo tuto jeho snahu ohrozit. Podle jiné zmařili stíhání poraženého Kartágince legionáři svoji neukázněností, jelikož se ihned po vítězství vrhli do drancování nepřátelského tábora. Nejpravděpodobnějším vysvětlením zřejmě bude Scipionova neochota podstoupit riziko sevření vlastní armády mezi Hasdrubalovo vojsko a armády ostatních kartaginských velitelů v Hispánii, které byly samy o sobě početně silnější než římská. Pouze několik dní po Hasdrubalově porážce se Mago a Gisgo společně přiblížili ke Scipionovi, což dává jasnou odpověď na otázku, co by se stalo, pokud by se Scipio vydal za ustupujícím Hasdrubalem.
Po dosažení řady vítězství nad místními iberskými kmeny uštědřil Scipio v roce 206 př. n. l. kartaginskému vojsku rozhodnou porážku v bitvě u Ilipy (nynější Alcalá del Río poblíž Sevilly). Po této bitvě byli punští velitelé nuceni Hispánii opustit. Po úspěšném završení dobytí Hispánie pojal Scipio úmysl napadnout vlastní kartaginské teritorium v severní Africe. Za tímto účelem navázal kontakty s numidskými vládci Syfakem a Massinissou, neboť Numidie byla pro Kartágo životně důležitá a její ztráta by Kartágince připravila o nezbytnou vojenskou podporu tamních kmenů. Numidie dodávala Punům své výtečné jezdectvo (jež se tolik osvědčilo během Hannibalovy invaze do Itálie) a fungovala rovněž jako ochrana Kartága před útoky kočovných kmenů z nitra afrického kontinentu. Syfax se nakonec rozhodl připojit k Punům, když mu Hasdrubal Gisgo dal za manželku svoji dceru, krásnou a urozenou Sofonisbe. Po boku svého tchána poté Syfax bojoval proti Scipionovi a Massinissovi. Ještě předtím však musel Scipio potlačit vzpouru mezi svými vojáky. V roce 206 př. n. l. zajistil římskou okupaci Hispánie dobytím města Gades (nyní Cádiz), načež složil velení a vrátil se do Říma.
Africká kampaň
Sicilské přípravy, porážka Syfaka V dalším roce (205 př. n. l.) byl Scipio ve věku jednatřiceti let jednomyslně zvolen konzulem. V této době byl již Hannibal stále více svírán v jihozápadní Itálii. Scipio toužil přenést válku do Afriky, avšak političtí oponenti v římském senátu vedení Quintem Fabiem Maximem a Marcem Porciem Catonem starším žárlili na jeho úspěchy, pročež mu dovolili postoupit nejdále na Sicílii a navíc mu odmítli přidělit vojsko. Scipio, jehož sláva k němu přitahovala dobrodruhy a nadšence ze všech koutů Itálie, zde nicméně sám shromáždil a vycvičil armádu složenou výhradně z dobrovolníků a veteránů jeho předchozích bojů. Mezi těmito muži bylo mnoho těch, kteří přežili hanebnou porážku v bitvě u Kann a chovali ve svých srdcích upřímnou touhu odčinit tuto svoji potupu, jelikož podle usnesení senátu jim bylo zakázáno vstoupit až do konce války na půdu Itálie. Scipio si tak ze Sicílie vytvořil vlastní výcvikový tábor a odrazový můstek pro zamýšlenou invazi do severní Afriky. Stejně jako jeho otec a strýc i Scipio dobře poznal ničivou účinnost kartaginské a především numidské jízdy v boji proti římské pěchotě. V tomto směru byli Římané v nevýhodě také proto, že velkou část jejich jízdy tvořili spojenci pochybné loajality anebo jezdci (equites), kterým se nedostávalo odvahy a udatnosti římských legionářů. Jedna příhoda popisuje jak Scipio nutil několik stovek sicilských aristokratů sloužit v jeho jízdním oddílu. Sicilští Řekové se vehementně bránili službě cizím okupantům (Sicílie byla římskou provincií od konce první punské války) a proto důrazně protestovali. Scipio nakonec souhlasil s jejich vynětím z vojenské povinnosti, ovšem za podmínky, že budou platit koně, vybavení a náhradního jezdce. Tímto způsobem vytvořil skvěle vycvičené jádro své jízdy pro africké tažení.
Římský senát vyslal ke Scipionovi na Sicílii komisi, která zjistila, že Scipio stojí v čele skvěle vybaveného a vycvičeného vojska a flotily. Scipio tlačil na senátory, aby mu povolili vylodit se v Africe, proti tomu se ale stavělo Konzervativní křídlo v senátu. Zvláště Fabius se dosud obával Hannibala a tažení do Afriky pokládal za příliš nebezpečné ohrožení válečného úsilí. V očích mnoha senátorů Scipionovi rovněž ubližovalo jeho helénofilství a záliba v umění, přepychu a filozofii. Přenesení kultu frýžské bohyně Kybelé z Pessinuntu do Říma v roce 205 př. n. l. k zajištění božské přízně výpravě možná také nepříznivě ovlivnilo veřejné mínění proti Scipionovi. Všechno Scipionovo úsilí bylo nyní soustředěno na získání souhlasu senátu s expedicí do Afriky, přitom po senátu nepožadoval finanční ani vojenskou podporu.